Je to už nějaký čas, co jsem si s chutí pouštěl Osbournovy sólové desky poměrně pravidelně. Nejraději jsem měl a pořád v celku mám rád první dvě, kde ještě na kytaru hraje můj oblíbenec Randy Rhoads a pak zvukově i skladatelsky naprosto dokonalou Ozzmosis. Svým způsobem se mi líbí i nejnovější jeho počin Scream. Naopak se mi nikdy moc nelíbily desky Bark at the moon a The Ultimate Sin, které byly prostě poplatné zvrhlé hudební době 80. let. Nahrávky, kde s Osbournem spolupracoval blonďatý ďábel Zakk Wylde mi nevadili, i když mi legendární No More Tears z poloviny zevšedněla, stejně tak jako kultovní No Rest for The Wicked. Na Ozzmosis, jak jsem již uvedl, díky několika zásadním faktorům, nedám dopustit. Novější nahrávky Down to Earth a Black Rain už mě tak nějak minuly, jelikož jsem v tomto hudebním období dával přednost jiným, invenčním a hlavně mladším a dravějším hudebníkům a kapelám. Po včerejším poslechu desky Down to Earth již také vím proč tomu tak bylo a nadále bude.
Myslím, že jsem se již zmiňoval o tom, jak přelom tisíciletí nepřál zavedeným, mainstreamovým hudebníkům, protože hard and heavy vycházející z modelu 80. let nebylo příliš žádoucí. Osbourne a jeho banda namakaných opičáků ve středních letech nebyli výjimkou. Možná už ani sami nechtěli čeřit vodu stojatých mainstreamových metalových vod, možná je k tomu donutila mamá Osbourne, kdo ví. Tak jako tak tahle nahrávka po prvním poslechu na mě působí jako velice slabý a dávno prošlý odvar ze starých muzikantů ve srovnání s nepoměrně starší předcházející Ozzmosis. (A nepomohlo tomu ani bubenické eso z kultovní crossover kapely Faith No More, Mike Bordin). Úsměvným paradoxem je ovšem, že Osbourne a spol. zkoušeli na stará kolena do nahrávky zakomponovat moderní prvky nu-metalové vlny, která byla v té době na vrcholu díky kapelám příkladu KoRn a Limp Bizkit, nebo System of a Down.
Dalším úsměvným paradoxem je, že se tento podobný skladatelský postup povedl na nejnovější nahrávce Scream. Samosebou, že ovlivněn jinou módní hudební vlnou. Stručně a jasně řešeno, že až na pár výjimek i přes všechny tyto "invence" působí muzika na desce unaveně, skladatelsky povrchně, plytce a prázdně k čemuž určitě dopomohla neohrabaná hrubá produkce, kterou já bych nadšeně vítal, tam kde se hudba tvoří pomocí tradičních postupů s poctivým nástrojovým osazením (kytara, basa, bicí a vokál) bez elektronických hračiček. A ne zde, kde vypomáhají různé krabičky a hlavně důležitou složku tvoří klávesové nástroje a hraje se s moderními nu-metalovými postupy, kde byl vždy žádán barevný a výživný sound. Ale toto může být jen pocit a názor posluchače namlsaného dokonalého alba Ozzmosis. Druhým a též velice závažným faktorem, který nahrávku uvrhuje do podprůměru je unavený a nudný vokál samotného pana kapelníka. Dle mého soudu snad nejslabší výkon za celou jeho kariéru a většinu skladeb tak srazí ještě hlouběji do bahna průměrnosti.
Pokud mám z celé desky vypíchnout ty světlé momenty, tak je to jistě otvírák Gets me through, který svojí úderností a energií převyšuje vše ostatní minimálně o dvě třídy. Líbí se mi opravdu zábavná kombinace typické Osbournovské skladatelské školy a moderní školy nové vlny. Baví mě už vlastně Osbournův trademark tichého klavítního úvodu skladby a následného tvrdého nekompromisního nástupu kapely. Výrazná rytmika dua Mike Bordin a Robert Trujillo spolu se skvělým metalovým riffem 21. století bývalého kytarového esa Zakka "Fucking" Wylda a výjimečně energického mečení legendárního prince temnot dělají tutu skladbu výjimečnou a řadí po čase mezi Osbournovskou zlatou klasiku.
Po tomto úvodním a posledním vrcholu, tu už můžeme slyšet jen průměrné a podprůměrné skladby a naprosté odpady. K tomu dobrému průměru se jistě zařadí tradiční heavymetalová That I never had s výraznou melodií modelu konce 80. let. Škoda toho unaveného nevýrazného vokálu.
Docela hodnotná je i baladická skladba Running out of time, kde nebývale zaujme Osbournův procítěnější vokál a díky tomu jsou znát emoce, i když samosebou to není tak silné, jako svého času Mama I´m comming home, nebo starší Mother Earth. Potěší ovšem v intru a na pozadí slyšitelná akustická kytara a trochu zklame konec skaldby s výrazným synthákovým outrem, který připomene marnost většiny desky.
Jisté vzpomínky na staré časy s Black Sabbath navodí hutná Black Illusion. Skladba stojí na valivé rytmice a výrazném kytarovém riffu. Lepší chvilku si zde vybral i kapelník, který svým frázovaním též docela dopomůže atmosféře roku 1971.
Posledním zajímavým okamžikem je skladba Alive, která je opět díky výrazné rytmice a dobrého ústředního riffu tím zlatým Osbournovským modelem konce 80. let. Rozhodně se povedl zpěvný refrén, který by patřil k nadprůměru nebýt toho věčného unaveného hlasu. Co musím dodat je i to, že si po úvodních taktech vždy vzpomenu na skladbu z roku 1988, Breaking all Rules. Mezihry jsou ovšem jen bledou vzpomínkou na tuto výraznou madmanovskou hymnu.
A zbytek skladeb je opravdu jen a jen nudná šeď. Skladba Facing Hell by mohla být moderní hopsačkou opět ve stylu desky No Rest For The Wicked, ale nakonec se jen opakují staré postupy, kterým chybí ten náboj a energie a moment překvapení v podobě nečekané vyhrávky Zakka Wylda, který jen omílá své staré nápady... a pak tu je také ten unavený pan Osbourne.
No Easy Way Out po prvních tónech připomene jistou vypalovačku z mé milované Ozzmosis. Ano, tahle skladba má všechny její skladatelské postupy. Ale to znám v mnohem nápaditější, energičtější a objevnější formě, která je navíc zabalená do kouzelnějšího kabátku.
Závěrečná Can You hear Them završí je skladatelskou bezradnost... ten refrén, kam se poděla zpěvná melodičnost, která vždy byla výsadou všech dosavadních nahrávek pana Osbourna. Zůstalo jen typické frázování ve slokách a klidná mezihra jako z roku 1991.
Odpadky desky jsem si nechal schválně nakonec, neboť to je opravdu ostudné. Rádiová baladička Dreamer je naprostý vrchol nevkusu a chuti po penězích mamá Osbourne. Houpavý rytmus a kýčovitý klavír a nevkusný text je prostě příliš na bývalou hard and heavy hvězdu, která udávala trend.
A prapodivná nemelodická skladba Junkie s bezpohlavní vokální linkou? Naprosto odpovídá svému názvu... Mezihra You Know už vlastně nic neznamená, i když by mohla naznačit nějakou tklivou baladu, ale skončí dříve, než vlastně začne stejně jako celé album, kde nápady dojdou dříve, než doopravdy přijdou.
Pokud bych měl říci pár objektivních slov na závěr, budou se vlastně jen týkat úvodní písně, Gets Me Throuhg která je vlastně takovou parafrází na druhé oživení Osbournovy sólové dráhy v roce 1988, kdy se vrátil z protialkoholního léčení plný sil a plný nových nápadů. Škoda, že tato energie vydrží jen po těch 5 minut dalších 40 minut je jen unavený dojezd s občasným procitnutím, který zbude po požití nějaké povzbuzující látky. Osbourne v tomto období byl totiž docela silně závislý na různých lécích a nebyl na tom zrovna fyzicky dobře a projevovala se na něm parkinsonova choroba. Možná i proto nebyla tato deska dostatečně silným návratem mezi heavymetalovou elitu, které vlastně ani v této době nebylo přáno, aby se pohodlně hřála na výsluní slávy a pokud tedy management chtěl po Osbournovi úspěšnou desku, muselo ve výsledku hodně slevit z invence.
↧