Black and Blue je stounovské album, ke kterému mám zvláštní vztah. Album vyšlo, poměrně záhy po jeho oficiálním vydání, i u Supraphonu (1978). Ovšem pozor! Tady se vláda lidového blaha a její vydavatelství překonaly. Album vyšlo v originálním obalu a bez přeloženého názvu, jako známe z případů purplesovského Come Taste The Band resp. yesovského opus magnum CTTE.
V době svého vydání bylo Black and Blue popraveno dobovou kritikou, a to i tou českou 8-)), jako album dvou balad a materiálů z jam-sessions ve studiu. Toto hodnocení by mohlo platit, při troše posluchačské pohodlnosti a časové zaneprázdněnosti, i při dnešním poslechu.
Pro mě je album důkazem toho, že kapela, po odchodu Micka Taylora a vydání svých patrně klíčových alb v rozmezí let 69-74, notně tápe a hledá cestu, po které se vydat. A protože mám rád nahrávky ROIO, tak Black and Blue nabízí tolik mnou ceněný náhled do muzikantské kuchyně ve fázi "work in progress".
V hledáčku na obsazení taylorovského kytarového postu se objevili např. Harvey Mandel (zde je zastoupen v Hot Stuff a Memory Hotel), Wayne Perkins, který se m.j. blísknul sólíčkem v pokusu o další stounovskou riffovou klasiku Hand of Fate. To, že se dalším kytaristou Stones nakonec stal Ronnie Wood je historický f.ck, který je pravděpodobně dán tím, že Ronnie jako kumpán vyhovoval Keithovi a měl tu správnou image. Hudebně a zvukově bylo Woodsovo angažmá návratem někam do rock'n'rollového pravěku a vedlo ke koketování s middle of the road, případně s taneční disco hudbou. Stounovská alba v následující dekádě mne v tomto názoru jednoznačně utvrzují. Co mému názoru říká hejkal? A co Jan Tleskač?
My, co se věnujeme vykopávkám víme, že z nahrávacích sessions pro Black and Blue existují opravdové poklady v podobě několika diskových kompilací, na kterých se Stones hraje Jeff Beck. Vedle výše uvedených čtyř kytaristů prý kapela zvažovala i angažmá Petera Framptona nebo Steva Marriotta, což jsou zajímavé tipy, které nabízí stounovským fans příležitost ke snění...
Poctivé tři hvězdy.
Především za přehlídku zajímavých kytaristů, zapojení Billyho Prestona, šlapavé Hot Stuff, na které kralují Harvey Mandel a Charlie Watts, za stounovský pokus o další Brown Sugar v podobě Hate of Fate... a nakonec i za ty dvě ufňukánky Memory Hotel a Fool to Cry, ve kterých Jagger dojme i nějaký ten valící se kámen u cesty!
↧