Octopus - Octopus

Úvodem třeba předeslat, že drtivá většina produkce Stollmanova kultovního labelu mi zůstane na hony vzdálená, aniž bych to kdy zkusil lámat přes koleno. Hudební avantgarda je za hranicí světa, kterému jsem schopen soustředěně naslouchat, rozumět dokážu jen touze či snaze po svobodomyslném a provokujícím přístupu. Podobně jako The Fuggs, Pearls Before Swine nebo The Godz však ani Octopus nebyli typickými představiteli této komunity, na chuť jsem jim tedy přišel celkem snadno. Netradiční uvítání v němčině (?), pohodová Harold Knows se spoustou všelijakých cingrlátek a bubínků, ve finále přejetých kytarovou jízdou Diona Grodyho, který si přijde na své i v tradicionálu Sleepy Blues, jsou začátkem jak se patří. Po nestravitelné změtí rušivých hluků, kterou ESP-Disk’ový titul hrozil být, ani vidu, natož slechu, což vrchovatě platí i pro dvojici příštích songů - The War mi (kupodivu) voní květinami jak málokterá jiná píse�, po I Think It's Understood už kapele věřím definitivně. Ať se děje, co se děje. A že se dít bude! Druhou část alba totiž odpálí další protiválečný kus U.S. Blues, v jehož průběhu se postupně rozdivočí saxofon, perkuse i vokalista. A po krátkém time-outu se i závěrečná Fruk Juice dopracuje ke svým vrcholům. Natažená přes 16 minut nenudí, má šťávu. Jestli byla vymačkaná z free jazzu, free improvizace nebo handsfree, neřeším. V případě Octopus tomu jednoduše říkám syrová psychedelická smršť. Čas od času sehraje roli vítaného zpestření mého poslechového programu. pozn.: K fascinujícímu příběhu Bernarda Stollmana se snad na Progboardu časem vyjádří někdo povolanější.