Po delší pauze několika měsíců jsem si opět poslechl všechny 3 poslední alba SBB a byl jsem až na jednu vyjímku několika anglicky zpívaných skladeb z The Rock (ty mě tam nějak nezapadají nejen kvůli Skrzekově angličtině) opět a stejně uchvácen, jako když sem je slyšel poprvé.
A to ,zdůrazňuji, i albem Blue Trance, které jsem si poprvé ani nedoposlechl.
Rozdíl oproti The Iron Curtain je hlavně ve větším počtu typicky Skrzekovsky hravě, ale i melancholocky laďěných balad, a absence pecek, které vás udeří mezi oči hned napoprvé. Ale jsou tam- trojce Etiuda trance, Blue trance a Coda trance tvoří tématicky celek zajímavě rozmístěný po celém albu s bombastickou Coda trance na konci.
Platí, že člověk musí prostě mít tu správnou náladu, rozpoložení a být naladěný na všechny struny, které zaznívají na tomto albu, které dle mého názoru perfektně, ale trochu jinak, lyričtěji a jaksi zklidněněji navazuje na 2 alba předchozí. Instrumentálně a zvukově je na tom stejně, a to perfektní. Dávám po druhém poslechu plný počet hvězdiček.
↧