Protože Death patří v metalovém ranku vůbec k mým nejoblíbenějším a nejzásadnějším kapelám, je u mě hodnocení jejich alb nesmírně složité a vysoce subjektivní. Protože nejen jejich žánrový přínos (absolutní!), ale i jejich hudební schopnosti a skladatelský talent Chucka Schuldinera vnímám v rámci žánru jako mimořádné, dostaly by ode mne všechna jejich alba s výjimkou debutového maximální hodnocení. Teď jde o to, "vypíchnout" alba, která jsou ta "nej" z nej. Album Symbolic, které znamená u mě pomyslný vrchol tvorby, jsem již recenzoval a při té příležitosti slíbil, že se pustím také do jemu předcházejících skvostů - "Human" a "Individual Thought Patterns". Takže, tady jsou... :-)
Po nuceném odchodu Terryho Butlera, Billa Andrewse a Jamese Murphyho, kteří se výrazně podepsali pod předchozí skvost Spiritual Healing, zrekrutuje Chuck (jak je jeho zvykem) pro následující, vysoce očekávaný materiál, skutečně hvězdnou sestavu. Přivedl totiž hned polovinu sestavy famózních Cynic, kytaristu Paula Masvidala a fenomenálního, jazzem odkojeného bubeníka Seana Reinerta a neméně elitního baskytaristu Stevea DiGiorgia (Sadus). Není divu, že očekávání byla ohromná. Human představuje skutečně vybroušený diamant, pohybující se ještě v death metalu jako stylu, ale podaný s matematickou přesností a ohromnou suverenitou. Krátké intro, okamžik napětí, a už jsme vtaženi do víru Flattening of Emotions a hudební zlepšení je znát od první do poslední noty, přestože hned po první sekundě poznáte, s kým máte tu čest. Parádně gradovaný otevírák s ponurým refrénem dává tušit, že tady se na malém prostoru budou odehrávat skutečně velké věci... Suicide Machine patří po zásluze k zásadním skladbám celého žánru. Na jednu stranu těžká záležitost, s parádně odsekávaným refrénem. Riffy, kolem nichž se rozvíjí Chuckovy neotřelé melodie, podporované skvělou rytmickou sekcí, jsou všudypřítomné a parádně navrstvené... Jen jednou se na albu sešlo tohle ohromné duo kytaristů a dopad je zdrcující. Together As One, dá se říci, jede ve "starém" hudebním kabátu, ale instrumentace a zkreslený zvuk v mezihře posouvá skladbu výše až k dalšímu výraznému refrénu. Secret Face je naopak tón od tónu matematicky přesně poskládána, znovu "umělý" sound kytar a napětí až do refrénu se silně melodickým nádechem. Určitě jedna z nejnáročnějších skladeb na albu, včetně melodických kytarových sól. Stavba určitě dá vzpomenout na cynicovské vibrace. Lack of Comprehension patří mezi nejoblíbenější skladby Death vůbec a kapela jí často zařazovala i na koncerty. Je slyšet od prvního akustického vstupu, že Masvidal tu dostal značný prostor a skladba tak možná nejvíce na albu upomíná Cynic, a to právě z ještě předfocusovského období. Hudební paráda, vrcholný střet dvou zásadních individualit na poli extrémního metalu. Na malé ploše dostal posluchač vše, co mohl tento žánr v roce 1991 nabídnout... See Through Dreams sází opět spíše na přímočařejší deathovské pojetí, ale riffová smršť je opět suverénně rytmicky jištěna a ve druhé polovině alba přijde na řadu i souboj kytarových sól obou protagonistů. Cosmic Sea - hudební skvost první kategorie, který jsem si už na první poslech zamiloval a nezměnilo se na tom nic dodnes. Jediná instrumentálka na albu, fantasticky vystavěná a vygradovaná za pomoci nekonečných sól útočí takříkajíc na solar. Úžasná melodická práce, využití syntezátorů a dějovost, která má jedinou nevýhodu - krátkou stopáž. Death se tak nadechují k závěru - Vacant Planets patří určitě k technicky náročnějším kusům, i když v pravověrně "smrtícím" balení. V mezihře přichází zrychlení, pak Chuckův typický melodický motiv a refrén je opět velmi zvýrazněný, v úplném závěru "překvapivě" utnutý. Konec, vydechnout, vstřebat.
Ačkoli album nepřekročilo hrací dobu 35 minut, nabídlo na svou dobu úplné hudební maximum a ještě více. Konkurenci, byla-li vůbec nějaká, přeskočilo nejméně o pět let - ve své době se v podobných vodách pohybovali snad jen Atheist, směřovali k nim právě Cynic a na albu Testimony of the Ancients famózní Pestilence. V thrash metalu doporučuji zapomenuté Švýcary Coroner, kteří pojímali svou hudbu podobně progresívně a alba jako Punishment for Decadence (88), No More Color (89), Mental Vortex (91) či Grin (93) jsou skvosty. Ale co se Human týká, není co dodat - bibli death metalu náleží po právu plný počet!
↧