Manowar - Battle Hymns

Psal se rok 1984. Byl jsem šestnáctiletý metalista, pro něhož byli naprostými jedničkami Accept, a teď na burze hledá "něco, co má fakt silné refrény". Doporučili mi Manowar, a já si za drahý peníz zakoupil kazetu Sony s jejich prvními dvěma alby. Byly do ní vloženy i ofocené obaly, které věru nevypadaly špatně. Ihned po příchodu domů jsem si úlovek pustil na svém monokazeťáku Aiwa. Kapela se mi jevila jako hodně originální, a i když Accept z trůnu nesesadila, rozhodně jsem ji zařadil po bok Grave Digger, W.A.S.P., Pretty Maids a pár dalších nových jmen na metalové scéně, které se do budoucna jistě vyplatí sledovat. Více se mi z obou desek líbil právě debut - zvláště pak hitová refrénovka "Metal Daze" neměla chybu. Rozverná instrumentálka "William's Tale", správně chytlavá "Shell Shock" nebo závěrečný monument "Battle Hymn" byly ovšem také hodny mnoha opakovaných poslechů. Časem jsem si debut velmi oblíbil, a když je ta správná nálada, neváhám si ho pustit i dnes. A jsem spokojený. Je pravda, že teprve pozdější desky Manowar (zvláště Sign of the Hammer a Kings of Metal) ukázaly skutečnou sílu kapely. Ale už debut má své kouzlo, kterému je vcelku snadné podlehnout. Pokud tedy použijete trochu zdravého nadhledu, bez něhož se u těchto "samozvaných králů metalu" (oblíbené to synonymum pro Manowar mezi českými publicisty) občas neobejdete. Naštěstí tu má ústřední dvojka Joey DeMaio a Ross the Boss nápadů na rozdávání, a rozhodně s nimi nijak nešetří. Vzdáleně bych tuto sympatickou nahrávku přirovnal k debutu Iron Maiden. Ten se také poněkud liší od jejich pozdějších počinů, a zárove� hýří invencí i vítanou pestrostí materiálu. A stejně tak nemá úplně bezchybný zvuk, z čehož vyplývá určitá milá obskurnost celku. Manowar jako guilty pleasure? Jak se to vezme. Ona ta jejich muzika má totiž místy opravdu nefalšovanou sílu, takže ji lze klidně brát stejně vážně, jako super-uměleckou a intelektuály protěžovanou tvorbu industriálních šampiónů Laibach, u níž se jistě lze také královsky pobavit. Samozřejmě, že cíle a záměry obou part nesnesou srovnání, ale totalitní urputnost, s jakou jedni i druzí drtí na svých deskách svou wagnerovštinu, srovnatelná je. A stejně jako byli Laibach na samém počátku mnohem více obhroublým industriálem, než vycizelovanými postmoderními hrátkami s nazi artem, jsou Manowar na Battle Hymns prostě další rock 'n' rollovou kapelou, která se své ultimátní podobě hudebního ekvavivalentu fantasy monumentů typu Excalibur či Conan the Barbarian teprve pomalu (ale jistě) přibližuje.