Píše se rok 1969. O několik let později stál Jean-Luc Ponty, jako sólista i jako člen Mahavishnu Orchestra, u jedné z cest instrumentálního jazz rocku. Ve zmíněném roce 1969 nahrával s Frankem Zappou - objevil se na jeho albu Hot Rats (a jejich spolupráce tady nekončí) - a vytvořil album s Georgem Dukem (a jeho triem), které sice rockové vlivy v určitých odkazech reflektuje (třeba rovnou rytmikou), hudba na něm ale čerpá hlavně z jazzové palety. Tomu odpovídá zvuk souboru, pojetí sólových partů i práce rytmické sekce.
Úvodní "Foosh" napsal George Duke. Centrální linii skladby postavil na trhaném tečkovaném rytmu a jednotónové figuře - zní to zajímavě. Vymezující oblasti harmonií i motivů se vykreslí až po opakovaném poslechu, což vychází z otevřené rytmiky - bicí hrají nepravidelný off-beat s bohatými přechodovými ornamenty. Kontrabas je i přes kroutící se linky nositelem harmonie, opěrné figury ale vyplňuje průchodnými tóny a dociluje zdání tonální nejistoty. Svými sóly se předvede celý kvartet, největší plochu mají ale Pontyho elektrické housle. Ty jednou divoce (bopově), jindy v poklidu odbíhají od tečkovaného základu a zase se k němu různě vracejí, harmonii příliš nectí a kolem druhé minuty se vzdálí ke svobodné melodii bez závazků, jen na chvíli a na dosah akordům - Ponty předvede šťavnatý modální běh svého sóla.
"Pamukkale", to jsou přimhouřené oči - svět před nimi je nekonkrétní, objekty v něm jsou zaměnitelné... Podobně se vine hudební hmota této kompozice, všechno se děje jakoby nahodile, melodie tu a tam vytvoří pevnější obrys, většinou se ale jen dávají táhnout směrem k harmonii. Ta má i tady, navzdory úlomkovitým akordickým spojům, jasnou stopu. Opět ji prozradí basové figury. Dick Berk bubnuje ovšem skvěle, v houpavém rytmu střílí salvy přechodů a přitom je jeho členění bez problémů zřetelné. Je to zvláštní skladba.
Pontyho "Contact" je pro mě ještě podivnější, melodie i rytmus jsou rozbíjeny na hromádky nejasných témat, rytmiku posouvá v tomto případě hodně vrávoravý jazzový shuffle s kráčející basou Johna Hearda; tady se dotýkáme free jazzu a není to vůbec snadný poslech. George Duke a jeho sólo na elektrický klavír v polovině skladby přinese uklidnění melodických přívalů a má v prvním části pravidelnější průběh.
"Cantaloupe Island" s chytrou ústřední melodií mám moc rád, autorem je Herbie Hancock. Skladba je dnes už jazzovým standardem a slouží kapele k příjemným sólovým plochám - Ponty se i tady pustí do své expresivní sólové střelby, tentokrát se smyslem pro zachování charakteru kompozice. Jeden z vrcholů alba.
"Starlight, Starbright" je závěrečným během přes složité a nezpevněné harmonické vazby, které se toulají v nepřehledných uličkách basových vyhrávek. Tonalita je hodně uvolněná, melodie jsou plné těsných (chromatických) postupů; až na konci je píseň srovnána do několika přehlednějších motivů.
Album nás vybízí k opakovaným poslechům a rozmotávání spletitého hudebního materiálu. Hudba v předpokoji jazz rocku, na který už chvílemi nesměle ukazuje prstem, vychází z jazzových praktik posledních dvou dekád a v podobě modálního (harmonicky i melodicky uvolněného jazzu), post-bopu a funk jazzu odkazuje k hlavním postavám tohoto dění, jakými byli Miles Davis, Johna Coltrane a také třeba Herbie Hancock, jehož skladba tu zní.
↧