Jako správný teenager jsem si krátce po vydání nahrál taky tuhle desku. Deska vyšla na labelu Bronze a zvukově to nebylo nic moc, ale pro přehrávání v magnetofonu B400 to stačilo. Když jsem si desku poprvé pustil, tak jsem musel konstatovat, že nedosahuje kvalit předchazející desky natož jejich asi nejlepšího díla Look At Yourself. V té samé době vyšla deska Machine Head klasiků hard rocku Deep Purple, ve srovnání s touto deskou nebo albem Doremi Fasol Latido od Hawkwind bylo tohle album podstatně více pop než rock. Kdo čekal tvrdou hudbu tak ta tam až na pár okamžiků nebyla, kdo si myslel, že jde o progresivní hudbu tak v té době vydaná alba Islands od King Crimson, nebo Trilogy od superskupiny Emerson, Lake & Palmer byla mnohem pokrokovější a hudba na těchto deskách byla mnohem invenčnější. Album jsem si párkrát přehrál a posléze vymazal, aby nezabírala místo na pásku. Stejně dopadlo i následující Sweet Freedom, to mi nabídl kamarád, že jej dostal z Německa, a že se mu celkem líbí. Jelikož syn mého kolegy se do této kapely zblbl, donesl mi jejich desky k poslechu, tak jsem si po více než čtyřiceti letech desku The Magician´s Birthday poslechl.
Tóny sntezátoru a sborové áááááááááááááááááá uvedou skladbu Sunrise, která je opravdovým rozbřeskem nejen slunce i alba. Spider Woman je rychlejší skladba z rodu Easy Livin, Blind Eye zase poloakustickou písničkou svým způsobem podobnou Lady In Black. Echoes In The Dark je pomalejší temnější kus, kde výraznou roli hrají klávesy. Když posloucháte písničku Rain tak ten déšť, když zavřete oči i slyšíte. Sweet Lorraine je opět rychlejší skladba a Tales je typická balada od Uriah Heep. Závěr alba patří titulní skladbě The Magician´s Birthday, tady se možná kapela inspirovala u Pink Floyd a jejich Echoes, taky dlouhá skladba na konec desky, ale myslím, že Uriah Heep se tahle skladba moc nepovedla, působí tak nějak roztříštěně. Albu nelze upřít hitové ambice skladeb Sunrise, Echoes In The Dark nebo Rain. Na druhou stranu album nepřináší nic nového ani po instrumentální stránce, kytarista Mike Box se nemůže rovnat s kytarovými mágy, jako jsou například Jimmy Page nebo Robert Fripp a Keith Emerson nebo Rick Wakeman jsou taky rozhodně lepší klávesisté než Ken Hensley. Kdyby tahle deska vyšla v jiné době a neměl jsem možnost srovnání se skutečným tvrdým rockem a skutečnou progresivní hudbou tak by mě album možná zaujalo, ale takhle vyznívá album The Magicians Birthday ve srovnání s výše jmenovanými alby, jako deska, která jde jedním uchem dovnitř a druhým ven. To vůbec nemluvím o albu Acquiring The Taste od britské skupiny Gentle Giant, taky z roku 1972. Tahle deska v sobě dokonale kloubí tvrdý rock s klasikou a folklorními prvky a je ukázkou toho jak by měl progresivní rock vypadat. Mimo jiné na tomto albu nechybí ani vícehlasé a sborové vokály.
Podle mě jsou Uriah Heep hodně přeceňovaná kapela, která vydala čtyři průměrná alba a od roku 1975 tvoří nemastný neslaný pop rock, nikomu to nevyčítám, mně se od nich taky pár písniček líbí, ale to je vše. Co se týká hodnocení tak pro mě je tahle deska za dvě hvězdy.
↧