I ve třech a bez kytary se dá dělat docela slušnej bugr, o tom už jsem se přesvědčil v mnoha případech. Když se tedy odporoučel Billy Gray, nahráli The Trip své třetí album v obsazení percussioni, basso i tastiere a kytaru tady opravdu neuslyšíte. Nebo jsem si jí aspoň nevšiml. Hlavní břímě na sebe vzal klávesista Joe Vescovi a už to není jen o Hammond Organu či mellotronu, jako v případě o rok staršího předchůdce. Vescovi se obklopil celou baterií tehdy dostupných nástrojů a nahrávka mi tak svým zvukem připomíná ELP z období Trilogy a Brain Salad Surgery, Le Orme na desce Contrappunti, nebo Triumvirat na Illusions On A Double Dimple. Atlantide - instrumentální skladba nabízející dvě naprosto rozdílné polohy. Brilantně technický náklep i oddech za zvuků připomínajících šumění moře, s éterickým vokálem v bookletu neuvedené dívčiny.
Evoluzione - nahalovaný zpěv v angličtině, precizní a velmi variabilní bicí se spoustou breaků, klávesové sólo a hlavně - skvělý zvuk.
Leader - základní bum čvacht rytmus, tepající basa, snadno zapamatovatelná vokální linka. The Trip si nejspíš řekli, že v jednoduchosti je síla a tohle je určitě nejchytlavější kousek na desce.
Energia - instrumentální pokračování předchozí skladby. Basa a bicí drží rytmus, řádí tady především Vescovi a energie má opravdu na rozdávání. Znovu musím pochválit krásně sejmutý zvuk. Dosyta užít si tak můžete chrchlání kláves, basového dunění i cinkání činelů. U desek nahraných v Itálii to není - bohužel - vždy pravidlem.
Ora X - trochu více prostoru pro zpěv, skladba mi svou strukturou připomíná dvojku Evoluzione. V poslední třetině je slyšet kytaru, nebo pořádně zkreslenou a vyhulenou basu ?
Analisi - na úvod elektrické piano a zpěv, v pompézním refrénu přidávají se chrámově znějící varhany a bicí. Zní to velmi naléhavě.
Distruzione - skáza Atlantidy. Neprve pár tajemných zvuků a pak skvěle nazvučené, téměř pětiminutové sólo na bicí. K jeho bližšímu popisu si najděte hejkalovu recenzi, ale máte li doma trochu větší stereo, přidejte na zvuku a Furio Chirico se rázem ocitne na návstěvě u vás v obýváku.
Il Vuoto - krátké klávesové outro v New Age stylu udělá tečku za celou půl hodinky dlouhou deskou.
A to je vše. Na jednu stranu mi tady chybí pecka kalibru Caronte I, na stranu druhou na mě Atlantide působí vyhranějším, akademičtějším a kompaktnějším dojmem. Hodnotím podobně, jako předchozí album Caronte, tedy za čtyři.
↧