Americká hardrocková skupina Cactus u nás byla známá víceméně jen mezi opravdovými fajnšmekry, kteří hudbu dokázali vyhledávat. Jejich americký původ byl u nás nejen vzdálen kontinentálně, ale i komerčním odrazem prodejů a pochopitelně propagací v našem sterilním a cenzurovaném prostředí…
Americká hardrocková scéna (bráno přísnějším úhlem pohledu) byla jiná než evropská potažmo britská. Blue Cheer, Grand Funk Railroad, Alice Cooper, Mountain, West Bruce And Laing, James Gang, Blue Oÿster Cult a Cactus (abych jmenoval alespoň ty nejzásadnější) představovaly vlastní odnož hardrocku, která i přes svou zajímavost se do značné míry „dotahovala“ na britský hardrock. Tak jako jiné deriváty hudby, v USA byl i jejich hardrock především zábavou a na nějaký umělecký dopad se příliš nespoléhalo. Tím ovšem nechci říci, že by tyto kapely neměly výtečnou úroveň a neprodukovaly zajímavá alba. Při vší úctě si ale nemyslím, že by se těmto kapelám podařilo umělecky převýšit nad absolutní britskou hardrockovou špičkou, kterou představovali Led Zeppelin a Deep Purple.
Tolik srovnání, které (jak znovu připomínám) nijak neumenšuje kvality skupin daného žánru.
Získat u nás desku s Cactus bylo velmi obtížné, pokud jste ji nedostali z USA. Těsně po revoluci jsem narazil na jejich eponymní album ve Vídni a neváhal jsem a s velkou radostí jsem je zakoupil
PARCHMAN FARM – první skladba je výpůjčka a coververze od Mose Allisona, kterou zdařile hráli už Bluesbreakers. Cactus se s tímto tématem vypořádali velmi dobře. Agresivně, nekompromisně a s velkým zaujetím. Hudba je hrána na plný plyn a s velkým energetickým potenciálem. Detroitská kytarová hvězda Jim McCarty nám zde předvádí divokou a ďábelsky vyprofilovanou exhibici, která zejména na koncertech musela mít obrovskou sílu. Zpěvák Rusty Day vedle foukací harmoniky se také dokáže pořádně opřít do svého hlasu a ukázat vlnu emocí v prvním jasném plánu. Bogert a Appice (jak zmíněno) hrají ve výtečných technických breacích s mimořádným nasazením a přesností. Velký nástup!
MY LADY FROM SOUTH OF DETROIT – úplně jiný derivát hudby přináší druhá skladba. Propojují se zde americké tradice – krásná akustická balada se soulově (až gospelově) cítícím podáním zpěvu. Velmi se mi líbí kytarové vrstvy akustických nástrojů, kterým rytmika zajímavě, ale nijak nevýbojně vytváří daný prostor. Rusty Day zpívá hlavní hlas ale i ostatní vokály v přesvědčivém stylu a tak zde máme příjemnou baladu, která se v závěru ztrácí v zadumaných tóninách…
BRO. BILL – foukací harmonika v úvodu a sekaný rytmus nás přivádí k rockovému derivátu blues. Název mě upamatuje na americký film Bronco Billy s famózním Clintem Eastwoodem. Propojování akustické kytary s elektrickou, důraznými basy a bubenickými akcenty slaví svůj úspěch. Day vystřihne uprostřed skladby sólo na foukací harmoniku ve stylu Charlieho Musselwhitea, ale já oceňuji i zajímavé basové breaky Tima Bogerta, který dokáže vymyslet vždycky velmi podnětné basové linky. Jim McCarty si zahraje v další mezihře syrové rockové sólo – poučené elektrickým blues s výtečným protahováním tónů a střídáním sóla na akustickou kytaru v rychlých výměnách. Vynikající příklad tvořivé hudby s bluesovou páteří!
YOU CAN ´ T JUDGE A BOOK BY THE COVER – známý černošský bluesman – kontrabasista Willie Dixon, který inspiroval svými skladbami hodně rockových skladeb, i zde posloužil pro vytvoření coververze pro Cactus.. Syrová rocková poloha se zde střídá ze subtilnějším vyzněním a přímý nápor na dynamiku zde slaví úspěch a výtečné breaky nelze přeslechnout. Zajímavé dynamické proměny a práce elektrické kytary s foukací harmonikou, kterou podpírá vynikající rytmika. Neztrácí se zde ani akustická kytara. Musím ovšem přiznat, že jsou zde určité okamžiky, kdy zde ten zeppelinovský vliv cítím. Není to ale výtka, ale spíš zamyšlení. McCarty má (domnívám se) jasnou koncepční představu o rockovém kytarovém podílu a tato okolnost jasně podporuje celý koncept. Spousta energie a dravosti, která vás srazí k zemi. Velmi působivě působí čarovný dozvuk kytary a naopak krátce nato nástup akustické kytary v opakované frázi…
LET ME SWIM – že rock and roll není mrtev přesvědčuje další skladba. Do daného tématu ale vstupuje hodně hardrockových prvků a tak zde dochází k zajímavým propojením. Rytmicky se hudba zajímavě proměňuje a tak nemáme co do činění jenom s pouhým omíláním tématu. Dobře se poslouchají McCartyho kytarové party. Nechtějí omračovat nějakými hendrixovskými pionýrskými postupy, hraje s v daném schématu, ale má to vývoj, spád a energii…
NO NEED TO WORRY – hlasy ze studia v nečekané modulaci jsou předobrazem pro ryzí bluesovou variantu v rockovém kabátě. Zvolna, velmi zvolna se odvíjí celé téma. McCarty zde hraje úsporné, ale výrazově velmi přesvědčivé tóny, jimž sekunduje Rusty Day svým vokálem s procítěným timbrem v hlase. Možná, že i zde bychom vypozorovali zeppelinovský vliv, ale je to jenom pocitová záležitost. Zpěvák zpívá výtečně, ale Robert Plant by ho stále strčil do kapsy (při vší úctě). V každém případě se jedná o bluesrock, který má svoji gradaci a my v ní nacházíme velmi silný náboj a očekáváme každou chvíli jeho explozi…. Kytarové sólo v mezihře znamená jednotlivé pohrávání si s detaily a ohýbáním tónů s velkým citem. Skladba se zvolna kloní k závěru a zanechává velmi dobrý dojem.
OLEO – agresivní variantu rocku představuje další skladba. Šlapavý rytmus svádí k tanci, ale ta bluesová forma zde zůstane zachována – možná ve stylu Roryho Gallaghera. Ale tímto způsobem se prezentoval v dané době spousta kapel a tak lze hodnotit její instrumentální provedení a celkový energetický potenciál, než vlastní nápaditost. Jim McCarty je opět ve svém stylu a kytarové party zvládá na jedničku. Výtečný vstup Bogertovy baskytary, který si zde střihne na své čtyři struny výtečné intermezzo, jemuž sekundují Appiceovy bicí nástroje. Neváhá použít i bass fuzz a tak jeho tón získá drsný a hrčivý zvuk, ale jsme zase zpět v plném nasazení celé kapely a rytmická údernost a Dayův syrový vokál (kterého inspirovalo, jak sám zmiňuje, i chraptění Roda Stewarta) zase ovládne prostor.
FEEL SO GOOD – závěrečná skladba stojí na výraznější hardrockové formuli. Velmi úderné a účinné. Má však kreativní variantu a prolínání s pěveckou linkou se děje v zajímavých modulacích (jenom ten Jimi Hendrix dýchá McCartymu do zad). Skladba má ovšem svoje výrazné napětí a strhujícím způsobem je jako řízená střela vyslána do rockového vesmíru. V mezihře si (stejně jako předtím Bogert na baskytaru) zahraje svoje sólo na baterii bicích nástrojů famózní Carmine Appice se svým dvěma velkými bubny „šlapáky“. Pan bubeník se prostě pozná jeden v divokých a technicky obtížných breacích, ale i v subtilnějším bubnování. (Ostatně Zdeněk Kluka z Progres jej vždycky považoval za svého nejoblíbenějšího bubeníka). Skladba se vrací do komplexního tématu a hnána s větrem o závod s rytmických proměnách najednou zcela nečekaně končí…..
Dnes není problém dosáhnout na další alba skupiny Cactus a tak se ona nedostupnost už dávno smazala. U kapely byla výtečná rytmická složka – Tim Bogert a Carmine Appice to byla supersehraná baskytara a bicí nástroje u Vanilla Fudge, ale také u Beck, Bogert And Appice. Tihle dva vynikající muzikanti se lidsky a umělecky znali velmi dobře a výtečně se to projevovali při jejich hře. Proto se rytmická stránka kapely pohybuje ve výtečných polohách….
Docela mě překvapilo, že firma Atlantic do bookletu otiskla i zpívané texty kapely. Popravdě řečeno jsem to moc neočekával, ale je to milé zjištění.
Asi není náhodou, že Cactus děkují za inspirační zdroje Jeffu Beckovi a Led Zeppelin (abych jmenoval ty hlavní) a znovu to potvrzuje moji tezi ze začátku recenze o zamyšlení nad zámořským a evropským hardrockem.
Myslím, že jejich debutové album naznačilo velmi nadějný nástup kvalitního hardrocku.
Dávám proto čtyři hvězdičky.
↧
Cactus - Cactus
↧
Made in Sweden - Made in England
Skupinu Made in Sweden som spoznal až po jej vydaní na CD od Esoteric Recordings. Samozrejme, naslepo (nahlucho). Už len názov skupiny v kontraste s názvom dosky (Made in England) nešlo prehliadnuť.
Že sa na poslucháča vyrúti džezovo zafarbený svižný rockový motív, je jasné hneď od úvodných tónov Winter’s bummer. Výrazná ústredná melódia po čase ustane, pretože skladba sa preleje do ťažkotonážneho gitarového blues. Po obligátnom návrate k úvodnému motívu sa už gitarista nezastaví, čo mi vôbec neprekáža. Ešte rýchlejšie tempo nasadí You can’t go home. Keby sa Made in Sweden vyžívala v tvrdosti (akože nie), mohla to byť vražedná drsňárňa. Takto je to skôr nežný šprint, čo umocňuje pomerne jemný spev. Gitarové sólo je zadumané a rozhodne ho nemožno podozrievať z nejakých špinavých ťahov (zvuk je jednoducho kryštálovo (krištáľovo, komu sa ako páči) čistý). A prichádza zmena, nastúpi pomalá a zároveň krehká skladba Mad river. Zaujímavý je bluesový refrén a všadeprítomné mellotronové slákovanie. Orientálne ladený úvod napokon z Roundabout urobí pokojnú melodickú pesničku, úplné piánko ovládne akustickú fresku Chicago, mon amour. Nie je to zle zaranžovaná skladba, ale vcelku nudí. Čo čakať od inštrumentálky s názvom Love samba? Výrazná rytmická figúra (basa sa nedá prepočuť) sa občas pretaví do rázneho rocku, väčšinou je však podkladom pre džezíkové meditácie všetkých sólových nástrojov (vrátane bezslovného spevu). Svižné shuffle Blind Willie predchádza poslednému kúsku albumu, ktorým je džezrockové inferno s názvom Little cloud.
Made in England je zvukovo jemný, výrazne melodický, a predsa rockový album, ktorý mi občas urobí dobre. 3,5 hviezdy dopočítam na štyri. Pre ráznych rockerov to však nie je.
↧
↧
Spirit - Twelve Dreams of Dr. Sardonicus
Voytus napsal výtečný profil skupiny Spirit k čemuž se nedá nic dodat. Vyčerpávajícím způsobem představil chronologicky a historicky jednu z nejzajímavějších kapel USA své doby. Čímž mu touto cestou blahopřeji a děkuji – je z toho cítit velké zaujetí a entuziasmus.
Docela jsem zvědav, kolik pánů progboardistů tuhle americkou skupina bude znát.
Mělo by být ale známo, že to je "ta kapela", jejíž skladbu Taurus pd Randyho Californii je nutné brát jako inspirační zdroj ke slavné skladba Led Zeppelin - Stairway To Heaven! A také jsou známí tím, že bubeník Cassidy hrál na bicí i holými dlaněmi, což po něm převzal ve vypjatých okamžicích i "Bonzo" Bonham!
Soudě podle recenzí se ale obecný zájem točí jinam a tak zkusím jako první zameditovat nad jejich – podle mého názoru – nejlepším albem, které vytvořili.
Album Twelve Dreams Of Dr. Sardonicus jsem si koupil ve Vídni před mnoha lety. Výtvarně zajímavým experimentem byl už samotný obal alba, který hippieovsky vyhlížející skupinu s charismaticky holohlavým bubeníkem představoval jako deformovaný obraz v zrcadlové síní pod petřínskou rozhlednou v Praze. Na obal alba už určitě díky tomuhle konceptu těžko zapomenete. A tak už jenom připomenu, že lví podíl na tomhle konceptuálním projektu měl producent David Briggs, který úspěšně spolupracoval i s folkrockovým písničkářem Neilem Youngem, kterému kapela vděčila za velký umělecký vklad do hudební formy.
U nás tahle kapela nebyla k sehnání.
Poprvé jsem ho poslouchal na nějakém večírku, kde byla zakázána jakákoliv „moc populární rocková hudba“ a hledaly se nějaké undergroundové opusy a Spirir se tam vyjímaly vedle Franka Zappy a Captaina Beefhearta. Ještě jsem si vzpomněl, že jeden kamarád-výtvarník posléze emigrant do USA dostal přezdívku Sardonicus a pak se všude i takhle podepisoval. Kdoví, třeba se ke Spirit ještě úžeji v USA přiblížil, ale stopy po něm se mi definitivně ztratily…
Dnes mám bohužel k dispozici jenom toto album, ale pamatuji si, že první tři alba Spirit se mě také hodně líbily. Myslím ale, že uměleckého vrcholu bylo dosaženo právě tímto albem….
PRELUDE – NOTHIN´ TO HIDE – začátek zní téměř folkově. Jemný čitelný hlas podporovaný sborem a akustickou kytarou jako úvodní téma. Úderný akord ovšem do tématu přivolá rockovou kapelu s údernými bicími nástroji a dunivou baskytarou. Elektrická kytara kreslí v tématu dlouhými přeznívajícími efekty a vkládá do melodie vibrující tóny, sborové zpěvy jsou proloženy kytarovými svisty a zemitý rytmus rozbíhá skladbu vpřed v zásadních akcentovaných nárazech rytmu. Kytara má kosmický sound, který se tříští v nekonečnu, zajímavé a podnětné….
NATURE´S WAY – další skladbu zahajují percussion s bicími nástroji, akustická kytara a vroucí pěvecký projev, kterému sekundují sborové hlasy, ale také údery do tympánů. Tajemné bublání a šumění posouvá hru na percussion vpřed, za akcentované akordy elektrické kytary a další breaky bicích nástrojů se spojují s výtečnými sbory. Pochválit je třeba výtečně sejmutou baskytaru, která výrazně vyčnívá nad ostatní instrumentaci.
ANIMAL ZOO – percussion otevírají další skladbu se sekanými kytarovými party a skupina jede na plný plyn a zase zde máme vynikající basové party a rytmické proměny, které mě přivolavají atmosféru sanfranciských skupin konce šedesátých let. Klavírní nástup se prolíná s varhanními party, spíše ale dokreslují atmosféru, než by se instrumentálně nějak podílely na dalších harmonických postupech. Těm vévodí především výtečné zpěvové postupy, natočené v psychedelických obrazech v přísném kánonickém postupu. Výtečné propojení hudby a zpěvu!
LOVE HAS FOUND A WAY – bzučení synthesizeru navozuje psychedelické efekty, které podpírají zvláštní harmonie a vícehlasé zpěvy. Rozpínání mysli se děje ve zvláštních obrazech, kde není nouze o netypické nástroje jako je marimba a tónový generátor vytváří tajemnou ozvěnu (efekty mě trochu přivolávají legendární beatlesovskou skladbu I Am The Walrus), ale skladba se posouvá náladotvorným směrem, jako při nějakém zvláštním obřadu
WHY CAN ´T I BE FREE – velmi subtilní hlasové polohy s nazvučením do ozvěny se prolínají s rozkládanými akordy akustické a elektrické kytary s tajemným psychedelickým šumem
MR. SKIN – ve hře jsou hammondky, které až dosud nebyly v rámci instrumentace dostatečně čitelné. Baskytarové party s bicími nástroji jsou v popředí a také slyšíme dechovou sekci, která dokresluje pozadí za hammondkami. Rytmus expresivně pumpuje a nabuzuje k výrazným expresím, které přináší sólující tenorsaxofon, kterého střídají dlouhé tóny elektrické kytary. Patrný posun k jazzové formě podle amerického modelu. Skladba pojednábá o holohlavém bubeníkovi kapely – charismatickém Edu Cassidym.
SPACE CHILD – rozeznívané klavírní akordy s tajemně znějícím dozvukem elektrické kytary důrazně doplňuje baskytara a syntetické synthesizerové pasáže s klasickým Moogovým timbrem. Také tato skladba má spíše jazzový charakter náladotvornými obrazy, do které vstupují výrazné harmonické proměny. Po krátké odmlce se původní téma vrací zpět a registrujeme určité instrumentální napětí, které se v dynamických odstínech ztrácí a vrací
WHEN I TOUCH YOU – úvod skladby v psychedelických obrazech prvních alb Pink Floyd, tady je ta inspirace hodně čitelná. Syrová elektrická kytara kreslí impresivní opakující se obrazy a dunění baskytary a tajemné hlasové odstíny se kloubí s bubláním hammondek a opět těmi zvláštními vokálními party. Mají vzestupnou tendenci a expresivně tlačí ve stupňování harmonie, pak ale dochází k různých psychedelickým proměnám, v nichž se zdůrazňuje základní motiv. Kvílívé kytarové nálety mají výrazné omamné účinky a jejich tříštění v prostoru se nekonkrétními zvuky je hodně sugestivní.
STREET WORM – inspirací v této skladbě byla saxofonová hra jazzového génia Johna Coltranea jehož hudební linku Randy California přetransformoval pro elektrickou kytaru, John Locke na elektrické piano hraje úderné akordy za výtečných basových nástupů Marka Andese. Prolínání jazzového tématu s rockovým vytváří zajímavé hudební útvary a California zde skutečně hraje vynikající kytarové sólo s technicky výrazovými prostředky opravdového mistra, která navíc zvukové experimenty dostávají do psychedelického oparu….
LIFE HAS JUST BEGUN – vybrnkávané réma pro akustickou kytaru se propojuje s vokálními party. Skladba pojednává o výtečném plemeni koní, které pěstovali indiáni z kmene Kiowů v lokalitě Topanga v jižní Kalifornii. Klavírní tóny se prolínají s akustickou kytarou a navozují jakousi obřadní až zaříkávačskou atmosféru…
MORNING WILL COME – tak tahle skladba má zase úderné rockandrollové téma, což podmiňuje kytarová hra, dusavá rytmická složka, ale i dechová sekce. Skladba má hitové ambice a také Spirit dovedla do hitparádových souvislostí. Klasický příklad amerického rocku – má přímočarost, nekomplikovanost a jasný a přímý tah na branku. Výrazně se odlišuje od ostatních skladeb na albu.
SOLDIER – závěrečná skladba se hlásí výraznými klavírními party, za nímiž se velebně vinou dlouhé tóny hammondek (možná přímo kostelních varhan?) a dlouhé a táhlé a přesto sugestivně vypovídající vokály dovádějí skladbu do mocného varhanního finále, jako u nějakého bachovského oratoria…
Přiznám se, že další hudební produkce Spirit mi není příliš známa. Slyšel jsou pouze jeden výběr a ten mě nějak zásadně nepřesvědčil, že by kapela směřovala k nějakým vyšším metám. Opakovala se zase ta známá formule: střídání hudebníků ne vždy vede ke správnému vývoji ve prospěch hudební produkce a obávám se, že tohle je i případ Spirit. Smrt Randyho Californii byla velmi nešťastná a myslím, že i pořádnou ránou do týla Spirit, kteří se rozpadali a zase se dávali v různých modifikacích dohromady. Kdoví, kdyby se Randy California vydal do Evropy s Jimi Hendrixem (Randy byl v té době neplnoletý a navíc by zcela určitě nezískal pracovní povolení nebo umělecké působení v metropoli na Temži) – zcela hypoteticky – jak by se další osudy Jimiho odvíjely. Údajně si byli velmi blízcí a představa natočeného alba dohromady mi nezní jako vyložená fantasmagorie. Randy měl spousty příznivců jako hudebník i jako člověk, ale také odpůrců….
Jeho hudební podíl ve Spirit je ale velmi výrazný!
Docela mě zaskočilo přirovnání (významové) alba Twelve Dreams Of Dr. Sardonicus s Dark Side Of The Moon od Pink Floyd… nebo s Tommy od Who. Je to velmi odvážné tvrzení a nutí mě to k hlubšímu zamyšlení…. Nejsem si úplně jist tímto srovnáním, ale o významu alba nijak nepochybuji!
V každém případě je ale tento opus významným dílem v oblasti americké psychedelie, které vstřebala spoustu dalších vlivů a hudebních principů a jako jednotící konceptuální album ho skutečně dekoruji plným počtem hvězdiček!
↧
Katapult - Hit album 1 (SP 1976 - 1988)
S hudbou skupiny Katapult som sa zoznámil niekedy koncom 90. rokov prostredníctvom nahrávky na kazete, konkrétne išlo o tento „hitový“ album. Niekedy koncom minulého roku som si dokonca zadovážil aj cédéčko. Prečo?
Nuž, kde inde si môžete vypočuť na dreň obnaženú rockovú hudbu, ktorá by bola hraná najjednoduchšie ako sa dá, a predsa je to skôr blues, boogie, rock, než punk? V tomto sa už za komunizmu podarilo skupine zvoliť priam bezkonkurenčný názov, veď každému je jasné, že katapult bola zbraň hrubého strihu, nemožno čakať jemné nuansy, jednoducho sa to zloží, naláduje neotesanou muníciou (obalí slamou a zapáli, aby som uspokojil „vesnickú“ zábavu) a bez obalu odpáli do davu. Keďže som nezažil 70. roky a miestnu pokrivenú hudobnú atmosféru, nedokážem zaujať stanovisko k vymedzovaniu sa voči slamáckemu, vidláckemu a podobne označovanému bigbítu. Iste, nie je to o nejakej veľkej kompozičnej stránke, ani o nezabudnuteľných inštrumentálnych výkonoch, ale zasa, má to dosť blízko k starému černošskému blues, tam tiež nebolo ani jedno, ani druhé, len pocity vyrevané do sveta. A v tom Katapult znie presvedčivo. Aby som pravdu povedal, takáto priamočiara „amatérina“ je mi bližšia než zástupy sterilných profi rockových nahrávok. Nečudo, že u spoluhráčov v Žalman Brothers Band je Katapult pomerne obľúbená skupina (Peťo Žalman mal v 80. rokoch veľmi podobnú kapelu Hartus).
Vo všeobecnosti je trinásť prítomných skladieb vhodných na nenáročné počúvanie, texty i refrény majú tú vlastnosť, že sa ľahko pamätajú (a to je tiež svojim spôsobom umenie), občas sa ucho poslucháča zastaví nad vydareným momentom (neopočúvateľný derivát rifu v Lesnom manekýnovi, dvojveršie Nalaď si život do cé duru, tam není žádný kříž – sorry za prznenie češtiny). Kto by spochybnil pohodičku vyžarujúcu zo skladieb Nebreč, kdyby za to stál alebo Někdy příště? A občas sa dostavia aj hlbšie emócie, napríklad Jsou špatný dny majú vydarenú melancholickú náladu. Vôbec sa nečudujem obrovskej popularite tohto hudobného receptu. A keď už som pri popularite, skladba Až má veľmi vďačný futuristický kontext blízky „zeleným“ radikálom každej doby.
Netvrdím, že je to niečo svetoborné, ale aj tak mi hudba na tomto cédéčku prináša relax, keď si chcem vypočuť niečo v blízkom jazyku a bez vzdialených avantgardných umeleckých ambícií.
↧
Uriah Heep - Wonderworld
Že Sweet freedom bude posledným albumom, ktorý uzavrie vrcholné obdobie hard rockových titanov Uriah Heep, nemusela skupina okamžite dokazovať. Ale stalo sa.
Pritom úvodný titulný song je podmanivý, balada pretekajúca emóciami, ako sme si od Uriah Heep zvykli. Nasleduje pripomienka prvého albumu, zaťatá tvrďárňa Suicidal man. Čo k nej napísať? Je to taká jednorazová metalovica. Pravdu povediac, chýba jej punc jedinečnosti známy zo skladieb uplynulého obdobia. Keby chcela niekedy malátnosť promo skladbu, mohla by si vybrať skrz-naskrz nudnú záležitosť The shadow and the wind. Keď sa akože rozbehne, mám pocit, že jej niekto uviazal na nohy delové gule. A na truc si do toho ešte aj laláka. So tired rezko ubieha, mohla to byť hitovka. Keby jej to nevyfúkla „Easylivinovka“ Something or nothing. Kým sa k nej dostaneme, je tu ešte slaďák The easy road. Priznávam bez okolkov, že ma z tej slákovej polevy vyslovene bolia nielen zuby, ale aj hlava. No nič, rezká „niečoničná“ následníčka dojem napráva. Mám slabosť pre pomalé posadené ťaživé skladby a I won‘t mind je presne takou. Naživo na bonusovom disku k Live má však ďaleko väčšie grády (a je tam pre istotu dvakrát). A pretože dve skladby po sebe boli obstojné, asi to museli Byron a spol. naschvál totálne skopať do prachu neskutočne hnusnou We got we. Azda iba cez sólo je v nej čo počúvať. Akože hej, basa si tam neustále niečo vyhráva, ale nie je mi celkom jasné, prečo, načo a vôbec, zasa dôjde aj na lalákanie. Záverečný kúsok Dreams navodzuje istú monumentálnosť, dokonca aj v tom um-ta-um-ta rytme, ale Salisbury či Pilgrim to nie je.
Pretože som kompletne obmenil svoju cédétéku vydaniami od Sanctuary z roku 2004, môžem si predlžovať dojmy aj šesticou bonusov, či už je to priemerné béčko singlu What can I do, nevydané skladby Love, hate and fear (toto nemalo nikdy uzrieť svetlo sveta, verte mi, je to des) a Stones throw (akustická pohoda), alebo dokonca predĺžená verzia skladby Dreams (moc jej to neprospelo) a dvojica koncertných kúskov I won‘t mind a So tired.
Ó, áno, album Wonderworld z roku 1974 nepatrí k tým, ktoré by fanúšikovia či zúčastnení (a žijúci) muzikanti radili k úplným vrcholom vrcholnej skupiny. Ale úprimne povedané, oproti ďalším dekádam rockovej sebaparódie je to stále dielo súce na počúvanie. Prikláňam sa k dva a pol hviezdam, pretože ho viac nepočúvam ako počúvam. Ale bacha, oproti Wake the sleeper je tu ešte cítiť aspoň náznak občasného nápadu, nuž rovnako vyfarbím nažlto tri, nech majú hviezdičkoví fetišisti o čom rečniť.
↧
↧
Dio - Strange Highways
Strange Highways je album vydaný v roku 1993, po ukončení Diovho pôsobenia v Black Sabbath. V novej zostave obstarala rytmiku dvojica Appice a Pilson, ktorá je nosným pilierom albumu. Aj keď na väčšine skladieb sú uvedení všetci štyria členovia, hráčom, ktorý najviac ovplyvnil sound nahrávky je gitarista Tracy G. Jeho hra je svojská, vyznačuje sa temnými, chmúrnymi, ťažkými rifmi. Ale najväčšou devízou je Diov exponovaný, suverénny spevácky prejav, ktorý kraľuje nahrávke. Tá chmúrna atmosféra sa vinie celým albumom, piesne sú vzácne vyrovnané, zaujímavé, hrané a spievané s veľkým nasadením. Najviac sa mi páči prvá, úderná Jesus, Mary, & The Holy Ghost, najtemnejšia Strange Highways, pomalá Give Her the Gun a až hororom zaváňajúca Evilution. Ako som už spomenul album je vyrovnaný a radím ho ktomu najlepšiemu, čo Dio nahral, hodnotím štyrmi hviezdami****
↧
KOMPILACE a pod. - Josef Kainar - Obelisk
V dobách tuhé normalizace sedmdesátých let, se dokonce v roce Charty 77 podařil producentovi Hynku Žalčíkovi opravdu husarský kousek. Prosadil na labelu Supraphon vydání osobitého vyběru českých blues, pod kterými byl jako autor textů podepsán básník Josef Kainar. V daném roce by totiž český básník, novínář a hudebník oslavil šedesát let, kterých se bohužel nedožil (Zemřel v r. 1971) a proto byl důvod Kainara, jako bývalého předsedu Přípravného výboru českých spisovatelů - komunistu připomenout. Asi to n eměl Žalčík tak úplně jednoduché Kainara připomínat. Byl sice součástí KSČ a ani za Dubčeka se neodchýlil, ale jako intelektuál pamatoval třicátá léta v nichž vstřebával jazz a blues a hrál na kytaru v ostravském hotelu Imperial. V poválečných letech sice velebil vítěství Sovětské armády nad nacismem a v padesátých letech byla jeho tvorba hodně poplatná době, ale ten vztah k černošskému blues do sebe nasál a proto mu "amerikanizace" českého jazzu a později bigbítu a rocku nebyla tak cizí, jak by se snade dalo usuzovat.
Když se vymanil z těch komunistických agitek, tak napsal řadu zajímavých vešů a básní, které se orientovaly k sociálnímu existencionalismu a proto řada zpěváků, ale i skupin nalezla v jeho osobitých literárně-textařských obrazech živnou půdu pro zpracovávání.
Tento velmi zajímavý výběr nabídl jazzovou, rockovou a folkovou podobu písní, pod jejichž melodiemi byly nazpívány Kainarovy texty.
Když vyšlo tohle výběrové album českého blues, považovali jsme to za malý zázrak své doby. Rok Charty 77 nebyl nakloněn nějakým velkým vydavatelským počinům, které nebyly vyloženě socialistického smýšlení. Ale producent Hynek Žalčík byl dobrý diplomat a obchodník a přesvědčil zkostnatělé soudruhy, že vydat zpívané písně otextované komunistickým básníkem bude ten „správný“ čin, nehledě k tomu, že Kainar by to době oslavil svoje životní jubileum…
Tím zázrakem myslím okolnost, že se zde po letech objevily na legálním nosiči písně z tzv. trezorových alb Město Er od Framus Five a Kuře v hodinkách od Flamenga. Vzhledem k tomu, že na obou albech hráli hudebníci, kteří v sedmdesátých letech emigrovali na Západ, tak už „jenom proto“ byl důvod tato alba nevydávat a eventuálně jména jako Erno Šedivý, Káša Jahn, Ivan Khunt nepřipomínat – nehledě na okolnost, že vydání obou alb bylo do poslední chvíle ohrožováno zákazy a nebezpečím, že budou uloženy k ledu. Naštěstí se tak nestalo a zapracovalo jednou také štěstí….
Ten výběr byl volen nesmírně citlivě – propojování standardních zpěváků s rockovými se ukázalo jako životné a také to ukázalo rockerům odlišnou variantu blues v pojetí tzv. bigbandového nebo chcete-li velkokapelového jazzu. Byly tu ale hlavně vynikající texty, protože Kainar byl hudebník a jeho veršování mělo melodické metrum se kterým si profesionální hudebník a aranžér dokázal poradit a danou hudební formu zhudebnit tak, aby se dobře zpívala, což se zde výtečně podařilo…
MĚSTO ER – úvodní introdukce na varhany Hammond navodí téměř chrámovou atmosféru a je zároveň jakousi předehrou před daným tématem, na něž volně navazuje téměř dvacetiminutová kompozice Město Er. Krátký vstup na zobcovou flétnu předjímá aranžérsky silně pojaté téma, ve kterém se snoubí rock, blues, soul a jazz podle všech dobových pravidel. Skupina Framus Five doprovázená dechovou sekcí stojí na prahu hudebního pojetí skupin jako Blood Sweat And Tears, C.C.S. nebo Chicago. Sugestivní téma je podepřeno skvělým pěveckým výkonem expresivního Prokopa (obdivovatele zpěvu Ray Charlese, ale i Stevieho Winwooda), který Kainarovu poezii dokázal přijmout za sobě vlastní a přesvědčivě interpretovat na velmi vysoké úrovni. Přesné Jahnovy bicí nástroje (v přechodech cestujících ve stereofonním efektu prostorem) a kreativní Eliášova baskytara zdatně sekundují Trnkovým hammondkám a Andrštově už tehdy velmi nadějné elektrické kytaře, která stejně tak jako v rocku, blues i jazzu získala známku kvality. Snaha rockovou hudbu zintelektualizovat byla pro někoho vrcholem směřování k hudebnímu Parnasu, pro někoho zase příliš patetickým gestem nebo méně stravitelným počinem. Nicméně zde bylo dokázáno, že vývoj posunul rockové principy na úroveň vzdálenou na míle jednoduchému rock and rollu a že do budoucna se jeho ambice budou dále zvyšovat… Skladba byla ale s ohledem na svou dlouhou stopáž pro album Obelisk editována a byla zde zkrácena její instrumentální pasáž…
BOMBARDOVACÍ BLUES – výtečný bigbandový sound! Nejsem sice specialista na jazz třicátých a čtyřicátých let, ale pověst Bromova big-bandu i ve světovém slova smyslu byla vždycky výtečná… Jiří Suchý není nijak zvláštní zpěvák. Je to divadelník, komik a dramatik. Úžasný smysl pro češtinu a jasný a srozumitelný až divadelně dikční projev, kterému je vždycky rozumět. Jeho smysl pro blues potvrzuje i vynikající frázování a smysl pro melodickou linku a jazzovou harmonii, aniž by poklonkoval nějakým „amerikánováním“. Myslím, že tenhle Kainarův text pro mě znamená vrchol. Válku jsem nezažil (narodil jsem se deset let po válce), ale po poslechu této skladby a vnímání války prostřednictvím Kainara a Suchého mám válku pod kůží a leze mi z ní mráz po těle a nemusejí k tomu vybuchovat granáty, střílet tanky a samopaly a válka je se mnou doma v pokoji a je mi z ní nanic…. Přesto ale skladbu poslouchám vždycky rád a s velkým napětím a s velkým respektem k Mistru Kainarovi.
ČERNÁ KÁRA – Eva Olmerová je u nás podle mého názoru nedoceněná zpěvačka. Neměla lehký život a sama o sobě byla hodně rozporuplná osobnost, ale blues, jazz a dokonce i country cítila tak jako téměř nikdo jiný. Její projev hladí a pálí, řeže a konejší a pokud bych měl jmenovat hvězdy českého žánru tohoto stylu, byla by paní Eva určitě mezi prvními. Výtečné spojení zpívaného projevu textu i hudebního soundu….
JÁ A DÝM – nádherná balada z legendárního alba Kuře v hodinkách. Za mikrofonem je Vláďa Mišík a Flamengo je ve velké formě. Vynikající flétna Jana Kubíka, kytara Pavla Fořta, koncertní kytara Zdeňka Bierhanzla, dunivé basy Vladimíra „Gumy“ Kulhánka, bicí nástroje Jaroslava „Erno“ Šedivého a samozřejmě instrumentálně dominujícího Jana Kubíka na elektrický saxofon, který preparuje wah wah pedálem. Nádherná melancholie si zde podává ruce s nostalgií a je obrazem doby potemnělé normalizace zákazů, šikanování, omezování a nejistoty do budoucnosti. Bigbít může být poezií a poezie může být bigbítem, tady tahle opakující se formule platí bezezbytku!
STŘÍHALI DOHOLA MALÉHO CHLAPEČKA – Kainarova báseň, která zhískala až s Vláďou Mišíkem nesmrtelnost a dodnes ji můžeme slýchat dokonce i v rádiích. Nádherný svátek městského folkloru a kainarovské existencionální poezie. Moje generace se ve skladbě najde, ale i těch ještě starších. Nádherný příklad, že i na akustické kytary lze zahrát a zaranžovat za pomocí klouzavé foukací harmoniky a akordeonu skladbu, při které se vám jaksi mimoděk občas sevře v hrdle a vy možná ani nevíte proč. Akustických kytaristů je tady hodně: Mišík, Kalandra, Merta, Petřina, Fořt a všechno to do sebe krásně zapadá. Prostě malý svátek akustického blues…..
IMPERIAL BLUES – a je tady zase swing třicátých let a za mikrofonem je Jiří Suchý. Jakobych viděl přítmí velkého sálu a dámy jsou opravdové dámy a pánové jsou elegantní a uhlazení…. Ale odněkud je pozoruje Kainar, nemá kravatu a možná si půjčil na večer i sako, kouří viržinku a v očích má nepokojné ohně a zpívá a hraje na kytaru ve velém orchestru, kde mají samozřejmě prim trubky, saxofony a trombony a vytvářejí tu stylově unylou atmosféru, která má s touto dobou co do činění. Přesto ty nástroje mají svoje ostré hrany a po bromovou výtečně dokáží ohýbat tóny a trubky mají i dusítka. Zapomenutá doba…
BLUES ŽELEZNIČNÍHO MOSTU – zůstáváme v podobných žánrových polohách a kapela ještě více swinguje s výraznějším klavírem a nad hlasem přesvědčivé Evy Olmerové se nesou kreativně dechové nástroje se svými akcenty a přesnými nástupy pod tepajícími bicími a kontrabasem. Téma nádraží, vlaků a odjezdů posledních vagonů je pro blues hodně typickým zdrojem nostalgie, stesku, smutku, loučení a cesta do nenávratna. Márně přemýšlím, jestli by někdo ze současných rychlokvašených zpěvaček dokázal v podobném stylu zazpívat – třeba až za několik let, až by dalo hovořit o nějaké zralosti…. Přiznám se, že mě nikdo nenapadá….
MRTVÝ VRABEC – swing pokračuje v podání Jiřího Suchého. Doprovod se přizpůsobí atmosféře textu i vokálnímu projevu a tak není tak agresivní a ryčný, ale spíš zde máme co dělat s jemnými proporcemi klavírní hry a dlouhých tónů, kde skvěle vyniknou ty nejjemnější nuance hry a pěvecké výpovědi a velmi účinnou úlohu zde sehrává marimba (nebo vibrafon) a závěrečné téma instrumentální téma, které jakoby přivolávalo déšť…..
OBELISK – zazvoní akustické kytary a percussion a je zde opět Vláďa Mišík a za zády má vedle hostujících kytaristů i kapelu Etc… Krásné proporce pro hraní v akustických polohách a i v té výraznější rockové, kde už slyšíme elektrickou kytaru Petra Pokorného a výraznou baskytaru Vladimíra Padrůňka s Anatoli Kohoutem za baterií bicích nástrojů. Sólo na akustickou kytaru má ale Ota Petřina a zvonění dalších akustických kytar tepe a zvoní – ideální muzikantské propojení a nad tím Vláďův hlas, který zpívá něžně a vroucně s pokorou, ale i s drsným a až obžalovávajícím hlasem. Člověk nemusí rozumět poezii a najde se zde, jako by poezii odjakživa vnímal a poslouchal. Nádherný hudební počin….
KUŘE V HODINKÁCH – na závěr přichází ústřední skladba - trochu v zádumčivém tónu a zase to kouzlení flétny a elektrické kytary v pozadí. Za mikrofonem je opět Vláďa Mišík. Nádhera. Téma loučení, odpoutání, hledání, tápání, objevování a obnažování. Flamengo hraje ve velké pohodě a „stále dál“ ve velkém nasazení. Prokreslování jednotlivých témat se děje ve velkém stylu. Všechno zní samozřejmě, logicky, přehledně a s velkým nasazením. Flétnové hadovité tóny a závěrečné rockové běsnění je velmi důrazným a přesvědčivým epilogem, mírně zkráceného (editovaného) formátu….
V roce 2000 vyšel projekt Obelisk znovu, obsahoval celkem 22 skladeb, některé z původního konceptu zmizely, ale objevily se i nové skladby. Záměrně jsem ovšem připomněl to původní album.
Škoda, mohla se sem vejít i neznámá akustická verze skladba Kuře v hodinkách, která původní rockovou skladbu promění v téměř latinskoamerický odvaz. Nádherný příklad alternativního pojetí slavné skladby. Ta se na původní vinyl snad vejít mohla, ale nevešla…
Album je jedinečným projektem, který má řadu předností a stává se tak přehledem pohledu na česky zpívané blues s vynikajícími texty.
Mám pro album slabost, ale přesto bez sentimentality vnímám jeho uměleckou sílu do samého nitra a proto je pět hvězdiček úplně namístě.
↧
Dio - Diamonds - The Best Of Dio
Výborně udělaný výběr z prvních pěti studiových alb (a jednoho EP). Naprosto zbytečný pro každého fanouška Ronnieho a jeho hlasu, zcela dostačující pro ty, kdož chtějí mít reprezentativně zmapovánu počáteční dekádu skupiny Dio (tedy léta 1983 – 1992) na jediném nosiči.
Poněvadž první dvě alba podle mě nemají slabinu, bylo z nich možno vybrat cokoli a nic by se nepokazilo; proto volba trojice reprezentantů z obou je bez problému, a že se v ní vyskytují titulní skladby je myslím v pořádku i pochopitelné.
Ovšem volba z třetí nahrávky je „jediná možná”... Zde jsou vybrány tři nejvýraznější a také opravdu nejlepší písně, jež se na (poněkud „zadýchané a unavené” nahrávce) "Sacred Heart" nacházejí. (Opět včetně titulní.)
Desátou věcí „Diamantů” je vynikající "Hide In The Rainbow", pouze na EP s názvem "The Dio E.P." z roku 1986 vydaná věc, kterou nejspíš Ronnie na výběr umístil poté, co dodatečně zjistil, jak je skvělá, a přišlo mu líto, aby se dostala jen k omezenému počtu posluchačů.
Z „druhý dech” chytnuvšiho alba "Dream Evil", které bylo milým překvapením roku 1987 nejen v rámci počinů skupiny Dio, ale také všeobecně, se na výběr „vměstnal” pouze titulní song, což je trochu škoda (ne, že by tam snad nepatřil, ale protože stejně dobrých, ne-li lepších, je na nahrávce víc, vlastně všechny).
Volba páru zástupců poslední studiovky "Lock Up The Wolves" z roku 1990 (patřící k mým méně oblíbeným výtvorům kapely) ve mně vyvolává podezření, že jsem se musel na sestavování tohoto „bestofka” nevědomky podílet; otvírák "Wild One" a titulní "Lock Up The Wolves" jsou dvě ze tří věcí, jež mám na tomto albu rád.
Takže zopakuji úvod... Výborně udělaný výběr!
(Udělím mu ale jen 4 hvězdičky, jsa fanouškem, pro kterého je naprosto zbytečný, protože vlastní originální CD a LP – s výjimkou EP se skladbou "Hide In The Rainbow".)
↧
Katapult - 2006
Katapult.Kapela která mně provází od samých začátků mého zájmu o hudbu.
Po prvním živém albu.Vychází v roce 1980 druhá,tentokrát studiová deska.
Album otvírá snad každému známá skladba Až,s velmi dobrým textem.Bohužel jeho obsah se nesplnil :-).
Rád bych vyzdvihl mé oblíbené skladby,pomalou Dvě růže krepový a Jen jednou dostat šanci.
Poslední album uzavírající Vojín XY hlásí příchod.Dnes už zlidovělá skladba,kterou lze slyšet u táboráků,v hospodách...Velmi dobrý text,dnes už naštěstí neaktuální.
Někdo má Katapult rád,někdo si do něj rád kopne.Proč,je mi záhadou.Pokud vím nikdy se nikam necpal.Hrál si svoji jednoduchou hudbu.V osmdesátých letech jsem patřil k těm máničkám dělnického původu,kteří je poslouchali.I když ten čas je dávno pryč.Nedělá mně problém si je poslechnou i dnes.Dobře se u nich odpočívá.
↧
↧
Progres 2 - Dialog s vesmírem
Dialog s vesmírem….
Velmi diskutované téma, které vnímají příznivci česko-moravsko-slovenské rockové scény velmi citlivě – ať už v rozbouřených emocích, nebo v racionálních postojích.
Z mého subjektivního pohledu patří tento projekt mezi nejzajímavější československé rockové opusy naší historie obecně a myslím, že ho nelze jednoduše opominout, jako nějaký překonaný hudební tvar s ohledem na kostrbatý vývoj rockové hudby v naší zemi v dobách totalitního režimu.
V diskografii skupiny myslím, že album Barnodaj (1972) a Dialog s vesmírem (1980) patří z mého pohledu mezi jejich nejzdařilejší albové počiny, které jim zaručují osobitost a onu progresivní linii….
V ZAJETÍ POČÍTAČŮ ̶ tajemné kvákání wah wah pedálu a následné kytarové intro, které si pohrává s detaily a expresivním způsobem podmiňuje další rozpoutání hudebního tématu, do kterého vstoupil i synthesizer a přesné rytmické rytmické vrstvení basů a strojové rytmiky. Rocková údernost se zde snoubí s harmonickými vrstvami v pečlivých aranžérských postupech a návaznostech. Výtečná úvodní skladba, která vás závěrečnou katarzí vtáhne do tématu….
ZEMĚ 2555 – moravsky čistý a srozumitelný hlas Pavla Váněho zpívá výraznou melodickou linku, které ovšem stojí na hutných rytmických základech. Bicí Zdeňka Kluky udělaly velký pokrok od posledního albového projektu. Více údernosti, živelnosti a technicky důraznějších breaků. Harmonická prolínání témat nového sólového kytaristy Miloše Morávka a kytarových partů Pavla Váněho nachází melodickou nosnost a živelnost. Velký klávesový talent Karel Horký přináší do hudebního schématu více intelektualismu a technické suverenity
PÍSEŇ O JABLKU – nádherná balada. Výtečná melodická linka a harmonická struktura, která se krásně vejde do úst Pavla Váněho a kapela tak stvořila jeden z mála hitů, které za své kariéry nahráli, aniž by se o to cíleně zasazovala. Kytarové akordické rozklady a bublání elektrického piana doprovázejí zvukové efekty a velmi působivě zaznívá i sólo Zdeňka Kluky na zobcovou flétnu, který vystavěl výtečnou melodickou linku do hudebního základu. Hučení basů a šumění synthesizeru (připomínajícího mellotron) je jedinečným backgroundem, jenž dotvářejí i sázené tóny elektrické kytary v nostalgické meditační atmosféře. Další část skladby v instrumentálním duchu se nese v pojetí fusion music. Klukovy bicí nástroje výtečné basové modulace, které podporuje clavinet a Morávkovo vystavěné kytarové sólo se vyjadřuje na širší ploše a dává vyniknout jeho koncepční hře a jemně vypilovaným tónům, které se ovšem drží hutné páteřní rytmiky, která zde šlape v přesných obrazcích jako švýcarské hodinky. Jsme ovšem na Moravě a tak přetransformovaný jazzrock má přesto výrazné zpěvně melodické rysy bez nějakého samoúčelného exhibování. Téma ovšem přechází do další skladby…
ODLET – mocný, téměř wagnerovský sound zatěžkaný hutnou vrstvenou harmonií a opakujícím se schématem. Harmonické a rytmické proměny se zde dějí v rychlém sledu, než téma ovládne šlapavý rytmus a zastřený hlas Zdeňka Kluky vede sólo, kterému sekundují dobře seřízené doprovodné hlasy a na okamžil převezme roli zpěváka Pavel Váně svým měkkým hlasem a už Karel Horký moduluje synthesizerový sound v rychlým proměnách s gradující atmosférou. Divokou rytmickou jízdu doplňují roztodivné efekty, které ovládnou téma s atmosférou sci-fi až do astrálního přeznívání prostorem a do tématu se vrací zpět opět ono mocné úvodní téma. Patos je nepřeslechnutelný a před očima se nám odvíjí nepopsatelný obraz fantaskního snu zvukových impresí…
PLANETA HIERONYMA BOSCHE I – bloudivé tóny elektrických kytar vytvářejí zvláštní předobraz neklidu a strachu v podivných a nezřetelných konturách, šustění činelů a dusavé basy s bicími nástupy vnášejí tajemně znějící harmonie a neustáole čekáme na nějakou erupcí nebo explozi. Přichází ovšem šlapavý rytmický obraz s vypointovanými detaily rockových kreativit, s pěveckým podílem Pavla Váněho. Klukovy bubenické breaky s bytelnými Pelcovými basy mají jasnou rytmickou architekturu a ústrojné kytarové attacky za asistence clavinetu a bzučení synthesizerů v mezihře s dlouhými tóny mění zvukové barvy jako kaleidoidoskop…
PLANETA HIERONYMA BOSCHE II – synthesizerové kouzlení v téměř minimalistickém duchu a důrazný basový filtr a už zde máme agresivní rockové riffy, které se vám zavrtají do mozku. Neuvěřitelně stupidní zásah cenzury nedovolil aplikovat zpívanou část, kterou Progres na koncertech běžně zařazovali, zde jako poměrně nešťastná kompromisní varianta představuje zpívání nesmyslných samohlásek – ano, je to ten diskutovaný „Heroin“! Jeden z nejsilnějších zážitků na albu obecně. Kytarové sólo do skladby vystavěl Pavel Váně. Mistrovským způsobem – i když mu dýchá na záda tak trochu David Gilmour – vynikající ukázka syrového rocku ve spojení s artrockovými principy. Klukovy bicí nástroje jedou v úsporném, ale velmi přesném chodu s dravými Pelcovými basy a skladba nabírá stále větší gradaci za asistence upozaděných kláves. Váněovy kytarové tóny se tříští v prostoru a vrhají blyštivé světlo, které vás oslní…..
MUZEUM PLANETY ZEMĚ – opět klasická moravská melodika. Úvodní téma je velmi přehledné a melodicky čitelné. Rytmické proměny uprostřed skladby přinášejí více vzrušení a to nejen drsným Klukovým hlasem, ale hlubokým hlasovým fondem baskytaristy Pelce. Melodická kytarová linka se vina skladbou jako nekonečná nit a pod nim bublají tóny synthesizeru a clavinetu. Kresba kláves působí jako černé mračno prosvětlované sluncem, které proniká do zaprášených depozitářů…..
TISÍCE MÝCH OČÍ – artrockové klávesové vlny se proměňují v razantních nástupech během nichž vnímáme dynamické odstíny skladby a za mikrofonem je opět Pavel Pelc. Má hlas vypravěče a elektronické vibráto kytary a a tónové kouzlení společně s šustěním činelů a výrazných basových tónů doprovází zrychlované harmonické stupňování klávesových vrstev (Horký byl určitě fascinován Mahavishnu Orchestra). Melodická linka se ovšem najednou rozpadá, aby zde bylo opět ono podmanivé harmonizování a drásavé sólo elektrické kytary
HYMNA ROBOTŮ – závěrečná skladba popřeje prostor bubenickému experimentování Zdeňka Kluky, jehož zvuk bicích nástrojů je preparován elektronickými dozvuky. Důrazné basové modulace šlapou v sebejistých konturách, které tvoří páteř celé skladby. Elektronicky je preparován i lidský hlas v podivně tajemném šepotu ze kterého jde až strach. Zpívaný part patří Zdeňkovi Klukovi. Vyloženě rytmizovaná skladba. Synthesizery podivně mňoukají a vytvářejí dojem podzemního bublání v kanalizační stoce mezi kolonií potkanů…. Ve skutečnosti jseme ale v přísně sci-fi konceptu, kde strojový rytmus a hlas simuluje deklarovanou robotiku. Experimentální skladba mnoha odstínu zvukových a rytmických obrazců….
EP deska:
ROZHOVOR S CENTRÁLNÍM MOZKEM – kytarové nástupy, které se propojují se synthesizery a zběsilá rytmická jízda přesných bicích nástrojů se zemitými basy. Výrazné rytmické proměny vyžaduje zesílenou koncentraci na vnímání. Pokus o zhmotnění a zhudebnění science-fiction v mnoha úhlech pohledu. Přesto se do téhle kompozice dostane výraznější melodická linka. Vytváří ji zpívající Pavel Váně – je sám sobě nosným pěveckým základem: ani klávesy, ani kytary mu nezajišťují hudební základ. Jedou po vlastní ose stejně jako rytmický základ a přesto drží homogenním způsobem pohromadě
HONIČKA – syntéza artrocku a jazzrocku ve vzájemném ovlivňování, ale navzájem se nevytěsňují. Možná jedna z nejsložitějších nebo nejkomplikovanějších skladeb na albu. Instrumentální potenciál kapely drží vysokou úroveň a přesto zde emoce dostávají výrazný prostor k rozpoutání divokých hudebních obrazců. Opravdu velmi přesvědčivý hudební útvar!
VÝKŘIK V PROXIMA CENTAURI – majestátní téma varhan a synthesizerových vlnění asi přivolají ducha Pink Floyd (Wish You Were Here), ale nevnímám tento podíl v nějakém odsouzeníhodném pojetí. Kontemplativní zvukové obrazy doplní hlas Pavla Váněho, který se vznáší prostorem. V hlase je vroucnost a upřímnost (možná by bylo zapotřebí přidat více expresivního tlaku do sdělení), ale možná Pavel chtěl více vyjádřit pocit osamocenosti a nekonečnosti s lidskou bezradností, což lze vnímat jako zdařilý vklad.
Patetické nástupy klávesových vrstev ve stoupajících harmonických tvarech má charakter téměř symfonických obrazců. Výraz lidské nepatrnosti v astrálním nekonečnu byl naplněn…
PÍSEŇ O JABLKU (editovaná verze) – vynikající skladba byla natočena ještě v alternativní verzi, v níž byla zkrácena stopáž písně určené pro EP desku. Vznikla tak další podoba písně, která mohla mít formát určený pro vysílání v rádiu. Netvrdím, že v rádiích nebyla nikdy hrána, ale v tehdejší popové produkci pravděpodobně byla válcována diskotékovými hity své doby….
Část singlu:
ROENTGEN 19.30 – tak tuhle skladbu si pamatují všichni jako instrumentální skladbu, která posloužila v televizním pořadu TKM. Nikdo nevěděl kdo skladbu hraje ale její šlapavá jazzrockově vibrující poloha se nedala přeslechnout a tak posloucháme nejen svižné kytarové party, ale i synthesizerové linky doplněné clavinetem a úderně znějící rytmickou složkou
PLANETA HIERONYMA BOSCHE II byla na CD verzi doplněna až po změně politických poměrů v zemi a tak jsme si mohli vychutnat syrový hlas Zdeňka Kluky, který je stejně řeřavý jako cirkulační pila a jeho záhrobní výkřik ještě dnes nahání při poslechu hrůzu…. Došlo zde k opravdovému absurdu první kategorie. Zatímco Progres 2 skladbu koncipovali jako hrůzný odsudek drogového nebezpečí, komunistická cenzura si tento záměr upravila po svém a nabyla dojmu, že se jedná o propagaci drog (!!??)
Lidská omezenost a stupidita neměly jak vidno žádné meze a mantinely….
Myslím, že projekt měl být vydán jako dvojalbum, umělecky to Dialog s vesmírem poškozovalo, ale zase na druhé straně tak vzrůstal kolem tohoto projektu zvláštní kult, který mu už nikdo nevezme.
Občas mě napadá, že mohl být pro ještě výraznější posílení vokální stránky být ke spolupráci přizván smíšený pěvecký sbor, který by ještě více zvýraznil harmonický podíl, anebo pražský Ca K Vocal (náklady na výrobu alba by to ale ještě více zatěžkalo)…
V komplexním slova smyslu si myslím, že na albu nelze nalézt nějaké dramatické trhliny a podkopané pilíře, na kterém celý koncept naší první rockové opery stojí. Vystudovaný muzikolog hudební vědy by samozřejmě našel důvod k výhradám, já ale vnímám Dialog s vesmírem jako první odvážný hudební projekt, který vznikal za nelehkých podmínek s vírou v prosazení, ale s řadou nejistot, zda oficiální schvalovací instance dají albu zelenou. Musel to být dost stresující proces nejen pro členy kapely, ale i celý realizační tým zvukařů a výtvarníků v pozadí, bez nichž by tento projekt nespatřil světlo světa ve výsledném tvaru. Zároveň mohu prohlásit, že jsem byl hrdý nato, že i u nás jsme byli u nás schopni vytvořit moravský derivát artrockového pojetí, který nám také mj. suploval zahraniční skupiny, o kterých jsme byli přesvědčeni, že nikdy naživo neuvidíme…
Asi jsem si během těch dlouhých let vypěstoval smysl poslouchat odděleně zahraniční i domácí hudbu (soukromě v ní hledat paralely a odlišnosti), ale nijak mě to nebránilo v tom hudbu vnímat a akceptovat. Navíc u některých alb jsem dokázal čistě subjektivně vypozorovat vnitřní vibrace, ale u některých se ty vibrace nedostavily.
Tento progresovský počin patří v každém případě do prvního ze jmenovaných případů.
Proto můj respekt k albu je i po více než třiceti letech stále velký a je pro mě legitimním důvodem, abych albu udělil plný počet hvězdiček – tedy pět.
↧
Alice Cooper - Love It to Death
O existenci stvoření jménem Alice Cooper jsem se poprvé dověděl v souvislosti s jinou americkou legendární kapelou KISS. Právě jejich nejslavnější (a nejrozporuplnější) alba má "na triku" Aliceho dvorní producent Bob Ezrin a sami KISS prý byli s Cooperem velcí kamarádi (rozuměj: nasávali s ním jako o život). Na radu Apache v jeho recenzi jsem s tvorbou Alice Coopera a jeho kapely rozhodl začít "právě zde" a myslím, že jsem nechybil.
Deska dostává hned od začátku slušný odpich, což je zásluha úvodní svižné pecky Caught in a Dream. Kvílivá sólová kytara, podbarvující piano (Ezrinova specialita) a Aliceho chraplavý zpěv dobarvují tenhle jinak příjemný rock´n´roll divočejšími odstíny. "Sociální baladě" I'm Eighteen by dle mého názoru slušela foukací harmonika, ale i bez ní se jedná o výbornou, do nálady alba výtečně se hodící skladbu. Rozhodně ji nevnímám jako nějaký vyčnívající megahit, album mi naopak přijde co do kvality velice vyrovnané. Po kvapíku Long Way to Go přijde znatelné zpomalení do tíživě psychedelické Black Juju. Samozřejmě se nejedná o žádné hody hrůzy, při kterých by z reproduktorů kapala krev - o to asi ani Alicemu nešlo, ale v temné místnosti osvětlené pouze srpkem Měsíce tenhle kousek taky vykoná svoje. It Is My Body a Hallowed Be My Name vnímám skoro jako dvojskladbu - první část zní kytarově řízně, zatímco v té druhé kapela opět popustí uzdu fantazii a přidanými hammondkami opět zabrousí do tajuplnějších vod. Za další dvojičku, tentokrát stylově ještě markantnější, lze označit skladby Second Coming a Ballad of Dwight Fry. Zvláště ten klavírní přechod se zde chlapcům povedl na výbornou. Ballad of Dwight Fry je pak asi mojí nejoblíbenější skladbou alba, za což může určitě Aliceho procítěný (pokud se to tak dá v tomto kontextu nazvat) zpěv a hlavně skvělý námět (zpověď šílence), který Alice nadupanou vizuální prezentací dotáhl k dokonalosti. To už se ale rychle blížíme k samému závěru, který obstarává halekačka Sun Arise, jediná to neautorská věc na desce.
Love It To Death je deska plná poctivého rocku, za kterou si ode mě Alice a spol. vysloužili nejenom čtyři hvězdičky, ale také upřímné díky za spoustu skvělých chvilek při poslechu.
↧
Didier Lockwood Group - DLG
Jméno Didier Lockwood jsem znal od konce sedmdesátých let. Zcela náhodně jsem na rakouské televizi v noci viděl jeho koncert a hodně mě zaujal. Samozřejmě se hned nabídla různá srovnání například s Američanem Jerry Goodmanem nebo s jeho krajanem Jean-Luc Pontym, ale třebaže nejsem odborník na houslovou hru a jednotlivé techniky, přesto jsem si uvědomil, že jeho vedení smyčce a technika nasazování tónů je jiná než jeho jmenovaných kolegů…..
Také mě zaujalo, že je to Francouz a přesto má anglické příjmení. Pravděpodobně zde zapracovala okolnost, že anglicko-francouzský středověk a války Sasů a Normanů, stejně jako stoletá válka přinášely různé migrace obyvatel a vzájemné mísení a tak křestní jméno francouzské a příjmení anglické zase není až tak úplně nepochopitelné…
Přiznám se, že jsem na černých burzách s vinyly žádné album s ním nikdy neviděl a sehnat francouzskou Magmu (jíž byl několik let členem bylo hodně obtížné) a tak když jsem v devadesátých letech zabloudil do Paříže, tak v malém obchůdku na Champs Éllysées jsem objevil album, pod nímž byl podepsán a tak jsem neváhal.
Album bylo na CD deklarováno jako ADD a tak už jsem se nemohl dočkat, až si po návratu z Paříže a zámků na Loiře doma album vychutnám. A byl to příjemný „zákusek“…
TIP TAP – výrazně kvalitně sejmuté bicí nástroje a stejně tak baskytarová linka. Hned vzápětí po tomto intru vstupuje do čelné pozice hra na elektrické housle, stejně jako elektrická kytara, která má drsně přiostřený rockový tón. Dlouhé tóny a se pohybují v mollových tóninách a neomylně šlapající rytmika ve strojovém dusotu s občasnými breaky drží základy skladby. Lockwood nad očekávání, že vás zahrnu nějakou eskapádou divoce pilovaných tónů jako Goodman, hraje spíše úsporně, ale velmi ústrojně bez nadbytečných ornamentů (Možná přijdo poději). Sólovou příležitost dostává kytarista Jean-Marie Ecay. Jeho kytarové sólo má výtečnou barvu a dodá patřičnou drsnost, ale i melodičnost. Výtečný nástup…
JUST A MOMENT – krásné klouzavé elektronicky preparované tóny hostujícího synclavieru. Hra rytmiky je rovněž úsporně přímočará, přitom má dostatek energie, ale hraje v jednodušších obrazcích. Lockwoodovy housle mají příjemný sound a kloužou prostorem jako závan větru a vytvářejí jakýsi duhový most mezi houslovými tóny a rockovým Ecayem, který protahuje elektrické tóny, stejně tak jako používá přeznívání soundu, což zní velmi příjemně až melancholicky. Bubeník Pontieux a baskytarista Vernerey nám předvedou technicky perfektní souhru v níž se potkává jazzová a rocková identita….
NAVARONNE – výrazné rytmické nástupy baskytary ve funkovém pojetí, ale bicí nástroje hrají svůj model doprovodu. Elektrickou kytaru posloucháme v playbacích doprovodu, ale i minisólujícího tématu a je tu Lockwood, který se zapojí svými elektrickými houslemi, které ovládá synthesizerem Zéta a dotváří zajímavý obraz virtuálního vzpomínání na poetický řecký ostrov Navaronne v Egejském moři, který Lockwooda inspiroval. Baskytarista Laurent Vernerey má výtečnou techniku hry a jeho modulované basové tóny mají svou přehlednost, ale přesto výtečnou linku s muzikantskými pikantnostmi. Další výtečný počin pro album….
LA BALLADE IRLANDAISE – pravděpodobně dřímá v Lockwoodovi i nějaké to procento keltství a tak zde máme asociaci na věčně zelené zádumčivý Erin. Lockwood hraje krásnou melodickou linku. Jeho housle jsou elektricky preparovány, ale jejich tón není drasticky deformován a tak si můžeme vychutnat krásnou zpěvnost a teď dokonce skutečná mistrovská piccikatta, která střídá s jemnými tahy smyčcem. Jean-Marie Ecay je rocker tělem i duší, ale dokáže hrát velmi subtilně a vystihnout atmosféru svými kytarovými tématy ve velmi sugestivním vyznění. V pozadí slyšíme hostující klávesy, které jen dotvářejí celkovou melancholickou atmosféru….
OFF SHORE – ani další další skladba nepřináší nějaký dramatický zvrat v koncepci a nějaké zběsilé agresivní nálety rytmů nebo harmonií, třebaže zde dochází k rytmickým proměnám. Děje se tak ale ve velmi vkusné uměřeném pojetí. Bubeník Loic Pontieux hraje zajímavé bubenické obrazce a velmi účinně vstupuje s dynamickými vibracemi do tématu. Lockwood hraje vynikající houslové sólo, v němž střídá pomalé obraty s rychlými a jeho klasické vzdělání se zde výtečně doplňuje s jazzovým cítěním. Skladba má velmi dobrou melodickou strukturu a tak svádí k improvizacím, které se v tomto typu hudby považují za součást koloritu…
DON´T LET GO – pochmurná skladba. Synthesizer vytvoří dumavé dlouhé zvukové stěny v nostalgických a jakoby vážných harmoniích. Ecay vymění elektrickou kytaru za akustickou a my vnímáme pečlivě pilované tóny, které dokáže vyloudit ze svého nástroje za následného doprovodu dlouhých kontemplativních tónů Lockwoodových houslí. Výtečně pojednané věčné téma loučení a rozchodů, která vás mimoděk napadne nejen když si přeložíte název skladby….
RIDE ON – živější příspěvek tvoří další skladba. Kytarové doprovody mají drolivy doprovod a bicí nástroje jsou energičtější a důraznější v technických breacích a teď se dokonce do hry vloží i percussion a kytarová přediva mají jasnější tóny a zvoní a perlí. Muzikantská souhra na velmi vysoké úrovní. Moderní fusion music podle francouzského modelu s jistou noblesou a elegancí hraná přece jenom odlišněji než její americká příbuzná…
SAWADEE – bicí nástroje a percussion ovládnout v tajemných obrazcích prostor. Bubeník Pontieux používá systém MIDI drum electronic a zde slyšíme jeho aplikaci, ale není to nějaký odklon k elektrickým padům ve stylu osmdesátých let, spíš mám pocit, jakoby Pontieux poslouchal Billa Bruforda v King Crimson v osmdesátých letech. Nekopíruje, ale principy jeho hry vnímám poměrně čitelně. Lockwood už ovšem hraje famózní houslové party bez nějakých závratných zvratů, ale výtečně vede smyčec a moduluje elektrické preparované tóny jako zkušený mistr houslové hry. Zcela zřetelně slyším asociace na japonskou lidovou hudbu, sice jenom krátce, ale zřetelně Vernereyovy basové postupy mají zajímavé variace a vkládají do skladby důležitý rytmický základ…
VOL 405 – v téhle skladbě přichází jakési uvolnění a větší přehlednost. Melodie je daná a nijak se neodchyluje od základního tématu, třebaže harmonické proměny vnímáme velmi citelně. Jazzová písnička – míněno bez pejorativního přídechu v mém mínění… Teď ovšem zcela nečekaně Vernerey zahraje vynikající basový break a Lockwood vloží do hry více agrese a sype divoké tóny ve zcela nečekaných souvislostech, vzápětí střídán Ecayovou elektrickou kytarou, která hraje prodlužované, ale rychle vyměňované tóny. Šlapavý rytmus bicích nástrojů skladbu provází až ke konečnému závěru, kde se instrumentace konečně zastaví po několika rychle zahraných houslových pasážích. A definitivní tečku udělá výrazný rockový (nečekaný) opakovaný riff s drsnějším nápřahem….
81 STREET – Pontieux nám předvede, že není žádná druhá bubenická kategorie a rozvíří svoje baterii výtečně propracovanými breaky ve spojení se stejně výtečným Vernereyem na baskytaru jazzrockové postupy doplňují klouzavé houslové tóny, které si hrají s drobnými předivy pavoučích tónů, které se zvláštně do sebe vplétají až jsou nahrazeny Ecaovými kytarovými party v drobivých tónových proměnách. Rytmické obrazce přecházejí do funkových variant a chce ser mi říct že právě tady Pontieux ukazuje kolik toho dokáže zahrát asi v nejpřesvědčivější míře. Svoji exhibici ale nenechá přejít v nějaké samoúčelné běsnění. Výrazné, důrazné…. Krásné!
BLUEZIG – závěrečná skladby je už ovšem funky ve velkém stylu. Tady se kapela skutečně dostává na jinou platformu. Baskytara a bicí to potvrzují s každým následným úderem a breakem (kdyby se s nimi znal v pozdních osmdesátých letech slavný trumpetista Miles Davis, řekl bych, že by Vernereye a Pontieuxe angažoval na funková alba těch časů… a kdyby to náhodou neudělal, byla by tu ještě Herbie Hancock…). Lockwoodovy housle jsou preparovány elektronickým ohýbáním tónu a mění svou houslovou podstatu do funkových proporcí. Velmi zajímavé! Ecay ovšem převezme iniciativu a jeho elektrická kytara je v tématu kam vkládá zkreslené a ohýbané tóny s pořadně drsnými hranami. Velmi dobře zaranžovaná a instrumentálně pojednaná skladba…..
Didier Lockwood je třída. Kytarista Jean-Marie Ecay, baskytarista Laurent Vernerey a bubeník Loic Pontieux jsou o generaci mladší hráči. Je mi sympatické, že se na albu nějak zásadně nesebeprosazuje na jejich účet a že je neodsouvá do role „pouhých“ doprovazečů.
Nejenže jim poskytuje dostatečný prostor pro sebevyjádření, ale navíc i autorský a aranžérský. Milovník fusion music evropského cítění (domnívám se) na albu najde opravdovou kvalitu. Myslím, že pět hvězdiček je namístě.
↧
Johnson, Robert - The Complete Recordings
Bluesman Robert Johnson (1911-1938) ovplyvnil obrovský počet hudobníkov.. nebyť Johnsona Crossroadera je dosť pravdepodobné že by nevzniklo mnoho legendárnych rockových skupín . dokopy má tento fenomenálni muzikant iba 29 skladieb ktoré nahral v priebehu 2 rokov respektíve dvoch nahrávaní, ktoré absolútne stačili na to aby sa s tohto maníka vykľula hviezda omotaná mnohými legendami (ale až po jeho smrti ). Iba 29 piesní ktoré však aj v dnešnom svete znejú celkom súčasne... v skladbách sa vyskytujú ľahké ženy , pouličné bitky , láska a nenávisť, diabol jednoducho napísané úplne dnešné záležitosti. Robert Johnson bol označený titulom prvý z praotcov rockovej hudby... nebol úplne prvý ale určite iba jeho zásluhou sa blues začal hrať aj medzi belochmi.
Musím citovať Johnosonovho priatela a Bluesmana Sona Housa
„ Počas prestávky v hraní ja a Willie (Brown) sme vyšli von. O chvíľu sa prihrnuli ľudia a vraveli, preboha, zoberte tomu chlapíkovi gitaru, veď tam dnu privádza ľudí do šialenstva svojou strašnou hrou”
Po prečítaní tohto úryvku ma nezastavilo nič aby som si crossroadera pustil. Dočítal som sa že do varu často privádzal mladé dievčatá :-)
Po vypočutí albumu The Complet Master Recordings môžem pochváliť pánov master remasterov že pekne upravili zvuk.. pretože sa nenahrávalo na pásky.. ( ktoré ak si dobre spomínam už existovali ale čo sa týka zvukovej kvality boli hrôzostrašne zlé.) ale na vinylové platne (magnetické pásky objavili až nacisti za druhej svetovej vojny)
Nebudem každú skladbu opisovať je ich strašne veľa ale
Pár ich spomeniem
Moja najobľúbenejšia skladba je Me and the Devil Blues
kruté strašidelné ako hovorí its time to go !
hoci aký hororový doom metal sa môže pred touto skladbou skryť.... Robert to hrá s plným nasadením jeho skladby sú naspievané príbehy ktoré pri rozprávaní prežíva do mrku kosti.
Ďalšou takou silnou skladbou je notoricky známa
Crossroad Blues príbeh ako Robert prechádzal cez križovatku
Je to moja srdcovka pretože som si ju púšťal dookola keď som čakal na rad pred skúškou v autoškole. Nakoniec som v autoškole prepadol a tak som si ju púšťal ešte raz cestou domov.
Hellhound On My Trail v preklade pekelný pes v mojich stopách . je to epická skladba ktorú zbožňujem vynikajúci prejav Johnsona úplne som mu uveril že ho niečo prenasleduje (v hlave)… čo mohlo byť dosť pravdepodobné po toľkých vypitých fľaškách whisky
Skladba pri ktorej sa chcem zničiť (alkoholom)sa nazýva Drunken Hearted Man tu Robert brnká na smutnú seba sa obviňujúcu nôtu.. s niektorých skladieb cítiť naozajstný smútok toto určite nehral. Je to čisto z duše.
Je smutné že zomrel vo veku 27 rokov (pravdepodobne ale nie je to isté) priotrávený .. jeho život bol krátky ale jeho skladby (čo určite ani on sám nečakal) sa stali nesmrteľnými.
And I said hello Satan
I believe it's time to go
↧
↧
Jazz Q - Elegie
Třetí řadové studiové album Elegie jsem poměrně netrpělivě vyhlížel. Vznikalo sice v době, kdy jsem byl na vojně, ale totálně bez informací jsem nebyl a tak jsem zjistil, že bylo dokončeno počátkem r. 1976, ale vydání se zpozdilo.
Klávesový hráč a skladatel Martin Kratochvíl mezitím zvítězil jako autor v mezinárodní soutěži jazzových skladeb ve Francii (což bylo vítězstvím i pro tehdejší československou hudební scénu) a získal stipendium na roční pobyt v Bostonu na renomované Berklee Art School Music a tuším že na sklonku léta roku 1976 mu bylo umožněno odcestovat do USA a tím se Jazz Q rozpadli…
Když se za rok vrátil, tak zhruba v té době vyšlo album Elegie, ale on plný dojmů, entuziasmu, nápadů a odhodlanosti začal hned stavět nové Jazz Q a my jsme všichni horečnatě čekali, s čím nás překvapí. Muselo pro něho jako skladatele a hudebníka být hodně nepříjemné, když chystal nový hudební materiál a novou skupinu a do toho měl propagovat album, na kterém pracoval více než před rokem a publikum si mělo na albu zvykat na hudbu, kterou už v dané době vlastně nehrál a dělal nový projekt….
Typická absurdita doby. Ani pro tak elitního muzikanta vývozního charakteru, který nás čestně reprezentoval v zahraničí (nejen v USA, ale i ve Skandinávii, Francii, Španělsku, Švýcarsku…) nedokázal bolševický moloch připravit podmínky…..
Album Elegie mělo skutečně výrazně odlišný koncept od předešlých dvou výtečných alb a bylo to zjevné už od první skladby…
SLUNOVRAT – úvodní vstup na elektrické piano a hned nato do hry vstoupí další klávesové instrumenty – novátorský Moog synthesizer, ale i varhany a důrazné bicí nástroje rockového hráče Libora Launa a baskytara Přemysla Fauknera, jímž sekunduje elektrická kytara Františka Francla. Skladba má řádnou porci lichých rytmů a tak vnímáme vzájemné rytmické koloběhy s bzučivým zvukem analogového Moog synthesizeru. Kratochvíl si s novým elektronickým nástrojem opravdu hraje a ohýbá jeho tón a kompozice, která možná pro nepřipraveného posluchače působí poněkud chaoticky, má svůj vnitřní rytmický a harmonický řád a napětí a dokáže strhnout svými proměnami. Francl vsadí do skladby kytarové sólo a dlouhý sborový tón přechází do další skladby…
NADĚJE – elektrické housle Jana Hrubého a congo Jiřího Tomka navodí úplně jinou atmosféru, předení elektrického piana a mollové sekané akordy elektrické kytary přeruší varhanní clona. Podmanivý basový tón kráčí rozvážně po virtuálním základu a už vnímáme amplifikovanou trubku Michala Gery, která nám navodí davisovskou atmosféru, preparovanou navíc wah wah pedálem. Moog synthesizer nabídne zádumčivý dlouhý tón. Pracuje se zde se zajímavými náladotvornými prostředky, která vás pohltí v melancholických vizích do samotného nitra impresivních představ. Kratochvíl dokázal do skladby vložit svůj osobitý autorský vklad a za citlivého aranžmá tak vznikla velmi sugestivní skladba, do které Cerha a Kantor nazpívali svoje podmanivé hlasy.
CITADELA – výtečný nástup ve stylu Mahavishnu Orchestra. Stupňování harmonie a Libor Laun drtí svými breaky a přechody prostor v cobhamovských obrazech, které tehdy hodně inspirovaly řadu bubeníků. Ve hře jsou také percussion Tomáše Procházky. Další část skladby postěné prostor zádumčivé Fauknerově baskytaře a úderný klavír a varhanní clona z pozadí v sobě mají jakési úzkostné tajemno, které graduje do okamžiku, kdy přijde totální zlom a Francl vstoupí do skladby akustickou kytarou, kterou Kratochvíl doplní klavírními akordy… Jedinečný hudební počin!
TANEC – rytmicky vyprecizovaný nástup bicích nástrojů a baskytary. Také Francl se svou elektrickou kytarou s níž právě kouzlí v prostoru opouští svoji tradiční bluesovou podobu a ve stylu Johna McLaughlina vsadí rychlé tónové výměny, ale to už je následovan elektrickým pianem a dalším rytmickým prokreslováním percussion Jiřího Tomka. Tak tohle je fusion music po česku ve velkém stylu. Fascinují mě zde ty úžasné rytmické proměny velmi přesně spočítané doby a hrané s neuvěřitelnou přesností a přesto s razancí a s dynamickými odstíny. Žádná nuda, ale opravdové čarokresby v soundu, který byl v té doby alespoň mezi mě spřízněnými dušemi vyhledáván a jímž jsme byli hodně ovlivňováni…
LÉTAVICE – jestliže jsem si předtím „posteskl“, že neslyším hrát Francla na elektrickou kytaru blues, tak jakoby mě vyslyšel a přichází se svou kytarou a modifikovanými akordy vložit do pomalé, až dumavé skladby bluesovou náladu a daří se mu to velmi dobře. Sekunduje mu k tomu na elektrické piano Kratochvíl, který z pozadí vkládá do skladby zvláštní harmonické snižování a Fauknerova baskytara zásadním tón tvrdí muziku, ale je tu i Ondřej Konrád na foukací harmoniku, který to blues deklaruje, stejně jako Lenka Filipová, v dané době ještě neznámý pojem na české hudební scéně, připojuje posmutněle znějící vokál…..
TOLEDO – řekl bych, že nejsilnější skladba na albu. Alespoň to tak cítím. Vynikající kytarové intro Františka Francla ve španělském stylu, což už název historického města na Iberském ostrově přímo evokuje. Francl hraje čistě přesně, nejsou zde nějaké samoúčelné exhibice. Má svůj styl a sound a dá se mezi našimi kytaristy velmi dobře rozpoznat. Kratochvíl zahrál do skladby výtečné sólo na Moog synthesizer a Launovy přesně krystalizující bicí nástroje se ideálně propojují s Fauknerovou baskytarou, která sází velmi citlivé tóny. Uprostřed skladby dochází ke zklidnění. Francl sází zajímavé kytarové ornamenty za asistence Kratochvílova Fender-Rhodes piana a už zvolna přichází rozjezd a skladba opět získává zvolna novou transfúzi energetického potenciálu. Francl zde opravdu ukazuje že je mistrem svého nástroje a pohrává si s danými tóny s neuvěřitelnou lehkostí za doprovodu ostatních instrumentů. Jedna radost poslouchat, jak se hudebníci vzájemně inspirují a ovlivňují. Úvodní téma se nám zase vrací a španělské postupy jsou velmi čitelně sázeny do struktury skladby. Famózní záležitost!
ŽRAVÁ DÁMA – liché rytmy Launových bicích nástrojů ve spojení s modulovanými Fauknerovými basy vytvářejí páteř celé skladby a Kratochvílovo elektrické piano se místy spojuje v unisonu s Franclovou elektrickou kytarou a dotvářejí celkovou atmosféru. Posléze skladba získá charakter world music ve stylu Herbieho Hancocka. Nádherně podmanivé a členité. Percussion Jiří Tomka a Tomáše Procházky se výtečně spojují a my absolvujeme výlet do tajemných oblastí afrických kultur. Perkusivní sound pohlcuje, ale v poslední části skladby se vrátí zpět úvodní téma s odérem funku. Emocionálně podaná skladba, která vás zasáhne až do nitra….
VĚŠTBA – závěrečná skladba nemá nic společného ani s rockem, ani s jazzem, ani s world music, ale působí spíše dojmem articifiálního uměleckého vyjádření. Lenka Filipová zahraje téma na koncertní kytaru, stejně jako dominující Martin Kratochvíl na klavír, ale jsou tu i housle (tentokrát bez zkreslujícího elektrického tónu), stejně jako hostující violoncella Františka Lhotky a Zdeňka Prouzy… (přesto cítím závan mahavishnovského vánku v jejich akustických skladbách). Hudební výlet je u konce a člověk se vzpamatovává s dojmů, které na něho cestou zapůsobily….
Jestliže Pozorovatelna a Symbiosis spojovaly rock a jazz, velmi citelně na těchto albech byl hmatatelný vliv blues, na albu Elegie se česká fusion music pojmenovaná jazzrock jednoznačně etablovala a Martin Kratochvíl se stal jedním z věrozvěstů daného žánrů u nás, který v počátku nelehkých sedmdesátých let dokázal proklestit cestu fúzi a dokázal si k tomu vybrat velmi kvalitní spoluhráče. Vliv Mahavishnu Orchestra, Billyho Cobhama, Herbieho Hancocka je zde čitelný, ale vstřebat tento typ hudby už samo o sobě bylo velkým dobrodružstvím a svědčilo to o výrazném muzikantském potenciálu zúčastněných.
Elegie je křižovatka, do které Kratochvíl vjel, ale zelená mu svítí dál a on už cíleně vstoupil do širokého prostoru svého sebevyjádření s jasnou představou a odhodláním….
Proto albu dávám plný počet hvězdiček!
↧
Grand Funk Railroad - Closer to Home
Grand funk rail road closer to the home
V roku 1970 ( v hard rockovom roku kedy vznikali úžasné albumy ako na bežiacom páse) Grand Funk Railroad vydal svoj tretí album Closer To The Home
. Ako sa už hovorí do tretice všetko dobré.. Na tejto placke to platí doslovne album srší mnohými originálnymi nápadmi.
1 Sin's A Good Man's Brother v prvej skladbe na nás zaútočí akustická gitara ktorá zahrá príjemne nostalgicky znejúce intro túto predstavu však rozbije hard rocková ostrá gitara a pustí sa do brutálneho riffu epický spev pridá do kotla a vznikne s toho dokonalá hard rocková skladba pre mňa najlepšia pieseň od Grand Funk.
2 Aimless Lady jazzovo ladená skladba s tým jednoduchým priam Grand Funkovským groove riffom skladajúci sa s dvoch akordov. Skladba má rýchle psychedelicky posadené solo ktoré zaváňa už dávno zabudnutými rokmi 1966-67-68.
3 Nothing Is The Same krásne čisté arpeggio otvorí ďalšiu skladbu je to zaujímavá skladba nič podobné som zatiaľ od Grand Funk nepočul pieseň je veľmi originálna s tejto piesne by som vedel stvoriť tri úžasné od seba nezávislé skladby toľko nápadov sa tu skrýva.
4 Mean Mistreater prvý krát na platni zaznejú klávesy . je to nádherná balada ale miesto klávesov tam mohli bez problémov pustiť gitaru bolo by to ešte krajšie...
Ale aj tak je to nádhera!
5 Get It Together takmer v celej skladbe hrajú iba klávesy…….. keby gitara nezahrala solo s wah – wah pedálom tak by som skladbu preskočil.
6 I Don't Have To Sing The Blues vynikajúca bluesová psychedélia ďalší hit po prvej skladbe ďalší favorit.
7 Hooked On Love akoby som počul moju srdcovku
The Presidents of the United States of America (rocková kapela ktorá začala hrať začiatkom 90 tych rokov)
8 I'm Your Captain posledná skladba je úžasne akusticky lemovaná balada . gitara tu má nádherný zvuk úplne cítiť ako trsátko udiera na struny . správne zakončenie albumu.
Jeden s najlepších albumov Grand Funk Railroad ktorý si zaslúži plné hodnotenie. Bonusové skladby sú tu absolútne zbytočné ale keď ich sem už narvali musím uznať že ako jedna s mála kapiel znejú na živo lepšie ako v štúdiu. silný ani na okamžik neunavujúci hudobný skvost takže už iba dodám že power trio si ma týmto albumom úplne získali.
↧
Atomic Rooster - In Hearing of Atomic Rooster
Jak už jsem napsal na jiném místě, Atomic Rooster je prostě MOJE SKUPINA a vnímám ji komplexně jako velmi kvalitní rockovou kapelu, která významně ovlivnila první polovinu sedmdesátých let, bez ohledu na změny sestav nebo vrtkavost jejich hudebních příznivců…
Jejich třetí studiové album znám zhruba z doby, kdy vyšlo v Británii. Na tehdejších diskotékách v klubech byli Atomic Rooster stejně oblíbení jako Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep nebo Black Sabbath a možná jen menší obecní mediální zájem zapříčiňuje, že se dnes o nich mluví s ohledem na jmenované kapely jaksi s ostychem bez pompézního adorování jejich úspěchu a proto jsou možná neprávem zapomínáni. Album In Hearing Of… jsem dostal od tety z Anglie a stalo se cenným reliktem mojí sbírky…
Jestliže předešlé album bylo hodně hardrockové – nebo chcete-li heavyrockové, jak se ve spojení s Atomic Rooster uvádělo, na tomhle albu došlo k jistým posunům. Frontman Vincent Crane se svými klávesami udržel předešlou sestavu – kytaristu a zpěváka Johna Canna a bubeníka Paula Hammonda, ale nový byl sólový zpěvák Peter French, zajímavý vokalista, i když mediálně výrazně méně známý než třeba Paul Rodgers, Robert Plant, Roger Daltrey nebo Ian Gillan.
BREAKTHROUGH – klavírní úvod s opakujícím se schématem. Výrazný dynamický přínos, který lze vnímat každým dalším tónem a taktem. Kapela hraje ve výtečné muzikantské shodě a propojování klavíru a hammondek probíhá ve velkém stylu uchopení daného tématu. Jsou tu ale ještě výtečné bicí nástroje, které mistrovsky akcentují jednotlivé attacky a posouvají skladbu vpřed. Peter French stojí před mikrofonem a my vnímáme jeho hlasové ostří v tom bytostném slova smyslu. Podobně jako na předešlém albu, Atomic Rooster se obejdou bez baskytarového postu a basovou linku hraje Crane na hammondky v unionech s klavírními party. Craneův úhoz do klaviatury klavíru je velmi citlivý, ale zároveň důrazný a nekompromisní. Radost poslouchat. Frenchův hlas ve stereofonním efektu prochází echem dodává skladbě větší napětí a emocionalitu. Výtečný úvod!
BREAK THE ICE – hammondky zvolna otevírají druhou skladbu v psychedelických obrazech. Po tomto úvodu přichází ostrý kytarový riff a John Cann servíruje svoje kytarové výměny, kterým pomáhá Crane v unisonu na hammondky. Úderný a účinný riff je páteří celé skladby. Harmonicky skladba není nějak rafinovaná, sází na přímočarost a emocionalitu podání. V mezihře varhany získají zvláštní tetelivý zvuk a celkový sound kapely nabývá více a více psychedelična, které do hardrockové fomule vrací vypilovaný kytarový riff s hammondkami. Hammondovy bicí nástroje drží rytmický spád a jeho bubenické breaky a zemité přechody vás nenechají ani chvíli v klidu. John Cann v závěrečné části skladby zahraje kytarové sólo, které dovádí píseň do závěru….
DECISION / INDECISION – klavírní balada, která nesmí na albu chybět a tak vnímáme přehlednou dobře vystavěnou melodii. Uvědomuji si, že French je pro album zajímavou posilou. Zpívá podle mého názoru lépe než Cann s větším citem a smyslem pro dynamické odstíny. Hammondova bicí baterie si výtečně rozumí s vynikajícími klavírními tématy. Slyším názvuky soulu a mírně i jazzu, ale stále se pohybujeme na rockové půdě. Bicí jsou v daných proporcích důrazné, ale nepřebíjejí klavírní hru natolik, aby se z ní vytratilo ono kouzlo….
A SPOONFUL OF BROMIDE HELPS THE PULSE RATE GO DOWN – v téhle skladbě rozhodně nepropadneme nějaké letargie. Energetický potenciál je v ní zakódován od samého začátku. Prolínání klavírních akordů a hammondkovských nájezdů se děje ve vzájemné shodě, i když se zde hodně popustila uzda emocionalitě a expresím. Cannova kytara prozatím prokreslovala jednotlivé akcenty, teď ji už výrazně slyšíme v agresivních přiznávkách proti Craneově robustní hře na klávesy. Hammond svými bubenickými nástupy si přesně dostává do jádra celé koncepce skladby a je oním katalyzátorem harmonických a melodických proměn. Crane a Hammond zde jednoznačně ovládají pole a dělají to ve velkém muzikantském zápalu, to je cítit ze skladby až do závěru, kdy krátký akord působí jako šlehnutí biče s krátkým dozvukem….
BLACK SNAKE – střední, ale spíš pomalejší tempo skladby se poněkud líně vlní harmonickou polohou, jako onen imaginární had, čemuž napomáhá i mimořádně zpívající Vincent Crane, který u svých kláves mikrofon nemívá (!) Hammondky hrají v rozvážných harmoniích, spíše s dlouhými a nostalgickými tóny a rozeznívají onu hladivou škálu konejšivých zvuků na pokrají chrámových varhan. Hammond sice vloží nějaký svůj break, ale jeho bicí nástroje obecně se drží tentokrát více při zemi. John Cann na elektrickou kytaru tentokrát jenom mlží a vkládá velmi subtilní tóny a téměř se ve skladbě ztrácí, přesto ho pozorný posluchač vnímá jako součást soundu. Skladba, která na mě vždycky působila jaksi melancholicky a záhadně a tomuto pocitu se nemohu ubránit ani po mnoha letech…
HEAD IN THE SKY – John Cann ovšem úvodní vstup pojedná s kytarovým experimentem ve zvuku, který kříží a deformuje a už je tu dobře vymyšlený úderný riff, který spojuje hammondky a výbušné bicí nástroje. Typický protipól předešlé skladbě. Crane do skladby vymyslel výtečná unisono a tak tu máme další důraznou hardrockovou skladbu v tom nejlepším slova smyslu. Vedle Cannova kytarového podílu je tu Crane, která na svoje Hammond L100 předvádí svoje hráčské umění, ale i emocionální erupce. Obdivuji jeho výrazovost a neuvěřitelnou přesnost hry. Rytmické proměny a divoké nástupy mají výrazný melodický základ, který tlačí na dynamiku skladby a prokresluje její jednotlivé pasáže. Cann vloží do tématu kytarové sólo. Jeho tónové výměny ser drží určitého konceptu, který v jeho hře rozpoznáte jako jakýsi osobní rukopis…..
THE ROCK – Paul Hammond nastoupí s údernými bicími s několika rychlými breaky a do podkresů vstupují hammondky s výrazným basovým soundem. Zcela nečekaně se do atmosféry skladby promítnou ostré nástupy frázujících dechů (!) a Cann se zde opět blýskne ostrým a syrovým kytarovým sólem. Skladba je instrumentální a poskytne prostor všem zúčastněným k prezentaci. Crane si zde pohrává s jednotlivými varhanními tóny a správně nastavená rytmika dává prostor k živelné rozpoutanosti. Výtečný příklad hudebního souznění….
THE PRICE – Peter French je opět za mikrofonem. Vnímám jeho soulové vokální postupy, není to klasický rockový shouter, ale dokáže pracovat s hlasem i v jiných polohách. Hammondovy bicí nástroje mají svou čitelnost, přímočarost a zemitost. Crane předvede svoje další instrumentální kouzlení na hammondky. Cann je ve hře, ale tentokrát je méně čitelný. Crane přesedlává z hammondek na koncertní klavír a vnímáme jeho důrazné úhozy na klaviaturu a French se zmocňuje vokální linky v expresivním pojetí až do závěrečného finále….
Bonus: THE DEVIL´S ANSWER – známý úvod na hammondky. Dlouhé tóny zvolna prořezávají kytarové efekty, ke kterým se přidávají ostré hardrockové akcenty. Jsou zde ale také dechy a aranžmá prokreslí nápadný a zemitý riff mocnou dynamikou. Předobraz satanismu? Tehdy se to tvrdilo. Na diskotékách davných časů, nebylo možné tuto skladbu nezahrát. Byla velmi oblíbená a znovu cítím tu vnitřní naléhavost a Cannovo kytarové sólo přehlušují zdvojení zpívané hlasy. Dusot rytmiky a cítím jak se chvěje země, ano, to jsou Atomic Rooster, kteří stále vyvolávají mimořádné vibrace!
Album In Hearing Of… má velkou výpovědní sílu a výtečný muzikantský potenciál. Třebaže je Death Walks Behind You některými hudebními kritiky označováno jako nejlepší album skupiny, nemyslím si, že by v přímé návaznosti tohle album za ním nějak pokulhávalo. Sestava na tomto albu bohužel nevydržela a ještě ke konci roku 1971 se rozchází.
Peter French dostal nabídku od americké hardrockové kapely Cactus, jejíž postavení na zámořském trhu bylo velmi dobré a John Cann a Paul Hammond chtěli realizovat hardrockový model podle předešlého alba a směrování k soulu a blues jim nebylo po chuti. Založili proto kapelu Bullet, která se záhy přejmenovala na Hard Stuff… Byly tu ale ovšem i zdravotní problémy Vincenta Cranea s jeho psychickou labilitou, která se promítaly do mezilidských vztahů uvnitř Atomic Rooster…
Z mého pohledu lze album In Hearing Of… vnímat jako hledání dalších východisek z hardrockových klišé a cestu k ozvláštňování soundu kapely. Pro mě je jasných pět hvězdiček!
↧
Tublatanka - Skúsime to cez vesmír
Ťažko je písať človeku o hudbe, ak nemá patričné vzdelanie, hráčske skúsenosti. Ako sa môžem podeliť s ostatnými o svoje radosti, dojmy, ale aj prípadné sklamania z určitého diela, ak neviem nič z muzikológie? Keď som začínal na internete, jeden nemenovaný publicista z Čiech ma v pošte posmelil, aby som svoje poznatky a pocity skúsil dať na papier. Trvalo mi veľmi dlho, kým som nabral odvahu. Ako? Akým spôsobom to podať? Vravím si, skús to so spomienkami, príbehmi, ktoré sa viažu k danému albumu, pridaj k tomu humor. Odvtedy to skúšam. Raz sa to podarí, inokedy, ako veľakrát v živote, to nevyjde...
Listujem v pamäti. Čo ja a Tublatanka? Nič podstatné ma nenapadá. Žiadna úsmevná príhoda. Skôr súčasný smutný stav...
Odborník: „Ďurinda? Ten, s tými natupírovanými vlasmi? Ty stále počúvaš toho pritepleného?“
Piťo: „Áno, počúvam! Mám rád Tublatanku, Maťov spev. Aj dnes si kupujem albumy tejto skupiny.“
Odborník: „Veď to je už každému na smiech...“
Piťo: „Pre mňa to nie je smerodajné, počúvam hudbu, akú mám rád a ktorá ma baví... Čo Ty? Kam sa podelo Tvoje nadšenie z Tublatanky? Veď si ich chválil aj za hranicami nášho spoločného štátu, tak prečo taká averzia voči tejto značke? Vlastne Ťa trochu aj chápem; z niečoho žiť musíš, tak treba kopať za toho, kto je momentálne v kurze. A pritom si poriadne kopnúť do Ďurindu. Jednému nerozumiem, kde uskladňuješ tie dresy (kabáty), keď ich tak často meníš?“
„Skúsime to cez vesmír“ je môj najobľúbenejší album Tublatanky. Vydarená odpoveď Slovákov na vtedajšiu produkciu zo zahraničia, heavy rock v krojoch – paráda! Prečo mám rád tento album? Lebo to aj „Dnes“ vidím takto, aj „Dnes“ ho rád počúvam, aj „Dnes“ som nadšený skladbou „Dnes“. Aj „Dnes“ mi ovisnú gamby úžasom pri pozeraní starého koncertu z Bratislavy. Som rád, že aj „Dnes“ je Tublatanka schopná života. Teší ma, že aj „Dnes“ je záujem o ich koncerty v Čechách. Som smutný, že „Dnes“ sa Slovensko správa k Ďurindovi macošsky. Veľa, málo? Na „Dnes“ to stačí!
Chápem, že mnohých táto hudba neoslovuje a majú z toho podobné zážitky a dojmy, ako ja z tvorby Vargu, Hladíka a iných Vašich géniov. Lenže ja, na rozdiel od Vás, Vaše hviezdy neurážam. Žite si svoj hudobný život a nechajte mne ten môj, s Ďurindom, Říhom a ďalšími, je tu dosť miesta pre všetkých!
...a neserte mimo záchodovú misu – nesvedčí to Vašej inteligencii!
„Dnes“ dávam päť hviezd!
↧
↧
Savoy Brown - Hellbound Train
Osmé řadové album britských Savoy Brown s názvem Hellbound Train mě bylo nabídnuto výměnou za album Small Faces. Od Savoy Brown už jsem doma měl album Looking Inn a znal jsem jejich další rozptýlené nahrávky a kapela se mi líbila svým zvláštním soundem. V sedmdesátých letech sice zaznamenala na britské scéně propady zájmu, ale naopak americký trh se jim otevřel a také v kontinentální Evropě patřili mezi žádané zboží. Album jsem ale neznal a nevěděl jsem do čeho jdu. Uvěřil jsem ale výměně a po domácím poslechu jsem nelitoval a album si rychle oblíbil.
Podmanivý byl už sám o sobě obal alba na kterém se objevil parní stroj ve stylu Union Pacific s několika vagony a pár z komína a ventilů představovaly všelijaké nepojmenovatelné příšerky a příšery jako z horroru a také cestující a strojvedoucí byli rekrutováni z podobných příšer… Producentem alba byl Neil Slaven, který se později proslavil jako známý hudební publicista s řadou knih s rockovou tematikou. Dokázal bezpečně rozpoznat, co kapele chybí a co by ji naopak předimenzovávalo a tak za spolupráce Kima Simmondse se podařilo vytvořit velmi slušné album, třebaže nepřinášelo nějaké superprogresívní ambice…
DOIN´ FINE – úvodní skladba zněla hodně odpichově. Když jsem se do ní zaposlouchal, ucítil jsem jakoby countryovou melodickou linku. Bicí šlapou bez jakýchkoliv komplikovaných vzorců podporovány baskytarou v běžném stylu. V mezihře ovšem vstoupí do tématu sólo na klavír v barovém stylu. Veškerá instrumentace běží v hodně odvázaném přímočarém stylu, který má udržet napětí, ale žádné nadbytečné komplikace….
LOST AND LONELY CHILD – druhá skladba zpomalí. Varhaník Paul Raymond, drží harmonii dlouhými tóny a bubeník Dave Bidwell zemitým způsobem zdůrazňuje rytmický přechody za asistence baskytary Andyho Silvestera. Místy mají jeho breaky blízko k funku, ale jenom v okamžicích kdy prokreslují rytmickou změnu. Konečně je to i hlavní mozek a „ideologický vůdce“ kapely – kytarista Kim Simmonds. Doposud jsme vnímali jeho akustickou kytaru a nyní se zviditelní jako hráč na elektrickou kytaru. Nasadí kytarové sólo, které hraje víceméně úsporným způsobem za doplňování hammondkovského soundu. Sólovým zpěvákem je na albu Dave Walker. Ostatní instrumenty se zvolna vzdalují a varhanní tóny skladbu ukončují. Čitelnost skladba má svou podmanivost a krásu prvního plánu….
I´LL MAKE EVERYTHING ALRIGHT – v téhle skladbě zabloudí Savoy Brown do boogie a dělají to velmi dobře. Dusavý šlapavý rytmus propojuje kytaru s rytmiku a nad tím vkládá Silvester hammondky, ale také používá elektrické piano. Kapela byla podezřívána, že rezignovala na domácího britského fanouška, který ujížděl hardrockovým vlakem té doby a že se orientovala na amerického diváka. Naštěstí jsem tohle dilema nemusel „řešit“, protože mě se skladba líbila svou rázností a nekomplikovaností a je tomu tak dodnes.
TROUBLED BY THESE DAYS AND TIMES – další skladba má už ryze americký sound. Blues zde cítíme v pocitu a dané téma podporované výrazným klavírem tomu nasvědčuje. V mezihře podporován bubenickými breaky mírně zasóluje v uměřeném poměru Simmonds na kytaru. Pěvecká linka výtečně frázuje, doprovázena dalšími hlasy. Neřeší se zde nějaké rafinované harmonické proměny, ani instrumentální dravé sebeprosazování a přesto skladba drží výtečně pohromadě (místy jako bych slyšel zpívat Paula Rodgerse z Free blahé paměti). Dave Walker sice nemá tak výraznou Rodgersovu emocionalitu, ale v rámci kapely se jako vokalista neztrácí. Skladba graduje za maximálního nasazení emocí, které jí dodávají patřičnou energii….
IF I COULD SEE AN END – v téhle skladbě se Savoy Brown vracejí ke kořenům rock and rollu, který zde není nijak potlačován, třebaže v dané době byl už tak trochu mimo módní trendy. Údernost a šlapavost rytmu přitáhne kytarové téma Kima Simmondse, který svým výtečným úsporným způsobem vloží svoje cítění. Klavírista Raymond také přesvědčí, že mu není tato hudební forma cizí…
IT´LL MAKE YOU HAPPY – akcentovaný rytmus upozorní na výtečnou Silvesterovu baskytaru a úsečné krátké akordy Raymondových hammondek se posléze rozvinou do zajímavé mezihry a máme tu precizní rhythm and blues. Simmondsova kytara je v obraze, ale nepřebíjí celý koncept. Výtečná práce Bidwellových bicích nástrojů nás přivádí k závěru téhle dobře proaranžované skladby….
HELLBOUND TRAIN – pokud jste celou dobu čekali na nějaké vyvrcholení, naplnění a obecnou katarzi, tak ta přichází v poslední skladbě….
Jakoby zdálky přichází dlouhé tóny hammondek, za nimiž se proderou do popředí výtečně šlapající bicí nástroje v strojově pojatém rytmu. Po imaginárním dně šlapou modulované tóny baskytary a z pozadí se hlásí klavírní téma, které dokresluje velmi sugestivní atmosféru. Kytarové postupy se velmi dobře propojí s napětí ve skladbě a už jsou tu zesílené hammondky a vypjatý vokál a skladba získává větší napětí…. Vracíme se však zpátky do ponurého soundu stojícím na psychedelickém odéru. Kytara hraje krátký úsporný, ale superúčinný riff, který má ve skladbě velkou sílu….
Jednoznačný vrchol celého alba a řekl bych, že i v bohaté diskografii Savoy Brown by zaujala čelné místo. Raymondovy hammondky mají bluesový nátisk, ale i v sólové pasáží neexhibují jako u Cranea, Emersona, Lorda, Augera nebo Winwooda. Jsou ale v sestavě kapely výraznou posilou a tónují v osobitých barvách celkový sound kapely. V další části se bicí baterie rozběhne rychlým až zdivočelým rytmem vpřed a cloněný tón elektrické kytary dokresluje ponurou psychedelickou atmosféru. Skladba graduje za tajemných zvuků v pozadí a ztrácí se zvolna v nekonečnu… Hudební vize se spojuje s popisovaným obalem desky téměř v dokonalých konturách.
Není snadné hodnotit albovou produkci Savoy Brown. V dlouhé řadě alb se najdou výtečné počiny, ale také projekty, které mnohdy rozmělňují již danou koncepci a tak střídání hudebníků razítkuje album v zajímavějších, ale i méně zajímavých obrazech.
Neporazí nás tady nějaké geniální instrumentální výkony, ale přesto cítíme, že Simmonds se obklopuje pečlivě vybranými hudebníky, kteří blues rock a boogie cítí a jsou schopni ho dokořenit různými zajímavými ornamenty.
Přestože mám album v oblibě, váhám mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami. Závěrečná skladba je ale natolik pohlcující a emotivně pojednaná, že způsobuje moje přiklonění ke čtyřem hvězdičkám…
↧
Synkopy - Křídlení
Album Křídlení, které vydal Oldřich Veselý a Synkopy v r. 1983 mělo volně navazovat na předešlý velmi úspěšný projekt Sluneční hodiny. Artrockové téma podle mínění Oldřicha Veselého a Pavla Vrby dosud nebylo plně vyčerpáno a tak se dalo logicky usuzovat, že se na předešlý úspěch naváže…
Zatímco v Británii už bylo náročnému artrocku odzvoněno a v kurzu byla new wave a heavy metal, v Československu se víceméně náročnější scénický koncept artrockového derivátu bral jako podnětný umělecký tvar a i když i zde bylo cítit, že za rok za dva může být všechno jinak, prozatím zájem posluchačů a diváků trval….
Rockový básník Pavel Vrba nabídl Synkopám nové téma a poté se zrodil nový artrockový útvar s názvem Křídlení. Výtvarně zajímavý obal přitahoval pozornost a zvědavost se pochopitelně stáčela na samotnou hudbu.
Nutno podotknout (to byla specialita našeho prostředí), že Synkopy jezdily s programem Křídlení už celý rok 1982 a album samotné vychází o rok později, kdy skupina pracovala už zase na jiném tématu, takže o nějaké aktuálnosti se nedalo hovořit.
Album do značné míry handicapovala okolnost, že bylo nahráváno v Praze ve studiu Smetanova divadla. Personál sice projevil značnou vstřícnost k požadavkům a představám kapely, ale bohužel byl k dispozici pouze osmistopý magnetofon, což působilo komplikace při nahrávací procesu a tak si lze jenom postesknout, že bylo škoda, že nahrávání neprobíhalo ve slovenském Pezinku, kde bylo v té době stále technicky nejdokonalejší zařízení v republice…..
Ve skupině došlo k personální změně, kterou Synkopy velmi získaly. Na kytarový post přišel nový, velmi muzikální hráč Miloš Makovský, který byl kytarovými metodiky a hudebními kritiky označen za jeden z největších talentů osmdesátých let u nás, jehož instrumentální vybavení různými technikami hry bylo pro kapelu velkým příslibem…
KŘÍDLENÍ – PROLOG – klavírní introdukce v jemných tónových proměnách otevírá projekt v subtilních polohách a vnímáme krásný klenutý tenor Oldy Veselého, který nám jako vypravěč nabídne svěží lyrickou polohu…
KYVADLO – Rybářovy bicí nástroje se rozbíhají vpřed za doprovodu klávesových instrumentů, které dovytvářejí hlavní kostru celé skladby. Kláves je na albu opravdu hodně a jejich čitelnost se trochu ztrácí pod celkovým proaranžováním.. (Výkřik „Srdce“ je kompromisem, který vyhádal Olda Veselý s šéfredaktorem Pantonu (Brňanem) Alešem Sigmundem, které k Oldovu překvapení nepovolil výkřik „Masox“…ponechám bez komentáře).
HOMO SAPIENS – kytarové tóny pootevírají dveře k další skladbě. Její harmonická složka je pečlivě vystavěna a vrstvení jednotlivých nástrojů násobí její košatost a prostorovou rozlehlost. Lukáš vloží do tématu violoncello a perlivé klavírní tóny zurčí jako bystřina pod Oldovým vokálním projevem. Výraznější rockové téma přináší Makovského kytarové nálety a zrychlené Rybářovy breaky a bzučení synthesizerů. Mírně zde cítím vliv melodického nápadu ze skladby Jsi nádherně pravěká (ze Slunečních hodin), ale vzápětí se skladba dostává na úplně odlišnou platformu. Klávesové varhanní krátké akordický výměny přinášejí pestrost a kytarové party citlivě prokreslují harmonickou strukturu skladby, která má vzestupnou tendenci v opakujícím se schématu…..
KRŮPĚJ – vymyšlený rockový riff vnáší do skladby více rockové pregnantnosti. Klávesový bas protahuje modulovanou linku a nad ní vnímáme Makovského kytarové sólo, natočené v playbacích ve vyšších polohách. Hezká nástrojová mezihra propojuje klávesy a kytaru s backgroundovým elektronickým cloněním….
KRÁT KOLIKRÁT – klavírní akordické proměny přinášejí výrazný melodický nápad s čitelnou melodií a vedle Oldova hlasu slyším i vzrušený tenor druhého klávesového hráče Pavla Pokorného. Ve zrychlené mezihře rychlé výměny akordických spojení vsadí kytarovou mezihru svými bleskurychlými nálety Makovský (škoda, že jsou krátké a nedostávají více prostoru)
SPOR – bzučení synthesizerů a přímý rytmický tah Rybářových bicích. Zpívané téma à capella mě trochu zaráží svým pojetím, ale vzápětí je překryto klávesovými eskapádami a kytarovými ornamenty…
LEČO – instrumentální téma jakoby nás posouvalo k vážné hudbě, svým aranžmá a vážnou atmosférou, než ji stačíme vstřebat, po necelé minutě odplývá a člověk si kladu otázku nad názvem skladby jako takové (!?)
BLUES O VÝČEPU – kytarový úvod a ztěžkané hudební doprovody vlnícího se soundu synthesizerů a stupňující se harmonie. Název sice prozrazuje, že máme co do činění o blues, odpovídá tomu ale spíš Vrbův text, než hudební forma. Je to tedy hlavně o pocitech než o bluesových variacích. Makovského kytarové sólo je famózní, ale poněkud utopené a nepovysunuté kupředu
KYTAROVÉ EXTEMPORE – Miloš Makovský dostává příležitost kytarově se sebevyjádřit. Bohužel na velmi krátkém formátu. Předvede v něm ovšem vynikající ukázku svých technik, ale i práci se zvukem, který má ve finále astrální dozvuk
MODŘINNÁ SOUSTAVA – skladba volně přechází do nového tématu. Je krásně proaranžovaná. Akustická kytara, klavír, varhany, synthesizery se zde dobře doplňují melodická stavba skladba výrazně vyčnívá nad ostatní materiál a řekl bych, že lze hovořit o pilotní skladbě alba. Má v sobě majestátní prostorovost, artrockovou plošnost a snovost, která se promítá do celkového vyznění. Nástroje zde nehrají žádná komplikované témata, ale ctí hudební formu a tak si můžeme vychutnat Oldův výtečný hlasový fond, ke kterému se připojují i zpívající Pokorný a Lukáš. Přichází také prostor pro sólo Makovského. Libuje se ve vysokých polohách a skutečně mistrně vystaví kytarovou architekturu doplňovanou prokreslováním tónů akustické kytary…
SRDCE – dlouhé tóny nám nabídnou úvod další skladby. Olda zde zpívá v nezvykly střední poloze a chvíli trvá, než se přenese do své vypointované polohy v daných expresích, ale zde je opět doma. Občas se mi zdá, že do skladby vstoupí i jakési tendence dostat do tématu i prvky nové vlny. Tady jsem si toho povšiml. Rybářovy bicí nástroje jsou hodně stručné a přímočaré, není zde tendence k nějakému komplikovanějšími polyrytmizování. Možná je to dáno i tím, že zde ve větší míře absentuje skutečná baskytary. Prpojování artrocku s novou vlnou se mi jaksi znovu připomíná až do okamžiku, kdy je do tématu připojeno experimentování se synthesizerem. Vnímání zpívaného textu v rámci aranžmá skladby vyžaduje stále větší koncentrovanost na Vrbovy slovokvasy. Výtečné instrumentální uzavření tématu rychlými proměnami melodické linky!!
MASOX – varhanní úvod v pompézním slova smyslu. Do něho vstupuje bzučení synthesizerů a kytarové škrabání na přitlumené struny. Ano, tohle je klasický model československého artrocku s dlouhými nástupními tématy s předobrazem vážného pojetí. Klávesové majestátno ovládá prostor s vrčením klávesového basu a strojovým bubenickým doprovodem. Vokální linka se propojuje s instrumentální složkou a nadzvedává celý hudební útvar do vesmírné výše….
SOUZNĚNÍ – rockově vypjatější skladba v rychlejším tempu, kterou ženou Rybářovy bicí kupředu. Ano, tady se Makovský projeví vynikajícím kytarovým sólem a jeho jednotlivými detaily, které propilovává s hodinářskou přesností. Zajímavě koncipované hudební téma, kde se prolíná několik hudebních obrazů a rytmických poloh. Synkopy umějí pracovat s atmosférou a synthesizerová zvukomalba se nádherně spojuje s kytarovými party, kterou jsou vystavěny do nejmenšího detailu
KŘÍDLENÍ – EPILOG – závěrečná část volně přechází ze skladby do skladby. Artrocková popéznost získává prostor, ale stejně tak i Makovského kytarové předení. Neuvěřitelně rychlé tónový výměny, jsou ale součástí tématu a tak se jednotlivé instrumenty na sebe vrství a vytvářejí jeden celek a člověk si uvědomuje, jak v daném konceptu je velmi důležitý závěr (stejně tak jako téma). Opakované hudební motivy se nám instrumentálně bez pěveckého podílu vracejí a důrazné akcentované proměny konečně přivolají Oldův vzrušený tenor, za doprovodu Pokorného a Lukáše a my instinktivně cítíme, že náš hudební výlet bude u konce….. Kytarové tónové zurčení se synthesizerovým závěrem to potvrzuje….
Povedený artrockový opus. Myslím, že předešlé album ale překonáno nebylo. Hudební styl (jak se mi zdá) se po tomto albu vyčerpal a posluchači je jasné, že dalším albem musí dojít k zákonitým změnám, protože tematicky už by docházelo k vlastnímu vykrádání nápadů. Škoda, přeškoda, že Makovský nedostal více prostoru ke svému kytarovému prezentování a je zde součástí celku a alespoň ve dvou ve třech skladbách nedostal suverénnější prostor. Koncertně totiž jeho kytarový podíl byl výrazně vyšší, než si to posluchač stačí uvědomit zde na albu. Taky jsem trochu postrádal větší podíl akustických kytar Vratislava Lukáše a jeho violoncellových partů. Také vokálních vícehlasů ubylo, což pro Synkopy znamenalo trochu ztrátu identity, protože jejich propojování s vícehlasy mělo zůstat zachováno….
Čitelně rozeznáte rozdíly mezi brněnskými Progres 2 a Synkopami. Není to jenom soundem (a akcentem na klávesový sound u Synkop), ale i měkčím vyzněním, zatímco Progres jsou rytmicky pregnantnější a důraznější než Synkopy (vedle jiných nejmenovaných odlišností).
Musím konstatovat, že se po zvukové stránce album moc nepovedlo. Bicí nástroje jsou málo čitelné a basová linka je někdy hodně upozadněná. Zvuk alba je to co Synkopy handicapuje v očích posluchače, to ovšem není věcí hudebníků nebo aranžmá, ale producenta Mertlíka a lisovacího procesu. Panton měl prostě problémy s deskami dost často.
Umělecky je ale album zdařilým počinem, třebaže cítím vliv U.K. mírně i Genesis, ale autorský rukopis Oldovy hudby už vykrystalizoval do osobité polohy a tak album dekoruji čtyřmi hvězdičkami….
O album byl projeven zájem i v zahraničí a tak byla v r. 1986 natočena jeho vývozní verze pro ARTIU jako Flying Time. Synkopy poměrně nápadně uspěly v Japonsku!!
Za ostudnou považují okolnost, že vydavatelství Panton se nepodařilo uhlídat "pravdu" a tak se dozvídáme na bookletu alba, že skladbu Kytarové extempore napsal Miloš Morávek a ne Miloš Makovský!!
Ani nevím, jestli se Milošovi dostalo nějaké oficiálně omluvy. Spíš bych řekl, že ne.
(Miloš Morávek se stal kytaristou Synkop až v r. 1988 a v době realizace alba neměl se Synkopami nic společného)
↧
Spooky Tooth - The Mirror
Album The Mirror od britských Spooky Tooth už nebylo tak známé, jako jejich dávnější hudební počiny a nasměrováno do poloviny sedmdesátých let už asi neutáhlo tu svou káru do předních pozic a proto možná trochu zapadlo. Získal jsem možnost se s ním seznámit v době, kdy už kapela neexistovala a tak jsem si se zpětnou platností dobojovával dané skutečnosti.
Spooky Tooth to byla pořád „ochranná známka“ a získala ve své době jisté kultovní postavení nejen v Británii, ale možná o něco víc v kontinentální Evropě. Proto bylo třeba tuto okolnost nějakým způsobem zohledňovat a hýčkat…
FANTASY SATISFIER – úvodní vstup se nese v syrovém rockovém duchu. Vypilovaný kytarový riff skupinu posunul k hardrocku, ale další část skladby se nesla ve znamení pompézního soundu s výrazným Wrightovým vokálem za podpory dvojích varhan a těžkého soundu tříštivého zvuku. Kytarista Mick Jones do mezihry nastupuje se syrovým sólem a zatěžkaná pozadí je postavenou na varhanním soundu s důraznými rytmickými nástupy bicích Brysona Grahama a baskytarou Vala Burkeho. Domnívám se, že kapela zvolila dramaturgicky správně při zařazení skladby na počátek!
TWO TIME LOVE – střední tempo skladby představuje dusající skladbu, v níž se za mikrofonem objevuje Mike Patto. Varhanní téma, ale i celková koncepce může připomínat Deep Purple, ale hlasový potenciál je někde jinde. Neposlouchá se ale špatně. Rockové ostří a syrová emocionalita zde slaví svůj úspěch. Kytarová mezihra má ale zvláštní, dost málo výrazný tón, díky aplikaci zkreslovacího efektu. Mám pocit jako bych poslouchal tzv. sitarovou kytaru (!?)
KYLE – propojení varhan a synthesizerů se navíc dostává do klavírního tématu a máme zde baladickou skladbu. Klenutá balada, kde opět dominují hammondky a vroucné hlasy. Vokální stavba skladby je na vysoké úrovni. Sound Spooky Tooth se podařilo zachovat, třebaže už v jejich řadách není famózní Mike Harrison. Gary Wright, který převzal řízení kapely ve snaze zachovat jejich původní identitu na tuhle okolnost myslel a myslím, že se mu po této stránce podařilo najít v osobě Mike Patta zajímavého zpěváka. Pevný sound v harmoniích rozčeří divoké přechody Grahamových bicích nástrojů a dlouhý tón hammondek skladbu v téměř kostelní podobě ukončuje….
WOMEN AND GOLD – tohle je ovšem výrazná proměna! Rytmicky se dostáváme na platformu funku. Val Burke zde aplikuje vynikající baskytarové breaky a také bicí nástroje se probouzejí z letargie a v divokých přechodech a rytmických výměnách nastolí cválavé tempo. Burke si skladbu i sám nazpíval a v bubenických přechodech za aplikace percussion cítím hlavní páteř skladby, kde varhany mají doprovodný charakter na držení harmonie. Jonesova kytara hraje ornamentální mezihry, zatím se neprosazuje jako suverénní instrument, mezi varhanním a clavinetovými hudebními obrazy. Rytmicky velmi vypjatá záležitost!
HIGHER CIRCLES – clavinet opakuje dané schéma do okamžiku než dospějeme k hutnému kytarovému riffu a syrovému vokálnímu projevu. Opakující se téma má údernost a poskytuje prostor k výtečným vokálním partům. Harmonicky je ale skladba relativně chudá a také melodická linka nemá větší výraznost. Spíš se jedná o pohrávání si s riffovou zatěžkaností. Jonesova kytara má syrovou barvu a zaobluje jednotlivé tóny. Rockové zázemí ale nezpochybníme. Opakované téma už ale nezmění podstatu skladby. Na samostatný hit to ale nestačí, protožře jsou zde pojednou instrumentální proměny a přichází psychedelické kouzlení se zvukem a hučivý sound z pozadí přivolává dramatické tajemno, které se neustále stupňuje a míří k astrálním výšinám, kde se konečně s vrčení rozpadá….
HELL OR HIGH WATER – důrazné bubenické nástupy přehlušuje experimentování s talk-boxem. Další postupy se už ale odvíjejí podle předem promyšleného tématu s velmi čitelnou melodií, kam pronikají soulové názvuky. Stále postrádám výraznější kytarový podíl, které se soustřeďuje hlavně na mezihry a doprovody. Gary Wright je ovšem suverénní zpěvák, stejně jako Mike Patto i Val Burke a jejich vokální podíl lze jenom pochválit. Talk-box se nám představí se svými tónovými deformacemi a máme zde opakující se téma. Američan Wright do konceptu této variantu Spooky Tooth prosadil americké hudební myšlení a v téhle skladbě to místy výrazně cítím. Klávesový sound ovšem skladbě vévodí od začátku až do konce….
I´M ALIVE – prolínání klavíru a hammondek má výtečnou podobu. Úderné rockové téma ženou bicí nástroje a baskytara neomylně vpřed a cválavý rytmus prokresluje Jonesova kytara. Opět postrádám větší čitelnost. Melodická linka je ovšem výrazně vystavěna a zabírá v každém slova smyslu. Přesto už máte trochu pocit, že už zápasíte se schématem, které jste už někde slyšeli nebo se vám připomíná. Nicméně klavírní party jsou výtečné. V závěru do skladby vkládají interpretační mysterióznost a klavír, synthesizery, baskytara a bicí jsou ve výtečné shodě.
MIRROR – tohle je ovšem výtečný baladický úvod. Skvělé akustické kytary, dlouhý tón hammondek a mírné, přesto důrazné basy a do toho vroucný interpretační vklad. Základ pro nosnou baladu. Místy mám ovšem pocit, že poslouchám derivát Uriah Heep druhé poloviny sedmdesátých let. Samozřejmě barva hlasu je odlišná, ale koncept aranžmá se v této skladbě hodně přibližuje. Košatá harmonická struktura, které se příjemně poslouchá v kouzlení synthesizerů, akustických kytar, vokálů a přeznívajícího soundu varhan a opakujícím basové linky do tříštivého zvuku. Krásné, ale podle mě málo původní…..
THE HOOFER – Jonesova kytara nabídne drásavé dlouhé tóny a klavírní téma je doprovázeno výtečně frázujícím hlasem. Opět americké pojetí rocku (trochu Chicago bez dechové sekce). Klasická rocková skladba v daných strukturách, v níž výtečně šlape rytmika včetně basů a clavinetu. Odlehčení v harmonických strukturách, které se hodně vzdaluje původnímu soundu a filozofii Spooky Tooth, jako psychedelické rockové kapely. Muzikantsky přesné a kreativní, ale nepůvodní.
Album The Mirror bylo pro Spooky Tooth posledním projektem a poté se skupina rozešla různými směry a na dlouhá léta to byl kapelový epilog…. Hudební koncept skupiny byl vyčerpán a resuscitaci kapely nepomohlo ani střídání hudebníků na daných postech. Vzhledem k albové produkci kapely mám pocit, že rozchod byl nevyhnutelný. Osobitost se velmi rychle vytrácela.
Formálně bylo album pořad plné šťavnaté a energeticky neunavené, ale ve srovnání s jejich alby It´s All About, Spooky Two, The Last Puff ...
Mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami (a teď babo raď). Spooky Tooth je ovšem významný rockový mýtus, ale tady je cítit jakýsi odklon od principu. Proto nemohu dát víc jak čtyři hvězdičky.
Obal alba je ale vynikající výtvarný výtvor – možná nejlepší, jaký skupina na obal svých alba dostala a dovedu si představit, že by mi doma visel v pokoji…..
↧