Původně jsem při kompletování diskografie italských romantiků Le Orme tituly Smogmagica a Verita´ nascoste vynechal.Jenže nakonec mi to nedalo,probudila se ve mě sběratelská vášeň a tuhle mezeru zacelil.Ovšem zrovna v případě alba Smogmagica to byl skutek poněkud diskutabilní...
Po emisi desky Contrappunti,ještě ryze progrockové,udály se na palubě Le Orme veliké věci.Mládenci rozšířili posádku o nového kytaristu,napnuli plachty,zvedli kotvy a kormidlem otočili do mělkých,popových vod.Navíc se poprvé ve své historii rozhodli desku nahrát mimo rodnou Itálii a vybrali si k tomu až vzdálené Los Angeles.
Již od prvních tónů si nelze nevšimnout,kolik prostoru na nové desce dostala kytara.Vždy tolik dominantní klávesy tak musely ustoupit do pozadí a to je věc věru nezvyklá.V éře počínající deskou Collage a končící přelomovým rokem 1980 má tato nahrávka na slovutném progarchives suveréně nejslabší hodnocení.Přitom začátek nějakému fiasku nenasvědčuje.Úvodní,přes sedm minut dlouhá skladba "Los Angeles" je totiž nejlepší z celé kolekce.Není to sice bůhvíjaký prog,ale nepostrádá rockový důraz a hlavně pěknou,zvukomalebnou instrumentální pasáž.Ale pak už to jde z kopce.Balady sice Le Orme vždycky uměli,ale písnička "Amico di ieri" se mi zdá romantická a jednoduchá až příliš.Primitivní rytmika,akustická kytara a foukací harmonika jak od táboráku?Hm...
Ovšem "Ora o mai piú" už je ale opravdu úlet.Čistokrevný pop s podivným vokálem a kvazi bluesovým sólem nezachrání ani hluk automobilové bouračky a jak siréna ječící kytara v samotném závěru skladby.Nemastná a neslaná instrumentálka "Laserium Floyd" aspoň trochu napravuje dojem z předcházející písně,ale i tady si veškerý prostor uzurpuje kytara a klapky plní si funkci jen jakéhosi křoví.Z mého pohledu nejslabší skladbou celé kolekce je následující zpívánka "Primi passi".To už je opravdu pop nejhrubšího zrna,patřící do repertoáru spíš takových Ricchi e Poveri.Laik žasne,odborník se diví a fanoušek aby si rval vlasy z hlavy.
Melodramatická balada "Immensa distesa" je jedním ze světlejších okamžiků,ale mezi slepými i jednooký králem a ani tady se o žádný zázrak nejedná.Poprockové skladbičce "Amanti di citta´" se aspoň nedá upřít jistá chytlavost a vtip,ale vzápětí přichází poslední hřebíček do rakve v podobě kolotočářského popěvku "L´uomo del pianino".Navíc se nemohu ubránit dojmu,že už jsem tu melodii někde slyšel.No nic,je tu závěr a s ním instrumentálka "Laurel canyon" přesahující až někam k southern rocku.Není špatná,ale k Le Orme to prostě nepatří a nemůže napravit rozčarování z celého alba.
Nevím,zda za to může pobyt v americe,jestli kapelu do něčeho takového natlačila produkce a nebo jestli na ní měl až takový vliv bezesporu zručný kytarista Tolo Marton,ale tenhle experiment se tedy nepovedl.Jako fanoušek Le Orme jsem desku nakonec přijal a akceptoval,ale víc jak na dvě hvězdy - a to s notně odřenými zády - to nevidím.Pro fandy,sběratele a kompletisty,vy ostatní se jí raději vyhněte.
↧