Japonská scéna a zvláště Tatsuya Yoshida a jeho projekty, to je to co mě v současné době v rocku nejvíce zajímá. Nemám všechna alba, co vydal Tatsuya Yoshida, ale od skupiny dua Ruins mám skoro všechno. Jako poslední jsem si koupil tohle album, neuvěřitelně jsem se na něj těšil, protože mi kamarád líčil, že to je asi jejich nejlepší dílo.
Od prvního okamžiku když zmáčknete play, tak to je neuvěřitelná jízda a vy sedíte s otevřenou pusou, a žasnete, co dokáže duo ve složení basa a bicí. Všechny skladby jsou neuvěřitelně tvrdé a celé je to hrané s ohromným nadhledem a takovou samozřejmostí. Skoro ve všech skladbách je přítomen vokál, který podle mě nemá reálná slova, jedná se o rytmizované výkřiky a někdy i dvojhlasé chorály. V některých skladbách máte pocit, že posloucháte novou desku francouzské Magmy, hlavně díky těm dvojhlasým chorálům. Tatsuya Yoshida patří mezi obdivovatele Franka Zappy a z některých skladeb je to taky slyšet. Baskytarista Ryuichi Masuda v některých skladbách využívá zvuků docilovaných laděním rádia. Většina skladeb má hodně složité rytmické schéma a můžete si poslechnout hned několik rytmů naráz a to ve spojení s basou, která jde proti nim. Na tyhle skladby se rozhodně nedá tancovat, možná by to dokázala stonožka, každý pár nohou v jiném rytmu. Jediným melodickým nástrojem je v těchto písničkách pouze lidský hlas. Když tu desku poslouchám tak mám stejný pocit, jako když jsem kdysi objevoval dílo Captain Beefhearta. Já desku poslouchám jako celek a taky jako taková se mi líbí, proto nebudu vypichovat jednotlivé skladby. Takhle nějak si představuji moderní rockovou hudbu, tahle deska je jako stvořená pro milovníky tvrdé hudby.
↧