Na tuhle desku jsem poprvé narazil v Pop Music Expresu, kde byl zveřejněn obal tohoto alba jako ilustrace k článku o nahotě v bigbítu. Mimo tohoto obalu, který v pruderní Americe neprošel, tam byla ještě fotka Johna Lennona s Yoko Ono na jedné z fotografií z alba Two Virgin. V té době nebylo v této zemi moc desek s Jimim Hendrixem a já jsem si na první skladbu taky počkal do podzimu 1972 kde jeho úprava Hey Joe byla na albu Superhits, které nám bolševik dovezl jako dar k vánocům, jednalo se o desku z indického vydavatelství DumDum India. Tehdy mě to moc neoslovilo, ale zanedlouho vyšel výběr Supraphonu a tehdy jsem Jimimu a jeho kytaře propadl. Postupně jsem si nahrál všechna jeho alba na magnetofonový pásek.
Když si pustíte tuhle desku tak je to přesně jak napsal tehdy Jiří Černý v Melodii „ jako by vám v pokoji přistáli Marťani“. Podobnou hudbou začíná tahle deska ve skladbě “....And the Gods Made Love“ předvádí Jimi Hendrix jaké rozmanité tóny umí z nástroje vykouzlit rozličné kviky, svisty, šumy dokázal na kytaře napodobit jiné nástroje. Jak taky napsal Jiří Černý v Melodii, byl levák, ale hrál na normální praváckou kytaru, to znamená, že měl struny v obráceném pořadí, nejtenčí nahoře. Hrál na kytaru všemi částmi těla i zuby. Na festivalu obětoval to nejcennější, když na závěr vystoupení kytaru zapálil. To co předvádí na téhle desce je neskutečné, jeho sóla nedokázal ani on sám po sobě zahrát, natož aby to dokázal někdo jiný. Na téhle desce co skladba to pecka patnáctiminutový jam session Voodoo Chile, skladba blueseového charakteru, kde s ním hraje Steve Winwood na klávesy a Jack Casady z Jefferson Airplane na bakytaru. Jimiho kytarová hra je jedním slovem úžasná, nevím, jestli je lepší verze na této desce nebo na o třicet let později vydaném albu Blues. Jedno vím jistě, líbí se mi obě verze a ještě lepší by bylo vidět jej živě jako třeba ve Woodstocku nebo na festivalu na ostrově Wight. Mně se hodně líbí skladby jako Gypsy Eyes, Burning of the Midnight Lamp se spinetem, nebo opět jam session Rainy Day, Dream Away. Na téhle desce je taky taková obdoba kosmických skladeb Pink Floyd, tady s názvem 1983... (A Merman I Should Turn to Be). Nejlepší si nechal na závěr alba, Dylanova skladba All Along the Watchtower s jeho snad nejkrásnějším kytarovým sólem a taková tečka na konec, fantastická Voodoo Chile (slight return) ve zkrácené verzi, užasný kytarový riff s kvákadlem. Tahle skladba zazněla v nějakém americkém akčním filmu se Stevenem Segalem, a byl to nejlepší okamžik z celého filmu. Když hledáte skvělého kytaristu, nebo vynikající moderní hudbu tak výběrem tohoto alba nemůžete šlápnout vedle. Tahle deska zní moderně i po skoro padesáti letech, Jimiho kytara je svěží a obdivuji zvukaře, který dokázal všechy tóny, které Jimi zahrál zpracovat. Jak taky prohlásil Josef Laufer v Melodii v rubrice, jak já to slyším “Gagarin a Jimi Hendrix jsou nesmrtelní“, a tak to zůstane. Mám rád i způsob jeho zpěvu, prostě vše, i pro mě je Jimi Hendrix nesmrtelný.
Tahle deska je pro mě, stejně jako všechny jeho desky, které vyšly za jeho života za maximum.
↧