Když jsem někdy počátkem sedmdesátých let slyšel první písničky od Jimi Hendrixe tak mě to nijak nezaujalo. Zlom nastal v okamžiku, když jsem si nahrál a následně koupil výběrovou desku, kterou vydal Supraphon. Skladby Manic Depression, Remember, Gipsy Eyes a hlavně předělávka All Along The Watchtower zařadily v mých očích Jimiho coby kytaristu No1 a Jimmy Page se přesunul na druhou příčku. Postupně jsem si všechny jeho alba nahrál na pásky a při přechodu na kazety tak jeho nahrávky patřily k prvním. Po revoluci jsem si koupil všechna dostupná CD, mám i několik videí koncerty z Atlanty a jeho vystoupení na Isle Of Wight, parádní je jeho vystoupení na festivalu v Monterey a v podstatě i na Woodstocku. V Monterey při skladbě Fire zapálil kytaru, jeho vystoupení a Ball And Chain od Big Brother & Holding Company patřila k tomu nejlepšímu, co bylo na festivalu k vidění slyšení. My Generation v podání britské kapely Who, nebo Somebody To Love od Jefferson Airplane taky patřily k ozdobám tohoto festivalu.
Z těch čtyř desek co byly vydány za Jimiho života se mi možná nejvíce líbí jeho debutové album. Na této desce sice není Jimiho první hit Hey Joe, ten se objevil pouze na americké verzi a je zařazen jako bonus na všech CD verzích. Také obal byl v Evropě a USA odlišný. Na desce z roku 1967, která vyšla po létě míru a lásky, v roce, kdy se objevily první komuny hippies ve Spojených státech je jedenáct skladeb. Všechny skladby jsou v bluesovém duchu a jsou zpívány Jimiho svérázným hlasem, moje žena říká, že jak slyší Jimiho tak vidí žvýkačku v jeho ústech. Co se týká kytarové hry tak v tomhle mu nikdo nestačí, to musel uznat i Eric Clapton když Chas Chandler přivezl Jimiho do Londýna a oba hráli na jednom podiu, po vystoupení Eric řekl „on je lepší“. Oni černoši mají to blues jaksi více v krvi. Na celé desce není hluché nebo slabé místo, desku posloucháte jedním dechem a jen koukáte s otevřenými ústy, co trio dokáže. Hned úvodní skladba Foxy Lady je úžasná jízda, následující Manic Depression se osvědčila taky jako úvodní skladba supraphonské výběrovky. Red House je snad nejlepší blues, které kdy Jimi hrál. Co všechno s kytarou dokáže v rámci této skladby, předvedl na albu, které vyšlo až po třiceti letech s názvem Blues. Prakticky každá skladba z této desky je hit sám o sobě a tahle deska patří k tomu nejlepšímu, co v šedesátých letech vzniklo. Jimi je geniální kytarista už taky v tom, že to co zahrál na kytaru, nedokázal zahrát sám po sobě, natož aby to dokázal někdo další. Jeho sóla jsou obrazem jeho duše ten obrovský feeling ani není schopen nikdo napodobit.
Hodnotit tuhle desku je strašně jednoduché, protože je automaticky za maximum.
↧