Jak už jsem psal při jiných recenzích, brazilská zpěvačka naturalizovaná v USA, Flora Purim, ve mně při poslechu alb vyvolává vždy velké emocionální vibrace. Myslím, že její syntéza latinskoamerické hudby s fusion music stála na velmi pevných základech a dokázala se obklopit vždy velmi kvalitními hudebníky jazzové, ale i rockové sféry, kteří svůj instrumentální otisk dokázali nesmazatelně vtlačit do jednotlivých skladeb, stejně tak i do pestrých aranžmá.
Její studiové album Stories To Tell bylo úspěšným pokračováním tažení napříč náročnou americkou hudební scénou moderního jazzu. Prestižní časopis Down Beat ji v letech 1973 až 1976 označil na nejlepší zpěvačku oblasti fusion music, ale i v dalších letech zůstávala respektovanou hvězdou vývozního formátu.
Cenu Grammy převzala krátce poté co byla v Kalifornii vězněna za přechovávání nadměrného množství marihuany ve věznici San Quentin. Převzetí ceny Grammy v r. 1974 osobně bylo ohroženo, ale vzhledem k jejímu masovému úspěchu a velké popularitě státní návladní státu Kalifornie společně s guvernérem ji umožnili osobní převzetí ceny a krátce poté byla Flora Purim za vzorné chování podmínečně propuštěna…
Album Stories To Tell je třetím které od ní vlastním. Musím ale podotknout, že bylo poměrně obtížné ho sehnat, ale po usilovné tlaku na překupníky se to za necelé dva roky podařilo….
STORIES TO TELL – album otvírá výrazný elektrický kontrabas Miroslava Vitouše, který zde nahrál i vzdušné party na ARP synthesizer. Na bicí hraje Flořin manžel Airto Moreira a my vnímáme příjemnou až zpěvnou variantu svižného funku, kde se to hemží percussion a rytmickými obrazci doprovázenými perlením elektrického piana…
SEARCH FOR PEACE – krásné zádumčivé klavírní party vynikajícího George Duka, nad kterým se vznáší Flořin hladivý hlas, který má v sobě jasné záblesky slunce a zurčivost čisté vody. Kontemplativní harmonie přináší smírnost a vyrovnanost bez nějakých divokých výbojů a pracuje se tu hodně s náladami. Na kontrabas hraje další jazzové eso Ron Carter, který hodně citlivě nasazuje tóny a s Dukem si velmi dobře rozumí. Airto Moreira dodává šamanské perkusivní zvuky na nepojmenovatelné etnické bicí a chřestící nástroje. Krásný ryzí americký jazz bez nějakých příměsí žánrů z jiného břehu. Jsem otevřen vnímat podobné nálady a harmonické proměny a proto mám slabost pro podobnou interpretaci…..
CASA FORTE – energičtějším přínosem je další skladba, kde se to hemží percussion a vynikající rytmické proměny se jedinečným způsobem propojují za doprovodu dobře seřízené dechové sekce. Latinskoamerické emoce jsou strhující a pohlcující a vyvolávají ve mně velmi barvité představy. George Duke sekunduje přítomným jazzmanům kreativními party na ARP synthesizer a Flora výtečně scatuje pod divokými rytmickými obrazci s neuvěřitelnou lehkostí a odevzdaností…..
INSENSATEZ – další skladba je brazilská bossanova. Výtečně pojímané rytmické člěnění.Earl Klugh hraje stylově dokonalou akustickou kytaru a dechová sekce z dálky domalovává atmosféru. Flora výtečnou hudbu Carlose Antonia Jobima cítí do posledního nervu v těle a její zpívaná portugalština má v sobě hladivé aspekty a konejšivou laskavost a něhu. Krásná balada s pozitivními vibracemi s mírně erotickým podtónem….
MOUNTAIN TRAIN – percussion a citera za doprovodu akustických kytar a kontrabasu dotvářejí zvláštní uvolněnou atmosféru a Flora střídá zpívanou angličtinu se scatem s neuvěřitelnou lehkostí a zpěvností. Bzučení ARP synthesizeru a perlivé tóny elektrického piana tvoří poměrně skromnou instrumentaci, ale přesto zde vnímám hodně přírodních až živočišných podnětů, kterou jsou vloženy do jedinečné interpretace a nástrojového doprovodu se záhadným šustěním a hučením……
TO SAY GOODBYE – možná nejtklivější balada na albu obecně. Uvědomuji si, jak musí být hodně těžké vyjádřit akt loučení, které je pravděpodobně definitivní a jak se pocity opouštěného a opouštějícího člověka vzájemně promílají. Tady se to daří hned na první pokus a věřím nejen interpretaci Flořina zjemnělého a zasněného projevu s nezbytnou nostalgickou proporcí, ale i trombon George Bohanona vkládá do atmosféry zvláštní nálady, které rozmělňuje strnulost lidské duše, až do závěrečného přeznívání šustících percussion Airta Moreiry….
SILVER SWORD – celkem logicky musí příjít nějaké svižnější a optimisticky jednoznačnější skladba. Na kytaru zde pohostinsky vystupuje slavný Carlos Santana. Vkládá do skladby svůj tradiční dlouhý tón, ale není tím hlavním tahounem ve skladbě. O tyhle aspekty se dělí s percussionisty s kontrabasem a ARP synthesizerem. Ovšem následný rychlý běh po hmatníku směrem dolů je opravdu hoden svého mistra. Flora v dalších fázích skladby experimentálním způsobem pracuje se svými hlasovými výrazovými prostředky za jemného preparování dobovou elektronikou, které místy získávají až tajemně čarodějný ráz. Rytmické napětí se neustále stupňuje v harmonických erupcích Flořina výtečného vokálního projevu…
VERA CRUZ (EMPTY FACES) – výtečně pojednaná latinskoamerická samba s moderním jazzovým aranžmá. Vynikající rytmické proporce bicích nástrojů, percussion se výtečně kloubí s dechovou sekcí, ale zejména s flétnou a mírně bzučícím ARP synthesizerem a v dalších vstupech si probojovává cestu řízný trombon a akcenty trubky.
Jako bych viděk večer na pláži Varadero, kde kolem planoucích ohňů a šumění modrého moře v podvečerním smrákání tančí nádherné mulatky a hudební doprovod obstarávají vynikající hudebníci. Mám v sobě víc než jednu tequilu a chce se mi za zvuků percussion tančit, i když nejsem žádný tanečník…. Velmi stylové a přesvědčivé…..
O CANTADOR (I JUST WANT TO BE HERE) – loučení přichází opět s tklivou baladou za klavírního doprovodu George Duka a Flořina krásného hladivého hlasu. Miroslav Vitouš výtečně ohýbá tóny svého kontrabasu a zpívána portugalština má v sobě hodně zvláštní podmanivosti, která mě lapila do svých virtuálních sítí, když poslouchám Flořin hlas a Airtovy perkusivní doprovody na conga hrané s neuvěřitelnou erudicí dané národům Jižní Ameriky… připojují se cinkavé tóny zvonců a elektrické piano s kontrabasem náhle dodává fusion music s výrazným funkovým napětím. Velmi kreativní muzikantské kouzlení, za kterým mírně kváká wah wah pedal a bzučí a šumí ARP synthesizer a do konečného odeznění…..
Vynikající album – tohle Stories To Tell, ale na rozdíl od Butterfly Dreams a Open Your Eyes You Can Fly zde cítím více zklidnění a civilnosti. Nevím, jestli to byl záměr, ale mám-li si zachovat objektivitu, dal bych albu čtyři a půl hvězdičky. To ale regule nedovolují a tak dám čtyři. Flora Purim mi to „odpustí“ a já už si to sám před sebou nějak „zodpovím“.
↧