"Before you play two notes learn how to play one note - and don't play one note unless you've got a reason to play it." - Mark Hollis (1998)
Moje první zdejší recenze. Tak do toho.
Chtěl bych se dopředu vyhnout diskusím, co na zdejších webových stránkách, věnovaných prog rocku, dělá recenze sólového alba zpěváka synthi-pop kapely Talk Talk, která byla na začátku osmdesátých let 20. století členem enklávy kapel jako byli např. Duran Duran.
Znalci diskografie Talk Talk vědí, že zhruba od třetího alba z roku 1986 "The Colour of Spring" se začaly dít věci a kapela produkovala, za vydatné pomoci producenta a klávesisty Tim Friese-Greena, nahrávky, ve kterých slyšíme ozvěny jazzu, klasické hudby a elektronické avantgardy. Talk Talk se v roce 1991 rozloučily s fanoušky albem "Laughing Stock".
Mark Hollis, evidentně věren svým slovům v úvodním citátu recenze, vyčkával až do roku 1998, než zjistil, že má důvod světu zahrát více jak jednu notu. Hollis se po rozchodu mateřské kapely věnoval psaní a aranžování dechových kvintetů a právě tuto zkušenost maximálně využil. Díky tomu vzniklo album, které je velice střídmé, nahrané živě na několik mikrofónů, které byly ve studiu strategicky rozmístěné tak, aby zachytily veškeré jemné nuance hry na akustické nástroje, spolupráce mezi hudebníky a zpěv sólisty. Právě při poslechu tohoto alba jsem pochopil, jak je důležitá pauza.
Hollis okolo sebe shromáždil zajímavou směsku hudebníků, mezi kterými najdeme např. Stingova dvorního kytaristu Dominica Millera
Po nahrání alba se Mark Hollis definitivně(?) stáhl z hudebního průmyslu. Vedle alb Talk Talk po něm zůstal důstojný pomník v podobě právě této "sólovky".
Je to album pro klidné zimní večery. Rozhodně se u něj nedá juchat. Pokud bych měl album přirovnat nějaké české nahrávce, tak mi některé okamžiky (např. Watershed nebo The Gift) připomínají tvorbu kapely Čikori s Ivou Bittovou.
↧