Devadesátá léta byla pro poctivou rockovou a vůbec obecně kytarovou muziku zlatá. Dalo by se říci, že to bylo takové obrození, znovuoživení klasických hodnot v tomto žánru. Po nechutných, přeplácaných 80. letech, kdy se spíše než na samotné zdravé jádro rock n rollu hledělo spíše na druhořadé věci, jako byl co nejčistší, nebo nejeepičtější sound a různé kudrlinky a marast kolem toho, či třeba na samotnou "dokonalou" vizáž hudebníků, musel po čase logicky přijít pravý opak. A hle, na přelomu desetiletí tu přišli opět hrdinové ze špinavých ulic, jako tomu bylo na konci období hippies. Po "Gánech", kteří se ovšem tohoto trendu udrželi jen jedním albem,... "Iluze" totálně zazdili jejich starou filozofii o špinavém rocku..., přišel ještě špinavější a duchovně mnohem hlubší hnutí grunge, hudebně nazývaný alternativní rock, který co muziky se týče přinesl výrazné melodie a poctivý kytarový sound.
Určitě se mnou budete souhlasit, že tohoto trendu se chytil i Iggy Pop, výrazněji se grunge hnutím, tedy alternativním rockem nechal ovlivnit na předchozí desce American Caesar (1993), kde je to patrné nejen na výsledném soundu, ale hlavně na samotné kompozici skladeb.
Naughty Little Doggie je přeci jen mnohem uvolněnější a méně temné, ale přináší ten kýžený kytarový sound. Musím dodat, že mne osobně tahle nahrávka svým pojetím v roce 1996 moc nesedí a spíš bych ji zařadil do roku 1993 a "Caesara" bych si dokázal představit o 3 roky později. Lépe by to sedělo samotnému vývoji alternativní scény, ale to je jen mé spekulování a nic to nemění na tom, že tahle deska je velice kvalitní a povedená.
Jak jsem již uvedl Naughty Little Doggie se nese v uvolněném, v celku veselém stylu, plným líbivých, snadno zapamatovatelných kytarových melodií. Je to jasný předobraz pozdějšího trendu většiny punkrockových kapel. Produkce je typicky garážová, jasně čitelná, vynikají kytary a Iggyho vokál s klasickými manýry. Nutno dodat, že zde neužívá svůj "mrtvolný" vokál (The Idiot) ani neřve, ale zpívá pěkně uvolněně.
Na desce najdeme přímočarou rockové pecku, otvírák I Wanna Live s výborným ústředním riffem a pevným rockovým vokálem Iggyho. Nejspíš posluchačovi připomene "metalové choutky" na desce Instinct (1988), ale toto je úplně jiná liga, upřímná a myšlenkově správně špinavá.
Na desce najdeme i klasické Iggyho punkové hříčky, dvojku Pussy Walk a šestku Keep On Believing s kolovrátkově opakující se melodií. Druhá jmenovaná skladba možná připomene tvorbu The Stooges.
Vynikající jsou typicky punkrockové věci 3., 4. a 9. Innocent World, Knucklehead a Heart is Saved. Do hlavy se nám pěkně dostanou jejich vynikající, opět radio-friendly, melodie, skvělé kytary a opravdu radostný Iggyho vokál, místy ironický, až sarkastický, ale tak jak ho mají jeho příznivci rádi. Z této trojky skladeb nemůžu dostat z hlavy první jmenovanou Innocent World, díky pěkné, lehce ironické vokální lince.
Ovšem hudebně nejhodnotnější a nejsilnější skladby na této desce jsou ty velice načichlé grunge hnutím. Pětka To Belong a sedmička Outta my head. Myslím, že nebude těžké v nich hledat vliv Nirvany (ta ho hledala u Pixies). Píseň To Belong je tím klasickým modelem, kdy klidné sloky střídá hlučný refrén a Outta my head je zase ta skladba, kdy hudba přesně vystihuje její název. Za kolovrátkového rifu kytar, který kopíruje ústřední slova "I´m going out, outta my head" se stále více vše ztrácí na pozadí nástrojového hluku. Známé to praktiky Nirvany. Nutno dodat, že Iggyho hlas opravdu připomene Cobaina.
A konečně tu najdeme i dvě baladické skladby, tak typické pro Iggyho pozdější tvorbu. 8. Shoeshine girl zní jako by Iggy navštívil americký venkov. Slyšíme španělskou kytaru, bicí paličky se "štětečkami" a dokonce i klávesový nástroj. Iggy zpívá jak ve vesnickém baru nad ránem. Povedená věc. Závěrečná věc je mnohem tklivější a emocionálnější. Užité jsou již elektrické nástroje, které vytvoří velice dojemnou atmosféru. Iggyho vokál je čistý, pevný a uvěřitelný.
Co říci závěrem? Tahle nahrávka opravdu vystihuje svůj název. Hudba je to na poslech velice pozitivní, veselá a jasná. Známe ovšem Iggyho sarkastické myšlenky. Jako celek je to prosté vyústění doby, kdyby byly zpět ve hře poctivé nástroje bez zbytečného balastu, který byl populární v 80. letech. Je to jednoduchá avšak upřímná muzika ovlivněná hnutím grunge, který v polovině 90. let už ztrácel svou sílu, jelikož ústřední postavy ničili tvrdé drogy. Starý pardál Iggy měl již ovšem mladé neklidné období dávno za sebou a tak je i z této nahrávky jasně slyšet, jak si své rockové obrození užívá. Tohle je jedno z nejlepších Iggyho alb.
↧