Desku Aoxomoxoa od americké kapely Grateful Dead dovezl v roce 1972 spolužák z Prahy a tvrdil, že to je to, co se mu nejvíce líbí. Desku jsem si od něj půjčil, a když jsme to na pokoji přehrávali, a zkoušeli, jestli stojí za to si to nahrát, tak prostě v nahrávce se nedělo nic, co by nás zaujalo. Bylo to takové žádné, jak napsal Petr Dorůžka v Pop Music Expresu, když Grateful Dead hrají blues, vyjde to nepřesvědčivě, když se snaží o rock´n´roll tak to nemá šťávu, je to takové nemastné neslané. Pete Townshend když navštívil v rámci festivalu v Monterey tak byl jejich koncertem naprosto zklamán. Článek v Pop Music Expresu jsem četl až později a z něho jsem se taky dozvěděl co to je za kapelu. Paradoxně začal jsem nahrávky této skupiny shánět, ale tady v Čechách neměla skupina moc obdivovatelů a jejich desky nebyly moc rozšířené. V roce 1978 začala v Jazz bulletinu vycházet biografie této skupiny od Josefa Vlčka, v té jsem se dozvěděl jak to s touto skupinou ve skutečnosti je. Kapela s nejpsychedeličtějším názvem vznikla v San Franciscu a byla takovou skutečnou hippies kapelou, dokonce žili v jednom domě se svými přítelkyněmi v ulici Hight Ashbury, přezdívané Hashberry. Všichni pocházeli ze San Francisca. Když šli nahrávat první desku tak se nacpali drogami a tvořili, jak oni říkali svou hyperaktivní hudbu. Debutové album se jim moc nelíbilo, neodpovídalo tomu, co probíhalo na jejich vystoupeních, kde se utápěli v nekonečných improvizacích. Jejich hudba je taky součástí soundtracku k filmu Zabriskie Point, kde je zaznamenán jejich “největší hit“ skladba Dark Star, který jako nekonečná improvizace, je součástí snad všech živých vystoupení. Tohle byla v té době jediná skladba, která mě oslovila. Jejich alba jsem si koupil od prvního po American Beauty a snažil jsem se proniknout do jejich tvorby, všechny dosavadní pokusy vždy ztroskotaly. Včera mě k obnovení těchto pokusů vyprovokoval dotaz v jednom diskusním vlákně.
Deska s názvem “Sluneční hymna“ byla pokusem přenést jejich bezbřehé improvizace z koncertů do studia. Na desce z roku 1968 se nachází pět delších skladeb, které myšlenkou i provedením připomínají některé skladby z debutového alba britské skupiny Pink Floyd. Už do úvodní skladby That's It for the Other One, která je tvořena čtyřmi naprosto odlišnými částmi jsou zakomponovány improvizovaná kytarová sóla, hra na preparované piano, vynález Johna Cage, který mezi struny vkládal různé předměty. Při poslechu cítíte ten psychedelický drogový opar, který se na jejich koncertech vznášel všetně vůně trávy. Velice podobná je i skladba New Potato Caboose a nejznámější skladba z této desky Alligator. Do této skladby s bluesovým základem jsou zakomponovány mimo výše jmenované ještě konkrétní zvuky, různé cinkání, skřípání a pištění. Co se mi na hudbě Grateful Dead hodně líbí je vícehlasý zpěv, který je v některých případech až něžný. Tohle je podle mě nejexperimentálnější album, které jsem od nich slyšel. Myslím, že jim dám šanci, tahle deska, kdy po každém poslechu objevujete něco, co vám uniklo. Myslím, že i ostatní desky z konce šedesátých let je zajímavá a stojí za to. Po albu Aoxomoxoa vydala skupina alba Workingman´s Dead a American Beauty, na kterých skupina hraje písničky s prvky americké country. Další desky ze sedmdesátých let neznám, ale dle Vlčkova článku by minimálně Blues For Allah a Terrapin Station měla být dobrá. Jerry Garcia hraje i na deskách Jefferson Airplane a desce Deja Vu Crosby, Stills, Nash & Young.
Mně se tohle nejexperimentálnější album Grateful Dead hodně líbí a dávám mu pět hvězdiček.
↧