Se skupinou Uriah Heep jsem se seznámil bezprostředně po vydání tohoto alba, jak už jsem psal u jiné desky. Už název alba “Podívej se na sebe“ a zrcadlo na obalu alba byl unikátní nápad. Kapela tu ukázala přesně posloupnost vývoje, prvním albem vyjádřila svůj hudební názor, ve druhém albu jej rozvinula, a na třetím albu se pokusila experimentovat. Když jsem si album nahrál tak jsme si jej na intru pouštěli pořád dokola, až jsme jej znali nazpaměť.
Na albu z roku 1971 je sedm skladeb. Již úvodní a titulní skladba je skvělá, a navíc v ní bubnují perkusisté africké skupiny Osibisa. Desku Woyaya od této skupiny jsem si nahrál o pár let později od spolužáka tmavé pleti jménem Francis Okuribido z Nigérie. Jedná se o rychlejší skladbu s příjemným vokálem Davida Byrona. Následující skladba I Wanna Be Free nás tehdy okouzlila nejvíce. Kamarád se ji dokonce naučil hrát na kytaru a my jsme se snažili o vokální doprovod. Taky jsme si to nahráli a byla to hrůza. Skladba July Morning je balada, která bývá přirovnávána ke skladbám Child In Time od Deep Purple a Stairway To Heaven od Led Zeppelin. Od jmenovaných se nejvíce odlišuje perfektním vícehlasým vokálem. Druhá strana alba začíná rychlejší skladbou Tears In My Eyes a pokračuje rychlým rockovým kouskem Shadows of Grief, která se mi možná líbí nejvíce. What Should Be Done je křehká písnička s procítěným vokálem davidy Byrona. Závěr alba obstará opět rychlý rock Love Machine. Deska není špatná, kdyby byla tak bych si jí nekoupil.
Když bych měl tohle album hodnotit, tak po posledním poslechu je v mých očích o něco lepší než předchůdce a proto mu dávám tři a půl hvězdičky zaokrouhlené dolů na tři.
↧