Druhá sólovka Tonyho Levina...
Na rozdíl od prvního sólového počinu "World Diary" se Strejček Tony rozhodl předložit... jak to jen napsat a neurazit..., album dokumentující vše to špatné, čím se v mých očích prezentují prog kapely, jež již jaksi vaří z vody. Mám namysli takové to řemeslné zpracování střípků zajímavých motivků a témátek, které se zručným a poučeným muzikantům, kteří vědí jak na to, podaří často natáhnout až k dvaceti minutám stopáže velkého nic.
Přitom, na soupisce studiové sestavy najdete řadu skutečně kvalitních muzikantů. Zvláště Larry Fast na syntezátor se velice slibně předvádí v první polovině úvodní "Bone and Flesh". Tajemno, opakování chytlavého motivu a posluchač se již netrpělivě těší, co přijde dál. Přibližně v polovině skladby se však zvuk poprvé láme v jakési jásávé syntézátorové NIC.
Dobrá, fanoušek si říká, že se snad věci obrátí očekávaným směrem, tzn. k nějaké zajímavé a podnětně improvizaci nebo alespoň ke crimsonovské těžkotonážní ráně do kebule, po které si méně otrlí naordinují Prozak. Nic, nic, a ještě jednou NIC.
Další nahrávky alba zajímavější věci nepřináší. A tak jsme nuceni se prodírat jakousi prog rockovou manýrou, která neurazí, protože ti muzikanti umí hrát. Kapela na celém albu "Waters of Eden" hraje jakási témátka a univerzálně použitelnou hudbu k filmům všech žánrů. Na posluchače se zkrátka valí z reproduktorů NUDA.
Druhé sólové album se příliš Strejčkovi nepovedlo. Závěrečná Utopia se objevila po šesti letech na Levinově albu Resonator (2006) a v mojí recenzi tohoto alba jsem skladbičku odsoudil k uveřejnění na nějakém tom "The Best of 20 Rock Balads", verze z roku 2000 lepší osud nevěštím.
Ač osobně veliký fanda, tentokrát to lepší než za jednu zvezdočku není.
Sorry, Strejdo.
Příště lépe, s větší invencí, bez progrock manýr a radostněji.
↧