Nuže, první polovina devadesátých let v rockové hudbě znamená podle mne odklonění se od vyumělkovaného, syntetického zvuku a návrat ke starým tradicím, tedy ke kytarovkám (škoda, že toto období trvalo tak krátce!). V této době hrála spousta velice dobrých a originálních souborů, pro mě je však nejvýznamnějších pět a všechny pocházejí ze Seattlu : první je Nirvana (o téhle skupině se nemusí již nic víc říkat), druhou Pearl Jam, třetí Soundgarden, čtvrtou Mudhoney a pátou Alice In Chains. Všechny tyto skupiny považuji za skvělé a dosti svébytné, poslední jmenovaná se ode všech ale opravdu, opravdu hodně liší. Dalo by se říci, že na mne působí podobně třeba jako Van der Graaf Generator na pana Gratiase. Ano, taková zvláštní temnota! Takový mlžný, černý opar, který vás při poslechu skladeb této skupiny obklopí a pak už dlouho, dlouho nepustí. Snad to souvisí s vnitřním stavem frontmana, který byl, jak je známo, velmi těžce závislý na heroinu, což způsobilo i jeho předčasnou smrt, nevím, ale každopádně se rád do oné temné mlhy nořím.
Nejlépe se podle mne takto potápí hned do debutového alba této skupiny, nebot´ přestože jsou zde velice temné pasáže, dá se s tím narozdíl např. od eponymního (přiznám se, jiné než tyto desky jsem od téhle skupiny zatím neslyšel) tak trochu vyrovnat, i když je to těžké. Toto vskutku výjimečné dílo otvírá hodně tvrdá, metalová skladba WE DIE YOUNG, která sice není zas tolik výjimečná, ale jako otvírák je to výborná volba. Následuje MAN IN THE BOX, jedna z mých nejoblíbenějších písní od této skupiny a dle mne naprosto charakteristická pro tuhle skupinu. Je sice vlastně vcelku jednoduchá, ale ve své prostotě přímo čarovně krásná. Následující čtyři skladby jsou dost těžké na poslech, ale pokud vydržíte, objevíte vskutku nevšední hudební krásu. Všechny tyto skladby jsou nádherně vygradované (gradace je dle mne silnou stránkou tohoto souboru) a pracuje se zde také trochu se změnami nálad, které ovšem vůbec neruší, naopak působí opravdu plynule. Domnívám se, že v této části alba je temnota nejhustší a kulminuje v nejdelším hudebním celku na desce s názvem LOVE, HATE, LOVE, dalším z mých oblíbených songů, o němž bych chtěl psát, ale nemohu, protože to se prostě MUSÍ SLYŠET! Po tomto mohutném nářezu následuje druhá polovina alba, kde jsou slyšet trochu rychlejší tempa a temnota jakoby slábne, ale pak Cantrell udeří do strun a začíná REAL THINGS, závěrečná vypalovačka. Tma se vrací a Staleyho drsný hlas nás vrhá v další překrásnou noční můru a nám je po náhlém skončení skladby, doprovázeného kašláním, velmi líto, že už je po všem...
Právě Staleyho hlas je, přese všechnu zručnost páně Cantrella, hlavní devízou celé této skupiny a bez tohoto zpěváka si tuhle partu ani nedokážu představit. A právě proto dávám tomuto albu plný počet!
↧