Přiznávám, že mě přidělení "five stars" tomuto albu od Petra Gratiase velice překvapilo. Zvláště když vyjdu z jeho hodnocení všech punkových kapel jako tříakordových neumětelů a pouhých skandalistů (viz. debata nad nejposlednějším pokusem o zhodnocení zlatého telete všech progresivistů "In The Court of The Crimson King").
Petr se možná dobral (Hosanna!) k tomu, že i "pankáč" David Sylvian, jehož úvodní dvě alba s The Japan nejsou rozhodně žádný Prog, může hudebně a lidsky vyzrát.
Po odmítnutí nabídky Robíka Frippů, aby se Sylvian stal hlasem nové reinkarnace King Crimson v 90. letech, tihle dva nevykopali zákopy, jak je ve zdejších končinách zvykem a připravili další společný materiál. Navázali na dřívější spolupráci z dob alba "Gone to Earth" (1986).
Již tehdy vycházeli z minimalismu, v jehož duchu nahráli tracky pro druhou polovinu tehdejšího alba.
Na "The First Day" se hraje podle mnohem tvrdších not, čemuž jistě napomohla i rytmika Marrota - Anderson - Gunn a frippovská kytara se zařezává do zdiva, kličkuje a prodírá se na svět v těch nejlepších tradicích jejího nositele.
Za zmínku snad ještě stojí to, že existují nahrávky ze společného turné, jehož koncertní tracklist obsahoval především skladby z "The First" - album "Sylvian/Fripp Damage:Live" (1994).
Album "The First Day" hodnotím za tři hvězdy (3 1/2). Čtyři hvězdičky si šetřím právě pro "živák" "Damage:Live" a album "Rain Tree Crow", které Sylvian natočil před "The First Day" s muzikanty z The Japan a na kterém se, z mého pohledu, odehrávají mnohem zajímavější věci...
Na závěr si dovolím ještě jednu osobní poznámku.
Když něčemu nerozumím, nebo se mi něco nelíbí, nutně to neznamená, že je to špatné. Všechny ti členové např. The Clash, The Jam, The Buzzcocks, The Damned, The Stranglers, PiL, Siouxsie and The Banshees, The Cure, The Ramones, Patti Smith Group, Alternative TV, The Police, Bauhaus, The Killing Joke a mnoha dalších prošli vývojem a čas ukázal, že pomohli posunout moderní rockovou muziku mnohem dál, než řada do sebe zahleděných, často rádoby prog kapel, mydlící dokola, byť brilantně a často bohužel sterilně, furt to svoje.
Kdo nedokáže tohle poznat a uznat, je nutně odsouzen žít v kruhu té své jediné pravé muziky, která ho jistě vnitřně obohacuje, ale zároveň ho izoluje od živé a aktuální hudby. Já totiž vnímám dnešní muzikantskou společnost jako otevřenou a především kooperující, nikoliv elitářskou a soutěžící.
Snad se, Petře, jednou možná potkáme na koncertu takových The Young Gods, Nicka Cavea (ejhle, další pankáč!) nebo třeba Cypress Hills. Věř, že by tě i takový zážitek posunul, jako se to stalo mému synovi, jenž vyznává hip-hop, ale šel se mnou na koncert Johna Maylla na nuselské Folimance a tři metry od pódia, s kaťatama u kolen a s čepicí s rovným kšiltem na hlavě, tleskal výkonu kmotra britského bílého blues a tehdejším členům BluesBreakers.
Od té doby vozíme v autě také nahrávky např. Public Enemy, DJ Witche, Nironica, NASe a jiných "neumětelů" a zjišťuji, že se i od nich dá "vyzobat" kvalita. Tihle týpci mají často encyklopedický přehled o nejenom černošské muzice 60./70./80. let a často ji velice dobře popularizují třeba tím, že ji remixují nebo zařazují ve formě samplů do svých tracků. Najdi si na YouTube třeba Cypress Hills a jejich track Armada Latina, možná budeš překvapen...
Tož tak. S úctou tvůj skorovrstevník vdeck.
↧