Americká artrocková kapela Glass Hammer za dobu své dvanáctileté existence vydala několik skvostných počinů, jež ji stavějí do pozice jedné z vůdčích současných uskupení tohoto žánrového zaměření. Rok 2010 byl pro ni však naprosto zásadní – s vydáním alba „If“ se v čele Glass Hammer poprvé představil vynikající zpěvák Jon Davison. A vše bylo připraveno pro zrod skutečné superskupiny.
„If“ je albem, které bych se nezdráhala označit za jedinečné. Je na něm znát obdiv skupiny k legendám progresivního rocku 70. let, ale zároveň posluchači nabízí cosi, co už v současné době vyprázdněnému neo-progu žalostně chybí. Má zkrátka jakýsi osobitý náboj a kouzlo, punc něčeho jedinečného a nenapodobitelného. Často naráží na krásně nečekané změny v harmoniích („Beyond, Within“) a přestože se o to křečovitě nesnaží, působí neskutečně bohatě – plně. Z každého tónu je cítit jasný smysl a cíl, nikoli jen prázdný kalkul. Tento pocit mě provází celou nahrávkou a mimo jiné se také stará o to, aby má pozornost nepolevila a byla po celou dobu zaměřená jen na samotnou hudbu a její sdělení.
Přestože není pochyb o řemeslné důmyslnosti a dokonalosti zpracování všech skladeb, z alba čiší překrásně čirá přirozenost, jakoby samozřejmost. Už jen proto si myslím, že právě Glass Hammer jsou přímými pokračovateli Yes; pokračovateli, kteří by si zasloužili konečně přebrat onu „štafetu“.
Také prvky symfonického progrocku působí naprosto lehce, nadmíru elegantně a zcela určitě posluchačův dojem v nemalé míře ovlivní. To samé se dá říct i o předělech ve skladbách, kdy se do středu pozornosti nevtíravě dostává akustická kytara a až fantaskní klávesy („At Last We Are“ a další).
„If“ je krásným dílem, dílem působícím soudržně a v žádném případě ne útržkovitě. Toto je při jeho charakteristice nesmírně důležité, protože při stopáži přes celou hodinu se mnoho řadových kapel uchyluje k rozmělňování nápadů a přílišnému „recyklování“ již použitých motivů. To je něco, co na „If“ nenajdete. Zkrátka to není možné. Glass Hammer se ukázali jako špičkoví skladatelé s obrovskou (snad až bezednou) zásobou hudebních idejí, perfektně spadající do jednotné vize.
Deska má tendence zdravě gradovat. Svého vrcholu však nedosahuje v čtyřiadvacetiminutové skladbě „If the Sun“, jak by se mohlo zdát, nýbrž v předchozí „If the Stars“, jež na skupinu vrhá naprosto nové světlo. Za sebe musím říct, že se jedná o jednu z mých vůbec nejoblíbenějších artrockových kompozic. To všechno, co Glass Hammer dokázali povědět jednou skladbou, se mnohým skupinám nepodařilo celými alby nebo třeba vůbec za celou jejich kariéru. Tklivé, emočně nabité a hlavně neskutečně krásné.
Kouzelné album, kterému nelze dát jiné než plné hodnocení. „If“ je glasshammerovským „Relayerem“. Stejně geniální, avšak nešťastně nedoceněné.
↧