Album Fragile od britské skupiny Yes bylo jedno z prvních alb, které jsem si nahrál krátce po zakoupení magnetofonu, byla to tehdy novinka. Deska se mi líbila, ale nepropadl jsem tak kouzlu kapely, jako třeba kapele King Crimson, abych se pídil po jejich nahrávkách. Samozřejmě jsem si koupil Close To The Edge na vinylu, ale to bylo tak vše. To kamarád byl na tuhle kapelu hodně zatížený a nahrával si od nich vše, co vycházelo. Když jsem se vrátil z vojny, tak jsem prodal všechny magnetofonové pásky a poslouchal jsem muziku pouze z vinylů a sledoval jsem v televizi na rakouských programech různé hudební pořady například Beat Club, Spotlight nebo Rockpalast. Počátkem osmdesátých let tam začal běžet klip, kde se zpěvák mění v hada, orla a tak dále, když v titulku běžel název kapely Yes tak jsem začal mít touhu tuhle nahrávku mít. Největší překvapení a radost bylo pro mě to, že zhruba po roce od prvního zhlédnutí klipu ke skladbě Owner Of A Lonely Heart při návštěvě prodejny gramodesek tam tento titul dostali. Desku jsem si zakoupil a tahle deska se pro mě stala tou nejlepší, co jsem kdy od Yes slyšel.
Na albu hraje původní klávesista Tony Kay, a jeho střídmější hra se mi na rozdíl od megalomanského Ricka Wakemana líbí mnohem více. Proti Steve Howeovi jako hráči nic nemám je skvělý, ale Trevor Rabin je prostě ostřejší a údernější. Písničky na albu, i když složité, ale jsou kratší a takové důraznější. Album se mi líbí od úvodního hitu Owner Of A Lonely Heart po závěrečnou Hearts. Snad nejradši mám skladbu Changes, nebo Cinema ono je to jaksi jedno. Miluji celou tuhle desku. Po přechodu na CD jsem si samozřejmě postupně koupil všechny alba Yes od prvního po Tormato a jako zástupce pozdější tvorby tuhle desku, která je pro mě na prvním místě. Myslím, že tahle deska je mezi lidmi, kterým se líbí progrock dostatečně známá a nemusím ji doporučovat. Kvalitní zboží se chválí samo.
Desce, kterou stavím na první místo v diskografii Yes nemůžu dát jiné hodnocení než pět hvězdiček.
↧