Hanoi Rocks - Street Poetry

Zatím poslední studiová nahrávka legendárních finských street-, glam-, punk- a kdovíco ještě rockerů, která zřejmě zůstane i tou úplně poslední nahrávkou kapely nadobro. Ale „nikdy neříkej nikdy”, takže uvidíme... Pokud by tomu tak skutečně bylo, rozhodně se skupina rozloučila, jak nejlépe mohla. Neznám sice obě předešlá comebacková alba, přesto si troufám tvrdit, že "Street Poetry" je to nejlepší, co tihle sympaťáci, vedení charismatickým „vyžiloušem” a rtuťovitým frontmanem Michaelem Monroem, kdy spáchali. Na ploše bezmála tři čtvrtě hodiny předvádí vynikající mix chytlavých melodií, parádních riffů, sól (nejen kytarových, ale jako obvykle i na saxofon), zajímavých sborů a... Takhle bych se tu mohl „rozplývat” ještě hodně dlouho. Prostě se jim opět podařil neuvěřitelně působivý mix hard rocku, rock’n’rollu, popu, punku a všeličeho jiného, což by nebylo u této smečky zase až tak výjimečné; jenže tady je to podpořeno letitými zkušenostmi, hráčskou i skladatelskou zručností (nezamě�ovat se „sterilní virtuozitou”), prožitkem, vyzrálostí, přesto však i dostatečně všudypřítomnou divokostí, vše navíc okořeněné moderním zvukem. Zkrátka to má „koule”... Stejně, jako duši a srdce (alespo� moje to dostalo)... Všech třináct skladeb je hodno umístění na „The Best Of” skupiny, proto nebudu ztrácet čas opisováním a odkážu každého na výše uvedený tracklist. Přece však mezi všemi těmi oblíbenci mám jednoho kandidáta na „o chlup lepší”... Je jím, přesně uprostřed se nacházející, "Worth Your Weight In Gold". (Ale ten chlup nemá ani centimetr.) Na závěr pouze poznamenám, že když jsem v roce 2007 slyšel "Street Poetry" poprvé, nebyla to „láska na první pohled”. �íkal jsem si tehdy: „Dobré, ale když si budu chtít pustit Hanoi Rocks, sáhnu raději po některém favoritovi z 80. let, ať už jím bude "Two Steps From The Move" z roku 1984, či o dva roky starší "Self Destruction Blues".” Teprve časem jsem s dalšími poslechy odhalil nádheru, kterou „Pouliční poezie” nabízí. (A je to fakt „jedna báse�”...)