Když se řekne Iggy Pop, vybaví se současným dvacátníkům pojmy, jako jsou praotec punku, popřípadě punkrocku a ústřední postava legendárních The Stooges. Možná i jejich desky jako jsou Fun House a Raw Power a Iggyho rané sólovky The Idiot a Lust for Life, ale to spíše jen těm trošku znalejším. Drtivá většina mladých posluchačů rockové hudby zná spíš jen profláknuté skladby Lust for Life a Passenger a to jen díky ústřední melodii. Já osobně Iggyho hudbu a tvorbu The Stooges z přelomu 60. a 70. let a sólové desky z poloviny 70. let, které vznikly za spolupráce mého oblíbence a hudební modly Davida Bowieho uznávám a respektuji a občas si je dopřeji i k poslechu. Ale přeci jen upřednostňuji Iggyho pozdější tvorbu z 90. let a přelomu tisíciletí. Myslím, že to nebude kacířský názor, že tato hudba je přeci jen kvalitnější a hlavně mnohem vyzrálejší. Album Brick By Brick bývá pokládáno za takovou labutí píseň Iggyho Popa. Duet s vynikající Kate Pierson je možná pomyslný vrchol jeho umu a citlivosti pro skládání tklivých písní. Ovšem o dost více mám rád alternativním rockem a hnutím grunge nasáklou desku American Caesar, kde Iggy ukázal, že mu nic není cizí. Kousek za ní si stojí celkem neznámá nahrávka z roku 1996, Naughty Little Doggie, kde se mísí punková uvolněnost a vlivy hnutí grunge. Velice ceněná a jedna z vrcholných nahrávek je další z roku 1999, Avenue B, kde Iggy ukázal další ze svých mnoha poloh, tentokrát klidného, ale nespokojeného stárnoucího barda, kterému je blízký šanson.
A pak nastal rok 2001 a Iggy přišel s nejtvrdší, nejtemnější, nejsyrovější a nejnaštvanější deskou, příznačně nazvanou Beat Em Up. Jako by se všem těm současným rádoby punkerům, rockerům snažil ukázat, jak se dělá opravdová tvrdá a naštvaná hudba. Ano toto je nahrávka, kde vlastně není nic muzikálně složitějšího. Na druhou stranu tahle slova možná zní v rozporu s tím, když jsou na následující desce, Skull Ring, obsaženy slabší a době poplatné skladby natočené ve spolupráci pop/punkovými Green Day a Sum 41. Ale to je vlastně celkem fuk.
Co musím zmínit, že hudba obsažená na nosiči přesně koresponduje s jeho přebalem. Hudba je sprostá a prostá veškerých zbytečností a přebytků. Slyšíme jen Iggyho hrubý a naštvaný vokál, syrovou hrubou kytaru, výraznou basu a bicí. Všechno zabalené v "neohrabaném" garážovém soundu. Prostě a jednoduše tu máme konečně dřevní punk/rock, který nebyl slyšen od roku 1973. Co se týče textové stránky, nebere si Iggy jako vždy žádné servítky a hrubě se naváží do konzumní, materialistické společnosti (Mask), do jejich problémů například s dětskou prostitucí (Go For The Throat), s militarismem (Lost), pouliční kriminalitou a násilím (Drink New Blood), či politikou (Savior), atakdále.
I když jsem uvedl, že nahrávka je to velice prostá a syrová, samotná kompozice skladeb je i překvapivě pestrá a nenudí. Desku otevře ryze punková, přímočará věc Mask, postavená na jednoduchém rytmu a frázování.
Druhá skladba je docela "načichlá" metalem a překvapí valivým ústředním riffem a dost silném groove. Zaujme i jiný Iggyho vokální výraz, když znechuceně popisuje "svoji práci v pekle".
Třetí skladbou Howl nás krom jasně identifikovatelného opakujícího se punkrockového riffu provází "vzdálený" Iggyho vokál a nepostradatelné všudypřítomné vytí psů.
Další skladba Football se může zdát jako zdánlivě odlehčení zpomalení, nicméně zní zatěžkaně a naléhavě. Takovou zamyšlenou, zdánlivě klidnou polohu bez kytary známe již z předchozí desky Avenue B.
Savior se nese v podobné náladě jako skladba Footbal, nicméně se již zde připadala elektrická kytara a v refrén je mnohem vypjatější a hlučnější.
Titulní skladba Beat Em Up se od celé desky naprosto liší a jakoby nezapadala do koncepce alba. Není to vůbec na škodu, naopak. I když puritánští Iggyho příznivci nemusí souhlasit. Tohle je bude pomyslný vstup Iggyho do moderní hudební doby. Slyšíme totiž v celku typický Nu-metalový počin. Taková skákačka v duchu Limp Bizkit, ovšem s jasným Iggyho rukopisem.
Sedmá skladba Talking Snake je dle mého soudu nejsilnější skladbou na desce. Baladická skladba je upřímnou zpovědí provinilého lháře. Tahle poloha Iggymu sedí, dává najevo emoce a ve slokách, kdy slyšíme i akustickou kytaru se nám jeho slova zadřou pod kůži.
To následující Jerk je přesný opak, uvolněná skladba se zábavným rockovým riffem a Iggy opět zní tak jak ho známe nejlépe, ironicky a frivolně. Jedna z výrazných písní na desce.
Devítka Death is Certain je temnější rocková věc klasického modelu. Sloka - refrén s přechodem - sloka - refrén s přechodem a sólo. Lepší průměr.
Mnohem zajímavější a originálnější je desítka, Go For The Throat. Ve své podstatě nepříjemná věc pojednávající o sexuálním životě a prostituci nezletilých s dospělýma. Iggy nejdřív jakoby mluví a pak i řve docela neslušný text do zvýrazněného basového soundu, který neustále omílají jeden základní rytmus.
Skladba Weasels je pro změnu klasičtější punkrocková věc. První dvě třetiny skladby jsou v uvolněném tempu aby poté poslední třetina písně během sborového provolávání "Weasels" výrazněji zrychlila až do konce.
Dvanáctá Drink New Blood je ovšem punk jak poleno v celé své podstatě. Rychlá vypalovačka s neurvalým Iggyho vokálem, kdy jednou hrdelně řve a pak zpívá potichu, téměř nesrozumitelně. Nutno ovšem dodat, že je to tak správně, uvěřitelně pudově, jako násilí v ulicích. V hlavě nám na dlouho utkví ústřední melodie kopírující slova "Drink new blood! Drink, drink, drink, drink, drink new blood!" A husí kůže nám naskočí, když Iggy řve "Outburst! Violence outburst! Aaaaaaah!"
Skladba It´s all shit zni přesně tak jak se jmenuje. Neskutečně ironická, sarkastická, bez nějakých mantinelů. "Klasická Popovina", dá se říci, která může připomenout známou skladbu I´m bored.
Předposlední Ugliness je klasická punkrocková vypalovačka ve stylu kalsických Stooges. Hlučné kytary, jednoduchý svižný "hopsavý" rytmus a Iggyho vokál v "punkové" poloze. Rozhodně by se neztratila v koncertním setu The Stooges.
Závěrečná V.I.P., to je dá se říci opět velice sarkastická hříčka pojednávající o rozmařilých hvězdičkách šoubyznysu. Baskytarista jamuje s bubeníkem a Iggy rozmařile vypráví o životě V.I.P., což lehce zavání jazzem, který Iggymu nikdy nebyl cizí.
Když vše shrnu, mohu směle říci, že (ne)stárnoucí praotec špinavé hudby, Iggy Pop, natočil v době, která nepřála rock n rollu obecně, velice silné, tvrdé a správně nechutně špinavé a směle sarkastické album, které udělalo ze všech pokračovatelů Iggyho a The Stooges jen neškodný póvl. Taktéž dokázal, že i dřevní a jednoduchá hudba postavená na emocích a dá se i říci základních pudech a také základních muzikálních dovednostech má pořád co říci a občas i něčím překvapit. Pro mě je to jedna z nejlepších nahrávek svého druhu.
↧