Album Symbiosis je pro mě majákem v potemnělém období husákovské normalizace, které mě dodalo nejejn bluesovou transfúzi, ale přiblížilo mě k českému jazzu, třebaže jsem poslouchal už předtím Novou syntézu… Je jiné, než první album Pozorovatelna, ale je stejně kvalitní, propracované a v našich poměrech průkopnické. Pro nás tehdy osmnáctileté rockery bylo variantou „bigbítu“ v době, kdy tenhle žánr byl u nás téměř na indexu a suploval pro nás klasickou rockovou formu. Bigbít potažmo rock byl u nás umlčován a v rádiu a v televizi neexistoval. Snad jenom Modrý Efekt a Collegium Musicum dokázali uhájit svoje pozice… Byla to doba Plavců, Petra Spáleného, Neckáře a hodně normalizovaného Olympiku a uvědomuji si, že jsem tehdy neměl na tehdejší scéně co poslouchat a tak byl můj odklon od domácí dění celkem logický. Byli to ale Jazz Q, kteří mě vrátili do domácích souvislostí… Fusion music zde vnímám, ale prozatím ještě v takových ještě méně výrazných konturách a pokud bych měl za každou cenu pro album vymyslet nějakou škatulku, bylo by to elektrické blues s pořádnou příchutí jazzu. Dodnes se k albu rád vracím a znovu vnímám jeho místy mysteriózní atmosféru….
Možná bych mohl přidat osobní vzpomínku. Do těchto časů zapadá i moje návštěva koncertu Jazz Q. Vzpomínám si, že zahajovali koncert skladbou Watermelon Man od Herbieho Hancocka, kterou interpretovali tak, že výtečná Joan Dugganová držela u rtů prázdnou láhev coca-coly, stejně tak i Martin Kratochvíl, Vláďa Padrůněk a František Francl a všichni na ni v daném rytmickém metru foukali ten přírodní zvuk připomínající etnické zvuky někde z pralesa. Bylo to velmi originální. Pouze bubeník Libor Laun hrál drolivý rytmus na bicí a po nějakých deseti minutách zvolna ostatní přestávali řetězovitě hrát stejné téma a chápali se svých nástrojů, až skončilo foukavé hvízdání u Joan Dugganové. Bylo to famózní a mě to zprostředkovalo jedinečný zážitek…. Tenhle postřeh jsem zaslal Martinu Kratochvílovi v mé recenzi na jejich album a potěšilo mě, že se mu natolik zalíbila, že ji zavěsil na jejich webové stránky. Měl jsem příležitost se s Martinem Kratochvílem seznámit osobně. Příjemný a bezprostřední člověk s velkým backgroundem a intelektuálním zázemím, ale se smyslem pro humor, což mě velmi potěšilo…
FROM DARK TO LIGHT – melancholický kytarový úvod, jako nějaká etuda nebo studijní materiál… Pak ale slyšíme perlivé tóny elektrického piana Fender-Rhodes, které s přeznívajícím phaser dodávají kosmicky tříštivý tón. A to už se do potemnělého tématu vkládá zastřený, přesto jasný a vibrační hlas Angličanky Joan Dugganové. Zvolna, ale s robustním tónem vstupuje do tématu baskytara Vladimíra Padrůňka. Bicí Michala Vrbovce dávají o sobě vědět, ale nijak razantně neexhibují, jako v úvodním entrée na předešlém albu. Do instrumentace vstupují housle, které rozšiřují harmonický celek. Není v této skladbě nějak bohatý, ale zato se zde pracuje s atmosférou a výrazem a to na vysoké úrovni
LOST SOUL – Franclova elektrické kytara je nahrána playbackem a navíc je podporovaná v unisonu Padrůňkovou baskytarou. Kytarový riff (pokud se dobře pamatuji) se líbil i milovníkům Black Sabbath, kteří v něm hledali Iommiho vliv, což se mě zase tak zásadně nezdá. Skladbu napsal Padrůněk a je z níá cítit, že ji napsal baskytarista. Jeho drsné tóny a způsob vedení hudební linky je dost čitelný. Kratochvíl se zde omezuje na občasné klavírní akordy a dlouhé akordy elektrického piana, ale hlavní prostor zde dostávají Dugganová a Francl se svou sólující kytarou. Jeho výraz a pojetí je hodně identické a už ho nezapomenete. Dugganová má cit pro bluesovou formuli i barvu hlasu a výraz, což v tomhle žánru je nezbytností. Mít v kapele v době normalizace anglickou zpěvačku bylo velké terno. Kapela pak neřešila otázku zpívané češtiny a českých textů – skladby byly zpívany v její mateřštině a to tehdy bylo cenou devízou. Kratochvíl vystřelí nedlouhé sólo na elektrické piano a dodá skladbě jazzový sound. Mistrovský kousek!
STARBIRD – barevné kouzlení elektrického piana přináší další skladbu. Dugganová dostává další zajímavou pěveckou příležitost více posouvanou k jazzovým harmoniím. Jiři Tomek hrou na congo dodává mírně latinizující atmosféru a Vrbovcovy bicí nástroje dodají rytmickou barevnost. Ovšem větší kouzlení s barevným spektrem tónů dodá Kratochvílův Fender-Rhodes s přeznívajícími tóny a dynamickým odstíněním. Náladotvorné pocity ze skladby prýští v asociacích na imaginárního hvězdného ptáka v osamělostí nekonečného prostoru. Usnout ale nemůžeme, agresivní basy Padrůňkova Jazz Bass Fendera a kreativní kytarové sólo Francla v něčem připomínajícím Carlose Santanu odkryjí prostor pro Kratochvílovo sólo na elektrické piano. Velmi kreativní, dynamické a úderně naléhavé pojetí hudby, která ve vypjatých okamžicích vystřelovala do prostoru snopy tónových jisker jako barevný oheň. V závěru se nám latinskoamerické atmosféra ještě více prokreslí a připomene nám rané Return To Forever ještě s vynikající Florou Purimovou, kterou sice Dugganová nepředstihne, ale hodně ji připomene. Další zajímavý příspěvek.
THE WIZARD – v téhle skladbě v úvodní části jako bychom nakoukli do nějaké šamanské nebo čarodějné kuchyně. Kouzlení na Fender-Rhodes je jedinečné. Kratochvíl míchá jedinečné tónové lektvary s řadou další příměsí…. Pak je tu ale výtazný basový riff výtečně interpretovaný Padrůňkem, který je známkou napětí a vnitřního neklidu, do kterého vstupuje dobře vypreparovaný kytarový riff od Francla a s velkou emocí se hlásí Joan Dugganová za přesně odvíjejících se bubenických doprovodu Vrbovce a percussion Jiřího Tomka. Odvíjejí se zde dvě melodické linky, které se vzájemně velmi dobře propojují. Tu druhou představuje Kratochvílovo sólo na elektrické piano s výtečným úhozem a kreativními akordickými obraty. Jestliže chceme hovořit o skutečné symbióze jazzu a rocku, tak tady ji máme naservírovanou přímo na zlatém podnose… Pamatuji si skladbu z koncertních provedení Jazz Q a vím, že šestnáctiminutovou stopáž dokázali protáhnout dobře přes dvacet – možná pětadvacet minut a my jsme na to zírali s otevřenými ústy. Francl vypálí další kytarové sólo – sice nedlouhé – ale působivé – a to už jsme zase v meditativní části skladby. Padrůněk zde moduluje na svou dobu velmi agresivní a důrazné basy, které vám prorezonují až do morku kostí. Intuitivní baskytarista s mimořádným citem pro formu, který baskytarovou linku dokázal pozvednout na úroveň kytarové linky v melodickým proměnách. Takhle se v dané době u nás nehrálo (Fedor Frešo hrál svoje ostináta v jiných strukturách). Francl zaostří zvuk do agresivních kytarových obrazců a zemité Vrbovcovy bicí nástroje se výtečně spojují s Padrůňkovými basovými attacky… Joan Dugganová vkládá do interpretace ještě více ryzosti a opravdovosti a já znovu cítím, jak mi běhá mráz po těle. Francl předvede kytarové sólo – má osobitě vedenou linku. Hraje jinak než Andršt a přesto stejně přesvědčivě. Ve sborech se představí silná opora Dugganové – je zde zastoupen Vladimír Mišík, Lešek Semelka, Pavel Dydovič a Jiří Rotter a skladba vrcholí v mohutném závěru s mírně psychedelickými dozvuky, což nám i se závěrečným akcentem připomene beatlesovskou skladba A Day In The Life……
EPILOG – instrumentální závěr přináší opět bloudivé tóny elektrického piana, ale i hostující dechovou sekci s bublavými basy a percussion. Krásné téma pro nějaké science-fiction, nebo pohádkovou vizi proměny ošklivé babice v čistou krásnou pannu. Jistý patos, který zde cítíme je zcela adresný a monumentálně sošný. Impresivní náladotvorná kompozice s přeznívajícími tóny vyvolá pocit vznešenosti a tiché krásy…
Album Symbiosis je výtečné. V Melodii jsem četl (už nevím, který to byl odborný kritik), že na albu měly být nahrány kytarové party Lubošem Andrštem. Při vší úctě k němu si nemyslím, že by to bylo namístě. Hraje jinak, méně zemitěji a méně agresivněji a tomuhle albu naopak prospělo, že zde Francl zanechal otisk své hudební osobnosti.
Škoda, že sestava těchto Jazz Q už se nikdy nesejde. Francl utrpěl vážný úraz ruky při manuálním práci (sám si vyráběl kytary) a Padrůněk předčasně bohužel opustil tento svět…
Možná to každý neví, ale Joan Duggan a František Francl byli manželé, což Franclovi umožnilo těsně poté co oba odešli z Flamenga odcestovat legálně (následovat manželku) do Anglie. V polovině sedmdesátých let se ale normalizační poměry svobodomyslné Dugganové-Franclové začaly zajídat a tak se s Franclem rozvedla (nechtěl opustit zemi) a odcestovala někam do Indie, kde se věnovala meditacím a stopy po ní se ztratily…
Jak mi Martin Kratochvíl v lednu na koncertě Jazz Q řekl, ještě letos by se měla objevit Joan Dugganová zase v Česku a společně s Jazz Q plánovali sérii koncertů a možná i album (!)…
Energetický potenciál na albu a muzikantské jiskření mě hodně nabuzuje a já stále vnímám ty spodní proudy, které se do mě vlévají. Je proto pro mě zcela nepochybně jasné, že pět hvězdiček je jasnou věcí.
↧