Jako správný teenager jsem se chtěl lišit, jenomže jsem neměl (útlocit a pravidla prominou) koule na to, vybočit ze stáda směřujícího ke světlým zítřkům (přeci jen z toho do života nekoukalo nic moc dobrýho), tož jsem špekuloval nad vhodnou kompenzací, aby mi ze sebe nebylo zas úplně šoufl. No, po letech bloumání se někdy v první půlce osmdesátek nabízelo být spásou seznámení s kamarádem kamarádova kamaráda (Mirek, Slávek a Zdenda, řečený Chlívák), resp. sbírka pásků posledně jmenovaného, natočených na magnetofon, tuším vysloužilou B4 od Tesly. Pustil mi (přehrávací rychlost si už nevybavím) první album od - mně tehdy absolutně neznámé - kapely Swans se slovy "Ty vole, z toho se normálně pose.eš". To nešlo nezkusit!
Z desky se na mě okamžitě linulo všechno jinýho, než "normální" hudba. Žádná klišé, omšelé postupy, něřku-li nepatřičnosti typu melodie a rytmus. Kdepak. Jen změť ohlušujících industriálních hluků, k tomu všudypřítomná temnota a nádavkem řev na hony vzdálený všemu, co by připomínalo "normální" zpěv.
Se sebezapřením hodným buddhistického dorostence jsem přetrpěl první stranu desky, zatímco Chlívák slintal v koutě, chrochtal blahem a deprese mu kapala i z nosu. Já jsem ale svou možnost konečně být aspoň trochu JINÝ zahodil.
Do dneška toho nelituju.
↧