Jedna z nejskvělejších hardrockových nahrávek, co jsem kdy slyšel…
Ačkoli rovněž o rok starší eponymní debut amerického tria jménem DUST je velice podařený, teprve tenhle druhý a bohužel taky poslední počin dosáhl tak závratných výšin, že za sebou (anebo přesněji – pod sebou) zanechal mnohé vrcholy skupin zvučnějších jmen.
Opravdu, album bez nejmenší chybičky; dokonalé skloubení drsné dravosti s jemnou (až něžnou) melodičností.
Po nabroušené, střídáním nálad prošpikované, úvodní Pull Away/So Many Times, přichází poklidnější procházka, v podobě Walk In The Soft Rain, po níž následuje pomalá, skoro popíková nádhera, klávesami (včetně těch klavírních) a smyčci podbarvená Thusly Spoken, aby první strana desky skončila ještě drsněji, než začala, výtečnou „hrubostí” Learning To Die.
V podobném duchu se zahájí i na druhé straně, a pátá skladba All In All tvrdě „odrockuje”, aniž by se zapomnělo na melodie a zklidňující pasáže. Pak je tu „country-houslemi” ochucené zpomalení v I Been Thinkin, po němž nás probere instrumentální Ivory, kde si znovu můžeme vychutnat um všech tří muzikantů; od parádních bicích, přes výraznou basu, až po vynikající kytaru – ať už riffující, nebo sólující… Opět se objeví lehký závan country v příjemné How Many Horses– co by se taky ke koním lépe hodilo? Teď už zbývá jen poslední Suicide, která nekompromisně připomene, že máme co do činění s partou tvrdých rockerů, a že tady, i přes občasné zpomalení a sladké melodie, není místo pro měkkoty a padavky.
Závěrečné vybrnkávání s názvem Entrance (na obalu neuvedeným) jako by říkalo, že se stejně vše v PRACH obrátí…
↧
