Olympic - MarathĂłn

Po Kornovi, Chvalkovském a Petrášovi získal Petr Janda na post baskytaristy výtečného mladého rockera Milana Brouma, což kapele jednoznačně prospělo. Nadto se Miroslav Berka docela sžil se syntíky a když se k tomu přidaly jisté artrockové tendence (složitější kompozice, docela zajímavé melodické i rytmické změny, větší hudební plochy s prostorem pro vyjádření jednotlivých členů v delších sólech), spatřilo světlo světa na československé poměry hodně zajímavé album, které opět silně kontrastovalo s tehdejší singlovou tvorbou Olympicu. To všechno včetně výborných Oulíkových textů (Mráz, Marathón) je mi už od chvíle, kdy LP vyšlo, sympatické. Nejabicióznější a hodně povedenou skladbou s jazzrockovými vlivy je určitě Marathón s opravdu parádním Broumových sólem na basu, ale i ostatní mě tu příjemně po instrumentální stránce překvapili. Za ní řadím Hejdukův Mráz, který si autor také dobře odzpíval, a Jako kluci začli jsme hrát - ta by si ovšem zasloužila trochu duchaplnější text (s Borovcovo texty mám zde vůbec asi největší problém). Také Černá kronika se povedla - opět parádní basa, která drží celou skladbu pohromadě. Horší je to s Jandovým umečeným vokálním projevem. Taky jsem se narodil bos a Nech to být jsou typické kapelníkovi hitovky z celé řady těch, kterými si získával sympatie především dívčí části posluchačské obce. No a Tak teto, tady je to je crazy song, kterým zřejmě chtěli Olympic atmosféru alba trochu odlehčit, ale podle mě desku spíš hyzdí. Celkově si myslím, že i když ani na Marathónu Olympic neudával tón ve vývoji rockové hudby, jde o album dodnes nedoceněné, které mám docela rád.