Po dvou (z hlediska blues roku a elektrického blues) tradičních albech natočil "sólový" Henderson v roce 2002 své nejdrobrodružnější album. Jako by hledal styčné body mezi svou jazzrockovou minulostí a bluesrockově pojatou sólovou dráhou. Ke spolupráci opět přizval zpěvačku Thelmu Houston a nově zpěváka Wade Durhama. Durham byl výborná volba.
"Lady P" je lahůdka na úvod. Bluesový odstín skladbou bezelstně prostupuje, ta se mu ale obarvuje dalšími stylovými odstíny a nakopávanou rytmikou míří kamsi k psycho/jazz/blues rocku. Wade Durham tu zpívá těžkou melodii, která co chvíli vybíhá z durového rámce; zdánlivě netečný a přerušovaný kytarový riff je skvělý, stejně jako podivně melodicky rozptýlené a uskřípané sólo.
Máte rádi bluegrass? Podobně zní dvojka "Hillbilly In The Band", stará americká "lidovka", která se několkrát zvrhne v psychedelické rockové sólo a na konci v tvrdý rockový riff. Musel jsem si na tuto věc chvíli zvykat.
Jako "běžný" blues rock začíná "Devil Boy", doprovodné těžké riffy ale moc bluesové nejsou a odchylují skladbu spíš do rockového meziprostoru. Ve střední části se skladba pozvolna proměňuje bezmála až v bluesový standard, Hendersonovo sólo ale na úkor melodičnosti upřednostňuje expresivitu a před návratem Durhamova vokálního partu je až rozmazaně nečisté. Výborná věc.
Thelma Houston se poprvé objevuje v písni "Lola Fay". Triolový rytmus předehry píseň rozhoupává a ta se opět stylově neklidně zmítá. Některé riffové doprovody míří k netradičním melodickým škálám a ačkoliv není hudební struktura úplně urovnaná (rytmické trioly jsou postupně narovnány a na konci už se zase houpeme), je i díky zpěvu velmi strhující.
"Well To The Bone" je pěkné boogie a v něm opět skvělá Thelma Houston. Je to obvykle vystavěná bluesrocková věc - velmi příjemná. Jen to sólo uprostřed skladby nemuselo být tak dlouhé.
Druhá polovina alba je s jednou výjimkou vystavěna z instrumentálních skladeb. Otevírá ji jazzůvka "Ashes" s kytarou, která hraje něco mezi sólem a doprovodem. Tohle Henderson evidentně umí. Kapela hraje jen to nezbytné, nezahušťuje zbytečně prostor. Ve druhé části rytmika roztahuje více křídla a skladba získá masivnější podklad - navíc se z hudební drti začnou vylupovat náznaky melodií a záchytných licků. Působivá věc, ne na první poslech.
Jak už název "Sultan's Boogie" napovídá, budeme vtaženi do orientálního hudebního světa - výslední tvar je až překvapivě soudržný s rockovou základnou a kytarové sólo je tady podřízeno atmosféře, i tak Henderson vystřelí pár rychlých laufů.
Jedinou zpívanou věcí druhé půlky je "Dat's Da Way It Go" s funkující rytmikou a krásně melodicky vykloubeným refrénem. Kirk Covington je nápaditý a přesný, ostatně jako vždy - patří mezi bubeníky Bonhamova typu: s ránou jako z děla. V této písni se navíc setkávají oba hlavní vokalisté: Wade Durham táhne píseň po všech zákoutích, Thelma Houston mu dobarvuje refrén a pomáhá v závěrečné zklidněné pasáži. Hendersonova kytara je tady všudypřítomná a její melodie proplétají vše, co jim přijde do cesty.
"That Hurts" je hodně zatěžkané blues v soumračném osvětlení. Skladba se nemotorně valí a nabaluje na sebe další a další dynamické vrstvy, harmonie je zdánlivě stálá, jen si tu a tam odskočí kamsi mimo, aby se hned zase srovnala do zákrytu. Kytarové sólo není sólem v běžném významu, spíš jde o chuchvalce tónů, které dopadají na rytmickou hmotu.
Závěrečná "Rituals" je postavená na akustické kytaře a zatlumeném pomalém jazzování. Ani si nevšimnete okamžiku, kdy se místo akustiky objevuje elektrická kytara a prorůstá svými melodiemi do tajemně tvarované spodní vrstvy, i tady Henderson svá sóla melodicky vychyluje a vystavuje je spíše plošně.
Z mého pohledu nejlepší sólové album Scotta Hendersona. Podařilo se mu přirozeně a bez násilných spojů propojit všechny své oblíbené hudební světy a posluchačům na něm nabídnout - na rozdíl od mnohdy i "velkých" kytaristů - nové cesty.
↧