O existenci skupiny s krásně poetickým názvem Swans jsem se dozvěděl z informací Jazzové sekce v souvislosti s náhodným koncertem skupiny v Brně v kulturním zařízení v ulici Šelepova. Skupina účinkovala na nějakém festivalu v Polsku, a na cestě do Rakouska se zastavila právě v Brně, kde skupina hrála na aparaturu české folkové skupiny Poutníci. Někdo pořídil dokonce záznam tohoto koncertu na kazetu, kopii koncertu mám někde doma na kazetě a jeden z fanoušků skupiny z té mé kazety vyrobil před patnácti lety CD, které rovněž vlastním. Na koncertě prezentovala skupina aktuální album Children Of God, v informaci Jazzové sekce mě zaujala věta “podium bylo osvětleno reflektorem s červeným světlem, toho bylo dosaženo přehozením vlajky spřáteleného státu“. Po této informaci jsem se pídil po nějakých nahrávkách souboru, kamarád mi zprostředkoval nahrání alba Holy Money, a když jsem si jej poslechl, tak se pro mě stala tahle skupina kultem. Po revoluci se informace o této kapele staly běžnou součástí obsahu Rocku & Popu a já jsem si postupně nahrál a později koupil všechny dostupné desky mimo právě toho Children Of God. Tohle bylo na počátku devadesátých let nedostupné. Vášní pro nahrávky této kapely jsem nakazil všechny kamarády, a proto byla taková odměna, že skupina po vydání alba Great Annihilator přijela do Prahy, kde vystoupila v Kulturním domě Eden, i když jsme na začátek čekali do jedenácti hodin, tak to stálo za to, nadšení pro tuto kapelu se u mě i kamarádů ještě zvýšilo. Od té doby jezdíme na všechna vystoupení Swans pořádaná, nyní dost pravidelně v českých zemích. V roce 1997 skupina po odchodu Jarboe přerušila činnost a k nahrávání desek a koncertování se vrátila v roce 2010 vydáním alba My Father Will Guide Me Up A Rope To The Sky.
Desku jsem si koupil okamžitě, jak jsem se dozvěděl, že je na světě. Michael Gira měl po odmlčení za sebou několik sólových desek a taky několik desek, které vydal pod jménem skupiny Angels Of Light. Na desce je osm skladeb a celková délka alba je na rozumných čtyřiceti čtyřech minutách. Písničky jsou takovou tvrdší variantou desek z počátků devadesátých let, není to ještě návrat k hlučným deskám z počátku tvorby. Úvodní a nejdelší skladba má skoro deset minut a její začátek vzdáleně připomíná počáteční desky spřátelené skupiny Sonic Youth. Cinkání, které tvoří hraní na struny kytary kovovým předmětem je přerušeno mohutným kytarovým riffem. Michael Gira zpívá, jako by všechna bolest světa byla soustředěna do jeho hlasu a možná i do textů písní. Písničky této skupiny rozhodně nejsou žádné písničky o lásce, myslím, že se spíše jedná o násilí, hrůzách a bolestech. Skladby Reeling The Liars In a Jim jsou takové poloakustické balady, které gradují za narůstajících industriálních zvuků a hluků. Skladba You Fucking People Make Me Sick začíná, jako takový něžný folk song ve kterém Michaela Giru doplňuje dětský hlas, tahle skladba následně přejde do hlasitého přelévání hluků z jednoho reproduktoru do druhého. Celkově se jedná o velice intenzivní skladbu. Skladba Inside Madeline začíná jako blues, ale v polovině skladby se přelomí do něčeho hodně tvrdého s těžkými rytmy a spoustou feedbacku a závěr skladby patří opět Michaelu Girovi a jeho zpěvu za doprovodu akustické kytary. Skladba Eden Prison je typická skladba kapely plná těžkých rytmů a naříkavého zpěvu Michaela Giry. Závěr alba patří rozskřípané Fear of Death, ve které je do úvodu zakomponováno vytí vlků, nebo psů, skladba, která se náladou hodí k pohřební tryzně, skladba plná citů a smutku. Dalo by se říct, že je to takové blues ve stylu Swans.
Deska, která mi v té době udělala velkou radost z návratu mého oblíbeného umělce. Hodně se mi líbí i nyní když jsem ji po čase vyhrabal ze skříně a pouštím si ji už po několikáté. Tahle deska podle mě patří k těm trvalkám, na něž se nezapomíná a která si zaslouží plný počet bodů.
↧