Skupina Uriah Heep vydala svou první desku v roce 1970, já jsem se s ní seznámil v roce 1971 prostřednictvím alba Look At Yourself. Album Demons and Wizards bylo jednou z prvních nahrávek na mém tehdy novém magnetofonu B400. Skupina se mi tehdy hodně líbila a netrpělivě jsem čekal na každé jejich nové album, následovalo Magicians Birthday, které ještě jakž takž stálo za to, ale album Sweet Freedom už bylo plné celkem jalového studeného rocku. Z alba vyčnívala pouze skladba Pilgrim, kterou později zpracovala naše skupina C&K Vocal a uvedla na svém albu pro Artii. Po téhle desce už to byl celkem sešup slaboučká Wonderworld a ještě slabší Return To Fantasy s novým baskytaristou Johnem Wettonem, který předtím hrál ve skupinách King Crimson a Family. S albem Wonderworld mě skupina přestala zajímat a začaly mě nudit i ty předchozí alba. Vše co jsem měl od nich nahrané, jsem smazal, po revoluci jsem slyšel v radiu skladbu The Wizard a celkem mě zaujala, tak že jsem si pořídil celou desku na CD. Ovšem pěkný byl pouze úvod, zbytek alba jsem poslouchal dost na etapy. Chemie nefungovala a návrat ke skupině Uriah Heep se nekonal, spíše naopak. Co se mi na nich nelíbí, David Byron zpívá jako ženská a kytarista Mick Box, zdaleka nedosahuje kvalit Jimmy Page, Jeffa Becka ba ani Tonyho Iommiho.
Od rána jsem si pouštěl japonskou psychedelickou kapelu Kousokuya, jejich deska plná hutného rocku podobného zpomaleným Black Sabbath, která je na tomhle albu doplněna parádními freejazzovými sóly na dechové nástroje na které hraje Masayoshi Urabe. Tahle deska když slouží jako předehra k albu Demons and Wizards, tak skladba The Wizard to je pro někoho pohlazení. Úvodní skladba The Wizard je opravdu pěkná a svým způsobem se mi vždycky líbila. Začátek desky je solidní, ale nelze srovnat například s Whole Lotta Love nebo Speed King. Nemám moc rád bigbít postavený na klávesách, daleko více mi imponují buď kytarové kapely, nebo to musí být šmrnclé jazzem, houslemi a dechy. Přesně z těhle důvodů nemám rád kapely typu Genesis. Traveller in Time je celkem pěkná veselá melodická písnička. V době kdy jsem si album nahrál na pásek, se mi dost líbila rychlá skladba Easy Livin', ale dneska je to trochu jinde, ten riff se pořád opakuje, ale nemá to sílu třeba Heartbreaku. Circle of Hands a Rainbow Demon jsou pěkné, na akustických kytarách a klávesách postavené skladby, zvláště první jmenovaná. All My Life připomíná svým způsobem Easy Livin', hlavně proto, že se jedná o rychlejší skladbu s pěkným vícehlasým vokálem a David Byron předvede, jak mu to zpívá fistulí. Závěrečná dvojskladba Paradise a The Spell je plná melodií a vícehlasých vokálů, které se staly pro kapelu typické. Než jsem dal ten text dohromady tak jsem si stačil album třikrát poslechnout a moje zjištění je takové, že to v dnešní době stejně jako před čtyřiceti lety není hudba pro mě. Když chci melodii a vícehlasy tak na to mám Beatles, Crosby, Stills, Nash & Young nebo Byrds a když chci tvrdou hudbu tak Jimi Hendrix nebo Led Zeppelin. Proto jsem nyní vložil do přehrávače japonskou kapelu Knead s Keiji Hainem na kytaru a Tatsuya Yoshidou na bicí, která hraje přesně tak tvrdě a free, jak se mi to líbí.
Uriah Heep byli jednou z kapitol, ve kterých jsem objevoval moderní populární hudbu, zůstali pouze tou kapitolou, ke které se nebudu vracet. První čtyři studiové desky mají jistou úroveň, ale rozhodně se pro mě nestaly evergreeny. Tahle deska je pro mnohé jejich nejlepší album, mně se více líbí předchozí album. Tohle je průměr.
↧