Kdo by to byl čekal ? Peter Nicholls se vrátil do kapely a jakoby zase díky jemu kapela přepnula zpět na neo prog z popovějšího období Menela. A nejen to, dokonce se kapela ještě zlepšila. Tady v podstatě není slabé místo, jako celek mě to opravdu baví.
Darkest Hour - Svižný rytmus, do kterého se nabalují další nástroje, příjemný otvírák, který dává najevo, že i v nejtemnější hodině to zní docela optimisticky.
Fading Senses - temná, ponurá, zní to jako uklidňující, možná pro někoho i depresivnější, ale rozhodně v pozitivním slova smyslu. Tady nečekejte žádný rozjezd, Martin Orford si tu celkem vyhrál s klávesama, paráda
Out of Nowhere - výrazná kytara, v podstatě to připomíná Now I'm here motiv. Ale naštěstí to nějak nekopíruje, přejde to do úplně jiné pasáže. Mike Holmes tu začíná vystrkovat růžky.
Further Away - nejdelší, pohádková písnička, pomalá, s větším množstvím zvratů, Peter opět krásně naříká, kytara s ním, přechod do tvrdší pasáže je docela novinka, tím mám na mysli tvrdší kytaru, jako kdyby to trochu znělo do hard rocku. Ale je to podbarveno jemnými klávesy a zpěvem. Zajímavá kombinace, která albu velmi svědčí.
Leap of Faith - tady opět vyzdvihnu kytaru, která tu melodicky soluje, klávesy opět nezklamaly, Martin prostě umí.
Came Down - pohádková tečka na závěr
Jedno z nejvyváženějších alb od IQ, které nemá slabé místo. Jádro Nicholls - Orford a Holmes mě prostě nikdy nezklame.
↧