O téhle kapele jsem nechtěl psát, ale včerejší diskuse pod jejich nejnovějším počinem mě k tomu vyprovokovala. V roce 1970 jsem ukončil základní školní docházku. V tomhle klackovitém věku jsme nejen já, ale i moji vrstevníci měli největší touhu co nejvíc provokovat všechny, kterým bylo nad třicet. To se dalo dosáhnout oblečením, delším vlasem a muzikou. Dlouhé vlasy nám byly zakazovány ze všech stran v rámci hesla „máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás“, oblečení bylo taky trochu problematické a tak zbývala muzika. Nová rocková hudba prakticky nebyla z našich dlouho a středně vlných stanic slyšet. U jednoho kamaráda jsem slyšel z magnetofonu na čtyřku nahranou muziku, která tehdy přesně odpovídala stylu, který starší generace nesnášela, ano byli to Black Sabbath. Když jsem na nějaké krátkovlné stanici naladil a slyšel jejich skladbu Iron Man, byl jsem na vrcholu blaha. Když jsem si koupil magnetofon tak jsem si od již zmíněného kamaráda z pásku desku Paranoid nahrál, ta kvalita nahrávky, ale byla hodně mizerná. Jaká byla moje radost, když nám nahrála nového spolužáka z Prahy, který tvrdil, že je diskjockey a má kvanta desek. Poté mi půjčil k nahrání mimo jiné i album Master Of Reality od Black Sabbath, studovali jsme se spolubydlícími od začátku názvy skladeb a všechny detaily alba. Ještě větší radost byla, když jsem si desku nahrál a pustili jsme si výsledek z magneťáku. Master Of Reality byla první deska od Black Sabbath, kterou jsem měl ve vinylové podobě v ruce a mohl si prohlédnouti její obal, po pravdě u většiny nahrávek na páskách jsem o obalech desek neměl ani tušení jak vypadají.
Úvod desky obstará skladba Sweet Leaf, která zašíná kašláním a do toho se rozjede parádními Iommiho rify. After Forever je skladba v podobném duchu. Ve všech skladbách jsem vždy obdivoval kytaru Tony Iommiho a zpěv Ozzyho Osbourna jak do temné hudby Black Sabbath pasoval. V té době se mi líbili Black Sabbath mnohem více než třeba Led Zeppelin, hlavně pro takovou tu temnost, která na albech ostatních kapel té doby nebyla. Už název skladby Embryo upoutal mou pozornost, netušil jsem, jaká hudba se může skrývat pod takovým názvem, je to vlasně taková kytarová předehra pro jednu z nejlepších skladeb na desce Children Of The Grave, která ukončuje první stranu alba. Druhá strana začíná něžnou instrumentálkou Orchid, Lord Of This World je opět rychlejší skladba v duchu úvodní skladby. Solitude je spíše ta křehká květinka a pro mě jedna z nejkrásnějších pomalých skladeb. Závěr desky obstará snad nejtvrdší skladba v podání Black Sabbath Into The Void. Když si chci pustit Black Sabbath, tak sahám po tomhle albu, které je pro mě syrovější, temnější a tvrdší než jeho předchůdce, na stejné úrovni vidím jejich debut, ale tam se mi líbí pouze některé skladby a nejvíce titulní Black Sabbath. Největší radost jsem ovšem měl, když jsme jeli do Brna na strojírenský veletrh a na konci autobusového nádraží naproti hotelu Grand byl stánek, kde prodávali barevné i černobílé fotky kapel co mě zajímaly. Okamžitě jsem za deset korun koupil barevnou fotku Black Sabbath, která se stala pro mě takovou relikvií. Moje okouzlení Black Sabbath trvalo přesně do maturity, pak na jejich místo nastoupil Frank Zappa, Captain Beefheart, Jethro Tull, Led Zeppelin a King Crimson.
Tohle je opět spíše vyznání než recenze, ale téhle desce, která je pro mě kultovní záležitost a líbí se mi i nyní nemůžu dát méně než pět hvězdiček. Skladba Solitude je tak krásná, že bych ji chtěl zahrát vedle Stairway To Heaven a Epitaph na pohřbu.
↧