První album, které jsem od této party slyšel, bylo výborné Déjà Vu z roku 1970 (už s Neilem Youngem). Eponymní debut tria jsem si sehnal až později a rozhodně nelitoval. Úvodní "Suite: Judy Blue Eyes" naplno odhaluje hlavní "zbraně" souboru - barevné a nápadité vícehlasé vokály a civilně decentní aranže, ve kterých zvukově dominují akustické kytary a zdánlivě nenápadná (ale pulsující) rytmika. "Suita" pracuje s několika plochami, má zdánlivě stoickou atmosféru, ale hraje si s drobnými kontrastními motivy a s rozmlženou náladou - stále nás udržuje v pozornosti. Myslím, že skupina Marsyas tuto skladbu - ale určitě nejen tuto - dobře znala. Změnu přináší hybný "Marrakesh Express", důmyslně vystavěná zdánlivě nekomplikovaná skladba je nositelkou obtížné vokální melodie i zajímavého harmonického řešení. Crosbyho "Guinnevere" je zasněná balada, křehká a něžná. Celkový dojem navíc umocňuje lyricky nejednoznačný text, dopovodná kytara využívá (poprvé) vybrnkávanou figuru, která stojí mezi akordy a doprovodným riffem, kolísavá harmonie brilantně dotváří vyznění skladby. "You Don't Have to Cry" přináší zdánlivé uklidnění v dosavadním těkavém hudebním toku, pod povrchem se ale ukrývají další skvělé doprovodné party akustické kytary a baskytary a výborné vokály. Tato skladba patří k těm, které se vyloupnou až po čase a navíc člověk zjistí, že je nemůže dostat z hlavy. Nashova "Pre-Road Downs" pracuje s pozpátku natočenou kytarou, která se proplétá celou písní. Ta je více rockově laděná a v souladu s tím tady trio nestaví široké vokální linie, ale spíš "tlakově" deklamuje v rámci kratších zpěvových frází. Píseň není dělena na sloky a refrény, ale opět spíše na různě pojaté plochy. Druhá strana vinylového alba začíná zádumčivou "Wooden Ships", jejíž spoluautorem je, vedle Crosbyho a Stillse, Paul Kantner z Jefferson Airplane. Možná proto má tento folkrockový kousek s bluesovými vyhrávkami mihotavou psychedelickou auru. Výrazově subtilní vyznání dámě z ostrova ("Lady of the Island") je čistou folkovou konstrukcí s lehounkým dvojhlasem Crosbyho a Nashe, jehož klima naruší zvláštně harmonicky řešená střední pasáž. V podobném duchu se odvíjí následující "Helplessly Hoping", jejíž text přináší opět mnohoznačnou lyriku. K bluesově laděnému folk rocku se kapela vrací skladbou "Long Time Gone" - zajímavostí je, že téměř všechny nástroje k ní (s výjimkou bicích) nahrál Stephen Stills. Opět jsem vystaveni pozvolnému působení hudebního toku, kapela se nikam nežene a jen tak krouží kolem útlých ornamentů. Výsledný tvar je přitom vnitřně dokonale vystavěný. Codu alba tvoří "49 Bye-Byes" o koncích a začátcích, pocitově směřující ke konci tak samozřejmě, jako je bezděčně prostoupena vícehlasy. Skvělé a podnětné album.
↧