V polovině 70. let to na hudební scéně opět vřelo. Dorůstající generace posluchačů, odmítající rocková stadiónová monstra, v Anglii sedá na lep punk rocku. Ne tak tomu je tomu v Americe, kde si vyhulákanou syrovost svým způsobem užili už dříve v poněkud odlišné podobě (MC5, New York Dolls,...). Tak se z nového kvasu rodí poněkud uhlazenější a sotisfikovanější hudební forma - nová vlna. A na jejím světlejším, chceteli popovějším pólu se zjevuje kapela Blondie (na opačném bych viděl např. Ramones či Patti Smith).
Blondie zvolili dekadentní image. Záměrně naivní, přímočaré a výrazně melodické písně - některé až snové. Za mikrofonem blond sexysymbol a muzikanti žádný zlí chlapci z dělnický čtvrtě. Takto dráždivě se prezentovali v newyorském klubu CBGBs i později na této prvotině, která vyšla v dubnu 1976. Kolik v tom bylo kalkulu a touhy jít vstříc maintremovému publiku nebo naopak kolik bezelstnosti a originality, dnes těžko dostatečně posoudit. Já sázím na to druhé (alespoň v počátcích kapely), i když deska sklidila po krátké době velký úspěch a její reedice v září 1976 už byla na velké značce. To se ale stalo i jiným kvalitním hudebním počinům.
Pravda je, že když jsem zapůjčené LP Blondie poprvé položil na talíř svého šasi Tesla NC 440 a uslyšel první tóny písně X Offender, byl jsem překvapen a okouzlen zároveň. A to trvalo celých cca 40 minut. Měl jsem novou lásku, ze které jsem po čase sice částečně vystřízlivěl, ale velká náklonnost mi k ní zůstala podnes.
Desku mám rád jako celek, písně nebudu jednotlivě popisovat ani některé vyzdvihovat. Atmosféra alba mě vrací do doby, kdy mi bylo 13 14 let a stále více jsem si uvědomoval, že hard není v rocku všechno. I z dnešního pohledu považuji tuto prvotinu za opravdu dobrou desku a hodnotím ****.
↧