Demons and wizards je moje najobľúbenejšie album Uriah Heep. Nechcem tvrdiť, že najlepšie, lebo tých mali viac. Každopádne od prvej po poslednú sekundu je tento album majstrovským kúskom. Úvodná The wizard je veľmi dobrý začiatok, pričom na basu tu hrá Mark Clarke zo superskupiny Colosseum. Nasleduje nádherná skladba Traveller in time. Skutočne krásna skladba s krehkým spevom Davida Byrona. Easy livin´ je už klasika, ktorá šlape ako hodinky aj po tých rokoch. Veľmi dobrá práca s vokálmi je obsiahnutá v nasledujúcej skladba Poet´s justice. Krása. Potom prichádza úžasný, krehký, nostalgický kúsok Circle of hands. Hlavný hammondovský motív mi trochu pripomínal melódiu In the court of the crimson king od King crimson. Samotná skladba je jednou z najkrajších od Uriah Heep, má úžasnú atmosféru, pri ktorej mám nádherné pocity plné nostalgie a nemalú mieru na tom má aj úchvatný spev Davida Byrona. Nasleduje temnejšia vec Rainbow demon, opäť veľmi skvelá práca s vokálmi (uh ah). Ďalšia vypaľovačka All my life je najúžasnejšia hlavne na konci, pretože to, ako sa tam s hlasom vyhral David Byron je neskutočné. Skrátka Pán Spevák. No a máme tu záver a zároveň vrchol albumu, dvojskladbu Paradise/The spell. Paradise je krehká akustická vec, v ktorej si spoločne striedajú spev Byron s Hensleym a výsledok je jednoducho úchvatný... The spell to potom rozbehne, nádherný motív a spev je samozrejmosť. K tomu sa pridá clivé krásne sólo Micka Boxa. Krehkosť pokračuje v podadní Byronovho spevu, aby sa vrátila k úvodnému motívu The spell. Jednoducho vrcholná skladba, respektíve dvojskladba. K albumu mám aj bonusy. V prvom rade je to B-strana singla The wizard s názvom Why. Je to odlišná verzia od tej, ktorú som spomínal v recenzii na Look at yourself a na base sa tu úchvatne a excelentne predvádza Mark Clarke. Z De-Luxe verzie sú tu ešte tri outtakové skladby - pohodová Proud words on a dusty shelf, zaujímavá Home again to you a demo Green eye. Samozrejme nedosahujú úroveň albumu, ale pre fanúšika stačia. Každopádne, Demons and wizards odporúčam všetkým rockovým fanúšikom, neobanujete!!!
↧
Uriah Heep - Demons And Wizards
↧
Butterfield Blues Band - East-West
Butterfield Blues Band byla výtečná americká skupina, která patřila ve své době mezi nejlepší v žánru blues. Jak jsem zmínil v popisu – byla to první kapela, která propojila elektrické blues a soul s dechovou sekcí a také první kapela, která spojila bílé a černé Američany v jedné skupině daného typu. Když černí a bílí američtí bluesmani jamovali, tak to bylo jedno, ale postavit regulérní kapelu, vystupovat a ještě nahrát album – to v dané době v Americe nebylo tak jednoduché. Tohle až do této doby nebylo obvyklé. Samozřejmě že na americkém severu byla jiná situace než na americkém jihu, ale přesto se objevovaly různé varovné hlasy, „kam prý to povede“. Naštěstí to vyhrála jenom hudba a navíc hudba opravdu skvělá. Butterfield znal Bloomfielda z jamových večerů v chicagských klubech, ale Elvin Bishop (rodák z Oklahomy) v Chicagu studoval na univerzitě a tak se jako nadšený kytarista k oběma připojil. Pro Naftalina to bylo první větší angažmá a černošská rytmika byla součástí místní hudební komunity. Jejich elektrické blues a stylové chicagské blues se propojovalo s blue-eyed-soulem a brzy si kapela získala velký respekt
Album East-West je považováno i ve světovém kontextu za jeden ze zásadních albových produktů roku 1966, podobně jako album Beatles – Revolver, Beach Boys – Pet Sounds, Rolling Stones – Aftermath, Animals – Animalism, Bob Dylan – Blonde On Blonde, Al Kooper – Projection, Bluesbreakers – John Mayall With Eric Clapton a Mothers Of Invention – Freak Out.
WALKIN´ BLUES – energický nástup úderných kytar a rytmiky zahajuje první skladbou nosné téma, na kterém vystavěl Butterfield nejen svůj emocionální pěvecký projev, ale i hru na foukací harmoniku. Skladba má základní schéma a to kapela velmi zdařile rozvíjí. Vynikající počin, který nám naznačí, že nás čeká zajímavý výlet do hudebního hájemství, skutečně vyzrálých hudebníků, kteří do převzatého hudebního materiálu dokáží vložit vlastní názor…
GET OUT OF MY LIFE, WOMAN – tento traditional hrával mj. slavný B. B. King. Naftalin vstupuje do hry svými klavírními party, jímž sekundují kytarové přiznávky Bloomfielda a Bishopa. Naftalinova hra má švih a smysl pro frázi. Ve skladbě se ovšem skupina drží ve vzájemné pospolitosti a rytmicky bezpečně šlape vpřed, bez nějakých překvapivých a rafinovaných postupů…
I GOT A MIND TO GIVE UP LIVING – další traditional, který vstupně ozdobí svou hrou Bloomfield nezkreslenými kytarovými výjezdy svého Les Paul Gibsona, aby mu vzápětí odpovídal Bishop svými dlouhými mírně přiostřenými tóny svého Fendera Statocastera. Uvolněná atmosféra nabídne procítěný Butterfieldův vokál, ale klavírní party Naftaliny a přesně předoucí rytmika udržují téma v tradičním pojetí. Je velmi příjemné poslouchat kytarovou odlišnost hudebního pojetí obou výtečných kytaristů, třebaže hrají jedno téma
ALL THESE BLUES – Butterfieldova foukací harmonika otevírá další bluesový traditional. Přidržuje se klasické formy, výrazu a jedinečného frázování. Butterfieldův vokální projev sice nevysvléká z kůže, jako u bluesových shouterů, přesto zní velmi přesvědčivě a stylově v jednoznačných proporcích daného žánru…
WORK SONG – skladba slavného jazzmana Cannonballa Adderleyho nabízí prostor pro další coververzi. Ve skladbě dostanou příležitost všichni sólisté nabídnout svoje hráčské umění. Vynikající hudební originál, ale i tento jazzbluesový derivát. Bloomfield vystřihne nádherné kytarové sólo. Bez zkreslení s jasným tónem harmonizuje napříč všemi pražci svého Les Paul Gibsona. Jeho kytarová architektura zní skutečně famózně. V další fází dokáže hrát s přeznívajícím tónem, ale také víc jazzově ve stylu Wese Montgomeryho. Střídán Butterfieldovou foukací harmonikou, která vás zavalí hromadou tónů, přichází ke slovu Naftalin hrou na varhany. Mají sice subtilní tón a postrádají basovou zemitost, ale výtečně zapadnou do skladby. A to už je ve hře i druhý kytarista Bishop, jeho kytara má ostřejší tón a rockovější identitu, ale stejnou suverenitu jako Bloomfieldova. Ten Bishopa střídá, propojován foukací harmonikou a varhanami. Tyto improvizace ukazují úžasný hráčský potenciál, vybrušovaný na nekonečných jam sessions…Úvodní téma s foukací harmonikou se nám v závěru vrací a uvádí skladbu do závěrečného finále.
Takže jenom připomenu, že tuhle skladbu nahrál rovněž Paul Young a také ve výtečném pojetí, ale i Michal Prokop s Framus Five koncem šedesátých let u nás. Velmi silný přínos albu – skutečný majstrštyk.
MARY, MARY – údernější opakující se bluesové schéma s expresivním Butterfieldem za mikrofonem s foukací harmonikou. Bloomfield zde exceluje tentokrát se zkresleným kytarovým tónem, v rychlých výměnách tónů… Tuhle skladbu upravili k obrazu svému i dnes zapomenutí britští Monkees, hvězdy londýnské hudební scény r. 1966.
TWO TRAINS RUNNING – výtečně swingující rytmus bicích a baskytary slouží jako páteřní téma kytarovým tématům, při nichž se Bloomfield a Bishop střídají v sólech a doprovodech, aniž by se navzájem nějak přebíjeli. Naftalinovy varhany jsou v roli přiznávkových akcentů, ale Butterfieldův hlas frázuje přesně podle odposlouchaných černošských vzorů, se kterými stál na jednom pódiu v chicagských klubech. V závěru skladba vrcholí nepatrnou gradací
NEVER SAY NO – výtečné pomalé blues, v němž si před mikrofon postaví Bishop. Melodie skladby není komplikovaná, plyne zvolna, jako kalná voda bluesové řeky. Tremolo varhan dodává písni napětí a my máme možnost vychutnat odlišné pojetí dané formy, jako jsme na albu dosud nezaznamenali. V pozadí slyšíme jemné rozklady kytarových akordů a klavírní tóny. Velmi subtilní píseň s podvečerní atmosférou…..
EAST-WEST – odvážná kompozice delšího formátu. Když se do ní zaposloucháme uslyšíme v pozadí dechovou sekci, ale i experimentální pokus dostat do tématu orientální harmonii v podobě indické rágy, což v té době bylo něco nemyslitelného. Stopáž skladby je rovněž na daný rok svého vzniku nezvyklá. Třináctiminutová stopáž je ještě o dvě minuty delší než památná skladba The End od Doors, která byla považována svou délkou za vyloženě nezvyklou v klasickém slova smyslu….. Střídání kytarových sól, ale i svižnější rytmiky a důslednějších basů popřává prostor emocionálnímu uchopení. Tetelivé tóny se přibližují vícestranným indickým instrumentům, než elektrickým kytarám. Psychedelický opar se podařilo do skladby vložit docela pionýrským způsobem – tohle nejsou sanfranciští Grateful Dead, ale Butterfield Blues Band z Chicaga!
Po hudebním orgasmu dochází ke smířlivému zklidnění. Rytmus vymezuje základní schéma, kytary prokreslují otevřený prostor, mírně bublají varhany a instrumentální téma je zvolna přiváděno v dalších proměnách k dramatičtějšímu proměňování hudby k hlasitějšímu tvaru, který spěje ke konečnému hudebnímu epilogu. Odvážný hudební počin, který překročil tehdejší vytýčené hranice…
Pro hledače skrytých významu lze uvést drobné zajímavosti. Butterfield Blues Band se ve zkratkách psal BBB. To bylo možné vyložit jako Bach-Beethoven-Brahms. Když se pak analyzovalo AND – vycházel z toho Arnold-Naftalin-Davenport, další členové skupiny.
Když ješitný John Mayall na koncertě Bluesbreakers v Chicagu slyšel tuhle kapelu hrát, tak přiznal, že mu zatrnulo a uvědomil si, že mu za mořem roste velká konkurence a bál se, že získá smlouvu ke koncertnímu turné v Británii
Album má sice poněkud „utopený“ sound, ale v daném žánru to nevidím jako vážnou překážku, i když bych samozřejmě uvítal větší nástrojovou čitelnost. Možná to producent většiny materiálu Paul A. Rothchild vnímal v polovině šedesátých let jinak, ale tehdy se na to důraz asi nějak zvlášť nekladl.
Muzikantské nasazení kapely, speciálně dvou sólových kytaristů a virtuosa na foukací harmoniku a stylová a žánrová pestrost jsou pro mě přesvědčivými argumenty, abych dal plný počet hvězdiček!
↧
↧
Locomotiv GT - Ringasd el magad
Nejsem orientován na maďarskou variantu hardrocku, takže také nebudu objektivní ve svých úsudcích...
Možná bych ale mohl připojit pár vzpomínek. Bylo to na jaře 1973 a v Brně na Stadionu měla vystoupit tato slavná maďarská hardrocková kapela. Celé hudební Brno se na tuto událost nesmírně těšilo. Od vystoupení amerických Beach Boys v květnu 1969 za Zimním stadioně do jihomoravské metropole nezavítala žádná zahraniční kapela, proto byla netrpělivost a očekávání všech rockerů dostatečně vybičována...
Rok 1973 jak známo byl v Británii vrcholem hardrockové vlny a proto maďarský derivát téhle hudby svým nasměrováním se trefil do obecného vkusu.
Koncert Locomotiv GT naplnil beznadějně předimenzovaný sál lidmi. Kytarista Barta, bubeník Laux, klávesový hráč Presser (jméno baskytaristy mi bohužel vypadlo) byly těžké vlasaté máničky, vedle nichž československé decimované rockové hvězdy svými zastřiženými účesy (např. Olympic) vypadaly zcela nepatřičně. Na pódiu bylo vidět aparaturu Marshall, elektrické piano Fender-Rhodes, varhany Hammond L100... Jejich výkon byl výtečný, nicméně jsem se nemohl smířit se zpívanou maďarštinou. Tenhle ugrofinský jazyk zněl ve zpívaném přednesu příšerně.. ty jejich koncovky yééé, yóóó mě bránily su tuto hudbu koupit a doma ji poslouchat.
Dokázali do jejich hudby dostat sice nějakou tu jejich uherskou melodiku, ale na druhé straně vliv Deep Purple, Uriah Heep, Led Zeppelin... byl velmi čitelný. Jistě, vybírat jsme si tehdy nemohli a tak ta představa, že ve spřáteleném Maďarsku (taky Varšavská smlouva a socialismus, Husák a Kádár) to bylo všechno těžko pochopitelné... Jak to že v Maďarsku máničky a absolutní rock ANO a v Československu NE.
Vsadil jsem se tam s kamarády, že v Brně budou jednou vystupovat Deep Purple a pak poznáme, kdo jsou kováři a kdo kovaříčci. Všichni se mně smáli, že jsem se zbláznil. Psal se rok 1973, takže to byla hodně bláznivá vize. Nicméně: nakonec jsem sázku vyhrál. Trvalo to ale 36 let, kdy v Brně Deep Purple vystoupili. (Sice už bez Blackmorea a bez Lorda), ale byli to Deep Purple.
Když jsem potom v osmdesátých letech začal jezdit doi Budapešti na zahraniční kapely, tak mnohé maďarské hardrockové skupiny přežívaly a vystupovaly jako předskokani, bylo to dost hrůzné...
Brichta a podobně rockeři se ale Locomotiv GT, Omegou a Illés zaklínají, že pro ně byli velkou inspirací. Já to tak neviděl.
Mě bylo vždycky bližší Polsko. Slovanská identita a srozumitelný jazyk zněl v podání zpěváků zajímavě a myslím, že i polská scéna byla pro mě přitažlivější a rozmanitější, ať už byla lemována jmény Czeslaw Niemen, Breakout, Czerwono Cziarni, SBB, Krzak, Maryla Rodowicz (začátky), Ossian, Jan Urbaniak a Urszula Dudziak... Tadeusz Nalepa, Jan Bledowski...
Je ale pravda, že pokud měl mít za železnou oponou směrem na východ hardrock někde zelenou, tak to bylo v Maďarsku!
↧
Sir Lord Baltimore - Kingdom Come
Neviem k čomu by som vedel prirovnať túto skupinu ...
Je taká iná ako ich kolegovia z ich doby. Takže môžem s čistím svedomím napísať že táto nahrávka je môj najobľúbenejší raritný album aký som kedy počul. desať zabjáckých piesní v každej cítiť iné zlo slabosť sa tu nikde nenachádza. traja (je dosť možné že ) psychicky narušený chlapci podpísali zmluvu na platňu prišli do nahrávacieho štúdia úplne všetky hlasitosti vytočili na maximum a začali....
Master Heartache basa alebo niečo také podobné začne ticho vybrnkávať prvé tóny keď však začujete tú gitaru a drsný spev... to sa musí počuť tak ako Louis Dambra dáva gitarové licky pri výkrikoch speváka som ešte nepočul.
Skladba začína údremi do bicií Hard Rain Fallin' hneď nato sa pridá basová gitara a solová výkriky speváka sú samozejnosťou.
Ďalšia silná skladba Lady Of Fire (akoby tu bola nejaká slabá) na tejto skladbe sa mi páči ten výkrik na začiatku FIREEEEEE znie to akoby to kričak samotný Jim Morrison.
Neviem ako sa do tohoto albumu priplietla balada Lake Isle Of Innersfree ale je tu a určite neurazí pekne je to zahrané.
To je už čo ? Pumped Up gitarista doslova pumpuje tú gitaru neuvertielné!!!!!!
Kingdom Come skladba po ktorej nazvali album je to pekné zlo . riff na začiatku je u fanúšikov kult bezprostredne.Ten zrnitý zvuk je úžasný .jedna s mojích najobľúbenejších pesničiek ktorú počúvam zriedka aby ma náhodou neomrzela.
I got a woman I got you čo dodať klasický textík.
Hell Hound Nastupuje ďalšie veľké zlo s takým riffom aký som v živote nepočul druhá najlepšia skladba po Kingdom Come,a je tu ešte veľmi drsné sólo.
Predposledná skladba.Tie ich názvy piesní ma prekvapili žiadne i love you girl podobné Beatlesoviny (nechcem si tu spraviť nepriateľov beatles počúvam a mám ich rád ) ale Helium Head opäť pieseň ako sa patrí Šum gitari sa tu dá počuť ešte viac.
A je tu posledná najkratšia skladba ktorá zakončuje asi prvý heavy metalový album v našej hystorí .
Zakončenie tohoto kultu a ideme hodnotiť.
Všetky skladby nahrali za krátku dobu to im blahoželám 9 úžasných metalových peciek 1 balada .
niekde cítiť punk niekde garážový feeling skoro všade zasa cítiť heavy metal po vypočutí som si hneď zohnal druhý album ktorý (aby som bol úprimný)ma trocha sklamal..
po istom čase som si pustil trojku ktorá sa im taktiež podarila.Moja najobľúbenejšia raritná skupina…
↧
Sir Lord Baltimore - Sir Lord Baltimore III. Raw
Predstavte asi že...
že v roku 1971 vynašli stroj času a dostali dvoch chlapcov volajúcich sa John Garner a Louis Dambra do roku 2006 aby spáchali ďalší album takže keď súhlasili pobrali sa do nahrávajúceho štúdia opäť dali všetky hlasitosti na maximum a začali nahrávať… :-))))(na booklete albumu raw sú iba fotky mladých chlapcov žiadnych starých hráčov.)..
Ale teraz vážne skupina Sir Lord Baltimore nahrala materiál na svoju tretiu platňu ktorá však na nešťastie nevyšla.Keď album chceli vydať pásky sa už nenašli zmizli v toku času. Veľký obdivovatelia však chceli počuť ako znel stratený materiál,Tak sa dvaja zakladatelia skupiny bubeník a spevák v jednej osobe John Garner a hlučný gitarista Louis Dambra dali opäť do kopy aby znova nahrali stratený materiál.Upozornenie že materiál je nahraní brutálné hlasne asi tak ako sa dá s dnešnou aparatúrov maximálne vytočiť.Struny gitarista nemá podladené takže to neznie ako nejaký Death Metal.Jedným slovom surové teda …….RAW.
Je to úder prvá zo 6 piesní (Gonna) Fill The World With Fire tu si poslucháč uvedomí ako hlasno sa bude na celej platni hrať.
V druhej pecke Love Slave spevák pritvrdí aj keď jeho hlasivky už nedokážu to čo kedysi. Zo seba vyťažil to čo mu ešte zostalo a to si cením.Zato gitarista zostáva taký ako pred 30 rokmi je tu nádherné sólo.
Tretia pieseň Wild White Horses je akustická balada aspoň tu gitara nemá ten kovový zvuk pekné .Na chvílku je tu aj elektrická gitara hrá sólo podobné štýlu Zakka Wylda.
Rising Son gitara začne opäť drtivo sekať riffy …spev mi pripomína akoby John Garner imitoval nejaké malé decko.
Cosmic Voice táto pieseň mi v refréne pripomína skupinu Cream tiež vynikajúca vec.
Na konci albumu v piesni Mission starý ešte pritvrdia . Tak ako začali aj skončili splnili svoju misiu svojim veľkým fanúšikom.
Osobne si myslím že už asi viac platní nenahrajú. Ale s týmto príjemne zakončili svoju kariéru ako
Sir Lord Baltimore.
↧
↧
KISS - Creatures of the Night
Metalový polibek mlaskl na hardrockovou tvář s diskotékovým make-upem, jako facka. Anebo spíš nakopnutí, ale určitě tím správným směrem...
Poněkud zmatená a tápající smečka, co poslední dobou útočila na všechny možné i nemožné styly a pomalu, ale jistě, začínala ztrácet síly, díky tomuto impulsu soustředila zbytky své energie na jeden cíl, který představoval daleko výživnější kořist, než ty nicotné porce z posledních let.
A tak vzniklo album, které patří k nejlepším v bohaté diskografii fenoménu jménem KISS.
Své sehrála jistě i výměna na postu sólového kytaristy, kde alkoholem poněkud znaveného rockera Frehleyho nahradil metalista Vincent. A přinesl s sebou nový náboj, dávku inspirace, zkrátka vlil skupině do žil, tolik potřebnou, čerstvou krev... Opravdová posila, jak má být.
Na nahrávce není slabší místo, nemá tedy smysl chválit každou z devíti skladeb jednotlivě, když už bylo naznačeno, že si to zaslouží všechny.
Vedle vypalovaček, jako jsou titulní otvírák, "Keep Me Comin’", "Danger" či "Killer", se tu nacházejí i střednětempé "Rock And Roll Hell", "I Love It Loud" nebo vražedná "War Machine"; nechybí ani vynikající balada "I Still Love You".
Také obal je jeden z nejpovedenějších.
Za zmínku pak ještě stojí zajímavé spoluautorství kanadského rockera Bryana Adamse ve dvou písních ("Rock And Roll Hell" a "War Machine").
Vynikající deska, která se mi neomrzela dodnes (a že jsem se ji něco naposlouchal!), takže nejvyšší možné hodnocení je nasnadě...
↧
Rare Earth - Ma
Rare Earth – americká skupina z Detroitu. Troufnu si tvrdit, že ji na Progboardu bude znát opravdu velmi málo recenzentů – tedy spíš starší ročníky. Pokud se mýlím, bude to jenom příjemné překvapení.
Navzdory tomu, že hrají dlouhá léta (s několika přerušeními), u nás se na rozdíl od jiných amerických kapel nezabydleli. Mezi jejich příznivce patřili u nás členové skupiny Marsyas – Oskar Petr vzpomněl, že to byla jeho oblíbená kapela, vedle jiných Američanů, Steely Dan.
Rare Earth procházeli během své kariéry řadou personálních proměn, nicméně svou úroveň si dokázali udržet. Patří dnes mezi americkou klasiku. Nepatří sice mezi jižanský rock, ani kalifornské psychedeliky, ani chicagské bluesmany, ani newyorský underground, ani nashvillské countrymany…. Nic společného nemají ani s Grand Funk Railroad – snad jen to, že pocházejí z jednoho státu (Michigan), ale svoji hudbu stavěli na úplně jiných inspiračních zdrojích a principech…
Jejich hudbu znám od sedmdesátých let, ale jak už jsem zmínil, přímo na jejich vinylová alba jsem v té době nenarazil. Pár kamarádů získalo jejich hudbu od jiných kamarádů a tak jejich hudba byla pro mne známá z anonymních pásků značky BASF a AGFA, přehrávaných u n
ich na návštěvách, protože já jsem cívkový magnetofon jako zapřisáhlý elpíčkář odmítal. Nakonec jsem narazil na jedno jejich album. V prvním okamžiku jsem si myslel, že se jedná o další desku skupiny May Blitz, která měla výtvarně podobně pojednané horní obaly. Bylo to ale jinak a tak jsem se seznámil s Rare Earth prostřednictvím skutečného elpíčka …..
Někteří lidé si je nesmyslně pletou s Mother Earth, jiní s Purple Earth. Rare Earth jsou zcela osobitou hudební jednotkou, kterou teď prostřednictvím mého oblíbeného alba Ma, představím progboardistické společnosti…
MA – rozvířené bubny a následně se vám do uší zařízne hypnoticky se opakující riff baskytary v unisonu s elektrickou kytarou. Patetický hlas (jakoby ceremoniáře vstoupí do instrumentace) a my vnímáme jednotlivá napojování dalších nástrojů. Nejdříve je to klavírní téma, poté se přidávají percussion a z pozadí na vás zaútočí syrový zvuk elektrické kytary, za nímž se přihlásí hammondky s dlouhou harmonickou linkou… Klavírní téma je útočné a hlas zpěváka má vnitřní přesvědčivost a rozlehlost podání. Máme co do činění s opravdovými pány muzikanty, kteří si se svými nástroji pohrávají s neuvěřitelnou lehkostí a přitom cítíte úžasný instrumentální přesah. Zpěvák je poučen americkým bílým soulem, což považuji v rámci celistvosti skladby za velkou přednost. Kytara sice jede ve stylu rytmu funky i s baskytarou, ale playbackovaná kytara zatím rozvine pořádně plnotučné sólo s drtivým nástupem, preparovaným wah wah pedálem. Úvodní skladba je ovšem rozlehlou kompozicí, která se vyjadřuje na širší ploše a proto trvá přes dvanáct minut! V žádném případě to ale není žádná nuda, protože doceníte instrumentální schopnosti jednotlivých hudebníků, pěvecké výkony, mistrovskou souhru a jedinečné aranžmá. Jak už jsem naznačil, spojuje se zde soul s rockem, ale také s funkem a tehdejším moderním jazzem (ovšem ne s jazzrockem). Úderný riff se železnou vytrvalostí opakují svůj pumpující rytmus a nad ním se vznášejí psychedelické zvuky amplifikovaných nástrojů. Celek působí jako nějaký pohanský obřad, nebo šamanský rituál, kdy lidé za svitu loučí tančí v kruhu a hlavní tanečník přivolává neviditelné duchy a žádá o jejich podporu….
Zaujme vás klavírní hra Marka Olsona, která má technicky velký přesah v úhozu a v cítění, kytaristy Ray Monetta, hráče na percussion Edwarda Guzmana, stejně jako rytmická jednotka výtečně cítícího baskytaristy Michaela Ursa a úsporně úderného bubeníka Petera Hoorelbekea, stejně jako Gila Bridgese, ovládajícího dechové nástroje
BIG JOHN IS MY NAME – šlapající nástup rytmiky rozběhne skladbu v rychlém tempu, ale vzápětí bubenický break ji vrátí do funkového pojetí. Nikam se nespěchá, důsledné basy a bubenické přímé tahy na branku jsou páteří skladby. Funk rock podle nejlepších pravidel. To už slyšíme i saxofon a klarinet Gila Bridgese. Bubeník Peter Hoorelbeke se jako jeden ze zpěváků dělí o pěvecké party s Gilem Bridgesem. Hoorelbeke výborně frázuje a jeho zemité projev je doprovázen ohýbanými tóny foukací harmoniky
SMILING PHASES SOMETIMES – vyvolávací hlas v nezřetelné řeči má v sobě etnické rozpoutání a živočišnost. Provázejí ho akustická kytara, saxofony, klarinet a úderné klavírní nástupy. Co zprvu vypadalo jako balada, se pojednou promění v další odnož funku. Protirytmy klavírních akordů a baskytary koloruje syrový break elektrické kytary a percussion připomínající varovné chřestění chřestýšího ocasu. Skladba nemá žádné rafinované harmonie, ale melodická linka se drží základního riffu, na němž se odvíjí hudební téma. Velká příležitost k improvizacím a ke spontánnímu reagování na podněty ostatních spoluhráčů vytvářejících tenhle hudební celek. Ray Monette svou elektrickou kytarou hraje ve funkových obrazech a prošlapuje wah wah pedál, zatímco klavírní běhy Marka Olsona se cíleně trefují do tématu
HUM ALONG AND DANCE – úvod skladby patří svištícímu soundu hammondek. Úderný kytarový vjezd skladbu posune do neomylně rockové pozice. Baskytarista Michael Urso hraje výtečnou basovou linku v rychlém tempu a Hoorelbekeovy bicí nástroje se rozbíhají v energických nástupech podporovány Guzmanovými percussion. Funk s rockem má výtečnou zemitost a prokreslené vrstvy basů a zkresleného kytarového riffu znějí velmi sugestivně. Olson hraje rovněž na clavinet, který se stává novým bicím nástrojem, ale to už Monette rozjíždí bytelné kytarové sólo v tom nejlepším slova smyslu. Má výraz a razanci, přesto však není samoúčelně exhibiční a slouží skladbě stejně jako ostatní nástroje. Hoorelbekeův zpěv má emocionální ostří až do samého závěru. Velmi dobře zkomponovaná a zahraná skladba!
COME WITH ME – kvákavě ohýbaný tón elektrické kytary se spojuje s akustickou kytarou, která si pohrává se subtilními tóny a také se nám do uší dostávají sugestivní ženské vzdechy, které nás přivádějí k milostnému aktu. V pozadí se odvíjí kytarové sólo a žraločí zuby a další percussion vytvářejí zvláštní náladotvornou atmosféru s erotickým kontextem. Nejeví se mi to jako nějaké laciné „sexuální berličky“ ve snaze přitáhnout pozornost, ale spíš uvolnění energie, jistý druh blíže nespecifikovatelné extáze. Rytmus se nijak nemění a plyne zvolna až do samého závěru….
Myslím, že album Ma je zajímavým hudebním počinem. Není to sice nějaký zásadní milník americké hudby jako jsou Doors, Santana, Frank Zappa, Miles Davis… ale muzikantsky zajímavý projekt, u kterého jsem se před lety a ani dnes nenudil a pokud posloucháte kapely jako Little Feat nebo Doobie Brothers, nebude vám tato hudba připadat úplně cizí. Že i bílí Američané dokáží zahrát blue-eyed-soul, funk a rock album přesvědčuje. Čtyři hvězdičky si určitě zaslouží!
↧
Uriah Heep - Sweet Freedom
Tak toto som nečakal. V čase, keď som sa pustil do albumu Sweet freedom som si myslel, že najlepšie albumy Uriah Heep sú v období 1970-1972. Našťastie som sa mýli a radím k nim aj tento album. Zhrnuté - Uriah Heep majú neskutočnú sériu, v ktorej prvých šesť albumov sú absolútne úchvatnými dielami svojho žánru. A čo priniesol album Sweet freedom? Tak napríklad hneď úvodná Dreamer šľape ako hodinky a nenecháva na pochybách nikoho, čo ho čaká. A prichádza Stealin - nádherná skladba, v ktorej opäť predvádza Byron svoj nezameniteľný hlas a takisto tu sú typické uriášovské vokály. Tie napokon sú aj v ďalšej skladbe One day, ktorá je opäť veľmi vydarená. No a potom príde titulná Sweet freedom. Považujem ju za jednu z najvydarenejších skladieb kapely, veľmi melodická a nostalgická s úžasným refrénom. Potom prichádza skladba na zamyslenie If I had the time so slovami, ktoré mi absolútne sedia: "If I had the time to relieve my life, I don´t think I´d care to change a thing...". Potom to rozbehne Seven stars, kde sú opäť skvelé vokály a myslím, že jedine David Byron si mohol dovoliť zaspievať na vysokej úrovni abecedu :D. Circus je veľmi krásna a zádumčivá akustická vecička, po ktorej nasleduje tajomná a temná Pilgrim s vynikajúcimi vokálmi. Tá práca s vokálmi je ozaj famózna. Klobúk dolu. Z bonusov tentoraz spomeniem len jednu skladbu - B-stranu singlu Sunshine, ktorá veľmi dobre doplňuje tento album. No, skrátka Uriah Heep aj po šiestykrát po sebe ukázali, že sú svetová extratrieda.
↧
Black Country Communion - Black Country Communion
Ne, ne, ne... nebudu tady psát o tom, jestli BCC je nebo není "superskupina" tak jak je axiomaticky definována a vnímána hudebními analytiky, recenzenty, posluchači a fanoušky, jejichž máničky přece jen za ta léta poněkud zešedivěly, ale pořád mají opravdovou muziku rádi. Nebudu tady ani hodnotit, zda ten či onen člen kapely dostál své skladatelské pověsti a dokonce ani nebudu hodnotit, zda takto kapela - tedy jako "superskupina" byla či nebyla producentsky myšlena, nebo zda byla myšlena jako revival sama sebe či reunion bývalé slávy, kdy jste oním poněkud postarším chlápkem, ale když už tedy na tu basovku umíte a jste "voice of rock", tak seženete pár mladších vystajlovaných chlápků, nacvičíte pár starejch fláků a nějaké ty cover verze, a ještě jednou tedy na tu otřískanou basovku zahrajete, protože sakra i vy potřebujete na složenky že jo, když už ty bílý lajny na kurtu lajnovaným kreditkou co jste za ta léta sjížděl byly setsakramentsky dlouhý, ale vo tom tedy těm mladejm přece nemusíte povídat...
Mně se prostě obě placky BCC líbí. Oprostěte se tedy od podvědomého chápání toho co máte z historie hardrocku a bluesrocku rádi, nečekejte po zbytek života na žádnou dvaatřicátou řadovku LedZeppů a Párplů - tady vám slovy velkého VK garantuju, že už opravdu, ale opravdu žádná nepřijde a že všechno co archivy vydat měly, tak vydaly a všechno další od těchto ikon už bude jen a jen horší (ale pozor, aby nedošlo k mýlce - i já jsem velkým fanouškem těhle starejch ikonickej kapel, který položily absolutní základy Všeho a proto těmi ikonami přece sakra jsou).
Ale kdybyste tak jako já a pár dalších tady z toho našeho zasmrádlýho kotlíku, kde Kabáti vždycky budou mít plnou halu, stadion a beze zbytku naplní větší či menší kulturák svým hospodským bigbítem, překročili svůj limitní práh pohodlnosti a i přes absolutně pekelnou předpověď počasí (která se nakonec protentokrát opravdu beze zbytku vyplnila)se vydali (saturováni mocným přílivem fanoušků z Německa) v něděli 17/07/2011 do Lokte nad Ohří na první tuzemský koncert BCC, museli byste dát plný počet hvězd, protože:
- se vám obě placky BCC už dávno prostě líbí a máte rádi poctivej hardrock a bluesrock
- je tahle kapela sehraná vynikajícím způsobem, nikdo z ní nevyčnívá a neexhibuje (...a že by při svým umění a minulosti sakra moh´...)
- takhle se hraje v 21. století klasickej hardrock a bluesrock s kořeny hluboko v 70. letech století minulého
- tihle chlápci jsou prostě všichni velcí sympaťáci a Mistři světa, kterým vůbec nevadí, že lidem zabaleným od hlavy po paty v pláštěnkách nevidí do tváří, ale to ještě neznamená, že proto svou dvouhodinovou show ošidí
- ten nejmladší z nich se narodil v r.1977 a je rychlopalnej střelec a ten co má nejmíň vlasů měl slavnýho tátu a štípe paličky jak o život a k tomu skvěle zpívá doprovodný vokály
- naopak ten nejstarší z nich, ač se narodil v r.1951, je pořád ve skvělý hlasový formě a ukázkově sjíždí starou otřískanou basu a ten celej v černým ve stoje ukázkově dojí starý dobrý hammondy
- si s hlavou v hučícím vodopádu tónů z podia a s nohama po kolena mokrýma z vodopádu z nebe vykřičíte plíce, aby tihle chlápci přece jen ještě jednou hrábli pořádně do strun a potěšili vaši duši už beztak v extázi... a nakonec po ukázkovým přídavku Párplovskýho rychlopalnýho Burn už jen Glennovo "...God Bless Czech Republic We Are The B. C. C..." a přesto ještě plivete plíce ven, ale pak už opravdu jen a jen déšť, voda shora i zdola, černo, "...stěrače stírají a světla svítí..." na cestě do Prahy s ukázkově vytuněnou hlavou...
Takže závěrem připomínám, že jsem nasadil plný počet hvězd a stejně bych je dal oběma plackám BCC i bez toho excelentního Loketního zážitku, který ale přece jen potvrdil, že zvukař ve studiu neudělal žádná kouzla (jak je v našem kotlíku někdy zvykem), ale ukázal že tihle chlápci to tedy mají i naživo i na CDčku zatraceně v paži...
↧
↧
Van Halen - Diver Down
Nejprve velké překvapení, později ale o to silnější zklamání. Tak lze ve zkratce shrnout mé pocity z dalšího studiového alba Van Halen nazvaného Diver Down. Pánové se posunuli ke komerčnějšimu zvuku a hojně začali využívat syntezátory, bohužel kvůli tomu ale zbylo méně prostoru pro kytarové party, které jsou alespoň pro mě velmi důležitým pilířem jejich tvorby. Dalším faktorem, který devalvuje úroveň desky, je poměrně velké množství použitých coververzí (co do stopáže asi třetina desky). Navíc se často ani nejedná o předělávky rockového materiálu, bratři Van Halenové, David Lee Roth a Michael Anthony se pustili i do těžce popových vod. Že by kapele najednou docházela invence?
Přitom to všechno nezačíná zas tak špatně. Kinks byli oblíbenou skupinou bratří Van Halenů a jejich skladby při svých klubových vystoupeních prý kapela hrála velmi často, takže Where Have All the Good Times Gone! lze chápat jako takové malé připomenutí této dávné kapitoly vanhalenských dějin. Hang 'Em High a Secrets jsou velmi dobré skladby. První jako parní válec zarovnává cestu pro svého křehčího následnovníka a také pro výbornou, v tradici Eddieho kytarových instrumentálek pokračující kompozici Cathedral. Další bezezpěvovou záležitostí je vsuvka Intruder, na kterou pak plynule navazuje možná nejvydařenější cover, jaký kdy kapela vůbec udělala. Skladba Pretty Woman od Roye Orbisona sice možná na tracklistu alba těchto metalistů vyhlíží jako růže mezi trním, Van Halen však nahráli velice příjemné aranžmá a jejich syté vícehlasy se sem výtečně hodí.
Na co já to vlastně brblám? Vždyť první strana desky obsahuje kvality na rozdávání. Ouha, druhá polovina alba je pravým opakem. Začínáme opět coverem - synťáková verze šedesátkové popiny Dancing in the Street ale opravdu není to, co bych od kapely jako je tato, chtěl slyšet. Se skladbou samotnou přitom problém nemám (třeba v podání stona Jaggera s Davidem Bowiem se mi docela líbí, taktéž třeba nadupaný cover od hlasu 60´s Petuly Clark), ale tahle verze opravdu patří k nejhorším, jaké jsem kdy měl tu smůlu poslouchat. Little Guitars jsou fajn kus kytarové práce, ale jedna taková skladba je na kapelu jako jsou Van Halen zkrátka málo. Tu nejvíce ujetou část alba ale máme stále ještě před sebou. Na mysli mám prastarou odrhovačku Big Bad Bill (Is Sweet William Now) a závěrečný čtyřhlas Happy Trails. Van Halen zde totálně popustili uzdu svým vokálním choutkám a zplodili...no, asi jako by mi v čaji plavala moucha se šnorchlem a plouvemi. Po prvotním zájmu z mé strany by ji čekal vyhazov a potupná smrt zaplácnutím.
Abych to tedy nějak sesumíroval - první strana desky za čtyři hvězdičky, druhá s bídou za dvě...výsledek je myslím jasný. Tři hvězdy a spolu s dvojkou nejslabší deska Van Halen s Rothem.
↧
King Crimson - Larks' Tongues in Aspic
Páté studiové album King Crimson s názvem Lark´s Tongues In Aspic osobně považuji za nejprogresivnější počin kapely v sedmdesátých letech. Fripp se rozžehnal s předešlou sestavou, kapely, která vytvořila koncertní album Earthbound a obklopil se novými hudebníky. Z Yes získal vynikajícího, technicky dokonalého bubeníka Billa Bruforda a z Family výtečného baskytaristu, ale i neméně zdatného zpěváka Johna Wettona. Nový byl rovněž dosud méně známý hráč na housle, violu a mellotron – David Cross a celou sestavu dotvářel hráč na rozličné percussion – Jamie Muir.
Během ledna a února 1973 ve studiu Command kapela natočila další studiové album, které výrazně posunulo progresivní ambice King Crimson k dosud netušeným možnostem zvukového, ale i instrumentálního charakteru. Obal alba byl po předešlých výtvarných motivech poněkud matoucí svým výtvarným designem. Nikde žádná fotografie, žádné in formace o kapele, jenom základní data a potom texty zpívaných skladeb. Také na postu textaře došlo ke změně. Fripp se rozešel s rockovým básníkem Peterem Sinfieldem a jeho místo zaujal Richard Palmer-James, s jehož poetikou se puntičkářský pedant Fripp lépe ztotožnil. Soudě podle přeložených textů na albu byla tato výměna stejně kvalitní. Obsažnost a tematika si zachovávaly svůj styl a obrazotvornost v zajímavých podobách, které korespondovaly s hudbou samotnou…
LARKS´ TONGUES IN ASPIC (PART ONE) – cinkání a zvonění percussion v úvodu na první poslech jakoby chtělo navodit meditativní atmosféru virtuální komnaty, kde hrají hrací strojky… postupně do hudby vstupují další percussion, jejichž šustění neustále zesiluje a nakonec graduje a nabývá vrcholu…. Houslový vstup preparuje bzučivý sound Frippových device a po agresivním breaku se v drsných intencích přihlásí nekompromisní syrový rock s údernými bicími nástroji a řeřavou elektrickou kytaru a drsnou baskytarou. Velmi dramatický vstup. Bicí nástroje a percussion vytvářejí zvláštní polyrytmická spojení, kterým sekunduje rychlá akordická výměna kytarových hmatů a ostrých basů. Bicí nástroje jsou v rukou opravdového mistra, jeho divoké breaky mají vysokou technickou úroveň a doplněné percussion a útočné baskytarové nájezdy jako žhavé plameny propilovávají syrové agresivní kytarové eskapády. Po téhle sprše dochází k výraznému zklidnění. Tichá pasáž je svěřena houslím a z backgroundu přicházejí nezřetelné zvukové variace. Houslista Cross hraje velmi tiše a subtilně a jenom cinkání a chřestění percussion přináší výraznější životnost do této téměř tichounké pasáže…. Houslím popřeje dostatek prostoru v dlouhých protahovaných tónech a cinkání percussion působí chlácholivě. Zdálky se ovšem potichu ale stále neodbytněji hlásí dramaticky znějící houslové téma, podpírané kytarovými neznělými tóny a mocný úder do bicích nástrojů přináší zvláštní harmonickou strukturu, pod níž vnímáme šepot nezřetelných hlasů …
BOOK OF SATURDAY – rozjímavé kytarové kouzlení přináší další skladbu, tentokrát zpívanou Johnem Wettonem. Jeho hlas zní podmanivě a vroucně. Tónové kreace kytary a houslí mají kontemplativní charakter. Přeznívání elektrických tónů zní umírněně a laskavě, skladba je zbavena jakýchkoliv předešlých agresivních tendencí, mám pocit jak bych poslouchal nějakou ukolébavku v samotě a klidu zahradního altánu…
EXILES – třetí skladba však přináší znepokojující sound, představovaný hučením a vy očekáváte, že budete vtažení do nějakého pekelného ohně… Naopak se však ozvou smířlivé tóny rozkládaných akordů akustické kytary a v pomalém tempu se rozjíždí téměř vypravěčským způsobem pojednané minitéma v pěvecké m podání Johna Wettona. Jeho baskytara hraje zvláštní melodickou linku a Brufordovy bicí nástroje kreativně podmalovávají rytmické základy a Crossovy housle v umírněných polohách hrají konejšivou melodii, zatímco bzučení mellotronu dotváří pozadí kompozice, do níž se napojily elektronicky preparované kytarové tóny Frippovy kytary. Mocný úder do činelů a svištivý zvuk houslí společně s akustickou kytarou ukončují náladotvorné kaleidoskopické kouzlení s hudebními náladami…
EASY MONEY – údery do velkého bubnu a řeřavý zvuk elektrické kytary doprovázejí přitumený Wettonův hlas přicházející odněkud z dálky. Jeho zpěv není příliš zřetelný a u posluchače vyvolává potřebu zbystřené pozornosti. Percussion Jamieho Muira zde na první poslech nenápadně, ale přesto poměrně zásadně dotvářejí celkovou atmosféru. Bzučení mellotronu a drolivé, ale dusavé bicí nástroje společně s cinkáním zvonků a ohýbanými elektrickými tóny v subtilním pojetí působí dojmem improvizovaného tématu. Fripp však v žádném případě neponechává nic náhodě a my s dalších rytmických a melodických přediv cítíme vývojovou linii přesné hry na počítané tóny, doby a takty a to už skladba začíná nabírat na obrátkách a gradace instrumentálních obrazců kreslí impresionistické téma. Brufordovy důrazné údery do kotlů, virbly a breaky jsou rozšiřovány šamansky znějícími Muirovými percussion… Pak se skladba opět vrátí do zpívané polohy. Melodie je daná, ale harmonicky se zde odehrávají nečekané změny a obraty, které vás dovedou až k příšernému smíchu v závěru…
THE TALKING DRUM – prapodivné zvuky přicházející z ticha přivádějí čarodějnické kouzlení s „mluvícím bubnem“. Vše se odehrává v sotva registrovatelném tichu, ale pojednou se opakující se rytmické předivo promění do konkrétního tvaru. Wettonova baskytara doprovázena Brufordovými bicími a Crossovými houslemi zvolna přichází do popředí. Všechno se děje v podobných impresionistických postupech jako u Maurice Ravela a jeho Bolera. Už vnímáme i elektrické tóny Frippovy kytary. Wettonovy basy mají ostrý řezavý zvuk, který se prosazuje téměř absolutně. Rozvíjení tématu má emocionální charakter, ale všechno je podřízeno globálně vnímanému soundu – každý z daných instrumentů zde má své místo, uvědomujeme si ho a vstřebáváme, ale nikdo nevyčnívá nad ostatní až do závěrečné katarze….
LARKS´ TONGUES IN ASPIC (PART TWO) – závěrečná skladba rozvíjí úvodní téma a stupňování harmonie a dramatický podtón, zde nemůžeme přeslechnout. Obecně mám pocit, jako bych v této skladbě slyšel odkaz Mahavishnu Orchestra, ne absolutně, ale ten odér zde je. Rytmické struktury jsou velmi pečlivě vypreparovány v technicky dokonalých breacích bicí baterie a percussion ve spojení s basovými linkami. Superpřesný Fripp a ukázněný Cross na housle svádí boj s Muirovými percussion, ale i s destruktivními zvuky. Crossovy housle, které jsme dosud vnímali jako umírněné, najednou získají drsnější a syrovější tón a jeho nejvyšší tóny se dotýkají téměř stratosférických výšek. Opakující se téma stále graduje a stupňuje harmonii. Velmi sugestivní a muzikantsky suverénní po všech stránkách až do závěrečného dramatického zakončení v maximálním nasazení s hučivým dlouhým přeznívajícím tónem….
Milovník progresivního rocku zůstává ohromen nad instrumentálními výkony, aranžérskou prací a rytmickými obrazci, to všechno sevřeno do jedinečného hudebního útvaru. Hudební kritikové v USA Frippovi na tiskové konferenci připomněli, že se sound nových King Crimson přibližuje k Mahavishnu Orchestra. Byla to tradiční americká jízlivost vůči britským progresivním snahám? Fripp poznamenal, že srovnání King Crimson s Mahavishnu Orchestra ho samozřejmě těší, ale další spojení striktně odmítl, protože prý v podstatě improvizují v jiných rovinách…..
Propojení progresivního rocku s jazzem a částečně baladami se děje famózním způsobem pod taktovkou opravdových mistrů...
King Crimson se dostali tímto albem hodně vysoko a očekávalo se, že tentokrát zůstane hudební společenství pohromadě a nebudou se měnit hráčské posty. Jestli to tak ale opravdu zůstane, mělo napovědět další album. V každém případě King Crimson urazili velkou cestu od prvního alba In The Court Of The Crimson King k aktuálnímu hudebnímu útvaru a svědčilo to o tom, že Fripp při svém metodicko-profesorském přístupu měl v hlavě stále nová hudební témata, která byla nosná pro další zpracovávání novými hudebníky, za jejich občasné autorské spolupráce….
Z alba jsem nadšen stále po všech stránkách a tak pět hvězdiček je zcela nezpochybnitelných.
↧
Young, Neil - Comes A Time
Původně kanadský písničkář Neil Young mě byl vždycky hodně blízký. Zejména mě oslovovala jeho akustická nebo elektroakustická stylová poloha. Zvonění jeho kytar, kvílení jeho harmoniky a zvláštně posazený hlas měl pro mě velkou podmanivost a přitažlivost. Probírat se jeho obsáhlou diskografií a vyhledávat ty nejstěžejnější klíčové věci není vůbec lehká práce a tak podobně jako u Boba Dylana, mám i u Neila Younga z mého subjektivního pohledu vybraná ta zásadní alba, anebo ta, která mě opravdu oslovila a rád a často se k nim vracím…
Album Comes A Time rockery moc nenadchlo, protože „bigbítu“ tam až tolik nebylo, ale milovník akustických kytar a nostalgických melodií si přišel na své. Protože hraji na dvanáctistrunnou kytaru, tak jsou mi skladby na albu o něco bližší a zjišťuji, kolik krásných a přesto nijak komplikovaných melodií Young na album dostal a jak do nich vložil svou nepodplatitelnou duši celoživotního romantika…
GOIN´ BACK – jemné flažolety v úvodu a pak zvonivé akustické kytary několikrát zopakují dané téma a máme tu danou introdukci pro příjemně laděné album, kde to zvoní a cinká a my se můžeme zaposlouchat do podmanivého hlasu jednoho z největších písničkářů západní polokoule. Youngova přítelkyně Nicolette Larson s ním zpívá v dvojhlase velmi krásnou melodii, do které vstupují z pozadí velmi vkusně, bez nějakého podbízivého záměru i smyčce a baskytara a bicí nástroje jeno m tikají a nijak nepřebíjejí celkovou atmosféru, přivolávající tematiku odchodů a návratů…
COMES A TIME – další skladba je pilotním počinem alba. Rufus Thibodeaux zde jako fiddler dodá countryový timbr, který se vznáší nad zvonivými kytarovými doprovody a dobře vystavěnými hlasy Younga a jeho přítelkyně. Ve dvojhlasu jejich pěvecká účast získává výtečný rozměr zejména v refrénu. V mezihře vytvářejí smyčce zvukovou vlnu, která skladbu harmonicky nádherně spojuje. V závěrečné části písně doznívání za Gone With The Wind Orchestra se děje v krásně melancholickém opojení…..
LOOK OUT FOR MY LOVE – Youngův hlas zní podle obsahu textu buď posmutněle, nebo naopak do jeho hlasu vstupuje větší důraznost a odhodlanost. Jeho frázování je naprosto bezchybné, třebaže on sám nevládne nějak mimořádným hlasovým fondem, což ovšem nijak v hudbě daného žánru nevadí. Housle jsou všudypřítomné, ale skladba získává na výraznější úderností, díky baskytaře Tima Drummonda, který sice hraje základní tóny, ale s velkým důrazem. V další fáze se do rytmu dostává zkreslená elektrická kytara, která řeže jednotlivé doby. Young je vypravěčem i zpěvákem. V tom okamžiku se ozve řeřavý tón elektrické kytary, který prosvítí obzor. Skladby plyne v nevzrušených taktech dál až k závěru….
LOTTA LOVE – do akustických kytar se připojuje i klavír Spoonera Oldhama a Young přechází průběžně z durové tóniny do mollové, což se děje s velkou elegancí a lehkostí, třebaže rytmický základ skladby je hodně zatěžkaný. Milostné téma Young vyzpívává s přesvědčivostí zamilovaného člověka, který je obtěžkán láskou a je si vědom její hodnoty. Střední tempo písně má příjemně vzrušivý spád až do samého závěru…
PEACE OF MIND – zajímavé napětí se podařilo vložit do této skladby. Melancholie a nostalgie si vzájemně podávají ruce jako Neil Young a Nicolette Larson, Zvláštní rytmické členění výrazně mění atmosféru na albu, kterou podkresluje Oldhamův klavír, ale také steel kytary Bena Keithe a závany smyčců. Skladba má mimořádnou atmosféru a znovu si člověk uvědomuje, jakou velkou sílu, význam a poslání mohou mít správně zaranžované a použité smyčce. Ve vokálním projevu je jakýsi smutek, možná stesk, ale zároveň jakási vnitřní vyrovnanost nespecifikovatelného charakteru…
HUMAN HIGHWAY – jestliže jsem se prozatím víceméně vyhýbal termínu country, tak v této skladbě to udělat nemohu. Naopak – skladba je country hned v prvním plánu. Vedle zvonivých kytar v daném soundu se do skladby dostává i banjo a píseň skutečně přivolá atmosféru amerických prérií. Zvonivé kytarové sólo uvnitř skladby zní ovšem velmi příjemně, stejně jako prokreslované tóny steel-kytary a výtečně postavený mužský a ženský dvojhlas. Vznikla skladba, kterou si můžete sami zahrát na kytaru jen tak z přetlaku, nebo pro přátele a nemusíte se přitom ohánět nějakým Uměním…
ALREADY ONE – baladicky znějící skladba má klasický youngovský charakter. Dlouhé tóny, a prostorně znějící melodie, v níž se nevyměňuje příliš mnoho akordů, ale harmonie je stejně bohatá a košatá, ať už se o to postarají lidské hlasy, zvonivé akustické kytary nebo v backgroundu i smyčce. V mezihře dostane příležitost pro sólo na steel-kytaru Ben Keith –dlouholetý Youngův kamarád a doprovazeč. Příjemně plynoucí melodie ve středním tempu je zbavena jakékoliv výbojnosti a agrese a vzdálí vás od městských stresů a uvědomíte si, že i lehnout si do trávy a vložit stéblo mezi zuby může být návratem do dětství…Myslím, že tohle je velmi typická skladba pro Neila Younga, kde ho všichni poznají v celé všeobjímající šíři na první pokus…
FIELD OF OPPORTUNITY – tahle skladba nás opět vrací do countryového hájemství. Doprovody jsou jasné a přirozené a přítomnost houslí Thibodeauxe a steel-kytary Keithe jsou velmi ústrojně a organicky pojaty a svádějí vás k tanci a k zahození všech starostí za hlavu. Píseň svádí k nekonečným improvizacím a pěveckým doprovodům…
MOTORCYCLE MAMA – tak tahle skladba je opravdovým folkrockem se vším všudy. Nejenom za výrazné podpory elektrické kytary a dusavých bicích nástrojů a zemitých basů, ale vedle Younga zejména Nicolette Larssson široce rozevře svůj pěvecký potenciál a my se máme možnost přesvědčit, že je to skvělá zpěvačka a ne jenom doprovazečka. Její hlas má barvu, sílu a energický potenciál. Young se schválně stahuje do pozadí, ale hudební doprovod prošpikovaný klavírem, houslemi a šlapavou rytmikou se dynamicky velmi dobře uvolňuje. Velmi silný příspěvek na albu, který vybočuje z dané koncepce…
FOUR STRONG WINDS – závěr ovšem patří jasné melodické skladbě, kde to zvoní mnoha kytarami (i dvanáctistrunnými) a Neil Young a Nicolette Larson zpívají umírněně, ale přirozeně čistě a přesvědčivě. Thibodeauxovy housle kreslí melodickou perokresbu nad cinkáním a zvoněním kytar a my vnímáme jakousi porci smutku a nostalgie, kterou ještě umocňuje Ben Keith na steel-kytaru. Místy mám pocit, jako bych slyšel kytarové postupy George Harrisona, ale Young se dokáže identicky propojovat s hudbou amerického prostředí zcela věrohodně a tak je mi na konci trochu líto, že už ten výlet skončil a Young někam zmizel za nekonečný obzor…
Album Comes A Time na mě dýchlo americkými dálavami, nekonečnými západy oranžového slunce a tetelivého vzduchu s vlasatými volnomyšlenkáři, kteří mají na zádech sombrero a chodí ve vysokých botách a přitahují pozornost kostkovanými košilemi a neholenými tvářemi, co občas naskakují na nákladní vagony a jedou Severozápadní dráhou někam nazdařbůh, anebo s batohem u zaprášených bot mávají na dlouhé trucky, aby se nechali převézt od východního pobřeží přes velké pláně do slunné Kalifornie, kde léto nikdy nekončí….. Trochu jsem popustil uzdu fantazii, protože takovéto asociace ve mně vyvolává hudba tohoto Youngova alba.
Myslím, že čtyři hvězdičky si zaslouží zcela poprávu.
↧
Pavlov's Dog - At the Sound of the Bell
Americká pomp-rocková (ale místy spíše pop-rocková) kapela jménem Pavlov´s Dog vznikla v polovině sedmdesátých let ve státě Missouri. Od začátku do ní byly vkládány velké naděje, zejména z toho důvodu, že jejich zpívající frontman David Surkamp byl majitelem nezaměnitelného hlasu takového pojetí, které na koncertech hraničilo s ječením. Možná proto se předpokládalo, že tato originalita posílí i obchodní bilanci vydávaných alb…
U nás byla kapela známa spíše mezi hudebními fajnšmekry, ale plošně to podle mého soudu nebyl nějaký úctyhodný hudební derivát britskému rocku. Jeho pozici posílila okolnost, že se jako host v jejich řadách objevil renomovaný britský bubeník Bill Bruford, který skončil v King Crimson v r. 1974 a nějaký čas „odpočíval“, než razantně nastoupil na britskou jazzrockovou scénu druhé poloviny sedmdesátých let.
Kapela vydala tři alba – to druhé At The Sound Of The Bell si teď trochu přiblížíme…
SHE CAME SHINING – bzučení mellotronu sebou přináší velmi zvláštní hlas, který jsem v úplném začátku byl schopen přiřadit ženskému pohlaví, vzápětí se ovšem hlas více zaoblí a získá konkrétnější podobu a my už víme, že zpívá chlap s opravdu mimořádným hlasovým timbrem… Hudební doprovod tvoří dlouhé varhanní plochy a celkem umírněná rytmika běžného typu s méně čitelnými basy a méně kreativními bicími nástroji. Zaujmou spíše vokální harmonie a spojení hammondek a klavíru. Několik bubenických přechodů skladbu uvádí do závěru….
STANDING HERE WITH YOU (MEGAN´S SONG) – další skladba začíná s baladickým nátěrem, v němž se propojuje klavírní hra se subtilními houslemi a David Surkamp zvolí lyrickou polohu svého zvláštního pěveckého pojetí. Akustická kytary dotvoří melodickou linku a z pozadí sem mellotron přináší smyčcovou vlnu. Aranžmá skladby prochází celkem nezáludně přímočarými postupy, které baladu hodně tlačí na popovou platformu. Nebýt Surkampova zvláštního zpěvu, mohl by tuto skladbu zpívat z oblasti pop-rocku opravdu leckdo jiný. Potvrzují to i nasládlé sbory a celkem očekávané harmonické postupy, které vás nijak neporazí a nezaujmou…
MERSEY – v mírně středním tempu ubíhá nostalgicky mírná další skladba, v níž se popřeje akustickým kytarám a kouzlení na elektrickou kytaru. Surkamp dobře frázuje a pokládá se do textového sdělení, ale mám opět námitku vůči přidanému dvojhlasu. Do mezihry vstupuje sólo na saxofon a v pozadí slyšíme perlení elektrického piana. Nijak se ale nepřibližujeme ani k jazzové formě, ani k nějakým daným kontemplativním náladám. Překvapuje mě, že americká skupina ze Středozápadu zvolila jako téma a název pověstné řeky Mersey, která počátkem šedesátých let dala vzniknout celému kytarovému stylu…(?!)
VALKERIE – první větší vzrušení s výraznějšími emocemi přináší až tato skladba. Zajímavě pojata rytmika, rychle akordické nálety akustických kytar a zvýrazněné elektrické kytary skladbu docela zajímavě zahájí, potom se ale aranžmá zase vrací do víceméně bezpečných harmonií. Všechno je zde více než čitelné a předvídatelné, což je pro mě zklamáním. Jistou změnu představuje dětský sbor, který krátce vstoupí do tématu. Bicí nástroje přinášejí očekávaný vzruch a změnu v několika prudkých breacích, ale jinak sborové hlasy, vytvářející Surkampovi pozadí se neustále vracejí mezi mellotronovými vlnami zpět za bubenických breaků a dlouhých tónových zvukových tapet, které čeří krátkými tóny saxofon…
TRY TO HANG ON – v rychlejším tempu přichází další skladba. Pravděpodobně zde byla ambice napsat hit. Má jistý tah na branku a určitou podbízivost. Baskytara se probudila z letargie a spolehlivě s bicími hrne skladbu do popředí. Probudil se také kytarista Stephen Scorfina, který nasadil docela zajímavé sólo, ale je kouskované a spíše by mu svědčilo, kdyby dostalo rozsáhlejší plochu k sebevyjádření, což je dost škoda. Jak pro kytaristu, tak pro skladbu samotnou….
GOLD NUGGETS – další baladická záležitost se zvonivými akustickými kytarami a s dlouhými tóny hammondek, mellotronu a synthesizeru. Surkampův hlas má svou naléhavost, ale už máte neodbytný pocit, jak oba všechny hlavní nosné nápady, které měly přinést albu cennou devízu vyplýtval a vy teď posloucháte jenom jejich rozmělňování. Nezachrání to ani kytarová mezihra. Ty postupy začínají být klišé a bohužel se nemohu ubránit dojmu, že také nudí…
SHE BREAKS LIKE A MORNING SKY – tahle skladba vybočuje z daného konceptu. Baskytara a bicí nástroje navodí mírný jazzový odér a také saxofon naznačí, že by zde mohl vzniknout prostor pro větší kreativitu. Bohužel se ale vokální linka doprovazečů a Surkampa nijak nemění a ani klávesy a kytara sem nepřinášejí nějaké progresivní aspekty. Takže je to saxofon, který skutečně renomovaného hostujícího Michaela Breckera dodá skladbě na zajímavosti, ale ostatní jsou „hodně při zemi“.
EARLY MORNING ON – písničkářská linie se drží stále v daných šablonovitých schématech. Proaranžování mezotronem a skutečnými smyčci sice drží harmonii, ale i když zde pár rytmických breaků zvíří hladinu, tak…. Ano, teď přichází zajímavé intermezzo v podobě odlišně pojatého vokálního tvaru, což mě na chvíli zaujalo, ale jenom na chvíli, protože se zase vracíme do opakující se formule přehledné melodie, ve které se dále už nic neřeše a nic ani nepřihodí, třebaže bubenické breaky zbrázdí obligátní melodický nános…
DID YOU SEE HIM CRY – závěrečná skladba začíná mellotronovým úvodem, na která naváže docela zajímavé klavírní téma (trochu v duchu Renaissance), ale to už se zdálky hlásy prostorný sound sóla elektrické kytary. Zde ovšem dochází k instrumentálním překvapením, která nás během celého alba opravdu míjela. Zhustěné téma kláves, kytary, rytmických proměn kapela opravdu sluší. Instrumentálním kouzlům jsem náhle uvěřil, trochu zde slyší rané Genesis, i když se snaží melodická linka více zpřehlednit celé téma, aby se skladba stala srozumitelnějším útvarem a tendence vrátit skladbu do písničkové produkce zde cítíte, ale přesto musím konstatovat, že možná právě poslední skladba mě zaujala nejvíc v rámci instrumentálních proměn kapely a je mi líto, že se podobné eskapády varhan, synthesizerů, mellotronu a rytmických proměn a klavírních nájezdů neobjevovaly na albu častěji…
Recenzent má nevděčnou úlohu, jak se v případě daného projektu k albu vymezit. Nebýt poslední skladby, která se mě opravdu líbila a mile mě překvapila, nebylo by z mého pohledu na albu At The Sound Of The Bell moc co pochválit a čím se nadchnout.
Mám takový neodbytný pocit, jakoby americká scéna potřebovala v polovině sedmdesátých let reagovat na různé britské podněty přicházející z artrocku, psychedelického rocku a volný variací a Pavlov´s Dog měli tento prostor nějakým způsobem vyplnit. Nechci říct, že se jedná o nějaký hrůzný hudební derivát – to určitě ne – ale jsem hodně daleko od projevování nějakého nadšení nebo ohromení. Nezachrání to ani Bill Bruford (na albu uváděný jako William Bruford) a tak zůstávám ve svém hodnocení hodně vlažný. Ani překvapení v podobě poslední skladby nevytáhne moje hodnocení výš jak na tři hvězdičky…
↧
↧
Black Sabbath - Sabotage
Sabotage je posledným album od Black Sabbath, ktorý od pôvodnej zostavy mám v zbierke. Prečo?
Lebo je na ňom 8 skladieb, ktoré uvádza klasická hard rocková „vyrezávačka“ Hole in the sky. A po nej ide (ak nerátam intro Don’t start (too late)) špičková pecka metalovej produkcie vôbec, a síce Symptom of the Universe. Z toho mrazí! A na konci je zo skladby normálne selanka s akustickou gitarou... Pomalá a temná skladba Megalomania je tak úžasná, že mlčky čučím s otvorenou pusou, aspoň do chvíle, kedy sa zrýchli a je z nej vypaľovačka o sile letných požiarov. A už je tu Thrill of it all, náladovo zapadá do doterajšieho súboru skladieb, je to mäso, žrádlo, obžerstvo, jednoducho žiadna diétna, či dokonca vegetariánska žbrnda! Záverečná veselica s „ou jé“ v čele je prekvapivá, ale celkom milá. Nasleduje najpodivnejšia skladba albumu, Supertzar, čo je, neviem presne čo. Gitara to tvrdí, atmosféra je ponurá, ale do toho ide niečo ako ERA-operný kvázispev, je to haluz a nebudem predstierať, že mi vždy sadne. Hitovková Am I going insane (radio) ma baví, nakoniec je tu správne posadená záležitosť s názvom The writ. Lepší záver si ťažko predstaviť.
Do šestice všetko dobré! Škoda, že všetko dobré raz musí skončiť. Štyri a pol hviezdy zaokrúhlim nadol, pre fakt príšerný obal a niekoľko momentov, o ktorých neviem, čo si mám myslieť.
↧
Wyatt, Robert - Rock Bottom
Se sólovým portrétem Roberta Wyatta jsem se seznámil ve druhé polovině sedmdesátých let v rámci zkoumání progresivních hudebních počinů na britské scéně…
V r. 1963 působil v Daevid Allen Triu – s pozdějším zakladatelem skupiny Gong.
V polovině šedesátých let to byli Wilde Flowers, známí na canterburské scéně.
Koncem šedesátých let působil v hudební náročných Soft Machine, se kterými natočil několik psychedelických alb s výrazným jazzovým nábojem. Hudebník a skladatel mimořádného talentu a formátu hrál v Soft Machine na bicí nástroje, ale také zpíval, což bylo od bicích nástrojů v té době velmi neobvyklé.
V r. 1971 Soft Machine po uměleckých rozporech v kapele odchází a zakládá skupinu Matching Mole.
V r. 1973 na nějakém divokém večírku seděl v okně a osudově z něho vypadl. Přežil, ale bohužel ochrnul na spodní polovinu těla, což ho na nějaký čas vyřadilo z hudební činnosti. Jeho lidský a umělecký duch byl ale nezlomný a nezdolný a proto přesedlal na klávesové nástroje, trubku a začal komponovat a vytvářet progresivní hudební variantu svých hudebních představ, na míle vzdálenou od komerčního úspěchu a uznání ze strany vrtkavých hudebních kritiků a rozmazleného publika.
Spolupracoval s řadou jiných známých i méně známých hudebníků, kteří se o něm vyjadřují v superlativech hraničících s uměleckou genialitou… ať už to byla jazzová skladatelka a klavíristka Carla Bley, experimentátor Brian Eno, skupina Henry Cow, nebo kytarista Roxy Music – Phil Manzanera. Mezi své přátele ho rovněž řadí i někteří členové Pink Floyd, které inspiroval v psychedelickém období…
Myslím, že v Británii jen těžko budete hledat podobný typ talentu, jako je Robert Wyatt. Inspiroval a dodnes inspiruje svou hudbu především intelektuály a hudební metodiky a skladatele. Jeho hudba je skutečně jen velmi obtížně zařaditelná do nějaké kategorie…
Album Rock Bottom je příkladem vysokého uměleckého formátu a jsem toho názoru, že zaujímá v jeho hudební produkci daný vrchol. Pochvalně se o něm vyjadřují i hudební vědci, kteří většinou poslouchají jiné hudební sféry, což je jistě dobrým znamením pro to, zaměřit na něho pozornost v recenzi a pro ty, co ho neznají, ho takříkajíc doobjevit…
SEA SONG – úvodní téma přináší pomalý hudební útvar, který instrumentálně zašťiťují synthesizery, klavírní party, percussion a to už tu máme vokální projev Roberta Wyatta. Má v sobě skrytou bolest a smutek. V něčem mi připomíná Petera Hammilla. Možná je to způsobem podání, (i když Hammillův hlas má pěvecky možná ještě hlubší výrazovost….). Zajímavě působí sborový zpěv v pozadí a na nás padá hodně zatěžkaný sound, prokreslovaný atmosférou člověka, který vyzpívává svoje nejniternější pocity. Žádné optimistické melodické linky, ale spíše chmurný obraz. Wyatt zde pracuje se zvláštní technikou svého zpěvu, kterému sekunduje synthesizer. Basová linka není příliš čitelná, přesto vytváří abstraktní hudební základ…..
LAST STRAW – basové modulace za doprovodu činelů, bzučení synthesizeru a klavírních tónů nás posouvá někam na pokraj jazzové kontemplace. Wyattův hlas má stejnou vnitřní naléhavost a hudební harmonie se přesouvají od dlouhých ploch do nečekaných změn. Vokální hlasové improvizace uvolňují vnitřní sevření trpícího člověka, který nalézá svoje druhé Já v hudebních obrazech impresivního charakteru. Synthesizery drží ortelnou harmonii a do hry vstupuje klouzavá psychedelická kytara, na kterou hraje mladý Mike Oldfield. Propojení chvějivých tónů kytary a synthesizeru vyrovnává stupňující se harmonizace klavírních tónů, která v závěru zvolna klesá směrem dolů
LITTLE RED RIDING HOOD HIT THE ROAD – do zrychleného rytmu pojednou vstoupí břeskné dechy – černošský trumpetista Mongezi Feza, barytonsaxofonista Ivor Cutler a tenorsaxofonista Gary Windo, zajímavě vedené basová linka Richard Sinclaira a drolivá rytmika Laurieho Allana vnáší do skladby více životnosti. Rytmus pulsuje v polyrytmickém schématu a nad ním vnímáme Wyattův výše posazený hlas. Aranžmá skladby je výtečné a instrumentální pestrost přivádí jako součást celého hudebního komplexu do hry i violu Freda Fritha. Wyatt vedle hry na klávesy nahrál i percussion. Hudební impresionismu nabízí velmi pestré obrazy a výtečné basové modulace. Kompozice drží celek jako v nějakém psychedelickém oparu s nekonečnou ozvěnou v astrálním tónu. Velmi zvláštní a podmanivá záležitost!
ALIFIB – basové tóny Hugha Hoppera, doprovází dlouhé tóny synthesizeru a chvějících se varhanních tónů včetně tajemných vzdechů v pozadí. Mike Oldfield připojuje bloudivé kytarové tónové variace náladotvorného typu jemně frippovském odéru. Rozjímavé a snivé, ale možná spíše pocitově bezbřehé a emocionálně bičované. Dlouhé tóny synthesizeru a varhan mají lehce vibrační charakter. Je zde opět Wyattův zpěv. Je v jistém smyslu v pozadí, má ale jasnou barvu a čistou intonační jistotu poznamenanou melancholií a pocitem nekonečné osamělosti. Mlhavá atmosféra a jakoby usínající melodie s problikávajícími světelnými tóny na nekonečné temné obloze.
ALIFIE – Percussion a neidentifikovatelné tajemno z pozadí přináší zvláštní skřípot vytvářený saxofonem a Wyattův napůl zpívaný a deklamovaný hlas vnáší do této skladby novou dimenzi. Harmonická koláž kláves a elektrické violy je doplněna tenorsaxofonem, jež mají dokreslovat vzrušené pocity na duši týraného člověka. Velmi odvážné a tristní znázorňování pochodu v lidské mysli a duši, které si asi každý člověk musí dosadit sám podle vlastní obrazotvornosti a individuální vize. V závěru dochází k jistému uvolnění a finální verze sice nepřináší nějaký klid a smír, ale smírnou únavu, kterou deklarují přeznívající basy…
LITTLE RED ROBIN HOOD HIT THE ROAD – pochodový rytmus bicích Laurie Allana se promění v uvolněnou rytmickou variaci. Skladbě vévodí dlouhé svištivé tóny synthesizeru, elektrické violy a elektrické kytary. Basová linka se výtečně propojuje s bicími nástroji a přiškrcený Wyattův vokál se vznáší nad akcentovanými rytmy. Jeho pěvecký projev prochází jakýmsi minimalistickým derivátem, ale po ukončení je tu viola Freda Fritha, která má dost blízko k pohřební atmosféře. Hlas působí jako součást nějakého náboženského obřadu, což dokreslují dlouhé harmonické tónové clony… Zezadu ovšem zcela nečekaně přicházejí disharmonické lámané tóny, čímž se celé téma uzavírá…
Album Rock Bottom je v mnoha ohledech mimořádných hudebním opusem. Progresivní hudební linie výrazně překračovala jiná alba, která vznikla ve stejné době. Wyattovou vnitřní utrpení a pocity člověka, který si doživotně nese svůj kříž jsou na něm hodně čitelné… Netvrdím, že tohle album je určeno k pravidelnému přehrávání. Asi se na něj musí najít ta správná nálada a zcela určitě koncentrace, což v téhle době není vůbec snadné. Album vás asi nenabije nějakou pozitivní energií, spíš bych řekl, že slabším jedincům spíš energii odebere...
Myslím, že po umělecké stránce patří mezi významné milníky hudební historie a zaslouží si plný respekt, úctu a uznání.
Proto si myslím, že pět hvězdiček má svou neoddiskutovatelnou legitimitu.
↧
Krokus - Hellraiser
Hardrockoví brontosauri zo Švajčiarska slávili v roku 2006 tridsať rokov od vydania svojho prvého albumu Krokus, k tomuto výročiu im vyšiel album Hellraiser. Od začiatku kariéry prišlo k rôznym personálnym výmenám, ktoré poznačili aj tento album. Vymenili sa gitaristi a bicie nahral matador Stefan Schwarzmann, známy ako bývalý bubeník Acceptu. Podarilo sa zložiť a nahrať album, ktorý radím k tomu lepšiemu, čo Krokus vytvoril. Obsahuje 14 skladieb, pohybujú sa v rozmedzí od balád až po speed metal.
Úvodný Hellraiser je riadna hardrocková nakladačka s výraznými bicími a spevom. Podobného razenia je aj nasledujúca Too Wired to Sleep. Hangman je pomalšia, krásna skladba s nádhernou melódiou, ľúbivým refrénom a zdvojeným sólom gitár. Angel of My Dreams je pomalšia skladba s peknou, zapamätateľnou melódiou. Tvrdý gitarový rif, basa a bicie sú atribútmi hardrockárny Fight On, okorenenej sólom na gitare. Veľmi vtipné sa mi zdá zaradenie nasledujúcich dvoch skladieb. Zatiaľ čo So Long je pomalá pieseň s baladickým nádychom, druhá Spirit of the Night je úplný protipól. Skupina zablúdila do speed metalových vôd, úvodná gitara a guľometná paľba z dvojkopákov evokujú skôr Accept, U.D.O. , ako Krokus, ale výsledok je skvelý. Ďalšia časť obsahuje štandardtné skladby Krokusu, nie sú až také výrazné ako vyššie spomenuté. Spomeniem pekné, šťavnaté, gitary v Midnite Fantasy, hardrockovú No Risk, No Gain, pomalšie Take My Love a Justice. Na záver Krokus prikúril v Love Will Survive, v ktorej sú výrazné gitarové rify a spev podporený pelnými vokálmi. Posledná v poradí, nie však kvalitou je našľapaná, rocková vypaľovačka Rocks Off!.
Album na mňa pôsobí ako kvalitné dielo plné emócií, života, také až hravé, hodnotím štyrmi hviezdami.
↧
Green, Peter - Whatcha Gonna Do?
Peter Green je pro mě významný kytarový pojem světového formátu. Dalo by se hovořit o dvou „školách“, které se na britské scéně v šedesátých letech objevily…
Ta jedna prochází skupinou Yardbirds a dodala světu jména jako ERIC CLAPTON, JEFF BECK a JIMMY PAGE.
Ta druhá prochází skupinou Bluesbreakers a dodala světu jména jako ERIC CLAPTON, PETER GREEN a MICK TAYLOR…
Greenovo jméno ale bude asi už navěky spojeno se skupinou Fleetwood Mac, kterou založil a ve které působil až do konce šedesátých let.
Nicméně i jeho sólová dráha, třebaže je poněkud kostrbatá a nevyvážená stran pravidelné albové produkce, vykazuje rovněž zajímavé deriváty blues, které Green dlouhá léta rozvíjel. Jeho ohýbání tónů, většinou bez zkreslení a s nahazovaným soundem se stalo typickým poznávacím znakem. Nemá beckovskou ano pageovskou agresi, ani claptonovský přístup k blues od instrumentálních experimentů k běžné písňové produkci a ani taylorovské posuny od blues k rock and rollu. Je prostě svůj a drží se víceméně dané formy. Jeho neokázalé muzikantství a kytarové mistrovství vnímám jako velký přínos dějinám elektrické kytary a proto si ho velmi vážím. Vadí mi, že je mu věnováno v posledních letech málo prostoru k prezentaci a proto ho mladí posluchači znají jako pojem z hudebního lexikonu, anebo ho vůbec neznají….
Album Whatcha Gonna Do? z počátku osmdesátých let patří do kategorie návratů a je se těch vzpomínek milerád ujmu…
GOTTA SEE HER TONIGHT – okamžitě poznáváme Greenův zastřený hlas s mírným vibrátem, který se propojuje s hudbou ve středním rytmizovaném tempu. Z pozadí přicházejí vlny smyčců, jako závany teplého nebo studeného vzduchu a baskytara opisuje přesně jednoduchou linku pod tepající bicí soupravou. Greenova kytara má krásně přeznívající tón. Nezaplaví vás vlnami tónových eskapád, ale máme spíš co dělat s úsporným způsobem hry. Slyšíme také tóny elektrického piana. Styl skladby se pohybuje v takových rovinách, jako bychom poslouchali např. J. J. Calea, možná Dire Straits, nebo Chrise Reu. Green ovšem rád pracuje se smyčci a také jeho pěvecký projev se vzdaluje od citovaných jmen. Skladba plyne v houpavém a mírně pumpujícím tempu až do závěru….
PROMISED LAND – skladbu otevře mocná introdukce saxofonu. Pomalé tempo a svist smyčců provázejí Greenův zpívaný projev. Ostatní nástroje se podřizují atmosféře písně a nikdo neexhibuje. Pouze saxofon má úlohu překrývajícího hudebního aspektu, které proměňují pouze zajímavé ženské sboristky z poklidného odplývání nijak komplikované melodie. Znovu si uvědomuji, že Green prezentuje v daných skladbách spíš americký typ hudby než britský. Legendární Fleetwood Mac ani náhodou. Nejen v hudebním doprovodu, ale dokonce i jeho kytarové mezihry a minisóla patří spíš do nějaké varianty amerického soulu (s absencí výraznější dechové sekce). Kytarová perokresba má jasnou koncepci a nijak se tady nezabíhá do bezbřehých sólových variací…
BULLET IN THE SKY – třetí skladba se dokonce posouvá k reggae. Demonstruje to baskytara i vedení bicích nástrojů a percussion, jimž se přizpůsobují i přiznávky druhého kytaristy. Baskytara má zajímavé modulační postupy, které se ostatně v reggae hudbě očekávají. Green se zaměřuje na pěveckou výpověď a jeho kytara vystupuje do popředí v mezihře. Ano, to jsou ty jeho vynikající tónové modulace. Smysl pro nejmenší detail a pohrávání si s tématem. Melodická linka je vedena především rytmy, ale hlavně zpívaným hlasem. Jeho britští obdivovatelé byli určitě dost překvapeni, když jim jejich kytarová ikona nabídla jamajské reggae. Nemohu říct, že by mě skladba naplňovala nějakým mimořádným uměleckým zážitkem, ale také mě neuráží a nepopuzuje. Bzučení varhan z pozadí a kytarové ornamenty se nám připomínají pod rytmickými obrazci dané písně…
GIVE ME BACK MY FREEDOM – tahle skladba je už ovšem blues ve středním tempu, třebaže tu tradiční dvanáctku zde nemáme tak čitelnou, jak by se očekávalo. Píseň šlape neomylně vpřed a Greenův hlas se propojuje se smyčci a vynikajícím sólem na saxofon. Jeff Daly je opravdovým mistrem svého nástroje. Houpavá melodie nás zvolna přenáší přes výtečné frázování a spíše vypravěčský způsob zpěvu. Teď ovšem Green popřeje prostor svému kytarovému vstupu. Jeho odmršťované a odstřelované tóny mají výtečnou barvu a dotvářejí melodické schéma skladby. Pakliže milujete neokázalý způsob kytarové prezentace, tak se v jeho hře určitě najdete a možná i vnitřně ukotvíte. Dave Mattacks (známý ze spolupráce s Fairport Convention, Jethro Tull i s George Harrisonem) je výtečný bubeník, ale ani on neexhibuje, přesto jsou jeho bubenické obrazce hry přitažlivé….
LAST TRAIN TO SAN ANTONE – Green rozezvoní svoji kytaru v další skladbě, kam přináší opět smyčce vlny pohlazení a pumpující rytmus bicích a baskytary doplňují výtečné ženské sboristky. Roy Shipston vkládá do skladba party perlivých tónů elektrického piana. Přeznívání sborů a smyčců dokreslují ještě percussion Lennoxe Langtona. Zajímavá skladba spíš stále písňového typu
TO BREAK YOUR HEART – další skladba nám nabídne derivát rock and rollu s reggae rytmickou složkou. Greenova elasticky znějící kytara se zde v barevných odstínech jako plující bublinky rozptyluje v prostoru. Varhany z pozadí vytvářejí pouze základní harmonie s úsporným podáním bez nějakých dlouhých pasáží a nečekaných zvratů….
BIZZY LIZZY – tohle je ovšem už to pravé ořechové blues. Zajímavé basová linka Paula Westwooda zahraje něco víc než běžný základ a občasné modulace znějí přitažlivě. Greenův hlas přichází odněkud z pozadí, stejně jako klouzavé tóny elektrické kytary, které stylotvorně hrají výtečné bluesové téma. Varhany téměř splývají se smyčci, spíš doplňují melancholickou atmosféru. Greenův hlas získává na větší průraznosti a výtečné frázování s výrazem se nádherně propojují s jeho kytarovým sólem. Opět bez zkreslení, s jasnými tóny a odstřelovanými tóny. Skladba má výtečné aranžmá a to ji pozvedává do další hudební estetiky, kdy se přitlačí na dynamiku a rytmické akcenty až do klasického závěru s dlouhým tónem varhan a šustěním činelů….
LOST MY LOVE – písňová forma blues se odvíjí ve středním tempu. Dává příležitost k improvizacím, přesto ani tady nevnímáme nějaké extrémní hračské výkony. Green odsypává ze svého kytarového základu další úsporné tónové variace. Šlapající rytmika je podporovaná elektrickým pianem a varhanami. Pokud hledáte výrazově přesvědčivou bluesovou formu, tak tady jste se k ní velmi přiblížili, ale nevýhodou skladby je její krátká stopáž…
LIKE A HOT TOMATO – považuji za nevýhodu, když producent zařadil zase sebe ve stejném rytmu a tempu dvě skladby, což vybízí ke srovnávání a k drobným rozpakům, proč se nezamíchalo s různými žánrovými variacemi. Green se drží pořád stejné zvonivé kytarové formule a také baskytarové linky hraje běžné doprovody. Pouze rytmické obrazce se v akcentech tu a tam proměňují. V jistém okamžiku i Green ve zpěvu přitlačí na pilu, ale jinak zde vnímáte bezproblémovou hudbu v daném plánu….
HEAD AGAINST THE WALL – závěrečná varianta písňového propojování blues s dalšími variacemi, kdy nástrojové kouzlení se drží víceméně stále v daných proporcích nepřínáší nějaké závratné progresivní přístupy. To si posluchač uvědomuje už od prvopočátku, kdy si Greenovu hudbu tzv. „ohmatává“. Green ovšem nepřichází aby bořil nějaké mantinely a nastoloval nová hudební východiska a pojmenovával bílá místa…. Zvolil variantu spíš dumavé a přemýšlivé hudby, která vás nemá příliš emocionálně zneklidňovat, ale spíš přinášet pohodu. Blues má velmi mnoho podob a možná varianta, kdy se propojuje s reggae a písňovou formou každému není po chuti. Nicméně má právo na existenci a dokáži si ji představit v nějakém komorním prostředí docela dobře a pak splní svoje poslání….
Greenova albová tvorba prochází řadou nejrůznějších proměn (Splinter Group je v databázi kapel uváděn záměrně jako samostatná jednotka). Není to hudba pro stadióny a televizní show, je to poctivé muzikantství s nenápadnými aspekty ryzího přístupu k tématu a nepodplatitelnému postoji k tomu, dělat hudba podle vlastních představ a ne pod tlakem producentů a nenasytných hudebních koncernů toužících po milionových ziscích za každou cenu.
Dát tři a půl hvězdičky nelze... proto dávám víc.
Myslím, že na čtyři hvězdičky album dosáhne, při troše tolerance hodně náročných posluchačů….
↧
↧
Blue Effect - Svitanie
Album Svitanie v podmínkách československého státu lze vnímat jako první skutečný artrockový projekt, který u nás vznikl. Jestliže zde snad byly nějaké pokusy sjednotit hudební koncept pod jednotící myšlenku, tak se to nepodařilo přivést do nahrávacího studia a zanechat o tom nezpochybnitelné svědectví…. Proto má Svitanie z mého pohledu zvláštní postavení v naší hudební historii, ať už má více či méně kritiků či příznivců – to je z pohledu hudebního historika vedlejší…
Zajímavé ovšem je, že existují různé výklady, jak album vznikalo. Jednu verzi vypráví v seriálu Bigbít Radim Hladík, trochu jinou verzi znám přímo od Oldy Veselého a když nedávno i Fedor Frešo napsal svůj portrét Sideman, tak i on vidí historii svým pohledem…. Vlado Čech nám k tomu už bohužel nic neřekne (přes jeho přímočarou kamarádskou výřečnost), protože se v r. 1986 odebral do rockového nebe…
Asi nemá smysl se do toho zaplétat a za každou cenu hledat „pravdu“.
Jisté je, že bylo zvláštní, že skupina M Efekt (Blue Effect) nedostala příležitost natočit regulérní album u Supraphonu, třebaže její produkce na pěti předešlých albech byla dostatečným argumentem (i obchodním) k tomu, aby kapela mohla zdárně natáčet v Praze (?!) Snažím si totiž představit, že by například slovenský Opus odmítl skupině Collegium Musicum po řadě vydaných alb na jeho labelu vydat další projekt a třeba album Continuo by zcela nečekaně vydal třeba Supraphon nebo jeho chudší bratr Panton.
Svědčí to tedy o tom, jak podivně se u nás za totalitního režimu odvíjela vydavatelská politika a obchodní strategie. Původní záměr zněl – že plánovaný projekt měl mít formát dvojalba!! Ale prosadit dvojalbový formát bylo absolutně nereálně – to mohl v Praze jenom mistr Gott, Václav Neckář a Petr Spálený… Byl to samozřejmě nesmysl, protože obliba federálního M Efektu byla tehdy tak velká, že kdyby album vyšlo jako dvojité, prodalo by se zcela bez větších problémů a vydavatel by vydělal velmi slušné peníze….
Nakonec se tedy podařilo podepsat kontrakt v Opusu (zásluhou Fedora Freša) , ale podmínka byla zpívat buď anglicky (což by zase ideologicky neprošlo v Praze, nehledě na to, že kapela už dávno nebyla orientovaná na zpívanou angličtinu), anebo slovensky. Možná ani tohle nebylo pro brněnského vokalistu úplně průchodné, ale došlo ke kompromisu a protože je album z větší části vnímáno jako instrumentální všechny překážky byly odstraněny.
Nahrávání proběhlo v moderním studiu v Pezinku na počátku ledna 1977 (brzy nato Charta 77 rozvířila politickou a společenskou hladinu u nás a začal hysterický hon na nepřátele státu u nás…) a vydané album se na naše poměry velice rychle dostalo do prodejen a všichni jsme se vrhli na tento vinyl s velkým očekáváním. Samozřejmě, že jsem z koncertů skupiny daný repertoár víceméně znal, ale ta zvědavost, jak se podaří emocionalita z koncertů přenést do nahrávacího studia byla pochopitelně velká.
S odstupem času si říkám, že tak zásadní artrockové dílo mělo mít lepší obal, než byl ten původní albový co nabídl Opus v roce 1977, ale také výrazně lepší, než nabídl Opus v CD formátu v r. 1998. Tohle je skvrna na kvalitě jinak výtečného rockového díla (asi jsem byl moc zhýčkán obaly výtvarné skupiny Hipgnosis). Už s tím nic nenaděláme – to je ta naše česko-slovenská polovičatost, hlavně aby nás to moc nestálo… Deska ale není katalog, leták, nebo magazín a je uměleckým artefaktem a ten tady bude stále jako vizitka…
VYSOKÁ STOLIČKA, DLHÝ POPOL – bzučení synthesizeru za doprovodu výrazné baskytary otevírá celý projekt. Kapela zahraje v rychlém sledu velice důraznou introdukci a pak se odmlčí a prostor převezme Olda Veselý, který zahraje základní motiv na varhany a tento motiv slouží k dalšímu prokreslování harmonické struktury. Kompresor na basovém fenderovi Fedora Freša má výrazný attack. Moc dobře se poslouchají jeho ostináta. A to už je tu Radim Hladík s jeho rychlými kytarovými proměnami ve výtečných unisonech s baskytarou. Olda drží harmonii varhanami, ale zároveň nahrál i elektrické piano Fender-Rhodes a tak další část se odehrává ve zvukovém kouzlení kytarových tónů, varhanních vrstev a baskytarových modulacích ve výtečném uchopení. Vlado Čech hraje v podstatě nekomplikované bicí nástroje, ale řadou přechodů a breaků dokáže zahrát výtečné rytmické proměny a s Fedorem Frešem vzájemně nalezli výtečný rytmický motor. Olda vkládá varhanními motivy slovanskou zpěvnou melodiku, kterou vzápětí přebírá elektrické piano, ale především svižně elastické kytarové honičky Radima Hladíka. Slyším rovněž elektrické smyčce a tak se nám klávesový park rozevírá v širokém barevném spektru. Olda sice není Marián Varga, ale jeho přístup ke klávesovým nástrojům je kreativní a hledačský. Možná hodně lidí chtělo mít nějaké srovnání, takže artrockoví Yes byli hned v první linii. Nevím, myslím, že se M Efektu podařilo vytvořit dost osobitý česko-moravsko-slovenský derivát artrocku, který měl svou legitimitu…..
EJ, PADÁ PADÁ ROSENKA – a už je to tady. Známá moravská (slovenská) balada, která se stala pilotní skladbou alba, ale také významným repertoárovým příspěvkem M Efektu vůbec. Úvodní téma vymýšlel Olda hlavou cestou autobusem z Brna do Prahy a když dorazil do zkušebny, zasedl za varhany, kapela měla introdukci k lidové písničce, pojednané v artrockovém rozměru. Prokreslené nástrojové proměny instrumentace mají svou okázalou velkolepost a po Čechových breacích je už za mikrofonem Olda Veselý, doprovázející se na varhany a jeho sférický tenor s podmanivým, až charismatickým timbrem vám vstoupí do mysli….. Zpívá s velkým zaujetím, s melancholickým prožitkem daným pro interpretaci balad a vedle zpěvu vnímám i klávesové vrstvení synthesizeru, elektrických smyčců a varhan. Zatímco Vlado Čech hraje svoje stručné bubenické doby s melodickou baskytarovou linkou Fedora Freša, Radim Hladík se představí jako suverénní sólista a vystaví tady nádhernou kytarovou architekturu s pevnými základy, ale s mnoha patry do výše a s prosklenými prostorami jeho výtečného průhledného kytarového tónu. Troufnu si říci, že tohle sólo by mohlo aspirovat mezi excelentní příklady kytarové práce v naší historii vůbec!
Po instrumentální mezihře je Olda zase před mikrofonem a vnímáme jeho zpěv se stejným zaujetím jako v první části. To už ale skladba graduje a pompézní závěr bzučení synthesizerů a přeznívaných kytarových tónů uvádí skladbu do finále…..
V SOBOTU POPOLUDNÍ – ale není to tak úplně pravda, protože se vlastně přechází volným způsobem do další skladby. Frešova basova ostináta jsou famózní a synthesizerové pazvuky u nás v té době příliš neslýchané vás málem zvednou ze židle. Hladíkova kytarová hra – soustředěná a suverénně bezchybná vyšívá svoje témata prostorem, za aktivní účasti prešovských basových linek v melodických obrazech, do kterých vstupuje i Olda s klávesovými spojovacími mezihrami. Hudba je kreativní, s vysokým energetickým potenciálem a hraná s velkým nasazením. Rytmické i melodické proměny vás nenechají ukolébat nějakými nudnými instrumentálními kouzly. Jede se tady na plný plyn, včetně závěrečného zrychlení, které velmi exponovanou skladbu ukončuje…
SVITANIE – téměř dvacetiminutová kompozice vykazuje úvodní dlouhé varhanní téma v duchu Pink Floyd a tvoří tak předobraz skladby, v níž se M Efekt vyjadřuje v širším formátu a v jednotlivých vrstevnatých hladinách. Monumentální charakter umocňují nejen varhany, ale i šumění činelů a basové tóny hrané ve vyšších polohách a elektronické vibráto zpožďuje kytarové kouzlení. Olda Veselý nahrál s pomocí Fedora Freša vokální linky v dlouhých tónových vlnách a už vnímáme i slovensky zpívaný text. Původní text napsal pražský folkový rebelant Jaroslav Hutka, kamarád skupiny, ale protože v době vydání už bylo jeho jméno na indexu, proto se nemohlo na původní vinylu objevit a jeho česká verze byla přeložena do slovenštiny… Fedor Frešo zde mistrovským způsobem moduluje svoje basové tóny za bzučení varhanních rejstříků a my můžeme celou část vnímat jako rozjímavé hudební vize. Souvisejí samozřejmě i s názvem Svitanie a s našimi představami, co si pod daným pojmem dokážeme představit. Jednotlivá kouzlení nakonec dostanou konkrétní podobu, třebaže Vlado Čech mění rytmickou strukturu kytarové svištění se nese nad skladbou a zase jsme vtaženi do instrumentálního mlýna, který otáčí soukolím celého hudebního konglomerátu. Výtečně proaranžovaná skladba, v níž byly sebemenší nuance pečlivě zváženy a s pečlivostí hodináře vzájemně propojeny. Do nástrojové instrumentace nahrál Radim Hladík téma na akustickou kytaru v rychlých bězích, střídanou s elektrickou kytarou a klávesovými vstupy, spojujícími jednotlivá instrumentální témata. M Efekt zde předvedl svou schopnost hrát v širším formátu se zachováním napětí a organické semknutosti.
Bonus:
GOLEM – bonusovou skladbu napsal Radim Hladík s textem Jana Krůty, tuším redaktora Mladého světa (?). Byla to mj. první skladba, kterou v r. 1976 Olda Veselý s M. Efektem natočil. Byla určena pro grandiózní projekt Staré pověsti české (Supraphon 1976), na které se podílely různé domácí skupiny a zpěváci a M Efect si vybral téma tajemného Golema zasazeného do současné Prahy. Olda skladbu moc rád nemá, protože má pocit, že tam příliš vyčnívá brněnský timbr. Skladba se moc nehrála a zná ji relativně málo lidí. Při vytváření CD verze byla šance tuto skladbu „zviditelnit“ a tak se zde objevila, aniž by patřila do konceptu alba. Text písně není žádná rocková poezie cítíte z něho práci na objednávku. Rockové pojetí samotné skladby je ale docela zajímavé a tak zde můžete vnímat jakýsi artrockový předobraz federálního M Efektu.
Album Svitanie mám rád – řekl bych, že hodně rád. Nejen v repertoáru M Efektu, ale i jako významný hudební relikt domácí scény. Kapela ani po dalších personálních proměnách v artrockových dimenzích už takhle nikdy nehrála. Schválně neříkám, jestli lépe nebo hůř. Zdá se mě, že právě zde se instrumentální složka ocitala na špičkových pozicích, třebaže si zde Olda Veselý nemohl jako výtečný a na naše poměry mimořádný zpěvák tolik zazpívat, jak by si asi přál. Ale po hudební stránce zůstal vynikající artefakt.
Možná bych ještě mohl prozradit, že autorství u skladeb tehdejšího M Efektu se odvíjelo podle dohodnutých pravidel. U každé skladby jsou uvedeni jednotliví hudebníci v následujícím pořadí: ten, který je první je skutečným autorem skladby a ostatní dílčím, ale i aranžérským způsobem dotvořili jeho podobu. Pak si jednoduše dovodíme, jak to s autorským zázemím na tomto albu bylo.
Myslím, že dekorovat album plným počtem hvězdiček je spravedlivé, nejen kvůli onomu deklarovanému prvenství, ale i kvůli muzikantskému nasazení, pěveckému a v tehdejších našich poměrech nadčasovému pojetí.
↧
Van Halen - 1984
Poslední album Van Halen s Davidem Lee Rothem v sestavě je zároveň i chronologicky prvním, které jsem od této kapely slyšel. Vlastně mě k této smečce přitáhlo objevení megahitu Jump (který jsem nejprve připisoval - světe drž se - Rolling Stones, ale to není zas tak podstatné). Deska se mi tehdy velmi líbila už po prvním poslechu a ani dnes tomu není jinak. 1984 je výborná placka, na které Van Halen dokázali skloubit syntezátorovou chytlavost s kytarovou řízností a celé to okořenili vynikajícími melodiemi.
Synťáky dokonale ovládají hlavně začátek desky. Pozvolně nastupující titulní intro se přelévá do již výše jmenovaného klávesového diamantu. Pokud někdo zná od Van Halen pouze jednu či dvě skladby, lze předpokládat, že se mezi nimi bude nacházet Eruption nebo právě Jump. Poté už ale nadchází čas řádně provětrat i Eddieho kytaru a skladba Panama je k tomu ideální příležitostí. Řízný rock, chytlavá kytara a neodolatelný Roth za mikrofonem - další věc s velkým hitovým potenciálem. A do třetice všeho výborně poslouchatelného: Top Jimmy je utajeným klenotem alba. Melodie uhání dopředu jako splašený vlak, ale Eddieho kytara kolem ní poskakuje jako neposedné kůzle a obplétá ji stuhami nápaditých vyhrávek. Na klidnější Drop Dead Legs si kapela vybírá oddechový čas, aby se v zápětí vrátila s další smažbou jako hrom. Hot For Teacher vytvrzuje celé album a dává mu metalový přídech - Roth to tam sází o stošest a Eddie sóluje, jako by ho pálily prsty na hmatníku. I´ll Wait je další klávesový kousek, ale po předchozí divočině přijde jeho lehce posmutnělá atmosféra více než vhod. Posledním mocným záchvěvem tohoto alba je skladba Girl Gone Bad, majestátným kytarovým úvodem opatřená stíhací jízda. House of Pain mi totiž nikdy příliš nesedla a považuji ji za nejslabší píseň na desce.
1984 bych co do hudby na ní obsažené hodnotil čtyřmi hvězdičkami, ale nostalgie mi nedovolí nepřidat k nim ještě pátou kolegyni. Přeci jen bylo tohle album první...
↧
Harrison, George - Best of
Osobně nemám rád výběry. Většinou mi připadají všechny ty The Best Of..., Essential Of..., Greatest Hits, More Greatest Hits podezřelé... Vydavatelé na ně vybírají záměrně jenom podbízivé hity a mnohdy vypouštějí kvalitní neprosazované skladby.
Obchodně si nás tak vydavatelé a prodejci otestovávají, co sneseme a dokud se výběr obchodně neprosadí, tak řadový titul téže skupiny nebo zpěváka prostě nevydají nebo nedodají do prodejny.
Pokud se ani výběr neprodal skončil po letech v sudech se slevami na 99 Kč a od dané skupiny nebo interpreta pak už nikdo do obchodu raději nic neobjednal...
Tohle byla obchodní politika devadesátých let, než začalo vypalování, stahování a mp3.
Myslím, že firma Apple udělal ve spojení s EMI chybu, že propojila Georgeovu tvorbu v rámci Beatles s jeho vlastními skladbami po jejich rozpadu. Myslím, že když už se k vydávání The Best Of... uchýlila, měla vydat tedy na jednom výběru Georgeovy skladby z šedesátých let a Georgeovy skladby z první poloviny sedmdesátých let na druhém The Best Of... Určitě by se obě alba bez problémů prodala a navíc by podala ucelenější pohled na jeho písně a srovnala jeho skladatelské možnosti. Takhle vznikl nesourodý kočkopes...
MY SWEET LORD - je nádherná melodická píseň duchovního charakteru s výtečně zvonivými akustickými kytarami, jímavým klouzavým sólem na elektrickou kytaru, pevnou harmonií a smíšeným sborem, kterým oslavuje indická božstva...
George touto písní vydělal 6 000 000 dolarů a to bylo někomu trnem v oku. Chvíli se počkalo, až skladba vydělá na tantiémách a potom byla podána žaloba. George musel u soudního jednání na kytaře ukazovat jednotlivé postavení akordů a zpívat melodii, aby dokazoval pravost svého tvrzení. Bohužel soudní dvůr to nepřesvědčilo a George soud prohrál a musel zaplatit odškodné vydavatelství Bright Tunes. Osobně si nemyslím, že by George měl zapotřebí ukradnout skupině Chiffons píseň He´s So Fine, ale jak jde jednou o peníze, tak lidská závist, zloba a chamtivost neznají mezí... Píseň budu mít ale navěky spojenou s Georgem a jeho vydání na singlu dodnes doma opatruji jako cenný relikt...
GIVE ME LOVE (GIVE ME PEACE ON EARTH) - měla navázat v jistém slova smyslu na My Sweet Lord. Píseň má opět duchovní charakter. Vyzývá k míru, lásce, poruzumění a odpuštění. Byla úspěšným singlem a zároveň první skladbou na alba Living In The Material World (1973). Skladba má živou atmosféru a George do ní nahrál výtečné sólo na slide-kytaru a má všechny znaky přehledné výrazné melodiky....
YOU - skladba vyšla na singlu a nachází se rovněž na albu Extra Texture-Read All About It. Přiznám se, že tahle skladba se mi moc nelíbí. Cítím z ní trochu konstrukci a jistý druh objednávky, jako by měla být zařazena na nějaké festivalové klání. Nezachrání ji v mých očích ani sólo kalifronského jazzmana Toma Scotta (L.A. Express), který byl členem Georgeovy doprovodné skupiny...
BANGLA DESH - tahle skladba vyšla na úspěšném singlu a lidé ji dodnes mají spojenou s výtečným trojalbovým projektem The Concert For Bangla Desh. Zajímavý tklivý úvod, v němž George vroucně a bolestně zpívá o lidech a sociální situaci v Bagladéši. Dobře vystavěný refrén a rytmické akcenty mají svoji údernost. George do skladby nahraje kratší sólo, ale více prostoru má saxofonista Jim Horn. Píseň se dnes moc nehraje, třebaže ve své době byla úspěšná....
DARK HORSE- výtečná skladba ze stejnojmenného alba. I singl byl výborný. Přiejmně znějící akustické kytary dodávají harrisonovská melodická přediva a cválavý rytmus jakoby evokoval koňskou závodní dráhu. Cítím zde bluesové kořeny, dané interpretačním pojetím... Jedinou slabou stránkou je Georgeův unavený chraptivě málo znělý hlas, který byl před nahrávací frekvencí hodně přepínán a protože George v té době moc nezpíval, tak se to na jeho barvě dost projevilo. Rozhodl se ale skladbu natočit a tak dnes hodně lidí nechápe, proč se jim ve výtené písni ztrácí...
WHAT IS LIFE - poslední skladba je nejen na singlu, ale i na grandiózním projektu All Things Must Pass. Zajímavý zkreslený riff elektrické kytary v úvodu rozvíjí mdalší téma přehledné melodie s vrstevenou harmonií a zajímavými sbory. George se opírá o filosoficky pojaté téma a tak se opírá o jeho obsah, což mělo nosné a přesvědčivé vyznění...
Těch prvních sedm skladeb bych nahradil jinými Georgeovými skladbami z daného období. Zahraji si na producenta a zkusím je podle subjektivního pohledu na album "dosadit"....
BEWARE OF DARKNESS (1970), ISN´T IT A PITY (1970), APPLE SCRUFFS (1970), PHOTOGRAPH (1972 - napsaná pro Ringo Starra), THE LIGHT THAT HAS LIGHTED THE WORLD (1973), BE HERE NOW (1973), HARI´S ON TOUR (1974).
Měl jsem za tenhle "prohřešek" v úmyslu udělit jenom tři hvězdičky, ale pro George by to bylo zatraceně málo. Navíc se na tom neprovinil sám, ale vydavatel, který se George ani na nic neptal...
Takže ty čtyři hvězdičky dám...
↧