Rok 1994, poslední období grunge, Cobain je mrtev, Vince Neil je vyhozen, přichází talentovaný John Corrabi a pro většinu fanoušků, již odepsaní Mötley Crüe vydávají eponymní album. Nadčasová muzika jakoby z jiné planety však není posluchači přijata. Vůbec to nezní jako hair-metalový Mötley. Je to tvrdé, metalové album, říznuté v té době populárním grungem. Zní to skvěle, moderně, tvrdě. Odmyslete si název Mötley Crüe a nezaujatě poslouchejte. Corrabi za mikrofonem exceluje, k tomu v rukou třímá druhou kytaru pro plnější sound. Mick Mars sází jeden tvrdý riff za druhým a Tommy Lee mlátí do škopků tak skvěle jako nikdy dřív. Kapelmajstr Sixx napsal skvělý koktejl muziky. Ovšem tento materiál je možná trochu neucelený, byť je fakt kvalitní.
Hned úvodní skladba Power to the music nám ukáže s jakou skvělou muzikou máme tu čest. Uncle Jack se veze na té samé vlně. Singlovka Hooligans Holiday je díky své progresivnější propracovanosti ještě o stupínek lepší než předchozí dvě skladby. Misunderstood je opravdu tvrdá balada, dá zapomenout na klasické Mötley "Home Sweet Home" Další vrchol alba přijde s grungeovou Poison Apples. Posluchač tento song nezamění s Alice in Chains jen díky typickými tvrdými Tommyho údery a Mickově charakteristickému zvuku kytary.
Nejsou to Mötley Crüe ale kvalitní materiál pánové, kteří si tak říkají napsali. Tato muzika rozhodně předběhla svoji dobu. Otázka je ovšem, co by pánové stvořili s Vincem? Pokračování Dr. Feelgood? Bylo by úspěšnější než tohle album? I když v této době už Hair nebyl tolik populární? ... Pro mě s odstupem času tohle album v diskografii Mötley velice nadprůměrné, i když jako Mötley nezní.
↧