Bob Dylan – živá ikona americké hudby, stejně významná jako Beatles nebo Rolling Stones… Svět se dělí na ty, kteří Dylana bytostně nesnášejí (možná i nenávidějí), pak na ty, kterým víceméně nevadí a pak samozřejmě na ty, kteří ho hluboce prožívají a uznávají. Především lidem vadí jeho mečivý nosový zpěv, který má často problémy s intonací a zapříčiňuje někdy dojem, že Dylan už od dvaašedesátého roku „hraje pořád jednu otravnou písničku“. Hudební samouk, který začínal jenom s akustickou kytarou a foukací harmonikou a nakonec zvládl i hru na klavír, varhany, baskytaru a elektrickou kytaru. Ovšem není to žádný virtuos. Jeho devíze tkví především v textové výpovědi a schopnosti psát přehledné harmonicky nekomplikované písně, které dotvářejí do zajímavějších podob především aranžmá, práce producentů a samozřejmě přítomných hudebníků.
Pokud bych se měl vymezit do nějaké kategorie, do které z těch výše jmenovaných patřím, tak by to byla zcela jistě ta prostřední. Dylan mi opravdu nevadí. V jeho nepře- berné velmi dlouhé řadě desek, které od počátku šedesátých let natočil je asi třeba umět hledat. Někdo by to řešil nějakými výběry, ale můj recept je jiný. Domnívám se, že v každé dekádě lze od Dylana najít dvě až tři výtečné desky, které by hudební pamětník měl doma mít a v nějakých okruzích se k nim vracet. V šedesátých letech bych vybral HIGHWAY 61 REVISITED, BLONDE ON BLONDE a NASHVILLE SKYLINE, v sedmdesátých letech bych se zaměřil na BLOOD ON THE TRACKS, DESIRE, STREET LEGAL, v osmdesátých letech INFIDELS, EMPIRE BURLESQUE, OH MERCY v devadesátých letech by to byly asi počiny jako GOOD AS I BEEN TO YOU, WORLD GONE WRONG, TIME OUT OF MIND a v novém tisíciletí LOVE AND THEFT a MODERN TIMES…. Další alba jsem zatím neslyšel.
To samozřejmě není žádný didaktický příkaz, je to jenom hlasitá úvaha napsaná do těchto řádků. Podle mého mínění tato alba přinášejí zajímavé podněty, myšlenky atmosféru a výpovědi – na některých albech bude Mistr „mečet“ víc, někde míň, ale jedno Dylanovi neupřeme: založil totiž styl a způsob interpretace. To je z ohledem na vývoj hudby a jeho význam cenný přínos.
Album Highway 61 Revisited je v podstatě první „elektrické“ album, které tento americký židovský intelektuál natočil. „Objevil“ tak pro svět dvě důležitá jména ve světě hudby – Al Kooper a Michael Bloomfield. On sám přesvědčil, že je schopen obstát jako frontman rockové kapely a překročit vlastní stín. K tomuto historickému albovému pčinu se vracím rád, třebaže má starý sound a jeho zvuk ani po digitalizaci nijak nezprůhlednil. Možná ale že to tak mělo být a tak už nad tím ani nemedituji a raději se znovu zaposlouchám do jeho písní…
LIKE A ROLLING STONE – nádherný starobyle znějící song, který velmi adresně akcentuje šedesátá léta. Přehledná a čitelná harmonie nám představuje první velmi silnou skladbu. Dylan má svůj klasicky malý neznělý hlas, ovšem výtečně frázující a se smyslem pro vystiženi jednotlivých detailů obsahu svých náročných textů. Proto mi jeho interpretace připadá v pořádku, protože jedině on má licenci k tomu, aby mohl „neuměle“ zpívat a deklarovat svoje názory a postoje. Hammondky Al Koopera hrají krásné dlouhé tóny, rytmická sekce se drží při zemi a bicí nástroje a baskytara hrají základní rytmické postupy. Bloomfield do skladby vkládá spíš jemné ornamentální barvy, než techniku a omračující decibely, stejně jako další kytary. Dylanova harmonika má svůj naléhavý brousivý zvuk. Výtečná skladba, která inspirovala tolik hudebníků a skupin a dodnes vznikají její nejroztodivnější deriváty ve více či méně zdařilých podobách. Už jenom zpívat Dylanovy přerývané rýmy a „vejít“ se do jeho frázování je umění samo o sobě… Vzpomínám při té příležitosti na posledního českého hippie Petra Kalandru v coververzi Jak solnej sloup… Jedna z nejsilnějších skladeb na albu!
TOMBSTONE BLUES – Tombstone, (jak zbystří uši milovníci westernů) bylo místo, kde krvácelo hodně pistolníků a kde Wyatt Earp se svými bratry a Docem Holidayem vyřídili gang banditů, třebaže si tím zadělali na spoustu problémů…. To říká historie i filmy. Bicí nástroje a baskytara hrají stále opakující se rytmický motiv, který možná někoho znervo´úzní, zato Kooperovy hammondky kreslí krásné impresivně obrazy a Bloomfield zde má možnost zahrát výtečně preparované bluesové sólo. Tady někde se rodila jeho hvězda, která měla zejména v šedesátých letech v USA raketový nástup na vrchol. Obdivoval jsem Dylana, jak si musel pamatovat to obrovské množství textů k písním, které nepsal a navíc mnohdy písně o třech nebo čtyřech slokách s komplikovanými obraty, obrazy a sděleními. Frázuje mistrovsky, ale nechtěl bych se to učit nazpaměť. Působí dojmem vypravěče nebo vzpomínajícího pamětníka. Prostě paráda!
IT TAKES A LOT TO LAUGH, IT TAKES A TRAIN TO CRY – a už tu máme blues. Klavírní téma podpírají akustické kytary a další klavír, zatímco elektrická kytara kreslí jemné pozadí a opět to výtečné frázování v Dylanově. Zde skutečně mistrovsky vynikne. Když k tomu připočteme táhle a naléhavé tóny foukací harmoniky, máme tu další majstrštyk na albu.. Rytmus bicích nástrojů a baskytary je líný a houpavý, ale do skladby se velmi přesně hodí. Před očima mám vizi zakouřené nádražní krčmy a pod mlhavým světlem petrolejky se povaluji kolem pocintaného stolu různé pochybné existence, které si přejí, aby tento večer policie nedělala šťáru na nádraží a nechala je zde vyspat mezi zvětralým pivem a whisky osmé kategorie…. Je to o životě a je to pravdivé.
FROM A BUICK 6 – další skladba má rhythmandbluesové schéma. Nad rytmy moc nepřemýšlejte, na nich skladba nestojí, ale zato foukací harmonika, Kooperovy hammondky a občas vykukující ohýbané tóny elektrické kytary dělají celý ten mechanicky se opakující tematický obraz. Dylan zpívá přesně podle modelu, který si zvolil od první skladby, ale není mu zde víceméně co vytknout. Další model nenápadné, přesto přemýšlivé písně….
BALLAD OF A THIN MAN – další skladba má v sobě zvláštní atmosféru. Dylan vymyslel zajímavé harmonické obraty a melodická linka má v sobě jedinečné odstíny. Houpavé bicí nástroje znějí klasicky neúprosně stejně a přesně. Kooper však na hammondky kouzlí ve zvláštních obrazech. Psychedelická vlna ještě nespatřila světlo světa ani V USA, ani v Anglii, ale jakoby jste její vzdálený předobraz v tomhle sdělení ucítili. Těžké úderas akustických kytar a klavírní akordy dopadají v prolamované harmonické formě do tématu a Dylan napůl deklamuje a napůl zpívá. Skladba se stává jakýmsi svědomím Ameriky poloviny šedesátých let, oslovila ale také Johna Lennona a to natolik, že o tři roky později jméno Mr. Jonese vložil i do své vynikající bluesové skladby Yer Blues. Další velmi silný příspěvek na albu!
QUEEN JANE APPROXIMATELY – další skladba podle melodické polohy zní výrazně optimističtěji než předešlá píseň. Dylan vyráží z hrdla svoje slova v dokonalé frázi a zdůrazňuje obsah zpívaného textu natahovanými samohláskami a klesá ve zpěvu do neznělých tónů. Varhany, klavírní témata dvou hráčů a kytarové doprovody podmiňují protagonistovu pěveckou prezentaci. Nikdo, zde nemá zapotřebí exhibovat a tlačit se do popředí. Dylan vloží do mezihry dlouhé tóny své nakřáple znějící foukací harmoniky a já si znovu vzpomenu na přímočaře laskavého Petra Kalandru a jeho Přibližně jako královna Jana a Dylanův věrný obdivovatel a šiřitel jeho odkazu u nás je zase mezi námi. Cítím nostalgii a smutek po dávno ztracených časech….
HIGHWAY 61 REVISITED – pilotní skladba alba. Dobře vystavěné aranžmá skladby dělá z tohohle rhythm and blues bigbít starého poctivého zrna. Dylan klasicky výtečný ve frázi teď nabízí ožehavá americké témata, která komentovala tehdejší poměry prostředí poloviny šedesátých let. Žádná politická agitka, ale citlivý pozorovatelský talent na život v různých méně příjemných obrazech a u tuho Dylan jako hlasatel a tlumočník v jedné podobě. Bloomfieldova elektrická kytara kouzlí zvláštní tóny, ale skutečně osobitě zní zvuk policejní sirény, který obstarává sám Mistr. Tepání rytmické složky se spojuje s varhanami a klavírními party. Zajímavě pojatá skladba, která už dnes stejně jako jiné nejmenované patří mezi opravdovou klasiku.
JUST LIKE TOM THUMB´S BLUES – další skladba už podle názvu, ale i harmonického uchopení je blues. Instrumentální polohu zajišťují dva klavíry, upozadněné varhany a elektrické a akustické kytary. Máme tu epický příběh, který Dylan komentuje obsahem textu, ale i vypravěčsky stručným způsobem. V mezihře si zahraje pět sólo na foukací harmoniku a Bloomfield si pohrává s uvolněnými tóny. Zrnitě jednoduché pojetí tématu, přesto velmi stylové a přesvědčivé bez nějakých nabubřených gest a proklamací. Jeho síla tkví především ve zpívaném obsahu…..
DESOLATION ROW – dospěli jsme k závěru a je před námi nejdelší skladba na albu. Má od prvopočátku vypravěčský charakter. Akustické kytara hraje příjemně znějící téma, do kterého tikají akordické doprovody. Bicí a baskytaru téměř nevnímáme, přesto je cítíme, nejsou pro píseň nějak zvlášť důležité. Dylan jakoby měl nachlazený hlas, ale je to opět jedna z jeho odstíněných poloh v interpretaci. On sám má i výtvarné nadání a mě se zdá, jakoby něco z jeho pastelových barev obrazů které vytvořil vložil i do interpretace. Tady to možná vnímám ještě silněji, než kde předtím. Jeho hlas už nezapomenete. A možná bych mohl použít v parafrázi Zdeňka Svěráka a říct: „Můžete ho nenávidět, odmítnout, zacpat si před ním uši…. ale to je tak asi všechno co můžete udělat“. Samozřejmě, že se nám zdá skladba hodně dlouhá a opakující se schéma už máme hodně naposlouchané, ale Dylan je vykladač myšlení a stavu věcí a citlivý pozorovatel a ještě neřekl poslední slovo a tak máte pocit, že skladba nikdy neskončí….
Tohle album je výpovědí a jak už jsem zmínil na jiném místě, přináší nový styl a nový pohled na hudební formu. Spojit písničkářství s s bigbítem totiž bylo v roce 1965 považováno za svatokrádež. Někdo ale musel být první, aby otevřel stavidla a rozžehnul maják a posvítil těm dalším, kteří se vydali v jeho stopách a dělají to vlastně na celém světě stále noví a noví, pro které je Dylan prostě jakási umělecká norma…..
Proto album prostě musí dostat plný počet hvězdiček!
↧