Humble Pie natočili, po rozchodu s Peterem Framptonem, minimálně tři solidní alba (Smokin', Eat It! a Thunderbox).
Jedno z nich, dvojalbum Eat It!, představuje řádně nařáchlou kapelu, která jakoby rezignovala na své britské kořeny a připravila k vydání hudební materiál, který měl velikou šanci uspět na americkém kontinentu, kde měla skupina svůj hlavní trh a fanouškovskou základnu.
Pies přibrali zpěvačky, stylového soulového saxofonistu a především v úvodních dvou nahrávkách předvádějí, jak by měl vypadat pořádný hardrockový zvěřinec, notně střižený moderním soulem. Recenzent hejkal ve svém hodnocení Eat It! zmiňuje inspiraci zvukem Stones. S jeho tvrzením se mi nechce příliš souhlasit, protože Pies více využívají hammondky a to mi jejich sound přibližuje, pokud bych je chtěl ausgerecht k někomu přirovnávat, k Faces.
Steve Marriott na všech nahrávkách potvrzuje, že byl jedním z nejlepších bílých zpěváků, vedle Stevie Winwooda, kteří jsou schopni dát k dispozici svůj hlas muzice, která vychází z blues a soulu. Steve to potvrzuje především v dalším humblepieovském charlesovském coveru "I Believe to My Soul".
Časová plocha dvojalba byla pro Pies patrně přeci jenom trochu větším knedlíkem k užvýkání. Album přibližně od druhé poloviny skutečně ztrací onen tah z úvodu a kapela se na několik skladeb rozhodla utopit čas v baladách. Problém s dostatkem původního materiálu (z patnácti skladeb pouze devět vlastních) naznačuje, že kapela bude mít v budoucnu veliké starosti s původností.
Ale v roce 1973, kdy album Eat It! vychází, to ještě na velkou krizi rozhodně nevypadá. Zvláště přínos kytaristy Clem Clempsona je znát.
Solidních tři a půl hvězdy by albu slušelo. Lepší hodnocení si ale ponechám pro albu, které Eat It! předcházelo (Smokin').
↧