Třetí řadové album od skotských bluesrockerů Stone The Crows s názvem Teenage Licks jsem znal poměrně dlouho z katalogu ostrovní hudby sedmdesátých let, ale hudba samotná ke mně dolehla poměrně později. Stone The Crows byli v singlech přehrávání na rockových diskotékách dané doby, ale album nikdo v mém okolí neměl.
Na albu mě přitahoval už samotný výtvarný koncept obalu – ukřižovaná vrána, který byl dost nezvyklý. Nakonec jsem album vyslechl od jednoho známého z pásku u něho na návštěvě a moje rozhodnutí, opatřit si ho na vinylu bylo zpečetěno. Dnes ho mám na CD a rád se k němu vracím.
Jenom mě u něho trochu štve, že vnitřní booklet kvůli originalitě je pojednán jako rozkládací plakát a v případě rozevírání takhle tištěná tiskovina trpí ve skládaných částech. To považuji za nevýhodu (i když takových rozevíracích bookletů mám doma víc)….
Album Teenage Licks znamenalo pohyb na personálních postech uvnitř kapely. Na klávesové nástroje (po Johnu McGinnisovi) nastoupil Ronnie Leahy a na baskytaru Steve Thompson. (Jim Dewar se jako zpěvák rozhodl pro sólovou dráhu, ale po pár letech jsem ho objevil ve skupině Robina Trowera). Famózní pěvecká hvězda Maggie Bell, zajímavá kytarista Les Harvey a důrazný bubeník Collin Allen tak stáli na prahu nového projektu…
BIG JIM SALTER – kytarové intro otevírá první skladbu hranou ve středním tempu. Rytmika je bytelná, Steve Thompson a Collin Allen si výtečně rozumějí a jejich souhra je nejen technicky výtečná, ale udržuje patřičné napětí, které bluesrock nutně potřebuje ke zvýrazňování jednotlivých fází skladby. Les Harvey střídá syrově zkreslené kytarové doprovody a zajímavé vyhrávky. V téhle skladbě dostává příležitost Ronnie Leahy. Hraje na tradiční hammondky, ale v jeho klávesovém inventáři je i synthesizer, jehož přítomnost si v krátkém vstupu uvědomíme a samozřejmě nelze opomeout výrazný podíl dravého živočišného zpěvu famózní Maggie Bell. Velmi dobrý začátek, který nabudí a povzbudí další zvědavost….
FACES – druhá skladba má zadumaný začátek ve varhanním motivu. Pak ovšem Leahy zasedne za klavír a pár taktů si střihnou společně s Maggie a zatraceně dobře jim to spolu sluší. Dále už je zde celá kapela. Líné bluesrockové schéma přivádí do hry akustickou kytaru se zvonivými akordy, bublavé tremolo hammodek a pěkně prokreslené baskytarové tóny a nekomplikovanou, ale přesto přesvědčivou hru na bicí. Nádherné souznění kapely se zpěvačkou. Harveyho elektrická kytara má klouzavý, téměř jižanský styl, zatímco playback akustické kytary a doprovody klavíru se velmi dobře na sebe napojují. Jasná koncepční práce a muzikantský podíl, který potěší…..
MR. WIZARD – tikání varhanního soundu přináší závan tajemného psychedelického nátěru. Hammondky ovládnou harmonický prostor a rytmika tepe jako pekelný stroj s ozdobnými koncovkami elektrické kytary. Čarodějné téma… jak už ostatně prozrazuje i název. Do skladby jsou natočeny i přiznávky dechové sekce. Výtečná rytmická práce a perfektně vypilované detaily akcentů. Struktura skladby není složitá, ale výtečně graduje a poskytuje prostor jak dravé Maggie, který si pohrává s jednotlivými frázemi, ale i Harveymu, který při svém kytarovém sóle prošlapuje wah wah pedal a předvádí, že dokáže vedle sázený tónů používat velmi účinně i sekané doprovody, které zdůrazňuje i dechová sekce. Leahy se ovšem rovněž připomíná na hammondky a celkový sound neustále graduje do výsledně celistvého hybridu. Je to prostě hudební rituál výtečného provedení….
DON´T THINK TWICE ̶ pomalejší hudební téma melancholickým klavírem a klouzavými kytarovými tóny nám nabídne krásné blues. Je zde velké procítění, melancholická nálada a uměřený doprovod v hudebním pojetí je úsporně zaranžováno a přesto velmi účinně. No ano, poznal jsem to až po pár taktech. Tohle je Dylanova skladba Don´t Think Twice It´s Alright. Je totálně přearanžovaná a s doplněnými ženskými sbory (výtečnými) posouvá skladbu zvolna na pokraj soulu. Maggie zpívá s velkou živočišností, která odzbrojuje a zasahuje. Velmi autentická interpretace původně folkové rebelantské Dylanovy skladby. Maggie zde vytváří znamenitý mezipól Janis Joplin, ale víc možná Arethy Franklin. Výborný příklad coververze se vším všudy!
KEEP ON ROLLIN´- údernější rock, s dusajícím rytmem a s větším náporem na dynamiku. „Kamenné vrány“ drtí rytmy a melodická linka klavíru a elektrické kytary se odehrává v dramatické modelu pojetí, který nemá místy daleko k hardrocku. Přesto se zde bluesrock představuje ve špičkové pojetí. Fascinují mě akcentované proměny rytmu a stupňování napětí, které je kořeněno zpěvem Maggie. Plno emocí a hudební odhodlanosti dotknout se lidské duše s maximální odevzdaností a tak naslouchám hudebním kreacím a uznale kývám hlavou. Na nic jiného se v daném okamžiku nezmohu. Famózní….
AILEN MOCHREE – zvláštní název skladby. Trvá pouhopouhých dvaadvacet vteřin. Je toi starý traditional a nemýlím-li se, tohle je buď nějaká modifikované irština, nebo keltština. Maggie zpívá se zaujetím, ale než se stačíte z předešlé skladby vzpamatovat, skladby je u konce…. Taková zvláštní vsuvka.
ONE FIVE EIGHT – o tom, že ani Stone The Crows nechtějí hrát jenom v daných šablonách přesvědčí drobné experimentování v úvodu další skladby. Úvod jako z psychedelických luhů a hájů. Tajemné cinkání, šumění, bublání, přeznívané tóny v hallové ozvěně… tohle zní strašidelně a tohle ortelné dunění baskytary a tikání bicích a kouzlení na elektrickou kytaru přináší další hudební model, následné dravé podobě se i zde dotýkáme hardrocku s kvílející elektrickou kytarou a dlouhými tóny hammondek, do kterých perlí elektrické piano. Celkový sound je hodně nahuštěný. Maggie je opět nažhavená a její zpěv opět nelze jinak než chválit, opravdu parádně pojednaný doprovod, v němž se Les Harvey představuje na kytaru v tom nejpřesvědčivějším světle. Rytmika je pregnantní, ale nepřebíjí celkový sound, kam vstupuje pro zmohutnění pojetí mi dechová sekce doplněná bzučením synthesizeru (v daném okamžiku se mi ty dechy zdají nadbytečné). Dramatické rozuzlení pak znamená divoký pád do hlubin harmonie…
I MAY BE RIGHT I MAY BE WRONG – další skladba je uvolněnější a sází spíše na písňovou podobu, ale rozhodně ne nějakého napudrovaného popu (!), je tady opětná emocionální podoba podání suverénního zpěvu, a důrazného doprovodu, šlapajícího v jasném a přehledném tempu. Harvey koloruje kytarovými tóny, Leahy střídá klavír a varhany a v mezihře výtečné kytarové sólo – trochu je utlumeno a nevyčnívá, ale celkový dojem to až tak nenarušuje. Vygradování hudebního doprovodu s řeřavými kytarovými tóny a zvonivými akordickými doprovody se zde děje v tom nejlepším slova smyslu. Thompson zde svou důraznou basovou hrou připomíná podobné pojetí jako Andy Fraser v raných Free…. Melodické, zvonivé a přitom zaostřené a zasahující!
SEVEN LAKES – závěrečná skladba je otvírána zádumčivě znějícími klavírními akordy, tóny akustické kytary a vláčnějším, mírně uhlazeným zpěvem, který Maggie rozlévá prostorem. Potom se její hlas vytrácí… Leahy klavírní práci odvádí s velkou erudicí a výrazem. Ono spojení s akustickou kytaru přitlumenými, ale stále výraznými basy je doplněno sborovým zpěvem a instrumentální podíl jakoby připomínal rozlehlost osamělých skotských plání a jezer. Není to nějaká meditativní záležitost, ale impresivně vyjádřená symbióza názvu s hudebním tématem...
Mohu konstatovat, že i třetí album Teenage Licks zachovalo vysokou úroveň interpretace, hudebního pojetí, aranžérské práce, ale i dramaturgie. Nechci srovnávat McGinnise a Leahyho, stejně tak jako Dewara s Thompsonem, myslím, že méně pozorný posluchač, který nesleduje detaily, možná ani nezaznamenal muzikantské výměny. V každém případě výtečné album, které dekoruji čtyřmi hvězdičkami a mohu jenom doporučit, těm, co je snad neznají…
↧