S albem skupiny NOA jsem se seznámil před dvěma lety, když mi kamarád poslal nabídku novinek vydaných francouzskou firmou Soleilzeuhl. Tenkrát mě zaujaly alba skupin Eider Stellaire, Eskaton a právě této kapely. O skupině nebylo tehdy na internetu ani zmínky, jednalo se o kapelu, která v roce 1980 vydala album na vinylu, který se rozprodal a na CD album vyšlo až v roce 2011. Hudba produkovaná na albu je jazzrock fusion inspirovaný hlavně francouzskou skupinou Magma.
Desku nahrála pětičlenná sestava a na albu je šest skladeb v délkách od jedné do dvanácti minut. První dvě skladby jsou v délce do dvou minut a v nich máme možnost seznámit se s krásným skoro operním zpěvem, ve kterém se blíží projevu jiné dámy ženského zpěvu a to Diamandě Galás. Následující tři skladby jsou již v normální délce kolem pěti šesti minut. V těchto skladbách se krom operního zpěvu hlavní vokalisty předvedou ostatní hráči v až freejazzových sólech na saxofon a flétnu. Potom už přichází závěr desky představovaný více jak dvanáctiminutovou skladbou La Mer, která je pro mě vrcholem celé desky. V této skladbě předvedou všichni hráči své umění na jednotlivé nástroje. Velice se mi líbí sóla na xylofon, flétnu a saxofony, toto v kombinaci s operním zpěvem Claudie Nicolas je velmi působivé. Celá deska působí krásně tajemně a temně.
Jedná se o jedinou desku tohoto souboru a taky o unikátní záležitost, protože neznám jinou kapelu, která by se prezentovala podobnou hudbou, a tuto desku hodnotím pěti hvězdičkami.
↧
