Ozzy Osbourne - No More Tears

Asi není na světě rockového fanouška, který by neznal skladby Mama, I´m Coming Home a No More Tears. Toto album se skutečně stalo znamením své doby a Madmana vymrštilo na samotný vrchol hudebního nebe. Nejenže jde o jednoznačně komerčně nejúspěšnější desku, na které se kdy podílel, ale i o desku, já tvrdím SKORO nejlepší. Ozzy, vědom si zbytečně promarněných let svého života, začal konečně sekat dobrotu. Pod dohledem lékařů a osobních trenérů se za dva roky stačil vrátit na scénu v životní formě. Nezvykle mladě vyhlížející, štíhlý, střízlivý a plný chuti do nové práce, byl připravený dobývat s ambiciózní novinkou světová pódia. K nahrávání byla povolána stejná sestava jako u předchozího alba No Rest for The Wicked, tedy Wylde, Castillo,Daisley a samozřejmě klávesák John Sinclair s tím, že Bob Daisley byl pro tentokrát na turné nahrazen Mikem Inezem. Zajímavostí je, že skladatelsky se na albu velkou měrou podílel také Lemmy Kilmister, který uplatnil své nápady hned ve čtyřech písních. Deska No More Tears je vůbec dokonalou prezentací toho skoro nejlepšího, co do dnešních dnů vzešlo z Ozzyho spolupráce s blonďatým kytarovým hrdinou Zakkem Wyldem. Ten opatřil skladby mnoha nezapomenutelnými momenty. Přestože je deska zvukově různorodější, nástrojově bohatší a více aranžérsky promakaná než kterýkoliv z předchůdců, nejsou skladby přeplácané. Vše má svůj řád, vše drží pohromadě, nic neruší ani nepřebývá. Tak třeba hned úvodní Mr. Tinkertrain, vypovídající o konkrétním případu zneužívání malých dětí, stojí na pozvolném rytmu a Ozzyho soustředěném frázování, do kterého Zakk Wylde vstupuje se svými mistrovskými kousky jen ve chvílích, které to vyžadují. Stadiónový hymnus I Don´t Want To Change The World s nezapomenutelným ústředním riffem a výrazným refrénem se stal velkým šlágrem a dodnes je možné jej slyšet na Ozzyho koncertech. Skvělou baladu Mama, I´m Coming Home hrají celkem často rádiové stanice ještě v těchto dnech. Album však nabízí povedené slaďáky hned tři. A všechny stojí opravdu za to. Kromě již zmíněné písně Mama I´m Coming Home ještě méně známou Time After Time a samozřejmě v závěru umístěný nostalgický skvost Road To Nowhere coby temnou retrospekci Madmanova života. Vrchol přichází v titulní skladbě. Nezapomenutelný baskytarový motiv probublává skrze masivní hradby kláves, do toho hypnotizující šílencovo frázování a notoricky známá Wyldeho kytarová střelba. Skladba plná zadržovaného napětí však exceluje v bombastickém refrénu. Za zmínku stojí i výborné klávesové intermezzo v jejím jádru. Jsou zde však i méně známé skladby, které mají ambice monstr hitů. Tak třeba Desire, kde kytara dokola drhne dusivý riff nebo Kilmisterova Hellraiser, která jakoby vypadla z repertoáru Kiss. Velmi se mi líbí i S.I.N. díky své melodické zpěvové lince, která ve mně vzbuzuje pocit jakési popové povědomosti a také samozřejmě díky Zakkovu nenapodobitelnému kytarovému kouzlení, které jí vynáší daleko nad oblast prvoplánového kýče. Jak shrnout do jedné věty album, které je mnohými považováno za nejlepší co kdy Mr. Ozzy stvořil? Ano bylo komerčně nejúspěšnější, obsahuje spoustu hitů, navázalo na něj největší turné Ozzyho kariéry atd. Ano je skvělé, hodnotím ho 5 ti hvězdičkami, ale Předchůdce No Rest for The Wicked (O dokonalosti prvních dvou kousků s Randy Rhoadsem netřeba diskutovat) a následovník Ozzmosis je u mě ještě o stupínek výš. Předchůdce pro svou syrovost a pro "Madmanovský faktor", které v dalších albech již postrádám, nasledovník pro svou jedinečnou temnou atmosféru.