Když jsem ještě chodil na základní školu tak hrávali v rozhlase písničky, které se mi líbily, ale netušil jsem, kdo je hraje. Pavel Novák zpíval jednu z nich, Karel Gott dával „korunou si hodím“ a Rangers „pole s bavlnou“ a Martha a Tena Elefteriadu zpívaly taky jednu písničku od skupiny, která se mi líbila a jejíž jméno jsem neznal. Když jsem nastoupil na střední tak nám vychovatelka sdělila, že každý čvrtek jsou v jídelně taneční večery, ke kterým hraje místní kapela Teoretik Beat. Hned první čtvrtek jsme se šli s kamarády na produkci kouknout, starší spolužáci hráli písně jako Molina, Hey Tonight, Who´ll Stop The Rain od skupiny Creedence, byl to ten soubor, který se mi líbil z rozhlasového vysílání. Mimo jiné skupina hrála i skladby Beatles, Rolling Stones a Love Like Man od Ten Years After. Movitější kamarád, který vlastnil magnetofon B4 měl desky Pendulum a Cosmos Factory od této kapely nahrané, a tak byla možnost si vychutnat celé album. V té době každý, kdo se zajímal o bigbít, šel po novinkách, když jsem si koupil magnetofon já, tak už Creedence byli staroba a frčeli Black Sabbath a Deep Purple. Nejinak to bylo se mnou Creedence mě už nezajímali, ale nahrával jsem si novinky od Deep Purple, Led Zeppelin a dalších. Ke Creedence jsem se dostal až za dvacet let, kdy jsem si řekl, že ta jejich muzika nebyla zas tak špatná.
Do poslední doby jsem měl zafixované, že jejich nejlepší album je Cosmos Factory, ale oni jsou skvělá vlastně všechna. V poslední době mě nejvíce zaujala první eponymně pojmenovaná deska. Deska začíná převzatou písní blues I Put A Spell On You od Screamin' Jay Hawkinse, kterou o dvacet let později nahrála i Diamanda Galás na album The Singer. Od začátku dokazuje John Fogerty jaký je skvělý zpěvák s mohutným hlasem a stejně skvělá je i jeho syrová kytara. Tradovalo se o něm, že dokázal zpívat i když mu vypadl mikrofon, byl slyšet i při normální hře kapely. Přímo miluji další převzatou skladbu s názvem Suzie Q, skvělé je i blues Get Down Woman, nebo Gloomy. Co skladba tak potenciální hit a evergreen. Creedence Clearwater Revival, jak zní celý jejich název, jsou prototypem té správné americké skupiny, v jejich písních je ta správná esence country a blues, která to z nich dělá. I když jejich komerční ohlas byl obrovský, jejich písně jsou skutečně stále zelené, zní svěže i po čtyřiceti letech. Tahle deska na mě působí nejsyrověji a nejméně popově. Skupinu obdivovali i moji velcí oblíbenci Sonic Youth když podle jejich skladby Bad Moon Rising pojmenovali svoje album. V době jejich největší slávy jsem je zavrhl jako starobu, ale o to více se k nim v dnešní době vracím. Jejich skladby plné poctivé rockové muziky jsou k nezaplacení.
Prvních šest desek je pro mě za maximum, pouze Mardi Grass vydané po roční pauze je hodně do country a o dost slabší než jeho předchůdci.
↧