Když nám v roce 1975 pustil Jiří Černý na Antidiskotéce úvodní skladbu nového alba Pink Floyd Wish You Were Here věnovanou Sydu Barrettovi s názvem Shine On You Crazy Diamond, tak jsem byl nadšen. Kamarád měl tuhle desku na prodej a tak jsem si ji z bídného kapesného za tři stovky koupil. To nadšení mi vydrželo přesně rok, po roce mě deska začala nudit a byl jsem rád, že si ji jiný kamarád s prodělkem koupil. Při přechodu na kazety jsem si ji nenahrál, ale výhodné koupi CD jsem neodolal a tohle CD jsem si koupil. Jednalo se o první remaster s rozšířeným bookletem. Moc tohle album neposlouchám, ale nedávno jsem si jej pustil.
Tahle v podstatě koncepční deska pojednávající o mezilidských vztazích, je cele věnováno jejich bývalému kytaristovi a kamarádovi Sydu Barrettovi. Už úvodní skladba Zazáři ty bláznivý démante naráží na stav Sydovi duše. Syntezátorové zvuky jako by se před vámi otevírala země, bez přestávky navazuje Welcome To The Machine , pouštění páry zapínání stroje přesně v duchu názvu Vítej do této mašinérie. Druhá strana alba začíná skladbou Have A Cigar, kterou zpívá jejich kamarád Roy Harper a kterému David Gilmour vypomohl na desce HQ. Po této skladbě následuje krásná balada s neskutečně natahovaným začátkem, je to titulní kus Wish You Were Here. Tahle skladba vyjadřuje přání kamarádů, aby se Syd mezi ně vrátil, takový jaký byl na počátku. Závěr alba patří druhé části úvodní skladby Shine On You Crazy Diamond, která je trochu tvrdší a více instrumentální než začátek. Podle mě by to mohla být více sólová deska Ricka Wrighta než skupinové dílo. Podle mě tomu chybí jiskra a hledačství prvních alb, cítím příklon k líbivé formě a tím ke komerci. Tahle deska mi nesedí, i když jsem si ji zařadil do sbírky, ale pouze z důvodů kompletace. To už mám radši následující album Animals, které je sice jednodušší, ale přímočařejší.
Pink Floyd mám hodně rád, ale pro mě skončili albem Dark Side Of The Moon, nevidím do zákulisí, ale myslím, že po vydání Dark Side Of The Moon, začaly spory mezi Rogerem Watersem a ostatními v čele s Davidem Gilmourem. Ricka Wrighta neměl Roger Waters nikdy moc rád a tak ho ani nepustil do studia, když nahrávali Final Cut. Tahle deska je pro mě za tři hvězdičky, je milá, ale to pro mě nestačí. Mnohem radši si poslechnu Meddle, které má daleko větší hloubku.
↧