Trochu mně mrzí, že produkci hudební veličiny typu Neila Younga téměř nikdo na stránkách Progboardu nehodnotí. A vlastně se ani nedivím, že tady u nás vystupoval pouze jednou, a to ještě s Pearl Jam v době Mirror Ball, prrotože ho asi zas až tak moc lidí nezná... To je spíš jen takové obecné postesknutí.Ano, přiznávám se. Jsem jeho oddaným fanouškem už řadu let poté, co jsem ho s Crazy Horse shlédl v době jejich nejvyšší formy v r.1998 v Berlíně. Byla z toho láska na celý život a cesta domů po tehdy ještě hrbaté panelové dálnici z Berlína do Prahy v pěti lidech v malém Renaultu Alpine byla vlastně cesta rájem, vyplněná několikahodinovou zcela nekritickou obdivnou diskusí na téma co jsme to vlastně právě zažili... Poté jsem ho vždy s odstupem asi pěti let viděl v Německu ještě 2x a vždy se jednalo o dokonalý zážitek. To se u nás proboha nenajde alespoň jeden jediný promotér, který všem hudebním fanouškům v ČR splní sen vidět Neila Younga? Nebo jsme opravdu natolik nekulturním národem, že nám postačí ubohé televizní estrády s ušmudlanými domestikovanými pidihvězdičkami neschopnými se trefit do playbacku, které si o sobě myslí, že jsou tím pravým národním pokladem?
Ale zpět k Ragged Glory. Je to fenomenální placka s rockovým nářezem a hymnickými songy odřenými až na kost. Je v nich vše: duše, láska, vztek, pokora, ďábel vyvolávaný i zatracovaný, široký obzor i úzká soutěska, která je zkratkou až do samotného pekla - nebo že by nakonec přece jen vedla do nebe? Nelze vyzvednout jeden či dva tracky nad ostatních 8. Album drží pohromadě jako celek a kdykoliv si ho pustím, mám dojem, že se řítím po Route 66 napříč Amerikou. Kdybych měl z přinucení nějakým hudebním analfabetem zvolit jednu jedinou placku do auta, nebo čistě jen pro zvednutí nálady, vždy to bude jen a jen Ragged Glory a kdybych měl volit dvě, pak k Ragged Glory přihodím Exile On Main Street od Rolling Stones. Vlastně to není náhoda obě jsou totiž čirou esencí základních kamenů, ze kterých je vystavena celá rocková hudba s americkými kořeny, až na několik čestných výjimek nesešněrovaná evropským, možná trochu úzkoprsým, hudebním myšlením svádějícím ke koncepčnosti a itelektuálnímu klientelismu. Nevím, čím to je - že by tím širokým obzorem, rozlohou, přístupem k životu a životní zkušeností v zemi za pověstnou louží?
A nakonec ještě takové malé upozornění: Ragged Glory i Exile... vyvolávají těžkou závislost a při jejich poslechu je potřeba točit volume stála doprava. Tak potěšte sebe i sousedy široko daleko, otočte volume doprava a poslouchejte...
↧
Young, Neil - Ragged Glory
↧
Santana - Amigos
Album kapely Santana s názvem Amigos jsem získal na podzim 1976, jen pár měsíců poté, co vyšlo. Bylo to v době, kdy jsem se vrátil z vojny a pociťoval jsem strašnou strašnou mezeru mezi kontakty s hudbou a s tím, co vycházelo. Tehdy stálo 250 Kč, což byl pro mě významný finanční aspekt, možná měl být ale varovným signálem, proč album nestojí „klasických“ 350 Kč. U nás prošlo bez většího zájmu, ale já měl k Santanovi vždycky hodně blízký vztah a tak jsem si album s krásně malovanými pohádkovými výjevy koupil.
Po poslechu jsem chvíli hledal záchytný bod, jak se vůči albu vymezit. Byly zde věci, které se mně opravdu líbily, ale bohužel i to, co se mně líbilo málo – nebo spíš vůbec. Nicméně časem jsem v sobě tyhle věci dostal do nějaké rovnováhy a album Amigos mám pořád a poslouchám ho s tím pocitem, že po experimentálním období zcela logicky muselo přijít období odlehčení a hudby šířeji přístupné masám, které nechtěly meditovat a utápět se v nějakých astrálních a duchovních vizích a tohle album je toho příkladem…
DANCE SISTER DANCE /Baila Mi Hermana/ – klavírní úvod za hojné asistence percussion a máme tu příjemně taneční skladbu latinskoamerického rázu. Zajímavě působí basový riff společně s kytarovým, který vloží novou harmonii, aniž by se tím rozbila rytmická struktura. Carlos Santana hraje opakující se kytarové schéma a dovytváří melodickou linku a jeho kytarový tón od prvního vstupu bezpečně dešifrujeme. Zpěvák Greg Walker dává hudbě soulový nátisk a sborový ženský zpěv uvolňuje jakékoliv napětí. Klávesový hráč Tom Coster patří mezi velké instrumentální opory na albu a místy stejně důležité na albu jako hlavní protagonista. Rockové základy nejsou nijak zpochybňovány, ale podmanivá atmosféra jihu ji mírně rozvolňuje. Pak ovšem přichází instrumentální prostor pro hráče percussion ve spojení s bubenickým mistrem Ndugu Leonem Chanclerem. Coster hraje na elektrické smyčce, hammondky, klavír a vytváří klenutý zvukový sound, který se rozestírá nad širokým hudebním obzorem. Snivá atmosféra je ovšem neustále tlačena kupředu tlakem úžasných rytmických eskapád Armanda Perazy a Ndugu Leona Chanclera, ke kterým se přidává i sám Santana. Taneční hudba ve velkém stylu a maximálním nasazením!
TAKE ME WITH YOU – další skladba je příležitostí pro celou skupinu nabíidnout instrumentální přednosti svých schopností. A tak Coster exceluje na hammondky, Santana vsunuje spojovací kytarové mosty svých melodických náletů dlouhých tónů. Baskytarista David Brown je také mistrem svého nástroje a ve spojení s Ndugu Leonem Chanclerem vytvářejí zhuštěné rytmické obrazce. Po vyvrcholení dochází ke zklidnění a máme zde melancholicky znějící sambu, kde costerovské hammondky kreslí background a Santana podmanivě ohýbá svoje tklivé tóny. Vrčení elektrických smyčců má jakoby vážný sound, zato přesně šlapající percussion prokreslují melodické basy. Celá skladba od rockového nástupu po latinizovaný závěr pak graduje do mírně pompézního finále…
LET ME – instrumentální úvod je skvělý. Clavinet za asistence percussion a funkové baskytary vytvářejí jedno rytmickou rovinu, zatímco elektrická kytara a klávesy další. Greg Walker je opět před mikrofonem za sborového ženského doprovodu. Tahle skladba nenzí moc santanovsky. Spíš je zde cítit Herbie Hancock, což také potvrzuje elektrické piano v instrumentaci a výrazná rytmická linka. Kdo chce uslyší zde i funkově vypjaté období Milese Davise. Donekonečna opakující se melodické téma začíná trochu prudit, třebaže za ním slyšíme rozpoutaný kytarový nájezd zkreslené Santanovy kytary, u které se nezříká zmačknout i wah wah pedál. Energetický potenciál na vysoké úrovni
GITANO – nádherný úvod na akustickou kytaru. Santana zahájí celou skladbu ve stylu mexických mariacchi. Party na akustickou kytaru mají svou zpěvnost, technickou suverenitu a výrazovou přesvědčivost. Jako bych viděl úzké uličky někde v San Luis Potosí a vinárničky s houpavými lucerničkami a opilé opálené Mexičany s hustými kníry a vnadné seňority s vlajícími sukněmi, které tančí po širokých stolech mezi sklenicemi pulque a talíři kuřat enchiladas. Živelné, dravé, zpěvné, taneční, divoce emocionální a pro středoevropské myšlení absolutně exotické. Armando Peraza řádí na percussion za asistence Ngugu. Skladba je zpívána španělsky a také Američan Coster ve svých klavírních melodiích hraje stejně přesvědčivě, jako by vyrůstal v Tijuaně. Gitano je výraz pro mexického cikána (po našem Roma) a ten temperament cítíte z každého taktu a tónu. Dobrá vizitka pro album.
TELL ME ARE YOU TIRED – zvláštní skladba. Dozvuky jazzrocku se zde propojují s funkem a soulovým pěveckým projevem. Výtečně eklektické pro hudebníka a znalce danmé problematiky. Přeznívání tónů elektrického piana a dusavé liché rytmy percussion a výrazný basový riff se výtečně prolínají s dobře preparovaným zvukem clavinetu v unisonu s baskytarou. Pěvecká část balancuje mezi komerčním soulovým popem, ale i emocionálním soulovým projevem ve stylu Otise Reddinga. Coster uprostřed skladby vloží do mezihry vynikající jazzové sólo na elektrické piano Fender-.Rhodes. Rytmická linka šlape v přesných taktech, ale harmonie jsou proměnlivé a s velkou vervou se derou na povrch ze svého žhavého jádra…..
EUROPA /Earth´s Cry Heaven´s Smile / – jeden z vrcholů alba vůbec. Rí, čí je pro Abraxas Samba Pa Ti, tím je pro Amigos Europa. To je bez odporu jasné. Santana „povinně“ zařazuje mistrovsky vystavěnou kytarovou instrumentální skladbu. Střídání tónových barev, zapojení echoplexu, wah wah pedálu, i tříštivého dlouhého tónu se zde děje ve velkém stylu. Coster drží elektrickými smyčci synthesizeru harmonii v pozadí a Ndugu Leon Chancler důraznými rytmickými breaky drží skladbu ve středním tempu, ale my cítíme, že všichni jakoby nabírají dech a zpracovávají novou energetickou transfúzi. Santana architekturu kytarového tématu neustále vrší a opakující se téma pozvedává do vyšších sfér. Jeho jedinečná práce se zvukem jde ruku v ruce s technickou virtuozitou, která získává na agresivitě a celý doprovod se žene vpřed. Při poslechu skladby mám pocit „oslavné ódy“ na evropskou civilizaci (na kterou popravdě řečeno ta původní americká doplatila…). Možná bych skladbu analyzoval jako krásný čistý melodický sound (ta přírodní americká neobjevená kultura), která po dotyku španělských a portugalských dobyvatelů a kolonizátorů utrpěla zánikem indiánských kultur a pozvolným odezníváním jejího významu a pádu (což demonstruje ta agresivní, zhuštěná závěrečná část) a pod tí všiím je podepsána Evropa – třebaže „Země pláče a nebesa se smějí“. Pro posluchače je to ale nádherný příklad Santanova stylového vzepětí uměleckého ducha.
LET IT SHINE – výrazný rytmický začátek. Kytara preparovaná wah wah pedálem, lesem percussion a mňoukavých synthesizerů v pochodovém rytmu naroubované do taneční podmanivosti. Walkerovo soulové ohýbaní hlasových erupcí je v pořádku, přesto se sbory a obecný sound skladby přibližuje k popu. Skoro se mě chce říci, že nám Santana nabídl skladbu, které reaguje na disco-sound té doby, která ovládal média a žebříčky. Tahle skladba z mého pohledu kazí albu Amigos dojem. Nemohu zde zde ubránit jisté podbízivosti. Nevím co David Brown a Ray Gardner měli na mysli, když skladbu skládali, ale co proč na ní trval Carlos Santana a producent David Rubinson je pro mě záhadou…
Úrovně studiových alb Abraxas, 3rd Santana, Caravanserai, Welcome album Amigos nedosahuje a proto bude třeba šetřit i hvězdičkami. Váhal jsem mezi třemi a čtyřmi, ale nakonec veden názorem, že Santanova muzika klesnout na tři v sedmdesátých letech „nemůže“ jsem se rozhodl dát přece jenom čtyři, i když možná tři a půl by bylo objektivnější. Santanova alba v dalších desetiletích bohužel už ve studiu nepřinášela nic nového a její hlavní síla tkvěla v koncertních prezentacích. Nastalo období, kdy se na jeho albech objevovalo hodně hostů, kteří měli vylepšit skupině skóre u hudebních kritiků… Takže v osmdesátých letech už skupina Santana „dosáhla“ na tři hvězdičky. Pan kytarista, ale také vydával sólová alba, která si zachovala jakousi progresivnější linii, třebaže v prodejích to byl pokles. Proto najít tu proporci není jednoduché….
Nelíbí se mi LET IT SHINE – ta tlačí latinizovaný rock-jazz-funk to hodně popových vod diskotékového typu… ta také odebírá hvězdičky. Zbytek je ale nadprůměrně dobrý a v několika případech vynikající….. Takže čtyři!
↧
↧
Chicken Bones - Hardrock in concert
Na hard rockovej gitarovej hudbe zo 70. rokov je dobré to, že o nej netreba písať veľa. Drvivá väčšina poslucháčov si ju dokáže bez problémov zaradiť. Čo čakať od albumu, ktorý sa volá Hardrock in concert?
V prvom rade, vôbec nejde o koncert. To však nevadí, hard rock je prítomný, v súlade s dobovými tradíciami si skupina Chicken Bones samozrejme pomáha bluesovým korením, jeho chuť môže človek okúsiť hneď v úvodnej spievanej skladbe Feeling. Tvrdšie polohy v strednom tempe k hard rocku patria, nuž je tu I’m falling. Jasné, znalci namietnu, že skladba sa miestami svižne rozuteká, ale to už tiež patrí k tradícii. Akustická meditácia v dlhočiznom úvode skladby Water je doplnená šumom vĺn, gro však tvorí priamočiara hard rocková rifovka, v ktorej sa sóluje, sóluje a sóluje, až sa presóluje k ešte dlhšej sólovacej záležitosti s názvom Factory girl. Už aj hluchému je jasné, že typická skladba Chicken Bones má dve polohy, rýchlu a pomalú (prípadne naopak), ktoré sa pravidelne dvakrát vystriedajú a je to. V závislosti od exhibicionistického tiku to môže trvať štyri alebo desať minút. Po prvých dvoch skladbách sa zároveň vytratil spev, čo si isto ucho poslucháča nemôže nevšimnúť. Tento jav sa zopakuje aj v skladbe Drive, záverečný melancholický kúsok The day is cold je opäť, keď už nie spievaný, tak aspoň šepkaný a recitovaný.
Bonusy toho prinášajú trošku menej, než by som očakával. Psychedelickú Stoned kids vystrieda pätica kratších skladieb skupiny Revanche, ktoré sú kompletne odľahčené, občas sa ozvú klávesy, je to taký americký typ rocku do auta na dlhé cesty. Síce fajn, ale inak k tomu nemám veľmi čo povedať. Aha, jedno predsa, viac sa tu spieva (a nie je to žiadne terno).
Vôbec to nie je zlý album na občasné vypočutie, ale zasa ani nič zásadného. Hudobníci nie sú žiadne esá, avšak hrajú od podlahy a s chuťou, ktorá sa počúva bezproblémovo. A preto dávam tri hviezdy.
↧
Wishbone Ash - Argus
Album Wishbone Ash s názvem Argus znám už hodně dlouho. V době jeho vzniku jsem byl hodně omočen v hardrocku, na který tlačil artrock a o něco později i jazzrock, takže vnímat všechny evropské trendy rockové hudby nebylo úplně snadné a tak si šlověk doobjevoval některé věci tzv. se zpožděním několika let. Proto jsem jejich největší slávu v první polovině sedmdesátých let měl zakrytou jinými kapelami, kterými jsem se zabýval niterněji a pozorněji. Nicméně první album Wishbone Ash mě příliš nezaujalo, ale to druhé (Pilgrimage) bylo výrazně zajímavější. Třetí – Argus – se prostě vylouplo ze své skořápky a „povstalo z popela jako bájný pták Fénix“ a to mě velmi zaujalo.
Story skupiny bylo zvláštní tím, že ji vlastně založili baskytarista a bubeník (!), ti hledali klávesového hráče a vhodného najít nemohli, ale především se zaměřili na kytaristu. Po jakémsi konkurzu si nemohli vybrat mezi dvěma jmény, protože jim oba připadali zajímaví a tak „pro jistotu“ vzali oba. A dobře udělali! Model rockové skupiny, která měla dvě sólové kytary totiž nebyl moc běžný a proto se dalo soudit, že tahle kapela získá pečeť originality. Andy Powell a Ted Turner se krásně vešli do prostoru aniž by si konkurovali a každý z nich dostal příležitost k prezentaci. Dokázali se obejít bez varhan a dalších klávesových nástrojů a popřávali prostor výtečně sehraným kytarám….
TIME WAS – křišťálově jasné tóny akustických kytar navozují atmosféru pohody. V téhle chvíli člověk ještě přesně neví, jestli se jedná o folkové album ve stylu Magna Carta. Nosné vokály a hlasy navodí pohodu a vyrovnanost. Z pozadí ale zaznívají zvláštní dlouhé tóny, možná mellotronu, který přináší nový prvek… Pak se ovšem skladba dostává na rockovou platformu a zvonivé kytarové party jsou hrány na elektrické kytary, kterým sekundují přímé basové tóny a úderné bicí nástroje. V další fázi se ovšem přitvrdí a bottleneckem hrané kytarové party dostávají hudbu na ještě adresněji jasnější rockové pozice. Harmonie není nijak závratně složitá a tak kytary mají prostor pro vykreslování tématu. Znějí zpěvně a přehledně a přímočaře. Občas se tu kouzlí se zvukem a bicí nástroje rychlými breaky dostávají náročnější rytmickou strukturu. Andy Powell zde dostává příležitost představit svou sólovou kytaru v tom nejlepším světle….
SOMETIME WORLD – výrazně pomalejší, spíše náladotvorná skladba baladického typu. Sólovou kytaru zde prezentuje Ted Turner. Prolínání kytarových témat na elektrické, ale i akustické kytary v doprovodech se skvěle doplňují. Kromě toho baskytarista Martin Turner zde oslní vynikající basovou linkou, která má místy charakter kytarového pojetí svou melodikou a suverénním podáním. Andy Powell se svým sólem přidává ve druhé pasáži. V instrumentální části se kapela předvede v tom nejlepším světle. Skladba získá nový a výraznější energetický potenciál. Kytarová přediva mají jasnou, třebaže hodně klikatou linku a udržují neustálé napětí. Svědčí to o dlouho pilované souhře a vzájemné komunikaci, která přináší opravdu zralé a šťavnaté ovoce…..
BLOWIN´ FREE – šlapavý rytmus nabídne skladbu ve stylu boogie. Andy Powell je opět se svou sólovou kytarou v popředí, zatímco Ted Turner hraje tichou pasáž na slide-kytaru. Všichni tři kytaristé se dělí o jasné vokální party. To už ovšem píseň získá téměř meditativní charakter a náladotvornou polohu, ale bubenický break ji vrátí do původního tématu. Sólové kytary, ale i doprovody znějí jasně a čistě bez zkreslení a nějakých ponurých barev. Dávají přednost čistému soundu a pokud se zvuk místy rozostří nejedná se o nějaké experimenty se zvukem, ale spíš o dynamický odstín.
THE KING WILL COME – zpozadí přichází rytmus ve stylu válečného pochodového bubnu, vedoucí bojovníky do bitvy. Ted Turner přejímá kytarové party v sólovém pojetí a skladba má spíše písničkovou podobu s přímočarou melodickou linkou s občasnými akordickými rozklady. Powell a baskytarista Turner se podělí o vokální party. Tady už ovšem Turner sešlapuje wah wah pedál. Děje se tak ale víceméně velmi subtilně, nikoliv v nějakém hendrixovském duchu, ale spíše to nastavuje barvu a mírně ohýbá tóny, kde Upton důrazně udeří do činelů. Turnerovy kytarové ornamenty sázejí tónové proměny v přehledných harmoniích a ve středním tempu, bez nějakým divokých eskapád
LEAF AND STREAM – kytary krásně zvoní v melodických obrazech ve folkrockovém pojetí. Tento pocit navíc potvrzuje zpívající baskytarista Martin Turner. Není to ovšem nějaké country (i když ortodoxní rockeři by to tak viděli), je to varianta krásně vypreparovaného soft-rocku a kdo má rád plynoucí tónové proudy, jako bublající bystřina, vyjádří svoji spokojenost. Výrazný lyrický prvek na albu možná ve stylu, který rozvíjeli třeba Fairport Convention
WARRIOR – další skladba ovšem dodá větší živost a energickou živelnost. Výrazná rocková skladba se šťavnatými elektrickými kytarami, kde dominuje sólová kytara Andyho Powella. Kytarové party znějí jasně zvonivě s dozvukem. V další části skladby dochází ke zklidnění a ke zvrstvení vokálních partů. Sólové party si Powell prostřídá s Turnerem. Kytary kreslí barevné tónové obrazce a úderné akcenty baskytary a bicích nástrojů společně se zpívaným projevem vkládají historický patos do přednesu, kdy se akcentuje hrdinství a monumentalita válečných hrdinů, kteří padli na poli cti a slávy….
THROW DOWN THE SWORD – poslední skladba téměř volně napojuje s dozníváním předešlé. Výrazný bubenický virbl jako na buben přináší napětí. Kytary ovšem hraje ve výtečném unisonu za asistence baskytary. Klasická staroanglická melodika vložená do rockového aranžmá. Andy Powell do skladby nahrál vynikající, velmi dobře vystavěné sólo, zpěvné, rozmáchlé a ve výrazu suverénní a přehledné. Pohostinsky se zde objevuje použití varhan, na které hraje John Tout – známý ze své působnosti v Renaissance. Čímž se umocňuje celé téma.
Argus pochází z řecké mytologie a značí obra se stem očí, který držel stráž v bitvě a referoval tak svého krále o faktickém vývoji boje na bitevním poli. Ostatně i obal (vytvořený známou výtvarnou skupinou Hipgnosis) nám nabízí zády obráceného válečníka v šarlatovém plášti s helmicí a s válečným kopím…
Hudební kritika označila album Argus za stejně významný opus jako Thick As A Brick od Jethro Tull, nebo Machine Head od Deep Purple. Třebaže kapela Wishbone Ash nahrála řadu alb, myslím, že právě tímto se dostala na svůj vrchol, který nebyl překonán, třebaže i další alba vykazovala výtečný instrumentální a aranžérský potenciál. Byla to soběstačná parta a proto se o pěvecké záležitosti také navzájem dělila v členské základně. Tohle myslím, že byla jejich slabina. Nikdo z nich nebyl skutečný rockový vokalista, který by vedle výtečných instrumentálních vstupů dokázal kapelu ještě pozvednou po pěvecké stránce. To ale zjevně nebylo přáním kapely.
Progresivní kytarový rock s folkrockovými názvuky. Na tomto albu ten klasický britský hardrock osobně moc necítím, když přesídlili do USA a skupina prodělala personální proměnu, zněli už samozřejmě tvrději a hardrockověji, ale to není ryzí příklad tohoto alba.
Znějí jinak než později slavní Dire Straits, ale taky nemají ten skrytý bluesový podtón, jako američtí Steve Miller Band.
Nicméně pokud se budeme bavit o klasickém britském rocku, bez dalších příměsí, tohle album bude velmi správným – možná učebnicovým příkladem.
Pět hvězdiček určitě ustojí!
↧
Bathory - The Return....
Něco málo přes půl roku po vydání debutu se Bathory na scéně objevují s novou náloží.
Ačkoliv je nahrávka střižena podle velmi podobné šablony, přece jen se tu najde pár věcí, které zajistily, že Quorthon neobléká stejný kabát...
Oproti eponymnímu předchůdci je album delší skoro o deset minut, o poznání pomalejší (ovšem balady nečekejte) a méně kořeněné punkem. Nachází se zde i jedna skladba, trvající přes pět minut (na více než desetiminutové opusy si ale ještě budeme muset počkat), a také v textech se začínají objevovat jiná témata, nežli jen ta „pekelná”...
Například v "Total Destruction", následující po obligátním (téměř tři a půl minuty dlouhém) intru "Revelation Of Doom", se v textu zrcadlí tehdejší celosvětový strašák možného posledního (atomového) vojenského konfliktu, který se vznášel nad celým obdobím tzv. studené války.
Hned další "Born For Burning" pojednává o honu na čarodějnice, přičemž vychází ze skutečného příběhu jisté Marrigie Ariens, upálené v Holandsku v roce 1591.
Za povšimnutí stojí i text páté "Bestial Lust", kde Quorthon líčí svůj zážitek s nejmenovanou náruživou slečnou na záchodku jednoho stockholmského rockového klubu.
Jako poslední zmíním šestou "Possessed", o posedlostí trpícím lunatikovi...
Bez zajímavosti není ani fakt, že toto album nebylo, jako jediné z první pětice, nahráno v Heavenshore, nýbrž v dražším studiu Elektra (stejnojmenné nahrávací společnosti), přičemž tzv. Heavenshore studio byla vlastně pronajatá garáž v jakési autodílně na jižním předměstí Stockholmu. Pravdou však zůstává, že typicky kanálnímu zvuku raných Bathory tahle skutečnost nijak nepomohla; nebo neuškodila (jak kdo chce)...
I když se „dvojka” Bathory posunula o kus dál a ještě jasněji vytyčila „černý žánr”, není už takovým šokem, jako byla „jednička”, takže kvůli odlišení půl hvězdy uberu.
P. S.
Velice povedený a sugestivní je rovněž obal s fotkou měsíce na zamračené obloze...
↧
↧
Ten Years After - Ten Years After
Ten Years After už pri prvej skladbe znie ako poriadna dávka rýchleho belošského blues ktorý hrajú hudobníci s čistého potešenia ( a tak sa aj poslucháč teší spolu s nimi) .
Pri druhej skladbe I Can't Keep from Crying, Sometimes sa hudba dosť spomalí .
V tretej si zasólujú gitara a klávesy .
V ďalšej piesňi notoricky známej Spoonful od Willieho Dixona si gitara sekne pekné sólo ináč vtedy dobová záležitoť pekne zahraná.
Losing the Dogs pieseň s country feelingom.
Feel it for me je tam opäť veľmi pekné sólo a ešte silná basgitarová linka. Radosť počuvať takéto album.
Love until I die Ahá tak začnem, prvých 5 sekúnd a hneď som si všimol ten gitaroví riff úplne mi pripomína gitaru v piesňi Crossroads verziu od Claptona,za zmienku ešte v skladbe stojí fúkacia harmonica.táto pecka je asi môj favorit albumu.
Don't Want You jéé moja slabosť akustická gitara to stačí.
Help Me ďalšia Dixonovka pomalé tempo rýchla gitara nárek speváka len potvrdzuje že kto má rád blues by si mal túto skupinu určite vypočuť.Prekvapuje ma silná hlasitosť basgitary. Na rok 1967 je pomerne dosť hlasná.
V bonusoch stoja za zmienku peckovité piesňe Spider In My Web, The Sounds.
↧
Spálený, Jan - Blues In Mind
Toto je jediné album Jana Spáleného (potažmo už ASPM, protože se na něm významně podíleli i Kalandra a Havlíček), které nemůžu vystát a nedokážu pořádně pochopit, za jakým účelem vůbec vzniklo. Většinu stopáže tvoří písně z předešlé desky "...asi v tom bude nějakej háček"; krásné, v češtině kouzelné a fascinující texty, které na ní jsou, byly přeloženy (přebásněny by byl moc silný výraz) Ondřejem Hejmou do angličtiny. Spáleného a Kalandrova angličtina je ovšem divná - spíš smutným, než legračním způsobem. Výraz, přednes a schopnost přenášet myšlenky i emoce, což je v češtině pro tyto dva zpěváky jejich nejsilnější stránkou, jsou v jazyce, jenž jim je evidentně cizí, naprosto setřeny. Když špičkoví čeští bluesmani zpívají anglicky, zapadají do průměru. O doprovod se sice stará skvělá kapela (Michal Pavlíček na kytaru, Jiří Veselý na basu, na valchu si pak zahrál známý letecký modelář a autor mnoha skvělých textů pro ASPM Vladimír Hadač), ale aranžmá písní jsou víceméně stejné jako na "Háčku" a tak mi vlastně nezbývá pražádný důvod tohle album poslouchat, když vlastním i jeho bezvadného českého sourozence.
↧
Nirvana - Bleach
Druhé album ktoré som počul od tejto formácie.
Prvé čo ma pri počúvaní tohoto albumu prekvapilo bola tá ohromná tvrdosť s akou Kurt Cobain depresívne takpovediac trieska do gitary .
Piesňe ako Negative Creep , Mr. Moustache sú ozaj tvrdé niekde až pripomínajúce Trash , ale sú to iba depresívne stavy hráčov alebo skôr hráča jedného.
Nirvana sa svojim debutovým albumom komerčne nevyšplhala ne prvé priečky hitparád (tak ako druhý album Nevermind) aj keď jedna pieseň About A Girl sa myslím stala ale nebol s toho taký fenomén.
Táto pieseň je okato vyčnievajúcim článkom albumu . Samotný Cobain rozmýšlal či ju vôbec vloží do albumu pretože znie veľmi naliehavo akoby na silu vložený hit .
Ľahko zapamätatelný riff pripomínajúci beatles.
Nirvana nastolila poslednú(podľa môjho subjektívneho názoru ) poriadnu dobu rockovú ktorú si ani nestihla užiť.Vyzdvihnúť môžem určite obal albumu je to umelecké dielo.Piesňe ako School, Love Buzz sú pre niekoho nepočúvateľné a pre niekoho úžasné úplne chápem keď niekto tento album neznáša alebo naopak zbožnuje.Ako som už spomínal je to najdepresínejšie čo som kedy počul takže ak máte hlboké depresie a nepomáhajú vám smutné pomalé piesňe siahnite po Bleach.
↧
Beatles, The - Past masters volume two
Kolekce beatlesovských singlů nazvaná Past Masters Volume Two je druhou tváří hudební produkce slavné čtyřky mimo řadová studiová alba. Nikdy jsem pořádně nepochopil, proč koncern EMI v kooperaci s Apple neudělal pořádek v nějakém názvovém sjednocení.
Nejprve to bylo THE BEATLES 1967̶1970 (samozřejmě ten přesah roků beru na vědomí), potom to byla tato verze PAST MASTERS VOLUME TWO a když vyšlo poslední luxusní vydání jejich kompletu, tak jednoduše vydavatelé propojili PAST MASTERS VOLUME ONE A VOLUME TWO na jeden CD nosič.
Z pohledu ediční politiky vydavatelství je to chaotické pojetí vydávání singlové produkce, nehledě o obaly a nejsem jediný, kdo si této výrazné anomálie povšiml a jejich záměr nepochopil.
V dnešní době je výraz singl zapomenutým prehistorickým reliktem, a nejmladší generace ani pořádně neví, co se skrývalo pod názvem SP, EP a LP. Nicméně v šedesátých letech byl význam singlu zcela zásadní a svým postavením stál nad samotným elpíčkem. To zcela ovládlo během sedmdesátých let trh a od druhé poloviny osmdesátých let bylo vytlačeno CD nosičem…
Nicméně hudba za to nemůže a když se pod drobnohledem podívám na jednotlivé písně mých oblíbených Beatles, prožívám stále stejně příjemný pocit, hraničící s hudební extází, třebaže jejich hudbu poslouchám hodně přes čtyřicet let a je pro mě životodárnou mízou…
DAY TRIPPER – výtečný riff! Skvělé unisono kytary a baskytary a chřestící tamburína a šlapající bicí nástroje se zemitou melodickou baskytarou v nádherném souladu harmonického uchopení s jedinečnými sborovými hlasy. Pěvecké sólo má Paul McCartney.
Uprostřed skladby George Harrison vystřihne kytarové sólo s odlišným zvukovým zabarvením. Samozřejmě i já vnímám „fatální“ výpadek v reprodukci. Divím se, že to George Martin nenechal při finalizace přetočit znovu (!?). Základní riff se stal postupem let stejně zásadní ve světě bigbítu (rocku) jako Sunshine Of Your Love (CREAM), Love Like A Man (TEN YEARS AFTER), Jumping Jack Flash (ROLLING STONES) nebo Gimme Some Lovin´(SPENCER DAVIS GROUP). Paráda!
WE CAN WORK IT OUT – Paul McCartney opět v akci. Úderná kytara je cloněna zvukem harmonia, které zde hraje významnou roli. Nejenom, že je Beatles poprvé použili, ale také zde zaznívá tendence osvobodit se od tříkytarového schématu dobového trendu tehdejších skupin. V refrénu dochází k rytmickým akcentům vyvolávajícím pouťovou panoptikální atmosféru. Vynikající harmonické spojení a skvěle zazpívané od začátku do konce. Ve skladbě je cítit převažující vliv mccarthyovského hudebního cítění nad leninovským. V této době to nikdo samozřejmě takto nerozlišoval, ale po historickém ohlédnutí nad beatlesovskou historií se tomuto dojmu nelze ubránit…
PAPERBACK WRITER – rychlejší údernější příspěvek. Sólo zpívá Paul McCartney za doprovodu ostatních Beatlů s andělskými falzety. Do skladby vymyslel vynikající basovou linku v melodickém duchu s pořádným švihem. Přiostřené elektrické kytary nažhavují atmosféru a dusajícími Ringovými bubny. Na rok 1966 je to docela syrová a odvázaná skladba. O čtyři roky později by to v novém aranžmá byl základ pro zemitý hardrock, o kterém se v dané m roce samozřejmě ještě nic netušilo. Harmonicky nijak nekomplikované téma, ale sevřená instrumentace s vokální složkou zde slaví opravdový triumf….
RAIN – bubenické intro představí další skladbu. Zpívá ji sólové John Lennon a také v ní prosadil silněji svoje ego – měřeno i obsahem textu samotného. Elektrické kytary mají zvláštní elektrický dozvuk a ve spojení s vynikajícími vokálními party dělají ze skladby vynikající počin. Ringovy bubenické breaky se častěji než jindy pouštějí do rytmického zvýraznění a ohýbání tónů ve zpěvu má nadzemský charakter a já zde cítím předpsychedelický obraz. Harmonická struktura skladby a pozpátku natočený záznam to jenom potvrzují, stejně tak jako vynikající baskytara Paul McCartneyho, který stále častěji volí melodickou linku. Skladba je odrazem počínajícího složitého období v soukromí, kdy hledal únikové cesty z reality. Výtečný hudební deník s nezaměnitelným autorským rukopisem…..
LADY MADONNA – výrazný klavírní nástup a za hlavním mikrofonem je opět Paul. Jeho hlas má tentokrát hlubší „dospělejší“ barvu. Přesně frázuje a mění jednotlivé odstíny s obsahem textu za podpory výrazně nosového hlasu Johna Lennona. Harrisonovy kytarové party jedou v souběžném schématu s dunivou baskytarou. Mají zaostřený tón a je věčná škoda, že nedostává příležitost rozehrát sólo do vlastního hudebního pojetí. Ringovy bicí znějí hutně, ale zastřeně, ale hrnou svou zvukovou laviny přesně podle daných intencí. Máme zde také dechovou sekci – což je společnost známého londýnského jazzmana Ronnieho Scotta. Podtrhuje harmonickou polohu a dodává potřebnou hutnost
THE INNER LIGHT – zabloudíme do snového orientu. George Harrison dostává příležitost prosadit v rámci Beatles vlastní hudební cítění a myšlení. Pro mě osobně je to krásné hudební setkání. Nevadí mi indické harmonie a tetelivé harmonické výchylky. Všechno zde má svůj vnitřní hluboký řád, který bohužel evropanskému uchu nelahodí. S tímhle ale problém nemám. Výtečně nahrané kytarové party, ale i ostatních nástrojů včetně osobitého rytmického pojetí. Indická filozofie do Harrisonova života vstoupila už jednou provždy a dala jeho životu vnitřní smysl. Nikdy jsem tuhle skladbu „nevynechával“, ba naopak jsem ještě dával více volume doprava, i když jsem kolem sebe viděl nepochopení. Krásná skladba v každém rozměru…
HEY JUDE – veleslavný hit, který snad nemůže na světě nikdo neznat. Paul McCartney zde potvrdil schopnost vynikajícího melodika a napsal ve středním tempu výtečnou skladbu. Vložil do ní stupňující se napětí a harmonické rozpínání, které deklarují nekonečné sbory. Do skladby vstupují i smyčce z pozadí. Nicméně musím zalitovat, že ve skladbě byl „odsouzen“ George Harrison nahrát baskytarové party a nedostal příležitost zde vystavět kytarové sólo. On sám to později n zapomněl připomenout. Skladba se mu líbila, ale neprosadil svůj hudební názor… Paul McCartney se interpretačně do skladby položil s nevázanými emocemi až do nekonečného fadeoutu. Jedna z nejhranějších písní Beatles v dobách její existence, ale podle statistiků i v dnešní době. Podmanivá melodie s vystavěným bohatým harmonickým základem měla velkou účinnost…
REVOLUTION – syrová rocková skladba od prvního tónu. Elektrická kytara zde má syrový až agresivní sound a výrazně ze vymyká z beatlesovských kytarových partů, které už za léta máme v uších a vnímáme jejich jemné nuance, třebaže s přibývajícími léty cítíme i vývoj v používání dalších zvukových možností. Jedna z nejhlasitěji nahraných písní, které Beatles realizovali. Do značné míry ji akceptovali i metalisté, ale i punkeři. Je to v podstatě rock and roll ovšem v hodně předimenzovaném derivátu. Interpretující John Lennon, který skladbu i napsal reaguje na dobové politické napětí a harašení zbraněmi a dovolí si otřít se i o čínského diktátora Mao Ce-tunga. Uprostřed skladby zazní krátké ještě intenzivněji zahrané sólo na kytaru, kterému sekunduje z pozadí elektrické piano, na které hraje v té době ještě méně známý studiový hráč, hostující Nicky Hopkins. Skladba se mě líbila od počátku a výrazně jsem zesiloval volume doprava, abych si vychutnal atmosféru „politického harašení“ implantované do jeho poselství a obecně zkreslený sound…
GET BACK – dunivý sound dobře šlapající rytmiky a důrazných basů přináší rock and roll, ve kterém vnímám rhythmandbluesový základ. Lennonovy a Harrisonovy kytary mají patřičné napětí a dokáží gradovat, ovšem jsou podporovány opět hostujícím Američanem – výtečným Billy Prestonem, který do skladby vloží výtečně zahrané téma na elektrické piano Fender-Rhodes. Kytarové sólo uprostřed skladby si ovšem zahraje Lennon sám a Harrison mu k tomu dělá svými doprovody prostor. Je to skladba z dílny Paula McCartneyho a rovněž jeho interpretační vklad má potřebné napětí a výraz. Lennon tvrdil, že když skladbu poprvé nahrávali ve studiu, v refrénu „get back“ se vždycky upřeně díval na přítomnou Yoko Ono a dával jí tak najevo, aby vypadala nejen ze studia, ale i z Lennonova života…
DON´T LET ME DOWN – vynikající skladba od prvního akordu. Pochází z dílny Johna Lennona, který ji také výtečným způsobem interpretuje. V jeho hlasu cítím pocitovou rozháranost a nejistotu, ale zároveň pevnou víru v novou lásku a vztah. McCartney vkloádá do skladby vynikající basovou linku, která se propojuje s rozostřenými elektrickými kytarami. Významným podíl na hudební vibraci v této skladbě vedle Lennonovy interpretace má hostující Američan Billy Preston, který zde hraje na elektrické piano Fender-Rhodes a vkládá v závěru skladby výborné soulem okořeněné sólo. Skladba má zvláštní rozostřený sound a už na ni nikdy nezapomenete, protože Beatles se prezentují podobným směrem pouze v této skladbě. Je naléhavá a vroucná a obnažená na kost…
THE BALLAD OF JOHN AND YOKO – klasický rockandrollový kousek, kterýá nahráli pouze John Lennon a Paul McCartney. První z nich nahrál kytary, klavír a obstaral i sólovou interpretaci, zatímco druhý se posadil za bicí soupravu a za klavír, nahrál i marracas a pomáhá mu s vokální složkou. Na baskytaru jsem nezapomněl – nejenže má patřičný hutný a pevný zvuk, ale vkládá do rytmu písně názvuk rytmu reggae. Není to žádná objevná experimentální skladba, ale oba se vracejí ke kořenům hudby, na které vyrostli a jsou v ní stále hodně přesvědčiví…
OLD BROWN SHOE – jedna z nejlepších a umělecky nejsilnějších skladeb, které George Harrison napsal v dobách Beatles a nic na tom nemění okolnost, že to byla B-strana singlu. Významově se před ní dostává snad jen While My Guitar Gently Weeps a Something. Milují tuto skladbu a George v ní dokázal jako autor výrazným způsobem vyzdvihnout svou skladatelskou potenci. Stylově bych ji označil jako boogie. McCartney do ní nahrál excelentní basovou linku s přímo ukázkovým pojetím basové melodiky a technicky na velmi dobré úrovni. Údernost ale vykazují i přiznávky klavírních partů a z pozadí přicházející harmonický vstup hammondek. Ringo Starr drží celou rytmickou páteř včetně několika zemitých breaků a Harrison do mezihry vystavěl výtečné kytarové sólo, bohužel i tady na můj vkus velmi krátké, třebaže bylo cítit, že technicky si pohrával s každým tónem. Píseň má výrazný rytmický a dynamický obsah a patří mezi moje oblíbené dodnes…
ACROSS THE UNIVERSE – skladbu známe už z posledního alba Let It Be. Tady ovšem máme co do činění s alternativní verzí. Lennonova skladba z psychedelického období. Má krásný poetický a metaforický obsah textu. Je zpívána se zvláštním napětím a autorův hlas rozpoznáte mezi stovkami jiných hned v prvním okamžiku. Také se tady experimentuje. Plácání křídel přistávajícího hejna hus je už samo o sobě originálním nápadem (Pink Floyd na Ummagumma s tím přišli až po nich). Také slyšíme elektronicky preparovanou kytaru a aplikaci wah wah pedálu. Skladba je nahrána v rychlejším tempu a rozdíly od albové verze rozpoznáte hned na první poslech. Lennonův únik do vesmírného nekonečna voní po psychotropních látkách, ale po letech vnímáme hlavně celkovou atmosféru písně opravdu originálního pojetí. Moc rád ji dodnes poslouchám…..
LET IT BE – singlová varianta slavného skladby Paul McCartneyho má svoje rozdíly od albové verze. Kytarové sólo zde nahrál v overdubbingu George Harrison za použití Leslie efektu, což dodává skladbě zvláštní sound. McCartney vymyslel nádhernou melodii, kterou dokázal vystavět díky svému mimořádnému talentu pro pevnou harmonickou strukturu. Skladba má vnitřně duchovní charakter a bývává přirovnávána ke gospelu songu. Její hymničnost a komplexní vyznění nejsou tak úplně vzdáleny skladbě My Sweet Lord. Vedle výrazných klavírních partů zde v pozadí slyšíme i hammondky, které zpěvňují harmonický základ společně s nádhernou pěveckou interpretací. Rovněž velmi známá a oblíbená skladba, která se dodnes vyskytuje na playlistech rádií celého světa a pro někoho je i jakousi „tečkou“ za existencí Beatles v obecném slova smyslu…
YOU KNOW MY NAME (LOOK UP THE NUMBER) – co říci k této skladbě. Lidé ji poměrně dost často odmítají a vyjadřují se o ní v pejorativních poznámkách. Bylo jim to zapotřebí? Dostali se jako skladatelé a hudebníci do slepé uličky? Demonstrují její pomocí svůj odpor k show-businessu? Dělají si blázny ze svých posluchačů?
Osobně to vidím jinak, skladba pochází z r. 1967, který byl pro skupinu Beatles hodně hektický. Třebaže už nekoncertovali, často pobývali v nahrávacích studiích a po nekonečně dlouhých nahrávacích frekvencích, při kterých se dostavovala zákonitá únava, stres, rozčilení, hádky a přepětí s vzájemnými nedorozuměními muselo přijít nějaké uvolnění, odpoutání se od nekonečných hodin, dnů, týdnů a měsíců nahrávacího procesu. Kumštýři v takové situaci reagují různě… opíjejí se, aplikují psychotropní látky… Beatles to vyřešili šalamounky. Z daného přepětí se rozhodli vyskočit pomocí hudby a tak natočili tuto ironickou hříčku. Kdo není obeznámen s beatlesovskou historií a kdo nezná podrobněji jejich hudební produkci, tak by v tomto počinu Beatles nikdy nehledal. Nicméně čitelné hlasy Johna Lennona, Paula McCartneyho a Ringo Starra nelze zapřít a tak posloucháme dunivý klavír, natahování bicích hodin, krkání, jazzové téma, ale i stylizovanou latinskoamerickou náladu, hraný divadelní patos… je to prostě úlet do kterého vstupuje i hostující kytarista Rolling Stones ̶ Brian Jones, který zde nahrál bizarní sólo na saxofon…
Je to zvláštní tečka za vynikající hudební kolekcí, ale osobně mě nijak nepobuřuje a myslím, že jenom připomíná jednoduchou pravdu, že Beatles měli smysl pro humor a tady nám ho osobitým způsobem dokázali naservírovat. Dobrou chuť!
Plný počet hvězdiček!
↧
↧
Bathory - Under The Sign Of The Black Mark
Třetí zásek a opět kultovní záležitost!
Produkce a zvuk jsou sice nejhorší z dosud vydaných nahrávek (nejspíš vůbec ze všech od Bathory) a sám Quorthon se později velmi nelichotivě vyjádřil i o svém zpěvu na tomto počinu.
Navzdory tomu bývá (vedle debutu) právě "Under The Sign Of The Black Mark" nejvíce opěvováno přívrženci dřevního black metalu, ať už z řad posluchačů nebo hudebníků. Nepřekvapí proto, že právě tohle album je asi nejvýznamnější inspirací většiny spolků druhé blackmetalové vlny a mnohými bylo až bezostyšně vykrádáno.
Co nahrávku odlišuje od obou předešlých, jsou zejména bicí; znějí tu výrazněji, hutněji a rozmanitěji, což celku určitě prospělo. Rovněž častější střídání temp dodává větší pestrost a posouvá „trojku” Bathory dál. Velmi působivé jsou pomalé pasáže, podbarvené klávesami; ale o pořádně zběsilé sypanice zde také nouze není. V neposlední řadě sehrálo svou roli i zařazení sborových zpěvů a „chytlavějších” refrénů. (A abych nezapomněl, intro "Nocturnal Obeisance" má pouhou minutu a půl...)
Pokud jde o texty, za zmínku stojí přinejmenším tyto:
"Massacre", líčící blíže nespecifikovaný nájezd na nic netušící vesnici (tady si vždycky vzpomenu na Karla Kryla a jeho „Král do boje táh’ a sotva se vzdálil, tak vesnice pálil a dobýval měst...”).
Následující "Woman Of Dark Desires" je o neblaze proslulé Alžbětě Bathoryové, v našich končinách známější jako Čachtická paní.
A do třetice – hrůza zaživa pohřbeného ve skladbě "Call From The Grave"...
Podtrženo, sečteno – i přes příšerný zvuk velice povedená záležitost, která si „uctívání” a status kultu bezpochyby zaslouží.
↧
Deep Purple - Stormbringer
STORMBRINGER.
Naozaj, tento album priniesol búrku aj do radov Deep Purple. Hughes začal svojimi funky piesňami prinášať nepokoj do hard-rockovo zameranej kapely. Blackmore, vtedy skúšaný ťažkými depresiami z rozvodu so svojou manželkou Babs, absolútne nejavil záujem o nahrávanie ďalšieho albumu v kapele, ktorú po odvrhoch jeho nápadov vrátiť sa k poctivému rocku dal Glenn a David do funky formy. A výsledok? Odpovedajúci situácií.
Slabý album s pár "nutnými" hitmi (Stormbringer, High Ball Shooter (Ritchie ju neznášal), Lady Double Dealer), absolútne slabými nepárplofskými songami (Love Don´t Mean a Thing, Holy Man, Hold On) ale predsa nádhernou Blackmoreovou rozlúčkou s touto érou DP - Soldier of Fortune - ktorá ukázala smer, akým sa bude gitarista uberať.
A napokon sľuby, že sa ďalšia LP vráti k rocku - áno, ale bez hlavnej zložky tejto kapely. Come Taste the Band je fantastický album, ale predsa len je to už iná kapela.
Rozporuplné pocity.
2
↧
Nirvana - Nevermind
Druhý album tejto skupiny je naozaj jedno umelecké dielo čo pieseň to skvost.
Aby ste pochopili toto je jediný album no ešte spolu s AC DC – Let There Be Rock S ktorého som sa naučil hrať na gitare. všetky piesňe. No okrem piesňe Endless Nameless ale tá skladba sa nenachádza na všetkých verziách albumu.
Album otvára notoricky známa skladba Smells Like Teen Spirit .Treba ale uznať že pieseň má chytľavý riff a jednoduché krátke ale predsa úžasné sólo.
Na druhú pieseň In Bloom skupina natočila dobrý videoklip taký ten old schoolový .
Treťia pieseň Come as You Are je taktiež dosť známa je to prvá pieseň spolu s House Of The Rising Sun od Animals ktorú som sa poriadne naučil hrať na gitare opäť jednoduchý chytľavý riff tentokrát trocha skreslený ako keby Kurt Cobain hral pod vodnou hladinou skvost!
Pieseň Breed sa svojou tvrdosťou vracia ku koreňom albumu Bleach dosť ťažká vec.
Ďalšia pecka Lithium zo smutným introm takéto piesňe od Nirvani jednoducho zbožňujem.
Polly Asi moja najobľúbenejšia pieseň od nich milujem ten gitarový riff nikdy sa ho neviem nabažiť.
Táto pieseň Territorial Pissings má veľmi zaujímavý názov nie ? gitara je tu taká hlasná že to je takmer nepočúvateľná , ale dá sa to vypočuť.
Klasická Nirvánovka Drain You takú akú ju mám rád a ešte ma nikdy neomrzela.
Lounge Act intro neobvykle začne vybrnkávať basová linka no hneď sa k nej pustí gitara s opäť jednoduchým powerakordovým riffom ktorý je ako vždy úžasný.
Stay Away skladba kde sa Kurt rozpráva sám zo sebou.
On a Plain jedna s piesňí ktoré znejú podobne ako tie ostatné ale v tom dobrom duchu.
A nakoniec Something in the Way s ktorou(musím použiť to slovo) ZáBILI album úžasný koniec.
Niektoré verzie albumu obsahujú skladbu Endless Nameless Je to pieseň plná bolesti
Na tomto albumu nieje ani jedna slabá pieseň je to tak.
↧
Beatles, The - Days Before The Hard Night
Dostalo se mi do rukou CD, které prodávají v naše městě Levné knihy. Je to zavedená firma, která prodává levnou literaturu, ale i DVD a CD nosiče. Tedy legální a seriózní kamenný obchod…
Oba tohoto CD se nesla ve znamení designu beatlesovského řadového alba A Hard Day´s Night – nicméně NEJEDNÁ SE O NOVÉ CD S THE BEATLES – to musím podotknout předem!
Co tedy dělá tento titul mezi diskografií The Beatles?
Domnívám se, že poctivý fanoušek a sběratel The Beatles by si tohle album pořídit měl – třebaže se nejedná o slavné kvarteto.
Zaprvé – CD stálo tuším jenom 100 Kč – tohle ale není ten pravý důvod. Album je významné tím, že zachycuje pohromadě skladby autorského tandemu Lennon/McCartney, které většinově nebyly The Beatles natočeny, oficiálně vydány na nosičích (pár bootlegů ovšem některé ze skladeb asi bude obsahovat) a nejsou pro širší veřejnost známy. Ano – když se objevily před lety tři dvojdiskové Antologie Beatles, některé ze skladeb se na těchto nosičích objevily. Měly buď charakter zkušebního materiálu, nebo hudebního fragmentu, nebo dokonce i celého záznamu. Přesto ale ani zde nebyl tento seznam zachycen v nějakém komplexním seznamu.
Sběratelé beatlesovské pozůstalosti ale najednou objeví, že ty skladby, o kterých léta vědí, že existují a byly natočeny jinými skupinami a zpěváky, mají najednou k dispozici.
Stačí vzpomenout na výtvarnou knihu Alana Aldridge: Beatles v písních a obrazech – kde se objevují texty těchto písní a přitom nebyly nikdy nalezeny na singlech, ani na řadových albech nebo výběrech.
Původní vydání Aldridgeových knih Beatles An Illustrated Lyrics No. 1 a No. 2 (zejména druhý díl) nám nabídly další texty písní, které jsme nikdy neslyšeli…
Seznam těchto neznámých sběratelských perel není ovšem úplný. Nejsou zde skladby (podepsané samozřejmě autorským tandemem Lennon/McCartney) IT´S FOR YOU, WOMAN (nezaměňovat se skladbou Johna Lennona na albu Double Fantasy!), PENINA, NOT UNKNOWN, INDIA, DERA DHUN, LITTLE EDDIE, SUICIDE, FOUR NIGHT IN MOSCOW, STEP INSIDE LOVE (natočila zpěvačka-kamarádka Beatles – Cilla Black), PINK LITMUS AND PAPER SHIRT… pocházející z různých období beatlesovské existence.
Skladbu HELLO LITTLE GIRL natočili svěřenci manažera Briana Epsteina Fourmost, WORLD WITHOUT LOVE natočili Peter And Gordon (Peter – byl málem švagrem Paula McCartneyho. Jmenoval se Asher a byl bratrem jeho přítelkyně Jane Asherové – britské herečky, se kterou byl McCartney zasnouben a žil v londýnské rezidenci jejich rodiny. Později se stal obchodním ředitelem firmy Apple v USA). Také bych měl poznamenat, že tuto píseň v anglické verzi natočila v r. 1966 pražská skupina Crystal na singl, dnes sběratelský unikát.…, BAD TO ME natočili Billy J. Kramer And The Dakotas…. Další písně nazpíval Tommy Quickly a Američan působící v Británii – P. J. Proby…..
Dnes už se můžeme jenom dohodovat, proč tyto skladby nebyly oficiálně vydány The Beatles na singlech a albech. Na první poslech je jejich beatlesovský styl raných šedesátých let krásně čitelný a nezdá se, že by to byly nějaké hrůzné pokusy s hudbou. Autoři ovšem mohli mít na tyto písně úplně jiný názor – nemuseli být spokojeni s melodiemi, anebo také z texty, třebaže v těch časech se na kvalitu textů příliš nehledělo a hudba z této doby byla určena zejména k tanci a zábavě, než k nějakému hlubšímu meditování nad jejich obsahem.
Zdržím se tentokrát jakékoliv recenze, není namístě. Třebaže na obalu alba jsou vypodobněni slavní The Beatles, není to jejich regulérní album. Přesto se domnívám, že by toto CD mělo být v jejich diskografii zařazeno pro názorný příklad, jak asi zněly jejich rané písně pro konkrétní představu. Kvalita záznamu není určena pro hifi aparatury, třebaže byl záznam digitalizován a úroveň nahrávek není příliš vysoká. Je to však živé hudební svědectví o písních, které zcela určitě nebudou oficiálně nikdy vydány a signovány jménem The Beatles – proto je doporučuji pozornosti skutečných beatlesovských sběratelů a skalních příznivců.
Petr Gratias
↧
↧
Van Halen - Women and Children First
Třetí studiové album téhle metalové smečky se nese ve znamení návratu k tvrdšímu a hutnějšímu zvuku. Po prvních posleších jsem ho měl zařazené ve stejné škatulce jako dvojku, ale postupně se tato deska vypracovala mezi mé oblíbené.
Začátek je doslova a do písmene učebnicový - And the Cradle Will Rock... a Everybody Wants Some!! jsou vynikající pecky, které posluchače snadno naladí na tu správnou metalovou frekvenci. Slibný začátek je přibržděn rozplizlou a naředěnou skladbou Fools, té by slušelo zkrácení tak na poloviční délku. Po bezmála šesti slabších minutách je tak úlevou začátek další perfektní řežby Romeo Delight. Na krátičkou vsuvku Tora! Tora! plynule navazuje stíhačka Loss Of Control, taktéž velmi povedená skladba. Take Your Whiskey Home s akustickým intrem přináší mírné odlehčení, kterého se nám dostané návdavkem i v následující swingové Could This Be Magic? Tato jakási "první vlaštovka" se pak mnohem výrazněji prosadí na albu Diver Down o dva roky později, kdy kapela těmto hříčkám dá ještě více prostoru. Závěr desky obstarává - opět metalově směřovaná - skladba In a Simple Rhyme. U ní se paradoxně vždycky nejvíc těším na její úplný závěr, v němž na několik vteřin zazní naprosto bombasticky zatěžkaný riff a já si představuji, jak vynikající skladba by na něm mohla být vystavěna. Inu není každý den posvícení...
Na desce je mimo jiné sympatický i fakt, že Van Halen - poprvé ve své kariéře - vystavěli celé album z původního materiálu a neuchýlili se k žádným coververzím. Kvalitní skladby k tomu tentokrát rozhodně měli. Album je to pro mě jistě lepší než Van Halen II, vidím ho tak na půli cesty mezi dvojkou a debutem.
↧
Humble Pie - As safe as yesterday is
Humble Pie byla anglická rocková kapela, kterou si pamatuji jako nedílnou součást diskoték (rockoték) první poloviny sedmdesátých let. Steve Marriott byl poměrně známou osobností už z postpsychedelických Small Faces. Této kapele bylo vytýkáno, že příliš stojí na singlové produkci a není schopna napsat, nahrát a zaranžovat pořádné regulérní album. Asi to Marriotta hodně štvalo a proto zanechal Small Faces svému osudu (přetransformovali se ve Faces) a založil Humble Pie, aby dokázal, že podobné tvrzení je nesmysl. Umělecky sice Humble Pie podle mého soudu Small Faces přesáhli, ale zase si nemyslím, že by jejich podíl až tak zásadně výrazným způsobem ovlivnil vývoj britské hudební scény. To samozřejmě neznamená, že by kapela byla nějakou periferní záležitostí. Naopak, pokud byste hledali v těch časech ryzí rockovou skupinu na britské scéně, určitě byste je nemohli vynechat. Jejich koncertní vystoupení měla kvalitní úroveň, ale stála v drtivě většině na soundu dvou kytar, baskytary a bicích nástrojů (s občasným hostováním najatých hráčů). Syrový rock si zde podává ruce s blues ve velmi zdařilých dimenzích. Ve studiu si ovšem kapela mohla dovolit vstoupit do tématu i jinými zajímavějšími podněty, o čemž svědčí hned jejich první album…
DESPERATION – vrčení hammondek v úvodu nabízí těžký sound podepřený syrovými kytarami, dunivou baskytarou a rozevlátými bicími nástroji. Marriottův vokál má zastřenou až chrčivou barvu, což se v daném druhu hudby přímo vyžadovalo. Framptonův vokál je o něco jasnější a otevřenější. Navzdory hammondkám a jinak vedeným basům, mám ale trochu pocit, jako by se ve frázování zpěvu kapela přibližovala k Rolling Stones koncem šedesátých let. Hammondky nahrál Peter Frampton a výtečné přímé hluboké basy Greg Ridley, bývalý člen Spooky Tooth. Vláčný sound prokresluje kytarové sólo Marriotta, které drží skvělou melodickou linku…. Autorem je John Kay, vůdčí osobnost legendárních kanadských Steppenwolf.
STICK SHIFT – hutný sound v pomalejším tempu zachovává i další skladba. Marriott a Frampton se zde dělí o kytarový prostor. Zatímco první z nich nahrál slide-kytaru a varhany, druhý mám pěvecký prim. Odlišné pojetí skladby má silný nástup ve výrazném dynamickém uchopení. V refrénu skladba přidá na tempu, ale vzápětí se vrátí zpět do jakési přetransformované bluesové podoby, která nezní vůbec špatně a s varhanním soundem zh pozadí nastolí psychedelické ozvěny své doby. Zajímavý příspěvek…
BUTTER MILK BOY – úvod hodně připomene kanadské Steppenwolf (Born To Be Wild) díky použitému riffu. Je to klasický syrový rock své doby. O pěvecké party se zde tentokrát dělí Frampton s Ridleyem. Frampton tlačí více na hlasivky, zatímco Ridley má čistší hlas. Frampton nahrál vedle kytarových partů i klavír, zatímco Marriott vedle kytary ještě hammondky. Komplexní rocková skladba s výraznými bubenickými breaky Jerryho Shirleyho, ale i klouzavými Marriottovy tóny jeho sólující kytary.
GROWING CLOSER – tuto skladbu napsal varhaník Small Faces – Ian McLagan a vrací tak Humble Pie částečně k jejich soundu. Frampton nahrál akustickou kytaru, zatímco Marriott výtečnou foukací harmoniku, ale i indické bubínky tabla. Basová linka je skvělá, stejně jako percussion a bicí nástroje Shirleyho. Máme zde také hostujícího flétnistu Lyna Dobsona až do samého závěru a můžeme se opájet filigránskými tóny Framptonovy akustické kytary.
AS SAFE AS YESTERDAY IS – mohutný sound sevřeného rocku. Marriott opět za hammondkami, ale i s kytarovými party a s vokální složkou, zato Frampton má sólový vokál, hraje elektrickou kytaru a navíc bubínky tabla. Skladba působí hodně syrově a celistvě, aniž by popírala melodický přínos. Psychedelické ozvěny jsou ve skladbě poměrně čitelné a my už rozeznáme hlas zpívající Framptona a Marriotta, jako další poznávací znak kapely. Píseň má ovšem i okamžiky, kdy si uvědomíte, že když byste ořezali aranžmá na dřeň bude to relativně jednoduchá, ale krásná melodická písnička. Sympaticky působí akustické vybrnkávání na kytaru v prostřídávání s varhanním a klavírním soundem s vokálními příspěvky. Výrazný rockový riff v unisonu obou kytar a baskytary má nosnou konstrukci, než je jakoby nečekaně ukončen…
BANG! – tuhle vlastní skladbu si i Marriott sólově zazpívá za přispění své kytarové hry, ale především klavírního tématu. Greg Ridley zde nahrál ostré a velmi důrazné basy ve spojení s bubenickými breaky Jerryho Shirleyho. Baskytara má hutný sound ve stylu Jacka Bruce. Jinak mám ale trochu pocit, jako bych poslouchal nějakou skladbu z alba Exile On Main Street od Rolling Stones, ale třeba se mi to jenom zdá. Ten sound je hodně identický. Skladba je energeticky velmi exponovaná a rockově přímočará…
ALABAMA ´69 – máme tady country blues podle nejlepších pravidel americké hudby, o čemž svědčí i samotný název z amerického jižanského prostředí.. Frampton hraje na slide-kytaru, basové bubínky tabla a spojuje svůj emocionální projev s Marriottem, hrajícím na akustickou kytaru, foukací harmoniku a výrazně zpívá svým rozpoutaným způsobem v daném stylu. Z písně máme ten správný hospodský pohodový pocit, kdy zpívají nejen všichni kolem stolu, ale doslova celá hospoda a všichni se dobře baví. Se závěrečným protahovaným sborovým vokálem. Prostě pohoda a paráda pod jižanským sluncem, ale vytvářena ve staré dobré Anglii…
I´LL GO ALONE – velmi zajímavá experimentální skladba. Hostující Lyn Dobson zde nahrál party na flétnu, ale i na indický sitár (!). Obojí si výtečně prolíná s výborně preparovanými Ridleyovými basy, Framptonovou akustickou kytarou a klavírem, zatímco Marriott dodává druhou kytaru. Vynikající instrumentální skladba, která vnáší na album pokusy odbočit od standardního rocku jinými, třebaže dobově poplatnými směry.
A NIFTY LITTLE NUMBER LIKE YOU – Marriott hraje na hammondky (a docela zajímavě), ale vedle toho rovněž na kytaru a navíc ještě zpívá svým klasicky chraptivým způsobem, zatímco Frampton dodává další hlas a další kytaru, a blýskne se výborným kytarovým sólem. Úderný rock prvního plánu doplněný klavírními party a pořádně přiostřeným soundem. Další pořádně zemitý rockový příspěvek se zpívajícím Framptonem, který navíc ovládá klavír a kytaru, zatímco Marriott vedle hammodek další kytaru a přidává svůj pěvecký podíl. Výtečně šlapající rytmika – zejména vynikající basové figury Grega Ridleyho. Shirley nezůstává pozadu se svými bubenickými výpady. Rockandrollový nátěr ve skladbě nepřeslechnete, ale zároveň je to typ skladby, který vás napoprvé zaujme svou přímočarostí, útočností a nekompromisností, při zachování melodické linky a emocionálního nasazení. Ridley řádí na baskytaru ve velkém stylu a syrové kytary Marriotta a Framptona si podávají jednotlivá tématu v sólech, doprovodech i mezihrách. V závěru se Shirley blýskne minibubenickým sólem a skladba je uvedena do finále….
WHAT YOU WILL – v závěrečné skladbě se jako zpěvák prezentuje Frampton, vedle klavíru a kytary, zatímco hru na hammondky dodá Marriott, vedle kytary a svého vokálního přispění. Těžký zadek má svou důraznou hutnost, ale dynamicky se odstiňuje v jednotlivých tišších pasážích, kdy do hry vstupuje výtečné sólo na akustickou kytaru. Dlouhé tóny varhan, zpěvu v závěru opět prokreslují těžké údery bubenických breaků a cinkavé tóny akustické kytary se prolínají s emocionálním trochu chaotickým zpěvem….
Album As Safe As Yesterday Is jako komplexní celek vnímám pozitivně místy mi ovšem neznějí úplně originálně a své bytně, třebaže jeho hráčský potenciál je na velmi vysoké rockové úrovně. Snaha propojit hudbu s občasnými experimenty mi přijde jako sympatická a do jejich hudby vnáší prvek změny. Měli možná tu smůlu, že v daném roce startovalo svými alby hodně významných alb a třebaže jejich koncertní prezentace byly hodně úspěšné mezi těmi nejstěžejnějšími alby konce šedesátých let tohle album přece jenom nestojí. Jejich prezentaci a studiovou kreativitu oceňuji čtyřmi hvězdičkami, i když i oni měli období, kdy poklesli ještě o jeden stupeň níž, aniž bych se zaplétal do konkrétností…
Jenom zajímavost – jejich skladba Natural Born Boogie, která měla slušnou odezvu díky singlu inspirovala na počátku sedmdesátých let dnes už zapomenutou brněnskou rockovou kapelu R. I. Eagles v čele s talentovaným (bohužel předčasně zesnulým) kytaristou Janem Millonigem natolik, že pod názvem Bonifác Sherry tuto skladbu natočili i na singl. Kapela i singl jsou dnes relikty minulosti…
Myslím, že čtyři hvězdičky si první album Humble Pie album zaslouží.
↧
Black Country Communion - 2
Nový Led Zeppelin alebo Black Country ako chcete nahrali album z názvom Two alebo Second tak isto ako Led Zeppelin.
V skupine hrajú hudobníci Takých obrovských kvalít že sa kapela môže pokladať za Superskupinu.Partia vynikajúcich hudobníkov sa dala opäť do kopy aby spáchala ďalšie “zlo”
Druhý album nadväzuje hneď od začiatku na prvý .
Osobne som čakal že táto placka bude mať tie isté kvality … ako jednotka Čo sa aj potvrdilo na sto percent.
Takže keď som si zohnal nahrávku a pustil myslel som si (asi jednu minútu) že to je prvý album len sú skladby pohádzané :-).Po vypočutí som mal dobrý pocit napríklad skladba Man On The Midlle znie ako Kashmir od LedZep nieje to to isté ale príjemne podobné
Ďalšia pripomienka dlžka albumu presahuje 1 hodinu a to je pre poslucháča dosť.Ja som jedním s tých ktorý preferuje 45 minutové veci, ale tu mi to vôbec nevadilo (nie ako u AC DC –Black Ice aj keď aj to je vynikajúca nahrávka)
Príjemné prekvapenie bolo aj to že sa tu nachádza aj akustická gitara čo pri jednotke nebolo.
Nebudem už ďalej porovnávať .
Favoritom albumu sa mi zdá Smokestack Woman alebo Hadrian's Wall ,ale aj to len veľmi tesne za ostatnými skladbami. Pretože sú skladby veľmi vyrovnané nieje tu ani jedna pieseň ktorá by bola nejako výrazne horšia či slabšia.úplne cítiť ako si to starý lišiak Glenn Hughes naplno užíva. Ešte nepatrý do starého železa a pevne dúfam že s týmito jeho kamošmi ešte nahrá aspoň dve štúdiovky….Strašne sa teším na ich nové albumy
Black Country Communion - III a
Black Country Communion -IV four sticks……… VY NIE ?
↧
Caravan - For Girls Who Grow Plump in the Night
Skupinu Caravan jsem znal jenom podle názvu a pozitivních hodnocení z časopisu Jazz Bulletin, který vydávala Jazzová sekce SH ČSR. Jako řádný člen jsem dostával velmi zajímavě pojaté časopisy s vynikajícím, poměrně aktuálním, ale hlavně odborným obsahem, vedle kterých tehdejší Melodie byla jenom „normální časopis pro všechny“.
První setkání s nimi se datuje do r. 1977, kdy jsem měl objednáno album Genesis s názvem Foxtrot, které mi ovšem od překupníka někdo vyfoukl před nosem a mně byla nabídnuta deska s dlouhým a bizarním názvem For Girls Who Grow Plump In The Night. Chtěl jsem sice Genesis, ale na Caravan jsem přikývl, protože reference o nich byly velmi slibné. A nelitoval jsem. Album jsem si nemusel „objevovat“ několikerým poslechem, ale získalo si mě hned napoprvé.
Osobně si myslím, že jejich alba If I Could Do It All Over Again, I´d Do It All Over You (1970), In The Land Of Grey And Pink (1971) a For Girls Who Grow Plump In The Night (1973) patří mezi jejich nejlepší a časem jsem si je všechny pořídil, včetně toho úplně prvního eponymního alba.
Na canterburské hudební scéně zaujímají výsostné postavení a třebaže je už v první polovině sedmdesátých let začaly „válcovat“ artrockové skupiny, jako Yes, Genesis, Van Der Graaf Generator, Pink Floyd, Gentle Giant, Gong….. přesto patří k tomu nejlepšímu odkazu, co na britské scéně lze akceptovat…
MEMORY LAIN, HUGH / HEADLOSS – zajímavé kytarové intro s opakujícím se riffem, ke kterému se připojuje důrazná baskytara a šlapající bicí nástroje otevírá první skladbu. Zpěvu se ujímá kytarista Pye Hastings. V aranžmá vnímáme i elektrickou violu, ale v mezihře i akcentované party flétny, šlapající v rytmických obrazcích a to už sólovou příležitost dostane synthesizer, pod nímž znějí varhany a bubenické breaky čeří hladinu hudby, která se proměnlivě dostává na lyrizující platformu meditativně znějící flétny, ale důsledné akcenty rockových aspektů bicí, baskytary a elektrické kytary za doprovodu dlouhých ostrých synthesizerů tlačí téma k zemitým základům. Skladba má výtečné aranžmá, všechny nástroje jsou velmi dobře zapojeny do harmonických struktur a vytvářejí zemitý a přitom melodicky klenutý sound. Vícehlasý zpěv je pojednán podle všech zásad tradic sborového anglického zpěvu. Hastings vystaví kytarové sólo, které vás sice neporazí nějakým progresívním trendem, ale ve spojení s elektrickou violou Petera Geoffreyho Richardsona se jím daří obsáhnout celé téma. Rovněž klávesový park Davida Sinclaira vykazuje maximální nasazení do hry v tónové barevnosti a kreativitách…. Výtečný úvod!
HOEDOWN – klasický rockový úvod (jako v rockandrollových intencích) opakující základní téma, ale další harmonické postupy s výraznými rytmickými akcenty skladbu ženou dopředu s velkou energii a pozitivním cítěním s násobenými výborně pojatými hlasy. Richardsonova viola hraje technicky zajímavě, ale i výrazově s podobným nasazením jako Dave Arbus (East Of Eden). Cinkání percussion a hypnoticky se opakující schéma nijak nenudí, nebo neobtěžuje – je přesné, důrazné a malebné a není k tomu zapotřebí žádných agresivních exhibic, aby si vám vrylo do paměti….
SURPRISE, SURPRISE – Hastingsův konejšivě čistý a hladivý hlas nabídne krásnou baladu výrazného melodického podílu. Harmonie jsou vedeny v přehledných rovinách. Baskytara Johna G. Perryho má důraznost i prokreslenou linku. Vynikajícího účinku dosahuje v refrénu společně i ve vynikajících dvojhlasech s Hastingsem. Znějí přímo famózně a krásně poukazují na melodické rozzáření jejich interpretačního umění. Sinclair hraje na elektrické piano a synthesizer Davoli. Richardsonova elektrická viola dostává příležitost nabídnout vynikající sólo do mezihry. Moc silný hudební příspěvek na albu!
C´THLU THLU – tohle je ovšem skladba z jiného soudku. Přrichází s ní na album napětí, neklid, ponurost a tajuplnost. Zvuky modifikovaných basů preparovaných elektronikou a dusavých zpomalených bicích nástrojů zezadu čeří zvuková clona. Pak se skladba najednou rozzáří, jako kdyby do temného tunelu prorazily sluneční paprsky a píseň je najednou rozezpívaným motivem s plnými ústy tónů a barevných odstínů. Ale zase se vracíme do psychedelického tajemna. Hlasy Hastingse a Perryho jsou opět velmi zajímavě proaranžované. Kapela hraje na plný plyn a se všemi možnými důsledky rytmických zvratů a proměn. Elektrická kytara zhutňuje a v unisonech s dalšími kytarovými party a dunivou baskytarou a úsečně šlapajícími bicími nástroji přichází instrumentální kouzlení za aktivní podpory kláves – varhan, synthesizeru, elektrického piana. Do bicích struktur vstupují percussion a těžké riffy akcentovaného tématu skladbě s nepřeložitelným názvem dodávají pořádnou plnotučnou porci…
THE DOG, THE DOG, HE´S AT IT AGAIN – další skladba se v lecčems v náladotvorných obrazech může přibližovat raným Genesis, ale je to jen dojem z harmonií, jejich nástrojové obsazení a písničkářské struktury sborového zpívání mají jiné struktury než plochy klasického artrocku. Sborové hlasy jsou nedostižné, prokreslují je synthesizery a v mezihře se rockové téma více přiostří a kytarové téměř minimalistické doprovody se prolínají se sólem na synthesizer, kterým Sinclair ovládne celý prostor. Výtečné aranžmá a pojetí skladby v komplexním slova smyslu s harmonickými proměnami a netypickou melodickou linkou.. V základu i tahle dobře proaranžovaná skladba zůstává lyrickou písničkou, aniž by se za ni mohli nebo měli Caravan stydět. Ze sborového zpěvu ucítíme i mírný jazzový nátisk, ale spíš v názvucích než v nějaké formě.
BE ALRIGHT / CHANCE OF A LIFETIME – zvukový experiment pracuje s důraznými bubenickými breaky a dobře vystavěnou basovou linkou. Skladba má polyrytmické figury, do kterých vstupuje Hastings s kytarovým sólem, dobře vystavěným ve strukturách proti lichým rytmům a jeho téma je nosné a kreativně podnětné. Hastings a Perry jako zpěváci jsou opět v akci a jejich spojení opět slaví úspěch. Muzikantsky velmi dobře preparovaná kompozice. Druhá část skladby má základní lyrické, melancholicky zabarvené téma s akustickou kytarou a elektrickou violou s laskavým Hastingsovým výtečně frázujícím hlasem. Jemné pohrávaní s melodickými motivy je velmi podmanivé a Richardsonova elektrická viola nádherně spojuje instrumentálním kouzlením varhany, bicí nástroje a špičkové basové linky pohybující se nejen v hlubokých, ale i ve vysokých tónech. Nádherný příspěvek podmanivé krásy canterburské scény!
L´AUBERGE DU SANGLIER / A HUNTING WE SHALL GO / PENGOLA / BACKWARDS / A HUNTING WE SHALL GO /Reprise/ – úvodní část této členěné suity
Zahajuje studie na akustickou kytaru za asistence elektrické violy a hned potom se rytmické party baskytary a bicích nástrojů rozběhnou vpřed s akcentovanými dobami, které podmalovávají klávesy. Velmi energický nástup se smyslem pro dramatické podchycení děje – v tom to případě proaranžovaného tématu. Hastings do mezihry vstoupí s kytarovým sólem a další vrstvení jednotlivých instrumentů probíhá v přísné muzikantské pospolitosti- Perryho baskytara s Coughlanovými bicími vytváří základní pilíř tohohle tématu, ale silnou melodickou linku hraje Richardsonova elektrická viola s Hastingsovou kytarou a Sinclairovými synthesizery…..
Další část skladby se diametrálně odchýlí od rockové platformy a náladotvorné hudební obrazy vytvářejí melancholické téma. Přelévání harmonií pomocí smyčců, synthesizeru, varhan, ale i hostující dechové sekce nabývá pojednou monumentálního obrazu v impresivních barvách. Přesně podle pravidel filmové nebo scénické hudby se odvíjí další hudební postupy. Pouze bubenické breaky a ohýbané tóny synthesizeru Davoli vás přesvědčují, že neposloucháte nějaký fragment z neznámé symfonické básně…
Mocné údery do bicí baterie a rockové téma se pojednou vrací zpět do tématu. Je ovšem prokreslováno mocnou instrumentací a úplný závěr představuje masivní exploze……
Když jsem na své první cestě do Anglie zavítal i do historického města Canterbury, tak jsem si vzpomněl na hudební skupiny tzv. „canterburské scény“…. Hatfield And The North, Matching Mole, Soft Machine, Steve Hillage, Egg, Uriel… a taky na Caravan. V jednom krámku při vchodu do historické části města vedoucí ke známé katedrále jsem objevil Music Shop. Měli tam hodně staré anglické hudby a také některé ze jmenovaných skupin. Turista, omezený množstvím cizí měny se pak ocitá v nezáviděníhodném postavení, co koupit a co ne, zvlášť když jsem počítal, že v samotném Londýně narazím na ještě větší pecky. Nemýlím-li se, Caravan s různými přestávkami hrají dodnes, třebaže obecně doba jejich největší slávy už minula a pro někoho mohou nabízet až příliš starobylou variantu postpsychedelického rocku. Tohle mě nevadí. Tahle hudba má ducha a není vypočítána na efekt. Proto ji mám rád a pět hvězdiček si určitě zaslouží!
↧
↧
ZZ Top - Tres Hombres
Začnem s tým že toto je môj najobľúbenejší album od fúzačov. Jednotka sa k nej blíži a je jej za chrptom ale predsa.
Prvá pieseň: Waitin' for the Bus s ktorou sa úplne stotožňujem pretože aj ja dosť často čakám na autobus.
Od Zz Top mám rád tie dvojminútové extra boogie sekano riffové piesňe s bluesovým cítením, ako táto.
2: Jesus Just Left Chicago taká klasická nezameniteľná Zz topovka.
Tretia pieseň Beer Drinkers & Hell Raisers je podľa mňa (ako inak ) najlepšou piesňou od Zz Top teda aj na tejto placke. Je to pre mňa absolútny kult či ju hrá Billy Gibbons alebo Lemmy Kilmister s Motorhead na ich prvom albume (v bonusoch) je to fantázia, ten spev a tak.
Máme tu štvrtú pieseň Master of Sparks má silný južanský riff to mám rád.
A je tu slabé miesto albumu Hot, Blue and Righteous. Tento slaďák sa mi ale vôbec do tohoto albumu nehodí. Mám rád pomalé blúzovky ale toto nie !
Move Me on Down the Line v tejto piesni sa mi páči refrén. Je to dobrá skladba.
Precious and Grace ďalší chytľavý riff taký ten slideujúci .Taktiež vynikajúce sólo s bottleneckom.
Máme tu hit La Grange neviem prečo správe táto pieseň stala hitom ale budiš je tiež skvelá presne zapadne do tohoto albumu.
Shiek zasa (dúfam že nie len pre mňa) druhý vrchol albumu pekná pieseň z južanským cítením (ja to tak cítim).
Album zakončuje pomalá taká yeah yeah skladba Have You Heard? ale s dobrými gitarovými lickmi dá sa jej kludne uveriť takže sa nič nedeje..umelecké dielo.
↧
Uriah Heep - Look At Yourself
Look at yourself je album, ktorým Uriah Heep opäť priniesli o niečo inú hudbu. Myslím to tak, že prvý album je iný ako druhý a tento je opäť iný od obidvoch prvých... Skrátka, vyvíjali sa v rámci žánru veľmi excelentne. Aspoň ja to tak cítim. Tento album priniesol hlavne priamočiare rockové skladby, ale na vysokej úrovni a niektoré z nich aj s progresívnou príchuťou. Úvodná Look at yourself je priamočiary ťah na bránu s úžasnými hammondkami Keny Hensleyho, ktorý si tento song aj odspieval, a takisto skvelými bicími nielen Iana Clarka, ale v závere aj troch členov Osibisa. Potom príde I wanna be free, melodická pekná vec, v závere ktorej to Byron opäť vybalí ako sa patrí. No a nasleduje jedno z vrcholných diel - July morning. Myslím, že všetci tu na progboarde sa už stretli s tým, že je to spolu so Stairway to heaven a Child in time základ rockovej hudby 70-tych rokov. A áno, je to tak. Úžasná melódia, miestami temná, Byronove citlivé vokály, ale aj napäté a k tomu sólo Manfreda Manna robí z tejto skladby jedinečný zážitok. Ken Hensley a jeho hammondky sú nezameniteľné. A ideme ďalej - Tears in heaven je skladba, ktorá mi evokuje slide gitarou Led Zeppelin. Ale opäť tu musím spomenúť úžasné vokály značky UH. David Byron je jednoducho extra trieda. Nasleduje moja najobľúbenejšia skladba albumu Shadows of grief. To je skvelá, temná skladba s riffom, ktorý môžu závidieť všetky metalové kapely. Navyše to, čo predvádza Byron s vokálmi, to som ešte nikdy nepočul. Táto skladba je prvá trieda čo do temnoty aj do vokálov. What should be done je potom taká oddychovka. Príjemná, ale oproti zvyšku albumu obyčajná. Záver patrí vypaľovačke Love machine. A čo bonusy? Tak v prvom rade je to What´s within my heart - krásna akustická baladička chytajúca za srdce. No a potom je tu ranná verzia skladby Why o minutáži 11.18. Tá je takisto úchvatná a ja osobne ju odporúčam počúvať na prechádzke v noci. Takž opäť mi neostáva nič iné len dať plný počet bodov.
↧
Nirvana - In Utero
Je dosť ťažké rozhodnúť sa ktorý s posledných dvoch štúdiových albumov Nevermind a In Utero je lepší.
Subjektívne Nevermind. Objektívne In Utero..
Uznávam že toto album je lepšie či už v textoch alebo inštrumentálnych pasážach Avšak zreje čoraz viac hlboká depresia Kurta Cobaina.
Posledný úžasne vydarený štúdiový počin kráľov grungu.
Ich posledné zlo začína skladbou Serve the Servants ktorá je dobre počúvateľná .klasické jednoduché riffy troška tvrdšieho charakteru ale zasa tu boli aj tvrdšie veci takže nič nepokazili.
Naliehavý spev a naliehavá gitara(gitara iba v intru) len tlačí na city poslucháčov, ale konštatujem že práve v tejto piesni ide viac o ľútosť ako cit. To je Scentless Apprentice.
To na city zahrajú až v tretej piesni nádherná balada Heart-Shaped Box pri ktorej sa vám tlačia slzy to kútikov očí.
Ďalšia skladba je moja najobľúbenejšia v albume Rape Me epický zážitok (aspoň pre mňa).Viem že skladba bola zámerne zložená aby ukázala svôj negatívny postoj voči MTV , ale ja si ho prekladám podľa seba.
Skoro ako v každom svojom Hite Nirvana teda Kurt Cobain Začína ticho vybrnkávať čo sa príjemne počúva. Ale ako to už býva zvykom končí sa to spätnými väzbami Frances Farmer Will Have Her Revenge on Seattle ..
To čo v albume Nevermind zohrala pieseň Polly to na tejto platni zohrá Dumb. “I think I'm dumb
Maybe just happy” čo dodať
Very Ape má na začiatku výrazný groove riff v 50 sekunde zasa strašidelná pasáš akoby vystrihnutá s hororových 50 rokov.
Milk It Štandart !!!!
Smutná v refréne naliehajúca pieseň Pennyroyal Tea ďalšia pekná skladba.
Radio Friendly Unit Shifter v tejto piesni Kurt trízni dosť tú gitaru a možno aj seba( zo spevu to vyplýva) .
Opäť ďalšie tríznenie gitari tourette's a ešte vädšie trýznenie svojich hlasiviek.Táto skladba úplne odráža vtedajšie Kurtove psychické rozpoloženie.
Posledná pieseň sa začína nádhernou akustikou ktorú som si okamžite obľúbil All Apologies (na albume unplugged je vynikajúca verzia)
Gallons of Rubbing Alcohol Flow Through the Strip to je ďalší takzvaný hidden track na koniec neurazí ale All Apologies je lepšie zakončenie. Výborné (aj keď smutné) zakončenie kariéry.
↧