Alice Cooper - Raise Your Fist and Yell

Alice Cooper patří k mým oblíbencům a toto jeho album mám taky hodně rád. Rozhodně by se objevilo v první pětce. Osobně ho vnímám, jako nejtvrdší zásek Cooperovy diskografie do konce 20. století, kde jej překonala „Brutální planeta” a její „novomilénijní” nástupce. Po předchůdci, o rok starším come-backovém „Hroznýši” ("Constrictor"), kde se podle mě Alice trochu „hledal a sžíval s dobou” (po „ztraceném” čase, stráveném odvykací kůrou, jistě ne moc příjemnou), svou „Zdviženou pěstí a křikem”, na "Raise Your Fist And Yell", už jasně ukázal všem, a hlavně mladším souputníkům, jak hrát tehdy frčící hair metal, aby „měl koule”. Na desce není slabé místo, co skladba, to pecka! A pěkně tvrdá (jak již bylo řečeno)... Opravdu těžko se vybírá, ale když už bych musel, vyzdvihl bych nejspíš poslední trojici; ani ne tak proto, že by snad vyčnívala hudebně nad ostatní věci na albu (to bych si protiřečil), jako z důvodu dějové návaznosti, kdy tyto tři texty tvoří jakýsi minipříběh, o sériovém vrahovi ("Chop, chop, chop"), který vzpomíná na svoji první (?) oběť ("Gail"), kterou zabil, když měla mít svatbu s jiným ("Roses On White Lace")... Geniálně morbidní vyšinutost neboli typická „kůprovina”... Pokud jde o kritiku, ta se bohatě „nasytila” o čtyři roky starším počinem Dada, který zase moc nestrávila většina fanoušků (jsem rád, že patřím k těm, co té zvláštně kořeněné – možná až překořeněné – lahůdce přišli na chuť a labužnicky si na ní smlsli), takže teď mohla klidně hladovět a hodovat mohli „obyčejní” fanoušci. Kupříkladu já „tudle fošnu žeru dodnes”! Jasných 5 (’dyž néni víc)...