"Uriah Heep by nikdy nebyli tak úspěšní bez Kena Hensleyho. Nemají rádi, když to říkám, ale je to naprostá pravda."
Gerry Bron, 11/2004
V sobotu 3. dubna 1976 se v nizozemském Haagu, oblíbeném sídle řady nepochybně nepostradatelných mezinárodních organizací, uskutečnilo finále 21. ročníku písňové soutěže Eurovize. Zástupcem tehdejšího západního Německa bylo multietnické vokální těleso Les Humphries Singers, jehož dlouholetou oporou byl John Lawton, frontman Lucifer’s Friend. Vystoupení s písní Sing Sang Song však nenavázalo na předchozí hitparádové úspěchy formace v kontinentální Evropě (Mexico, 1972; Mama Loo, 1973; Kansas City, 1974) a stačilo pouze na nelichotivé patnácté místo. Událost možno zkusit přežít na YouTube, kde si lze také připomenout první českou účast v soutěži, přestože Karel Gott v roce 1968 s písní Tausend Fenster hájil barvy Rakouska.
O pouhých osm měsíců později se v Maconu, devadesátitisícovém městě v centrální časti amerického státu Georgia, týž John Lawton poprvé představil jako nový zpěvák Uriah Heep! Lepším doporučením mu jistě byly výkony ve zmíněné krautrockové kapele, než popsané úletové angažmá, či dobrozdání od Rogera Glovera, s nímž o dva roky dříve epizodně spolupracoval na koncepčním projektu The Butterfly Ball and the Grasshopper’s Feast. A podstatnou roli jistě sehrála také Lawtonova popularita v Německu, zóně enormního zájmu Gerryho Brona, manažera a producenta Uriah Heep.
Koncertní premiéru v jejich sestavě si 8. prosince 1976 v maconské hale Coliseum odbyl rovněž baskytarista Trevor Bolder z Bowieho doprovodného bandu The Spiders From Mars, v pořadí již pátý muž na tomto nestabilním postu. Při vystoupení zazněla hned polovina skladeb z připraveného alba (Do You Know, Firefly, Sympathy a Who Needs Me), které personálně obměněná kapela natočila během října a listopadu v komplexu Roundhouse Studios v Londýně. V dalším průběhu dvouměsíčního turné, při němž Uriah Heep plnili úlohu předkapely domácích Kiss, byl příležitostně zařazován i song The Hanging Tree. Působivý otvírák britského vydání LP, které pod titulem Firefly vyšlo v únoru 1977, byl výsledkem Hensleyho začínající spolupráce se skladatelem, textařem a muzikantem Jackem Williamsem. Zážitek z nadějného rozjezdu jubilejní studiovky ještě umocní prvotřídní číslo Been Away Too Long a sympaticky vyzní rovněž jízlivý Kerslakeův příspěvek Who Needs Me, který si bicmen (v kreditech uvedený s čerstvou přezdívkou 'The Bear') ušil přímo na tělo. Podle informací doby totiž nebylo vůbec jednoduché přes Brona prosadit na album jiný materiál, než z pera Hensleyho. Důvody jsou nasnadě. Singlová Wise Man tak měla své místo jisté nejen proto, že mocný producent žil v přesvědčení, že právě tahle balada pojednává o něm.
Kdyby mi dal možnost zasáhnout do tracklistu alba, odnesl by to zdánlivě svěží rokenrolový kus Do You Know, jehož ideální náhradou se nabízel být neprávem odložený klenot A Far Better Way. Nestalo se... Pokleslou náladu ale vzápětí zvedne atmosférická Rollin’ On, co se jen tak líně převaluje, jak to taky svedu a mám rád. A vydržím i víc, než šest a půl minuty. Siestu však naruší absolutní vrchol alba i celé Lawtonovy heep-éry, budiž mu tedy odpuštěno. Nese název Sympathy, stal se lokálním hitem a rozhodující měrou přispěl k přijetí nové sestavy mnoha starými fanoušky.
A samotné finále? Černobílé jak noc a den. V první půli z titulní písně zaujme pouze Hensleyho zpěv, druhá část komplet na výbornou. Přesně jako skutečná svatojánská muška, která své světlo vypne a znova zapne. Celkově příznivý dojem z díla nepošramotí, jen připomene některá předchozí varování všem tradicionalistům. Bude hůř!
Osmatřicet albových minut jednoznačně potvrdilo, že Uriah Heep nehledali věrný klon Davida Byrona (ani by nenašli), ale vydali se zcela opačným směrem. Jiný zpěvák, jiný sound. Tatam je Hensleyho zvuková stěna, scénu opanoval všudypřítomný syntezátor - dobrý sluha, ale špatný pán.
I pro Johna Lawtona bylo nesmírně důležité, aby nebyl vnímán jako pouhá snaha o Byronovu kopii, ke zdůraznění vlastní identity proto neváhal zvolit glamovou image s make-upem. Jak slibně však nová etapa začala, tak rychle skončila. Na příštích albech Innocent Victim a Fallen Angel už toho zdatný vokalista tolik nepředvedl. Nutno však přiznat, že kvalita předloženého materiálu mu ani neposkytla dostatek příležitostí.
Vítaným připomenutím jeho působení v Uriah Heep se v roce 1986 stalo živé dvojalbum Live In Europe ’79, které přináší cenné svědectví o tom, jak se snažil popasovat s Byronovým repertoárem. Výsledek je ovšem tristní. Ken Hensley sice správně předpokládal, že Lawtonův hlas by kapele mohl dodat nový rozměr - koneckonců právě album Firefly je toho zářným příkladem - jakoby se ale pozapomnělo, že na koncertech budou žádána i nepostradatelná starší čísla…
Rozevírací obal desky na mě odjakživa působil především jako nepodařená imitace Rogera Deana, favorizuji tudíž jeho vnitřní část s kreslenými portréty všech členů kapely. Díky Hensleyho nevídané vstřícnosti a trpělivosti ji zdobí od prosince 2007 také jeho originální autogram, hned pod původním přetištěným podpisem. Radost pohledět!
PS: Při poslechu z CD volím pořadí stop podle amerického vydání alba, tedy: Been Away Too Long, Sympathy, Who Needs Me, Wise Man, The Hanging Tree, Rollin’ On, Do You Know, Firefly. Jen tak, pro osvěžení.
29. 2. 2012
↧