Bad Company po tretie.
Kontrolka tolerančnej krivky voči popíkovateniu repertoáru prvý raz vážnejšie zabliká pri zdanlivo nekompromisnej, ale v podstate spevnej úvodnej rockovici Live for the music. Stačí si vypočuť refrén. Na druhej strane, sekané gitarové sólo „tadada“ je svieže. Náznak naliehavosti v potemnenej balade Simple man poteší, aj tak v nej však cítiť chýbajúci nápad. Že budem niekedy počuť Kirka vyhrávať na hajtke obojručne šestnástinky, by mi vo sne nenapadlo, v komerčnom hard rocku Honey child s mierne iritujúcim refrénom to však vcelku sedí. Klasická balada Love me somebody je akoby odvarom balád na minulých albumoch, ale vypočuť sa dá. Vrcholom dosky je titulná skladba. Páči sa mi zvuk sprievodnej gitary pred nástupom na refrén, z ktorého som totálne namäkko, tak sa robia refrény! A neveril by som, že môže prísť ešte niečo lepšie. Áno, druhá polovica skladby, kedy sa za asistencie slákov rozohráva na klavíry motív refrénu, je bezkonkurenčne najlepším momentom, aký som kedy od Bad Company počul! Že tam Rodgers ešte aj nanáka a beží so svorkou, ani nemá cenu osobitne vyzdvihovať, to sa vyzdvihuje samo!!! Nanešťastie je zvyšok albumu v tieni tohto emočného momentu. Rádiový slaďák Silver, blue & gold s vskutku hnusným popíkovým refrénom pôsobí ako päsť na oko. Na platni bol pravdepodobne čas vstrebať to, kým človek otočil stranu, ale na cédéčku je to studená sprcha. Lieberov a Stollerov rokec Young blood je milý, hoci na hu-hu-hu vokály moc nie som. Seagull dva sa vyrúti pod názvom Do right by your woman, iste, je tu aj harmonika a pridá sa aj rytmika, ale koho tým chcú oklamať? No nič, ešte, že je to krátke. Môže byť skladba s názvom Sweet lil’ sister niečím iným ako rock’n’rollom? Navyše sa vážne vydarila. Nakoniec je tu krásna meditatívna „freeovská“ skladba Fade away, ktorá dôstojne ukončuje celé dielo.
Už sa nedá konštatovať, že by Run with the pack nemal jediné slabé miesto, skôr je to naopak, rutinný materiál dopĺňa titulná perla perál, a preto 3,5 hviezdy zaokrúhlim nadol.
↧
Bad Company - Run With The Pack
↧
Hendrix, Jimi - Valleys of Neptune
Na rozdíl od některých mých vrstevníků mám rád návraty. Je v nich nezbytná porce nostalgie a melancholie. Tento nezprostředkovatelný pocit se dostavil, když jsem se zaposlouchal do albového projektu Valleys Of Neptune, který jsem s jistým napětím vložil do CD přehrávače a volume jsem posunul o hezkých pár obrátek více doprava. Legendární kytarový démon Jimi Hendrix zaplnil pokoj a rozvibroval moje smysly….
Možná bychom si měli připomenout, že Hendrixova hudební kariéra po jeho příjezdu v r. 1966 do Londýna byla sice krátká (pouhé čtyři roky), nicméně závratná, energeticky vysoce nadprůměrná a jako nové hudební poselství, smetla téměř všechno, co na britské půdě existovalo. Legitimní hudební diskografie uvedla na hudební alba tato řadová alba: Are You Experienced? (1967), Axis: Bold As Love (1967), Electric Ladyland (double album – 1968), Band Of Gypsys (live album 1970). Do tohoto seznamu náleží i posmrtně vydané album The Cry Of Love (1971). Všechna ostatní alba, ať už se jednalo o jakkoliv rafinovaně poskládané skladby na studiových, výběrových a živých albech nejrůznějších zvukových úrovní jsou neautorizované projekty, které pouze rozšiřují Hendrixovu diskografii, nicméně nepřinášejí nic podnětně nového a zajímavého a jejich legální či ilegální vydávání způsobilo pouze zmatek v diskofilském prostředí a obecně řečeno: Hendrixův hudební odkaz spíš poškozují a snižují, aniž by jakkoliv prospěly celistvosti hudební produkce tohoto kytarového génia. Rovněž vydání „nového“ Hendrixova alba, sestaveného z „neznámých a nepublikovaných“ nahrávek – South Saturn Delta, na věci nic nemění.
Albový projekt Valleys Of Neptune navzdory mému tvrzení však svou legitimitu obhajuje. Dvanáct skladeb (kromě dvou alternativních verzí Hendrixových skladeb) přináší materiál, který do Hendrixovy pozůstalosti zcela určitě náleží…. Určitě jste se i vy (zejména starší posluchači) položili otázku, z jakého důvodu v Hendrixově hudební potenci mezi léty 1968 (od vydání Electric Ladyland) až 1970 (po vydání amerického živého koncertu Band Of Gypsys), vznikla nápadná mezera. Víme, že Hendrix nepřestal koncertovat a nahrávat a nijak neohlásil pozastavení svých aktivit. Album Valleys Of Neptune je vlastně odpovědí na tuto dosud nezodpovězenou otázku.
Po vydání úspěšného dvojalbového projektu Electric Ladyland bylo zřejmé, že skupiny The Jimi Hendrix Experience nebude pokračovat v klasické sestavě. Hendrixovy hudební rozpory s baskytaristou Noelem Reddingem nebyly žádným tajemstvím a kytarový génius plánoval změny. Odcestoval do USA a tam se začala rodit jeho nová skupina, která dostala název Band Of Gypsys, složená z etnických hudebníků (Jimi Hendrix: kytara, zpěv, Billy Cox: baskytara a Buddy Miles: bicí nástroje). Emocionálně založený a impulsivní Hendrix opustil další připravovaný projekt natáčený v Londýně s Reddingem a Mitchellem a začal na jaře 1969 natáčet v USA s výše jmenovanými hudebníky. Nahrávky pořízené v Londýně (částečně i v USA) s původní skupinou zůstaly ležet na studiových pásech a o jejich životnost se nikdo nestaral. Pro Hendrixe byla tato okolnost pojednou vzdálenou minulostí a žil pouze přítomností. Zásluhou oficiální majitelky Hendrixovy pozůstalosti (jeho nevlastní sestry) a spoluproducenta a hudebního historika Johna McDermotta, zastupujícího Hendrix Family, ale především Hendrixova „dvorního“ zvukového inženýra Eddieho Kramera, který dvanáct skladeb v USA remixoval a dodal skladbám patřičný rozměr v tom nejlepším slova smyslu, máme možnost slavit „návrat kytarového génia“ a znovu se nechat unášet jeho podmanivou a živelnou hudbou.
STONE FREE. Skladba středního tempa, uprostřed skvěle sejmuté a nahrané kytarové sólo přesně podle hendrixovského modelu emocionálně eruptivních tónů svázaných do těsného celku. (Nahrávání: duben až květen 1969, New York) Sestava: Jimi Hendrix+Billy Cox+Mitch Mitchell. Píseň zpestřují vokalisté Roger Chapman (Family)+Andy Faiweather-Low, známá postava britské hudební scény.
VALLEYS OF NEPTUNE. Po psychedelizujícím začátku přichází spíše poklidnější atmosféra Hendrixova vnímání rockového cítění (Nahrávání: září 1969, květen 1970). Sestava: Jimi Hendrix+Billy Cox+Mitch Mitchell. Hostující hráč na percussion: Juma Sultan
BLEEDING HEART. Autorem skladby je známý černý bluesman Elmore James. Přichází energičtější pojetí rockového modelu, které se blíží k funkovém vnímání, což potvrzuje i etnické složení hudební sestavy. Hendrix používá wah wah pedál, ale zároveň rozpoutává svůj energetický potenciál svižným sólem, které se táhne skladbou jako ohnivý plamen (Nahrávání: duben 1969). Sestava: Jimi Hendrix+Billy Cox, Rocky Isaac: bicí nástroje. Tamburína: Chris Grimes, marracas: Al Marks
HEAR MY TRAIN A COMIN´. Víceméně formální melodie, vycházející z bluesových kořenů, nicméně Hendrixovo famózní sólo ji posouvá do vyšších poloh vnímání náladotvorného vjemu. Kytarové tóny Hendrix propojuje do unisona se svým hlasem, se svým typickým vazbením do závěrečného zklidnění a syrovým závěrem. Skvělou práci odvádí i kreativní Mitchellovy bicí nástroje (Nahrávání: duben 1969, New York) Sestava: Jimi Hendrix+Noel Redding+Mitch Mitchell.
MR. BAD LUCK. Rychlejší skladba cválavého tempa podle již slyšeného modelu hendrixovských kompozic, které známe už z jiných alb (House Burning Down). Z nahrávky je cítit muzikantská propojenost a entuziasmus, které provázely první období spolupráce. (Nahrávání: květen 1967, Londýn) Sestava: Hendrix+Redding+Mitchell.
SUNSHINE OF YOUR LOVE. Notorická známá skladba Cream, kterou Hendrix pojednal v ryze instrumentálním pojetí a kytarové eskapády prolnul napříč hudební linkou. Napětí umocňuje Hendrixovo škrabání strun uprostřed skladby a Reddingovo minisólo na baskytaru. Ukázkový příklad Hendrixovy schopnosti transformovat osobitým způsobem základní rockový riff. Sestava: Jimi Hendrix+Noel Redding+Mitch Mitchell. Na percussion spoluúčinkuje Rocki Dzidzornu, který spolupracoval s Rolling Stones ve skladbě Sympathy For Devil.
LOVER MAN. Další mistrovský kousek z Hendrixovy dílny. Výrazně delší instrumentální pojetí, než autor promění skladbu ve zpívanou píseň. Víceméně základní melodická struktura, nad níž se vnáší Mistrova kytara – místy preparovaná wah wah pedálem. Valivá rytmika dodává skladbě patřičný spád. (Nahrávání: únor 1969, Londýn). Sestava: Jimi Hendrix+Noel Redding+Mitch Mitchell.
SHIPS PASSING THROUGH THE NIGHT. Kytarový tón Hendrixova fendera je preparován přes Leslie box v druhém playbacku. Jedná se spíše o pocitovou záležitost, než o nějakou rafinovaně vystavěnou kompozice. Kytarové barvy ovšem přinášejí nový rozměr do atmosféry písně, s doplňujícími téměř destruktivními vibracemi a závěrečnou exhibicí. (Nahrávání: duben 1969, New York). Sestava: Jimi Hendrix+Noel Redding+Mitch Mitchell.
FIRE. Alternativní verze Hendrixova prověřeného majstrštyku s možná ještě výraznějším energetickým potenciálem (únor 1969, Londýn). Sestava: Jimi Hendrix+Noel Redding+Mitch Mitchell. Mitchell se přidává v přiznávkách svým nosovým hlasem. Stále zelený kousek….
RED HOUSE. Další alternativní verze neméně známé Hendrixovy skladby. Ryzí čistokrevné elektrické blues podle pravidel dané formy s Mistrovými podmanivými kytarovými ornamenty. Hendrix tentokrát ctí blues bez přimíchávání dalších hudebních ingrediencí pouze s patřičnou gradací, v závěru ovšem ve zklidnění. (Nahrávání: únor 1969, Londýn). Sestava: Jimi Hendrix+Noel Redding+Mitch Mitchell.
LULLABY FOR THE SUMMER. Název této instrumentální skladby hovoří o „ukolébavce“, do které má pojetí předposlední písně opravdu daleko. Středně rychlé tempo valivým způsobem skladbu tlačí vpřed s působivými Reddingovými a Mitchellovými rytmickými breaky (Nahrávání: duben 1969, New York). Sestava: Jimi Hendrix+Noel Redding+Mitch Mitchell.
CRYING BLUE RAIN. Sluší se rozloučit zklidněnou variantou blues ve stylu Muddyho Waterse. Hendrix tentokrát ukázněně sází tóny na hudební paletu, aby pak zcela nečekaně skladba zrychlila tempo a rytmické vzorce, které vnášejí do písně jisté napětí (Nahrávání: únor 1969, Londýn). Sestava: Jimi Hendrix+Noel Redding+Mitch Mitchell. Opět hostující Rocki Dzidzornu na percussion..
Hudební výlet je u konce. Domnívám se, že album důstojným způsobem připomene v letošním roce Hendrixovu tragickou smrt a rozšířilo v pozitivním smyslu vzpomínku na jeho hudební odkaz, jehož věčný oheň nezhasl…..
Dávám plný počet hvězdiček!
↧
↧
Novák, Petr - Kráska a Zvíře
Čtvrté řadové studiové album Petr a Nováka nazvané Kráska a Zvíře bylo po řadě let uceleným albovým projektem, kterým se vrátil do obecného povědomí a na velkou vinylovou desku. V první polovině sedmdesátých let nebylo pro rockově orientovaného zpěváka jen tak jednoduché prosadit ve vydavatelství vydání alba.
Jedinou světlou výjimkou byl Olympic, kterému díky jeho angažovanosti a komerčně přístupné pseudobigbítové formě totalitní režim do studia cestu otevřel.….
Komunistický režim Petrovi nezapomněl jeho občanskou a lidskou angažovanost v roce 1969. Petr tehdy na jednom koncertu promluvil k publiku a vyhlásil minutu ticha za sebeupáleného studenta Jana Palacha a prohlásil, že si na rozdíl od Gustáva Husáka oběti Jana Palacha váží… Na jiném koncertě zase emocionálně prohlásil, že se neostříhá do té doby, dokud tady budou okupační vojska Varšavské smlouvy…
Nejdřív to tedy vypadalo tak, že se na bigbítového lyrika šedesátých bude jenom vzpomínat. Našla se ale cesta, jak některé věci nasměrovat pozitivnějším směrem.
Dostat rockovou identitu na album vedlo přes koncepční projekt. Dělali to třeba i sourozenci Ulrychovi (i když v diametrálně odlišném hudební stylu) a tak přišel Petr společně s textařem Zdeňkem Rytířem na nápad zhudebnit pohádku, která by ale byla vsazena do současného prostředí a současných životních kulis, ale posloužilo k tomu klasické téma francouzské pohádky Kráska a Zvíře. Bylo ta zajímavá výzva a tak se Petr a kapela pustili po personálních proměnách do práce, když byly Rytířovy textu dokončeny a svazující koncept jednoho tématu se podařilo natočit na album. Realizovat projekt v nějakém audiovizuálním provedení, na to bylo v r. 1974 velmi brzy a doba tomu dosud nenazrála….
Obal měl zajímavý výtvarný nápad a provedení, třebaže se na něm nikdo nedozvěděl, kdo na albu hraje a rovněž i texty zde nebyly otištěny, třebaže na tomto projektu by to bylo očekáváno, ale na to soudruh Panton nepomyslel. Dnes po letech si člověk sebeironicky říká, buďme rádi, že album vůbec vyšlo… i pohádka v moderních současných reálií mohla být ideologicky závadná, (kdyby se našel nějaký pitomec)… Naštěstí se nenašel.
Album se slušně prodávalo – vyšlo v době vzmáhajícího se českého jazzrocku a milovník klasického rocku tohle album uvítal jako něco jiného než opruzující Olympic s písněmi o barikádách, moralistních písních o nezvedené kriminalizující mládeži a o tom, jak si šlapou doubravou….
Jakmile se ale náklad vyprodal, lisování se nekonalo a tak kdo nebyl dost pružný a nekoupil si album včas, tak ho nesehnal. Panton se potom dlouho vymlouval, na nedostatek lisovacích kapacit v gramofonových závodech v Loděnicích u Berouna…..
TVÁŘ – pěkná úvodní studie na akustickou kytaru v klasickém pojetí. Petr Novák zpívá se zanícením jasný a přehledně srozumitelný text, který v zajímavé epické podobě dokázal Rytíř sestavit. Wajsarova baskytara má slušnou důraznost a Slukovy bicí se rozbíhají v rychlém tempu. Formánkovy varhany jsou ale utopeny pod záznamem….
JEN V POHÁDKÁCH I – jemná až křehká vokální poloha C a K Vocalu, který podkresluje elektrické piano a akcenty rytmiky. Petr zpívá s velkým rozpoutáním svého přednesu a my vnímáme jeho slova do nejkonečnějšího detailu. Novátorsky se zde objevuje Moog synthesizer Jana Neckáře, který v této době u nás měl snad jenom on, Rudolf Rokl a Martin Kratochvíl. Skladba získá pořádný rockový náboj a volně se propojuje s následující skladbou…
KNIHOVNA – tohle je opravdový rock na plný plyn. Wajsarova baskytara je pořádně přiostřená, jako Klapkova na albech Mahagonu. Bicí nástroje a baskytara dokonale překrývají celou koncepci, takže ostatní nástroje jsou méně čitelné. Až teď. Slávek Janda vypálí do skladby kytarové sólo v mírně mclaughlinovském stylu. Rychlé šumlování má ale výrazný rockový drive a slyšet zase jednou takovou rockovou kytaru na českém albu byl opravdový svátek. Instrumentálně vypjaté!
KDYBYCH UMĚL… – instrumentace se přizpůsobuje Petrovu zpívání a jeho obsahu. A už tady máme Věru Mazánkovou. Docela zajímavé propojování dvou vokálních partů, které se v textu vysvlékají ze svých pocitů. Mazánková není klasická rocková shouterka, ale její emocionální projev šansoniérky se příjemně poslouchá…
JEN V POHÁDKÁCH II – opakované téma C a K Vocalu, který se nám stále připomíná jako jakési memento, která nás spojuje a zároveň rozpojuje s realitou a snem….
VÝCHOD Z NOUZE – Mazánková a Petr opět v duetu, kde se obě postavy vzájemně prolínají svými osudy a hledají k sobě citové pouto. Tady se hodně propojuje ona divadelnost pojetí, která z mého pohledu přímo volá po dramatizaci. Při poslechu si to znovu uvědomuji, že album jako jednoduchý vinyl ztrácí poměrně dost ze své sdělnosti, když nemáme možnost té divadelní konfrontaci. Nicméně
VĚŘ MI KRÁSKO – klavírní úvod a Petrův projev má šansonovou podobu až do momentu, než se do tématu vrací dramatické ztvárnění za pomocí rockové instrumentace. Zajímavé propojení varhan a klavíru pod hlasem Mazánkové a Petrův další vokální projev má v sobě onu zamilovanost a optimistické vyznění, které podkresluje výrazně preferovaný Neckářův synthesizer….
KNÍŽKY – do hudební tématu se dostává i jazzrockové variování v rytmech a harmoniích a Formánkovo elektrické piano se propojuje s Neckářovým synthesizerem. Nápadně postrádám Jandovu elektrickou kytaru, která je utopena v instrumentaci a márně hledám její výraznější podíl….
PROČ NEJDEŠ VEN – ten se objevuje až v této skladbě. Dramatizující téma se prokresluje v patetickém projevu Mazánkové a těžký hodně zatěžkaný sound basů, zkreslené elektrické kytary a varhan. Skladba má formálně dvě části – tu druhou představuje rozezpívaný C a K Vocal, který přivádí rozpoutanost, divokost a nevázanost, která má demonstrovat vražený klín do vzájemného vztahu dvou hlavních protagonistů…..
PRSTÝNEK – lyrický kytarový motiv s Petrovým projevem je klasickým příkladem jeho softrockového vyjádření, jak ho známe ještě z šedesátých let…
TÝDEN DLOUHÝ – výrazný baskytarový riff a pak se skladba rozbíhá v rychlém tempu proměňujících mollových a durových akordů. Slukovy činely místy až příliš zastiňují sound, ale máme tady také prvního českého hráče na percussion – Jiřího Tomka, který nahrál hru na congo. Harmonické proměny jsou dobře zaranžované a vzájemné prolínání elektrického piana a opravdu výtečné Wajsarovy basy (jakoby hrál Vladimír Padrůněk)
SNADNÉ JE ZAPOMÍNAT / TELEGRAM – rockové téma trvá dál. Možná nejsilnější na celém albu. Dobře vystavěná melodie s rytmickými attacky a harmonicky pestrý základ. Mazánková zpívá s plnými ústy a velmi přesvědčivě a Petr se emocionálně vkliňuje do zpívaného obsahu
PROČ? – výrazný riff pro kytaru a baskytaru. Slávek Janda zapomněl, že zeppelinovského Heartbreakera u nás pozná každý rocker, ale přesto se nezdráhal v podobném duchu zaranžovat a nahrát toto téma. Netvrdím, že se sem nehodí. Ale ta výpůjčka je velmi nápadná! Evidentně celé album graduje. Text přehuštěně servíruje spoustu pocitových informací, ale výrazově a ve frázi se s tím Petr dobře vyrovnává a dokonce ještě více tlačí na svůj hlas jako drsný shouter, což u něho nejsme běžně zvyklí slýchat. Slávek Janda do skladby vkládá delší kytarové sólo, které rozpoutává divokou jízdu s aplikací wah wah pedálu a hardrocková poloha zde je nezastupitelná….
KRÁSKA SE VRACÍ / JEN V POHÁDKÁCH III – kytarové rozlamování akordů vzápětí přináší klasickou výměnu dvou základních akordů, které známe z Child In Time (?!). Jandova kytara zde zjemní sound a klouzavé tóny si zase pohrávají melodikou ve stylu Pink Floyd. Není to kritický pohled, který chce deklasovat umělecký záměr na albu, ale spíš se jedná o drobné nepřeslechnutelné postřehy…
Píseň v pozitivistickém slova smyslu optimisticky podle pohádkového modelu napravuje všechny křivdy a podle modelu, že všechno dobré je v životě po zásluze odměněno a zlo je potrestáno a lidé prohlédnou, se v tom idealistickém slova smyslu stává vygradovanou katarzí celého hudebního příběhu s nekonečným závěrem sborových zpěvů, bzučícího a místy přeznívajícího synthesizeru (okouzlení slavnými alby Pink Floyd z poloviny sedmdesátých let nelze přeslechnout). V každém případě to byl hodně náročný koncept po pěvecké, sborové a i instrumentální stránce a že tehdy oslovoval generaci mezi dvaceti a třiceti, mohu sám potvrdit….
S odstupem času se dá říci, že ne všechno se na albu povedlo, ale nicméně s ohledem na diskografii Petra Nováka v šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech se dá říci, že tohle album patří mezi to lepší, co se mu podařilo natočit. Skupina Bohuslava Jandy zní často „více rockověji“ než George And Beatovens v šedesátých letech, ale nemyslím, že by její podíl nápadně výrazněji převýšil původní George And Beatovens. Tím ale nechci říci, že by kapela byla špatná, nebo by nedostačovala představám sevřeného rockového útvaru. Kytarové party Slávky Jandy a výtečná baskytara Oldřicha Wajsara se výrazně na albu etablují (Wajsar více než Janda), stejně jako C a K Vocal. Formánkovy klávesy a Slukovy bicí představují daný standard na slušné úrovni. S ohledem na osmdesátá léta byla instrumentálně určitě kvalitnější než to co bohužel slyšíme na pozdějších albech s ohledem na úroveň textů, ale i melodických nápadů.
Řekl bych, že máme na albu Kráska a Zvíře co do činění s moderním rockovým divadlem, které bylo přivedeno do zajímavé podoby. Rytířovy texty jsou řemeslně kvalitní a oplývají i poetikou, které většinou posluchač porozumí. Hudební nápady jsou slušně proaranžovány, třebaže původní zvuk kapely a zpěvu byl (u Pantonu tradičně) zahuhlán a nesrozumitelný
Albu bych udělil tři a půl hvězdičky, ale to nelze, takže s úctou ke klasikům přidám a získá ode mě čtyři hvězdičky.
↧
Weather Report - Heavy Weather
Album Weather Report s názvem Heavy Weather je u nás známo tím, že v r. 1979 ho vydal i Supraphon. Ve výlohách musel zaujmout každého, protože takový výtvarný nápad, jaký se podařilo designérce Nancy Donalda výtvarnici Lou Beach stvořit se jen tak nevidí. Vyvolával různé asociace a představy.
Album bylo i v renomovaném jazzovém americkém magazínu Down Beat hodnoceno jako špičkový hudební počin roku 1977 a tak moje zvědavost byla bičována, jak moc se v téhle hudbě najdu. Weather Report už jsem znal z předešlých alb a tak jsem tak trochu předpokládal, co mě bude očekávat. Jazzrocková fúze mě přitahovala a domácí deriváty ať chtěly nebo ne musely z téhle hudby rovněž těžit…
BIRDLAND – výrazný basový riff odpočátku přesvědčí, že nás čeká pořádný nápor. Ta dynamika a hutnost je čitelná od prvního zaznění. Podíl bicích nástrojů, percussion už vnímáte jako neoddiskutovatelnou součást, dunivé vibrující basy famózního baskytarového génia Jaka Pastoriuse nového suverénního člena kapely (na předešlém albu jenom hostoval) vám vješdou do posledního mozkového závitu. Zawinulovy temné basové tóny synthesizeru Oberheim jsou neposatelné, stejně jako synthesizer A.R.P., úžasné propojení a přitom bez nějakých sólových exhibicí. Ještě stačí do skladby nahrát elektrické piano, klavír a to už je tu další ryzí jazzman Wayne Shorter, který zde supuje kytarové party. Úžasná rytmická přediva a akcentované doby a přesto do téhle jazzové kompozice se vejde výrazná melodie, která skladbou probíhá v harmonických proměnách. Zawinul je studovaný hudebník a ví hodně o formě a proporcích a tak se tady nic vzájemně nepřebíjí a v kolektivním tématu slyšíme čitelně saxofon, dechový synthesizer lyricon, synthesizery, klavír, bezpražcovou baskytaru a kreativní bicí nástroje s percussion.
A REMARK YOU MADE – pomalejší skladba – spíše baladického typu. Má velký výraz a náladotvornou atmosféru. Přeznívání klavírních tónů a elektrického piana Fender-Rhodes se spojuje s vynikajícím saxofonovým sólem v dlouhých tónech. A už je tu Pastorius s vynikajícími modulovanými tóny na fretless bass – Jazz Bass Fender. Fantastické uchopení basů! Melancholie je v jazzu velmi důležitý aspekt, který vede ke kontemplaci a náladotvornosti, tenhle aspekt ve většině rocku víceméně postrádám a tady si to uvědomuji více než zřetelně. Závěrečné bublání synthesizerových tónů je zvukomalbou ve velmi uměřených vlnách a z pozadí A.R.P. s elektronickou clonou. Sound kráčí v důstojných dlouhých tónech. Vůbec nepotřebují smyčce a stále tam jsou! Atmosféra podzimního smrákání na zamlženou krajinou a lidská samota… tak tohle ze skladby cítím v jejích impresích.
TEEN TOWN – plechové bicí nástroje! A Alejandro Neciosup Acuna na bicí a Manola Badrena na percussion, famózní rytmická složka. Geniální Jaco Pastorius ovšem předvede famózní ukázku své jedinečné techniky na fretless bass. Hadovitě rychlé tóny se proměňují v dlouhý basový sound, podepřený i Zawinulem se synthesizerem a elektrickým pianem. Myslím, že tahle skladba byla tehdejší revolucí ve hře na baskytaru. Já jsem vlastně do té doby neslyšel nikoho hrát takovýmto způsobem a chápu, že to bylo inspirativní pro další baskytaristy a dnes z toho vznikla celá baskytarová škola!
„Guma“ Kulhánek, Jiří Veselý, Oldřich Wajsar, Alexej Charvát, Přemysl Faukner, Fedor Frešo, Jiří Urbánek… chtěli hrát v podobném stylu a vytvářeli zdařilé deriváty jeho hry….
HARLEQUIN – klavírní téma se prolíná s další ryze jazzovou kompozicí v melancholických obrazech a zajímavých harmonických proměnách. Asi jako ten harlekýn v názvu… Výtečně nasazované basové tóny, ale Shorterovy saxofonové tóny, někdy dlouhé, jindy jako bič a Zawinulovy klavírní rychlé běhy, stejně jako přeznívání elektrického piana a koulení synthesizeru. Tady se propojují jedinečné tónové variace. Vždycky si říkám, jak tohle dokázali Weather Report zahrát na prý stejně famózních koncertech, když k tomu měl Zawinul jenom dvě ruce a digitalizace záznamu a MIDI systém ještě nebyl v této době zaveden, třebaže už fungovala paměťová banka a elektronika v USA už nějaký čas cíleně prosakovala i do instrumentálního odvětví v synthesizerech a další elektronice…
RUMBA MAMÁ – Manolo Badrena zde nabídne svou world music klasickým latinskoamerickým emocionálním podáním a tak ve spojení s Alejandro Neciosupem Acunou tady vytvoří další prokreslovaný santanovský model, natočeny živě z koncertu….
PALLADIUM – fusion music, chcete-li jazzrock od prvního vstupu. Výrazná funkující rytmika a zase příležitost pro rytmické kreace bicích a percussion a samozřejmě vynikající baskytary. Shorter zde vytváří saxofonové téma vynikajících zvukových obrazců, ale střídá se ze Zawinulovým elektrickém pianem, které má navíc doprovody v playbackovaných synthesizerech a klavíru. Náhle vstoupí do soundu dunivý mocný attack basového Oberheimu… na chvíli jsem měl pocit, jakoby praskala pod mocným tlakem přehradní hráz. Ale kreativita tónových proměn má svižnost a barevnost, která vás pohltí – tedy alespoň já to tak vnímám.
THE JUGGLER – předposlední skladba má krásný melodický základ. Synthesizery a klavír znějí uměřeněji a spíše plují prostorem, třebaže je akcentované rytmické proměny bicích a percussion občas jakoby vyruší z jakési letargie. Ano, je tady velmi příjemně znějící melodická linka, trochu jakoby irského typu v názvucích, ale následně jazzový saxofon a baskytara a bicí nástroje vstupují do kompozice zesílenou agresí, ale zase ustupují tomu příjemnému kouzlení na synthesizery a lyricon, melancholické obrazy a spodní proudy šustivých percussion se barví zase v jakýchsi načervenalých podzimních barvách a tónové toky jsou preparováno s ozvěnovým efektem až do závěrečného basového tónu….
HAVONA – synthesizery A.R.P. a Oberheim jsou opět v akci. Zawinul kouzlí v eruptivních tónech a Pastorius se připomíná výtečnou plnokrevnou baskytarovou linkou a nádherně mu k tomu asistují Acunova bicí baterie a Badrenovy percussion. Akcentování a divoké breaky se spojují v unionech a stačíme ještě vnímat Zawinulovu technicky brilantní hru na Yamaha Grand Style piano. Pastorius nasadí další basové sólo. Výtečně nasazuje na svůj otřískaný fretless Fender Jazz Bass tóny a moduluje s nimi ve velkém stylu v rozvibrovávaných fázích. Shorter se střídavě do hudby vrací a zase z ní odchází. Skladba získává na dramatičtějším vyznění a přece se dokáže ukáznit v jemnostech. Fusion music par excellence!
Album Heavy Weather mám dnes v luxusní vydání na CD ve zlatém tónu, čímž se plastové kolečko odlišuje od ostatních. Hudba na albu je výrazem skutečného jazzového mistrovství jak po instrumentální, tak skladatelské a aranžérské stránce. Jsou zde výrazné posuny k etnické hudbě, ale také k moderní articifiální hudbě. Kapela si získala i náročné rockery, třebaže v jejím instrumentáři nebylo pamatováno na sólující kytaru. Bylo to dáno celkovým hutným, elektrizujícím soundem, famózní baskytarou a důraznou bubenickou složkou, ale myslím, že hlavně ten precizní sound, který ještě vynikl po digitalizaci a remasteringu bylo to hlavní, co muselo uhranout na první poslech stejně jako Frank Zappa, elektrifikovaný Miles Davis, Mahavishnu Orchestra nebo Return To Forever. Weather Report ale byli jenom jedni.
Tady je nadevší pochybnost, že plný počet hvězdiček je samozřejmým rozhodnutím, třebaže někteří přeintelektualizovaní moderní jazzmani o albu hovoří jako o „popu“ a naopak jazzoví staromilci, kteří vyrůstali na swingu nebo dixielandu o něm pejorativně hovoří jako o „bigbítu“. Myslím, že se zde dá hovořit o genialitě.
P.S. Podle mého názoru byl v dané době a v daných proporcích Jaco Pastorius „nejlepší baskytarový hráč na světě“. Přišerl s něčím absolutně novým a jeho technické pojetí bylo nevídané. Jack Bruce se svými drsnými přímými basy byl famózní, stejně jako technicky dokonaly Stanley Clarke se svým piccollo bassem, nebo Jonas Hellborg s drsným slapem.
Jaco byl ale jediný!
Jak osudově tragické a nespravedlivé bylo, když byl jako typově běžný Portorikánec při vstupu do místního hudebního klubu bodnut nožem ve Fort Lauerdale na Floridě….
Nikdo si v danou chvíli neuvědomil, že byl zavražděn geniální třicetiletý (!?) hudebník jako nějaký špinavý latino kšeftující s drogami. Velmi slušný, skromný a lidsky nekomplikovaný člověk. Když album poslouchám, znovu si na něho vzpomínám….
Asi by jeho skladbu Teen Town na albu měli metodici basové hry vložit do mramorových desek a jak jsem zjistil, řada vynikajících baskytaristů ho nejen ve světě, ale i u nás bere za basovou ikonu!
↧
Pink Floyd - Atom Heart Mother
Album Atom Heart Mother bylo spolu s Ummagummou tím prvním, s čím jsem se pod hlavičkou Pink Floyd na počátku sedmdesátých let setkal. Hluboce to na mě zapůsobilo a než jsem poznal Dark Side Of The Moon, považoval jsem Atom Heart Mother za absolutně klíčové album skupiny, ale i britské psychedelie. I když dnes vlastním celý archiv podepsaný logem Pink Floyd, přesto u mě Atom Heart Mother má stále elitní postavení jednoho z nejlepších alb kapely.
Z mého pohledu je novým hudebním směrem kapely a hledačským projektem, který je už hodně vzdálen prvním albům kapely. Pink Floyd zde poprvé experimentují s hudební suitou, která pokrývá celou polovinu alba jako jeden propojený tematický celek, v němž kvartet spolupracuje nejen s celistvým orchestrem, ale i se sborem John Aldiss Choir. Dochází tak k propojení rockové skupiny se dvěma dalšími vokálně-instrumentálními celky a daný kompoziční tvar přináší nový pohled na progresivní hudební útvar. Spolúčast na albu má i britský houslista a skladatel Ron Geesin, který měl v aranžmá suity svůj podíl a poradní hlas.
Někdo vnímá rozsáhlou suitu jako rockovou operu potažmo rockový muzikál a asi nebude daleko od pravdy…
Druhá strana alba přináší logické odlehčení tématu v kratších skladbách spíše písňového typu, ale ani zde není nouze o experimentování, při kterém mi leze mráz po těle…
ATOM HEART MOTHER a) Father´s Shout b) Breast Milky c) Mother Fore d) Funky Dung e) Mind Your Throats Please f) Remergence
– samotný nástup je představován dlouhým tónem a výraznými dechovými nástroji jako v symfonickém díle, až konečně hutné bicí nástroje, basy, hammondky podepřené dechovou sekcí rozbíhají celé téma, kam jsou přimixovány ruchy včetně startujícího motocyklu, který ve stereofonním efektu odjíždí do neznáma. Jednotlivé fáze suite na sebe navazují v řetězovitém spojování a tak vnímáme bublání Wrightových hammondek společně s violoncellem a Gilmourovy klouzavé tóny kytary, které se proměňují s kvílívým soundem protahovaných tónů, klasisizující klavírní téma hraje čitelnou melodii. Harmonické schéma je bohaté, hutné a organicky pevné. Zklidnění přichází s dlouhými tóny varhan a nádherně klenutým ženským vokálem. Tuhle sekvenci bych použil do raných Vláčilových filmů Ďáblova past, Údolí včel, Marketa Lazarová…. Ano, tohle jsou principy operního tématu. John Aldiss Choir zde odvádí nádherný výkon, klasické vedení sborového zpěvu je monumentální… teď už ho podkreslují i rytmické breaky Masonových nevýbojných bicích nástrojů…. Hammondky ovládnou prostor – Wright má smysl pro proporce a sází úsporné, ale účinné tóny, stejně jako Waters svoji basovou linku. Gilmour nasadí čistý kytarový tón bez výraznějšího zkreslení. Také zde cítíme, že jeho cítění má kořeny v blues, třebaže ve výrazu, nikoliv v nějakých claptonovských postupech. Dlouhý astrální tón tónového generátoru vytváří tajemný obrazu nekonečného prostorového zrcadlení. A jsou tu lidské hlasy. Velmi zvláštní sbory, jako od Carla Orffa, to je jedinečný vokální útvar, kde se nádherně mužské a ženské hlasy spojují do jednoho tvaru. Větší oživení přichází ve vrstvených vokálních harmoniích a už hrají Pink Floyd svoje tutti. Nad nimi to hřmí lesními rohy a trombony a trubkami a pak přichází nečekané psychedelické tajemno. Tónový generátor vyrábí neidentifikovatelné zvuky, jako bychom byli v centru jaderné elektrárny a poslouchali bzučení strojů a chladících věží. Je zde i mellotron, psychedelické varhanní zvuky, které se vracejí a navozuje prapodivné schizofrenní atmosféru v lidské mysli, až přichází vyvrcholení v příšerném dozvuku nastalé ticho provázejí nahodilé zvuky preparované přes Leslie efekt a prolínání melodických motivů a harmonických proměn nás provádějí muzeem vážné hudby, rocku, symfonie, psychedelie až do stále konkrétnějšího tvar se zkresleným pokynem SILENCE IN THE STUDIO!
Prolínání melodických sekvencí se nám vrací zpět do tématu, jako by se nám promítaly pocity, které svádějí nikdy nekončící a nevypratelný zápas.
Dokážu si představit, jak komplikovaný musel být celý nahrávací proces ve studiu, kdy dostat do souladu takové množství harmonií, symfonické postupy, náročné vokální sbory a samotnou rockovou kapelu muselo znamenat šílenou koncentraci s odhodlanost. Famózní hudební útvar!
IF – krásná Watersova balada. Čistá akustická kytara hraje příjemné a harmonicky jednoznačné téma postavené na fantazijních představách, kterými autor vždycky oplýval v bohaté míře. Také si skladbu sám zpívá přitlumeným až šeplavým hlasem. Básnivé představy zde krásně korespondují s celkovou vyrovnanou atmosférou podvečerního klidu daleko od civilizačního ruchu. Velmi citlivě se do skladby připojuje Wrightův klavír a hammondky, keré drží harmonickou rovinu, zcela základní basová linka a nijak nekomplikované Masonovy bicí nástroje. Gilmour dodává do skladby klouzavé dlouhé tóny náladotvorných obrazů a celá píseň příjemně plyne jako tok klidné řeky rovinatou krajinou nekonečných zelených luk. Melancholický sound má podmanivé kouzlo a píseň přímo svádí k tomu, aby vzal do rukou člověk kytaru a hrál ty čitelné akordy spolu s kapelou. Nádhera prvního plánu…..
SUMMER ´68 – tato skladba pochází z Wrightovy autorské dílny. Klavírní téma otevírá přehlednou melodii bez nějakých rafinovaných komplikací. Wright si píseň taky zpívá svým klidným a mírným hlasem. Do melodie připojuje hammondky. Pak jeho tremolo přivolá zvláštní harmonický attack širokého formátu. Vstupují do něho rovněž i dechy, které dostanou sólovou příležitost. Akustická kytara hraje doprovody a nijak nevýbojné bicí nástroje tepou pod melodickým základem. Opakuje se nám výtečně proaranžový hlas se sborovým přizvukováním navíc se zvláštně zkresleným soundem a obraz dechových impresí zklidní akustická kytara a klavírní proměny. Velmi netypická skladba jako z nějakého soundtracku k historickému filmu, kde se dramaticky prokresluje daná scéna. Čistá harmonická krása…
FAT OLD SUN – další baladický počin na albu z Gilmourova autorského pera a také hned poznáváme jeho hlas. Líná melodie opisuje základní akordy na akustickou kytaru a z dálky je melodie v harmonickém oblaku prokreslována bloudivými tóny klouzavých tónů, kterým sekundují hammondky. Jako bych se díval přes černé brýle vstříc zapadajícímu ohnivému kotoučí v oranžových barvách do kterých horký tetelivý vzduch dodává neuchopitelnou atmosféru pocitů. Možná vhodná píseň pro tišící a konejšivou atmosféru ukolébavky, do které playbackem Gilmour nečekaně nahrává syrovější kytarové sólo s rozechvívajícími tóny a dodává skladbě rockové ostří, které už delší dobu postrádáme v nějakém konkrétnu. Také Watersovy basy jsou čitelně důraznější a skladba zvolna odplývá do nekonečna….
ALAN´S PSYCHEDELIC BREAKFAST a) Rise And Shine b) Sunny Side Up c) Morning Glory
– propojení konkrétních zvuků a hudby u Pink Floyd neslyšíme poprvé. Tady však dostává ještě další rozměr. Ráno virtuálního Alana, který vstává a koná různé ranní úkony, které jsou čitelné v daných zvucích. Velmi sugestivní je škrtání sirkami, které přivolává hudební nástupy a vlastně se tak rozbíhá první část trojvěté skladby (minisuity).
V první části vnímáme klavírní téma Wrighta, který dohrál i varhanní party, za ním slyšíme Gilmoura, Waterse a nepatrně i Masona. Jednoznačně ale vévodí Wrightův podíl jako zádumčivá klávesová studie…
V druhé části se stává Gilmour s akustickými kytarami ústřední postavou tématu. Nádherné snové vize maximálního uvolnění, ale možná také zhmotnění a hudební vyjádření samoty a naprostého odloučení, třebaže název hovoří o sluneční aktivitě, vnímám jiné impresivní pocity. Nádherný úsek na celém albu, který mě neustále nutí ke kontemplaci. Alan mezitím vede samomluvu a znovu vnímáme další konkrétní zvuky včetně polykání a také přípravu klasického anglického hemenexu (ham and eggs)
Napsat a zahrát takovou skladbu, nebo možná kytarovou studii je mimořádným úkolem….
Alan ale zcela evidentně asi hemenex přímo nedojedl, ale podle praskání a sykotu bych řekl, že zapálil celý dům…
Ve třetí částí je ve hře opět klavírní téma, varhanní background a kapela hraje celá v úplném tvaru naplno, ale nijak agresivně. Celá skladba ve středním tempu neochvějně pokračuje v různých instrumentálních proměnách ke kýženému cíli, během níž vnímáme Alanovu samomluvu, která ustupuje homogennímu tvaru do závěrečného akordu a vzestupných klavírních akordů….
Album Atom Heart Mother jsem získal hned začerstva v první polovině sedmdesátých let. Vždycky se mi ale zdálo, že EMI/Harvest si tady neporadili se zvukem tak, jak by bylo hodno kapely jako Pink Floyd. To potvrdily i kvalitní gramofony Technics a výtečné reproboxy Fisher. Proto jsem uvítal digitalizaci a remastering, včetně dokonalých výtvarných bookletů, což výtečně prosvětlilo jejich jedinečný sound.
Atom Heart Mother a následné album Meddle považuji za hodně identické projekty. To co bylo na prvním naznačeno a stanoveno, na druhém bylo pojmenováno a dokončeno (Podobně vnímám i Dark Side Of The Moon a Wish You Were Here). Umělecké koncepty byly proaranžovány a bylo z nich vytěženo maximum a pak byla daná koncepce opuštěna. Samozřejmě chápu, že tenhle názor se mnou nemusejí ostatní páni progboardisté sdílet.
Trochu mě vadí, že v obecném vnímání Atom Heart Mother zaznívají různé podtóny, které album zlehčují a považují za něco nedokonalého a nesrozumitelného, ale jak praví klasik: Každému co jeho jest.
Jenom jsem se nikdy nějak vnitřně neztotožnil s countryovým obalem strakaté krávy a na zadní straně hned několika krav. Hipgnosis měli zcela určitě nějakou ideu, která mi ale unikla… Moje představa výtvarného designu alba by byla diametrálně odlišná.
Atom Heart Mother je progresivní hudební útvar, který je třeba poslouchat s hlubší koncentrací a vedle impozantního soundu je třeba vnímat i méně zřetelné pocity a impresivní obrazy. Jiný recept na jeho akceptování neznám.
Pět hvězdiček zcela zasloužených!
↧
↧
Genesis - Trespass
Druhé řadové album britských Genesis s názvem Trespass jsem koupil ve druhé polovině sedmdesátých let na černé burze jako nouzové řešení, protože mi jejich album Foxtrot vykoupil před nosem jiný zájemce. Jiná alba Genesis už jsem měl a Trespass jsem neznal. Kupodivu o něj nebyl takový zájem, jak by se očekávalo, stejně jako o první From Genesis To Revelation. (To – přiznám se, se mi moc nelíbilo). Možná mě to zarazilo, ale neodradilo a tak jsem s jistým vnitřním přesvědčením, že nelze šlápnout vedle, album koupil a nijak jsem nezalitoval….
LOOKING FOR SOMEONE – pěvecká proklamace, pod kterou znějí dlouhé tóny hammondek. Zajímavá střídání hudebních nálad mě uvádějí do rozpoložení (jednou jsi dole jednou nahoře). Zvláštně vedené vokály a velmi přesvědčivý hlas Petera Gabriela znějí jako by zde byla zhudebněna anglická poezie, která ve svém finálním tvaru bude určena pro divadelní zpracování. Nástrojový inventář má sice klasické obsazení – bicí nástroje, baskytara, rozličné klávesy a méně čitelné party na kytary, ale je zde i flétna. Křišťálově čisté klavírní party a dlouhé tóny hammondek jsou nejčitelnější. Skladba je velmi dobře proaranžovaná, citlivě a přesně do nejposlednějšího detailu a její harmonická stavba má zajímavou strukturu. V hudebních postupech cítím vliv articifiální hudby klasiků – ani stopa po rock and rollu, blues nebo jazzu….
WHITE MOUNTAIN – krásné akustické kytary. Dvanáctistrunné, šestistrunné krásně se prolínají ve velmi jemných předivech hraných s neuvěřitelnou přesností a už je tu i Gabriel. Dává do zpěvu dramatický náboj a vyznění zpívaného textu má velký přesah. Připadá mi jako kazatel s posláním. Dynamické odstíny ve skladbě jsou velmi čitelné a tak flétnu, zvonění akustických kytar a hammondky z pozadí vnímám jako jeden široký proud, který se pod zrychlujícími bicími nástroji dostává do větších obrátek a melodická linka se s harmonickou strukturou nádherně prolíná. Hammondky mají ponurý sound a akcentovaný zpěv zkresleného Gabrielova hlasu s vypjatým vokálem se opět pouští do stále rychlejšího běhu. Některé pasáže skladby jsou subtilní, místy možná až příliš, na hranici slyšitelnosti. Možná by se dalo hovořit o postpsychedelických postupech, ale spíš v náladotvorných obrazech, než v nějakém stylovém připodobňování
VISIONS OF ANGELS – jasné klavírní tóny přináší konkrétnější melodii, která se stává v první části spíš folkovým postupem, než deklarací rockové kapely. V pozdější části se ovšem tahle formulace proměňuje, ale ani potom nečekejte žádný agresivní rockový sound. Všechno se odehrává v takové křehké a měkké hudební poloze bez nějakých divokých erupcí. Nádherně nazpívané sborové vokály a dynamické změny jsou velmi účinné. Místy mám zase pocit, jakoby se vážná hudba prodrala do rockové struktury. Mayhewovy bicí nástroje se projevují četnými breaky a Banksovy varhany i klavíry mají onu klasickou formu. Znějí čistě jasně a jsou brilantně zahrány bez výrazných exhibic. Gabrielův podíl je práce vizionáře, který představuje různé snové a realistické obrazy a krásně souzní s celkovou stavbou kompozice, do které vstupuje i mellotron. Phillipsovy kytarové party jsou stále víceméně nečitelné a méně zřetelné. Kolektivní práce celého instrumentálního zázemí kapely je na vysoké úrovni, ale nikdo zde neční jako nějaký zářný maják….
STAGNATION – také další skladba má spíše folkovou povahu v celkovém pojetí. Krásně se poslouchají akustické kytary. Dělají velmi jemná až pavučinová přediva, která se linou ve velmi neobvyklých harmoniích kontemplativního charakteru. Kouzlení zvuků přichází jako z nějakého snu ve stylu fantasy. Moje slabost pro dvanáctistrunnou kytaru je ukojena. Harmonické spojení jsou zde velmi zvláštní a účinná a až teprve po hodné chvíli vstupuje Mayhew se svou baterií bicích nástrojů do tématu a žene skladbu vpřed v rockovějších variacích, ale opět musím konstatovat že postupy articifiální hudby se spíš dají propojit v nerockových aspiracích. Krásné proměny mollových, ale i dimových a modifikovaných akordů. Škoda, že hudba je stále hodně držena v pozadí jako v nějakém snovém oparu a není čitelnější její struktura a dynamické nájezdy vás spíš přepadají, než že by vás do sebe vtahovaly. Gabriel se opírá velmi těsně o textovou základnu zpívaných sdělení a z jeho projevů to slyšíme neustále. Pro ortodoxní rockery asi těžko skousnutelný oříšek na vnímání, protože zde není ona jasná prvoplánová drsnost, ale spíš pohádkové hudební obrazové leporelo. Závěr opět ryze ve stylu klasické hudby….
DUSK – tak tuhle skladbu já osobně považuje za nejkrásnější na albu a vnímám ji stejně citlivě jako hudební mystérium. Nádherně vystavěná melodie, s velmi zvláštními harmonickými postupy a vystavět aranžmá jednotlivých nástrojů a vynikajících něžně křehkých vokálů mi připadne jako skutečné dotýkání se nebes. Výtečné akustické kytary a zase ty rozlamované akordy a modifikované akordy se zvláštními tónovými proměnami dvanáctistrunné a šestistrunné kytary a nad tím tón velebné flétny. Banks drží hammondkami dlouhý tón a Gabriel je ve své hudební prezentaci snad nejpřesvědčivější ve svém projevu na albu, ale i ostatní zpěváci – Banks a Rutherford znějí velice podmanivě a vroucně. Cítím neobvyklé mrazení po těle. Není to rock, je to velmi zvláštní balada a pociťuji zvláštní vibraci i po nespočitatelném poslechu. Mistrovské dílo!
THE KNIFE – Genesis konečně v plném nasazení ukazují, že rocková struktura u ni není žádnou n známou věcí. Tady se ta přímočarost přímo ukazuje v nekompromisních podobách. Phillipsova elektrická kytara dokonce demonstruje zajímavě vystavěné sólo a hřmotné bicí nástroje s basovým tony jsou podporovány rychlými proměnami varhanních tónů, které skladbě vévodí. V další fázi skladby, ale dochází ke zklidnění a atmosféra nabýváá podoby nespecifikovatelného vnitřního napětí, možná podobného jako u King Crimson, ale jen v jakýchsi názvucích díky mellotronu a bloudivým tónům basů a kytary.
Chaotické výkřiky a hluk jako ve zmatcích skladbu opět dostávají do prudkého běsnění a Phillipsova kytary s přiostřeným prodlouženým tónem a teď i technicky ještě promyšleněji prokresluje melodii nad důraznými breaky Mayhewových bicích nástrojů.
Sekaná údernost mi připomene určitou dramatickou sekvenci z Child In Time od Deep Purple (to srovnání muselo být ovšem v r. 1970 nelichotivé), ale stupňování harmonických postupů skladbu odvádí do jiných sfér divadelního dramatu se závěrečným vyvrcholením….
Album Trespass poslouchám rád. Má v sobě zvláštní podmanivé kouzlo. Netvrdím, že patří mezi albové vrcholy skupiny, ale je velmi nadějně nastartovaným hudebním konceptem, který soudě podle určitých indicií bude mít vzestupnou tendenci a velmi zdařili vývoj v dalších letech (vnímáno v dané časové rovině). Přesto si nemyslím, že navzdory stylovému označení Genesis, lze album jednoznačně zařadit do kategorie artrocku. Je to předobraz daného stylu, který ještě nemá konkrétní a jasně pojmenovatelné kontury. V lecčems je příbuzný se stylem Beggars Opera nebo Caravan, než třeba s Yes nebo pozdními Pink Floyd.
Také bych zdůraznil, že Genesis měli v sedmdesátých letech velmi kvalitní texty. V kapele bylo výrazné intelektuální zázemí, vztah k literatuře a poezii. Osobně jsou mi texty Genesis bližší než Yes, které mi připadají více vyumělkované a vykonstruované a hlavně méně srozumitelné. Gabriel byl nejen výtečný zpěvák (třebaže počátkem sedmdesátých let nebyla jeho pozice v Británii tak suverénní, jako o několik let později). U Genesis vnímám velmi silné muzikantské propojení lidského elementu s danou hudební formou a nevnímám zde jasného ambiciózního sólistu, který by chtěl ostatní nechat za zády. To v dané době nebylo obvyklé a tím má album moje další sympatie. Trespass je prostě výlet do virtuálního světa, který když chceme tak nalezneme, i když v té pragmatické podobě vlastně neexistuje a návrat k němu je vždycky malým svátkem.
Albu ale nedávám plný počet hvězdiček, protože další alba se mi zdají objektivně řečeno zajímavější a vrcholová díla jejich produkce teprve přijdou. Tedy čtyři hvězdičky.
↧
Joplin, Janis - Cheap Thrills
Druhé album kalifornské bluesrockové kapely Big Brother And The Holding Company vyšlo v pro nás tragickém měsíci srpnu 1968, k nám se ale jejich hudba dostala skoro až o rok později. Na albu je signováno Big Brother And The Holding Company a jméno Janis Joplin zde nefiguruje. Svědčí to o tom, že byla bluesrocková shouterka součástí skupiny a ne ambiciózní sólistka s kapelou za zády, jak tomu bylo v pozdějších letech.
Od roku 1967 o ní mluvila celá Amerika. Někteří s šokujícím úžasem a obdivem, jiní s odporem a kategorickou odmítavostí. Je ale pravda, že její koncertní prezentace (v rámci BBATHC) na památném Monterey Pop Festivalu v r. 1967 vzbudila velký ohlas a tak se stalo, že tahle „uřvaná ženská s hrubými rysy“ vytěsnila z nejvyšší pozice královnu soulu Arethu Franklin, což bylo velkým překvapením.
Album je samozřejmě součástí mé sbírky a přiznám se, že mě překvapuje, že dosud nikdo z pánu progboardistů mu dosud nevěnoval svou pozornost.
Pozornost upoutával i barevný kreslený obal ve stylu comics, který má v Americe tak velkou popularitu a zázemí a také volný překlad „Laciné hrůzy“ byl dost sugestivní a jednotlivé obrázky představovaly i jakýsi vnitřní obsah písní na albu.
Je to ryzí, syrová, nekompromisní, ale velmi věrohodná hudba obnažených lidských pocitů, která nic nepředstírá a vysvléká vás z kůže. Tohle dokázalo v oblasti ženského zpěvu deklarovat v dané formě velmi málo zpěvaček a proto si Janis Joplin velmi vážím za její spontánní výkon v rámci tak syrové kapely jako byli Big Brothers And The Holding Company…..
COMBINATION OF THE TWO – úvod alba jakoby znamenal, že album je natočeno naživo, ale celkové pojetí je vnímáno jako studiové album. Velmi úderný a zdrsnělý sound šlapající rockové kapely, ve kterém se mísí mužské hlasy s ženským vokálem. Ten sice zní hodně syrově, ale vyčnívat začne až o něco později. Slyšíme zpěv i prvního kytaristy Sama Andrewa a druhého kytaristy Jamese Gurleyho. Sam Andrew zmáčkne fuzz box a vnímáme velmi syrový kytarový sound, doprovázený hřmotícími bicími nástroji Davida Getze a a baskytaristy Petera Albina. Typický šlapavý song s energetickým potenciálem na plný plyn. Žádné kompromisy směrem k popu, ale drsný melodický přímočarý rock bez příkras a v závěru spontánní divoký potlesk.
I NEED A MAN TO LOVE – druhá skladba je ovšem syrové elektrické blues hned na první pokus. Andrew rozezní svoje neučesané drsné tóny za Gurleyho asistence, ale už stojí Janis Joplin před mikrofonem a neskutečně exponovaným syrovým vokálem, který dře jako smirkový papír v hrdle vás posadí do křesla. Název skladby už o lecčems vypovídal. Prudérní Američané z toho museli mít noční můru. Žena zpívá o potřebě milování – nejen o tom platonickém, ale především fyzickém. I na Ameriku tohle musela být v dané době (po sexuální revoluci) docela silná káva. Kapela hraje drsně a neučesaně, ale má smysl pro jemnosti v podání a tak ustupuje mírně do pozadí a vynikají zde hlasy. Zejména sólistky, ale i obou mužských hlasů
SUMMERTIME – nádherná coververze. Kdo by neznal slavného amerického skladatele George Gershwina. Skladba Summertime patří mezi jeho špičková díla. Je to blues jak z učebnice. Janis Joplin zpívá velmi přesvědčivě a a s mimořádným emocionálním prožitkem. Sound ve skladbě je ale podle mého soudu dost nevyvážený. Velké dynamické proměny, které nebyly tak úplně uměleckým záměrem, ale spíše „problémem“ při nahrávání. Saam Andrew sice není ani Eric Clapton, ani Michael Bloomfield, ale jeho syrová bluesrocková varianta je hodně přitažlivá a s Jamesem Gurleyem se výtečně doplňují. Kytary znějí chvíli jako cirkulační pila ve vysokých obrátkách a chvíli si pohrává s melodikou v čistých a čitelných tónech. Mistrovské bluesrockové zpracování!
PIECE OF MY HEART – mocný nápor v začátku a pak výrazné zklidnění. Dynamika je zde velice citlivě pojímána jak ve zpěvu tak v instrumentálním pojetí. Drsné akordické attacky s hutnými basovými a bubenickými akcenty. Janis Joplin dokáže s hlasem pracovat neskutečným způsobem hladivě až něžně (po svém způsobu), ale pak prudce jako horká láva se řítí vpřed s drsným a nekompromisním způsobem drtí, co jí stojí v cestě. Andrewovo kytarové sólo není sice technicky nejpreciznější, ale má výtečný výraz a rockovou syrovost…
Vzpomínám si, že v r. 1992, když začínalo vysílat nekompromisně rockové brněnské Rádio Hády, zahajovali vysílání právě touto skladbou…. Dnes, když byste zcela náhodou naladili toto rádio, budete mít pocit, že bohapustě žvaním nesmysly, soudě podle playlistu, který se aplikuje do éteru (huuuh).
TURTLE BLUES – nádherné ryzí blues. Tak ryzí, že mi to svírá nitro. Janis Joplin zpívá přesně s bluesovým výrazem par excellence a potvrzuje mimořádný smysl pro tuto emocionální formu. Klavírní doprovod a akustická kytara znějí velmi stylově a jasně bez předstírání. Výtečná hospodská atmosféra s nezřetelnými ruchy (cinkání sklenic a nezřetelné hlasy v záznamu), jakoby se píseň v hospodě i natáčela. V závěru téhle výtečné skladby zaznívá aplaus… „Želví blues“ nazpívala u nás dokonce i Eva Pilarová
OH, SWEET MARY – tak tahle skladba na mě dělá dojem psychedelického výletu. Šamanské bubenické přechody, klouzavá elektrická kytara v prostoru a napůl zpívaný a napůl deklamovaný hlas Andrewa, ke kterému se ve zpomaleném části přidává i Janis Joplin. Baskytarista Peter Albin do skladby nahrál výtečnou svižnou melodickou basovou linku, sledující Getzovy bubenické přechody a údery do činelů. Kytara kreslí tónové nálady a její funkce se během skladby proměňuje z útočné a vedoucí, do náladotvorné. Tak mě i trochu napadá, zda závěrečné stupňování melodie v závěru není tak trochu v obecném slova smyslu možná brat jako experiment s marihuanou – ta „Sweet Mary“ může být „sladká Marie“, ale také „marijánka“. To už ponechám posluchači k vlastnímu závěru. Píše se rok 1968, jsme v Kalifornii a hippies jsou všude kolem nás……
BALL AND CHAIN – pár kytarových tónů a pak pár vteřin absolutní ticho a potom se vám syrové řeřavé tóny elektrické kytary zaříznou do uší, jakobyste se brodili nějakou mazlavou bažinou a cítíte neuvěřitelnou tíhu v nohách…. Pak zklidnění a Janis Joplin zpívá šeplavým velmi tlumeným hlasem o „kouli a řetězu“. Vnímám to prostřednictvím hudebního ztvárnění, zpívaného textu, názvu a výrazu jako velmi adresnou záležitost. Skladba je víceméně improvizací, kterou se podařilo protáhnout na víc jak devět minut záznamu. Andrew zde zahřmí svými kytarovými party, ale je to hlavně Janis Joplin, která dostane příležitost v drsné kráse svého projevu předvést svoje schopnosti za následného mohutného potlesku pseudoživého alba. Zůstala pořádná porce emocionálního nákladu živočišné hudby, před kterou skládám poklonu…
Album Cheap Thrills se stalo obrovským obchodním trhákem nejen kapely, ale i firmy CBS. Producent John Simon zde odvedl výtečnou práci. Album se vyšplhalo na vrchol žebříčků. Znamenalo ale také po řadě nekonečných koncertů rozchod Janis Joplin s Big Brother And The Holding Company a posun jejího hudebního směřování trochu jiným směrem více k soulu, ale to už je jiná kapitola….
Napadá mě, že Janis Joplin neměla podléhat všelijakým dobře míněným manažerským radám a zůstat součástí Big Brother And The Holding Company nadále. Ano, pro větší pestrost zde mohly být v dalším období součástí kapely hammondky nebo syrový tenorsaxofon. Kapela držela jako celek hodně pohromadě a moje představivost zde je schopna ucítit proměnu, ale realita byla jiná a šla jinými cestami, takže moje postesknutí je zcela irelevantní…..
Možná bude pro mnohé překvapením, že pražský kytarista Radim Hladík v roce 1969 považoval právě Jimi Hendrix Experience a Big Brother And The Holding Company za svoje nejoblíbenější kapely a jak říká, líbil se mu hlavně jejich „špinavý“ sound bez příkras.
Společně s jejím posledním (posmrtným) albem Pearl, považuji i tohle album za jedinečný hudební počin a proto je plný počet hvězdiček zcela jasný.
↧
Energit - Piknik
Druhé album skupiny Energit vyšlo po zdařilém debutovém eponymním albu s poměrně velkým zpožděním. Bylo to dáno jednak tím, že kytarista Luboš Andršt v mezidobí byl opět nějaký čas členem Jazz Q, ale také proto, že přestože Luboš Andršt byl velmi pilný a metodický skladatel, přesto mu vydavatelství Panton nedokázalo zajistit volné studiové frekvence pro natočení dalšího alba (třebaže úspěch prvního alba Energitu produkovaného Hynkem Žalčíkem byl nesporný), ale také proto, že Energit prošel personálními proměnami na hráčských postech. Album bylo natáčeno během r. 1977. Jeho vydání se uskutečnilo až o rok později. Typický český příklad nepružnosti vydavatelské politiky a možností lisovacích kapacit…
Když se ale Piknik objevil na pultech Pantonu, samozřejmě jsem u toho nemohl chybět.
DRIFT – úvodní téma představí zvuk wah wah pedálu a šlapající rytmika – bicí nástroje a baskytara dusají v rytmu funku, ale nad tím vším se vznáší ohýbané tóny synthesizeru, saxofonu, které jedou v unisonu a pak akcentovaný rytmus skladbu proměňuje do dalších fází. Uprostřed skladby Luboš Andršt vloží skvěle vystavěné kytarové sólo uvolněného typu. Vytrhlíkova baskytara má zvláštní tón (více by jí slušela větší průraznost a zemitost), zato Ticháčkův saxofon má hráčskou suverenitu podání a také se do tématu vkládá dechová sekce – Gerovy a Zahálkovy trubky a Volfův trombon. Milan Svoboda na Moog synthesizer zdařile „mňouká“ ve vlastním prostoru, ale je zde i univerzální hráč na percussion Jiří Tomek. Slušně vystavěná skladba…..
STRATUS – klavírní téma jakoby předjímalo vážnou polohu svým podáním, kterým Luboš Andršt dodává dlouhé kytarové tóny a Helešicovy bicí nástroje vkládají několik zajímavých breaků. Musím si postesknout, že Vytrhlíkova baskytara je opět nějak málo čitelná. Lubošovo kytarové sólo v sobě nese odkaz McLaughlina, ale není to ve skladbě tak markantní, jako na první malbu, třebaže některé harmonické postupy přivolávají Mahavishnu Orchestra. Ve skladbě ale vnímám její vnitřní pohodovost a kontemplativnost. Aranžmá je velice citlivé a pečlivé, ostatně jako všechna Lubošova vlastní tvorba….
JARNÍ ROVNODENNOST – akustická kytara a koncertní klavír. Velmi zdařila symbióza dvou nástrojů. Luboš má smysl pro jemné proporcionální hraní, ať už se jedná o mrštné rychle sázené tóny, anebo pečlivě vystavěné doprovody. Přeznívání strun a citlivé flažolety se nádherně doplňují s klavírními vstupy Milana Svobody, bytelného klavíristy. Rád poslouchám, když hraje Luboš na akustickou kytaru v různých projektech a různých obdobích. Nejenom že je vždycky dobře připraven, ale koncentrován jak vidno je ve studiu i na koncertech. Příjemné muzikantské pohlazení…
MOBILIS IN MOBILI – české fusion music…. Úvodní téma ovšem obstará elektrická kytara se zkreslením tónu a pak už se připojí Helešicovy polyrytmy s Vytrhlíkovou baskytarou a perlivé tóny elektrického piana Fender-Rhodes Milana Svobody, jimž sekunduje Rudolf Ticháček na saxofon a ještě celou skladbu dokreslují hostující dechy. Také zde máme co do činění s náladotvornými dlouhými tóny bez nějaké nápadnější agrese. Jazzrockový riff sice tvoří hlavní páteř skladby, ale její aranžmá má spíše záměr vytvořit kolektivní hudební obraz, což se zde skutečně daří….
ZAPOMENUTÝ OSTROV – dopřejeme si trochu záhadologie a tajemna. Úvod zní jako nějaká moderní world music, i když tehdy se tomu tak neříkalo. Tomkovy percussion navodí správnou rytmickou atmosféru společně s Helešicovými bicími a už se hlásí ke slovu Ticháčkův svižný saxofon a ionizující tóny elektrického piana jsou vzápětí střídány tématem pro elektrickou kytaru. Luboš si zde dopřeje svižné kytarové sólo, společně se vstupy Ticháčkova saxofonu, Svobodova elektrického piana a Gerovy trubky. Muzikantská lahůdka, kde se přítomní hráči navzájem v improvizačních vstupech vybízejí k vlastním prezentacím. Nejsou ale nekonečně dlouhé, ale uměřené a svižně příjemným závanem vzduchu v parném letním dni…. Některé okamžiky mi upomínají Milese Davise, aniž bych chtěl připomínat jeho inspirační vliv na Luboše, který se ostatně k odkazu velkého jazzového reformátora vždycky hlásil a jsem přesvědčen, že kdyby už tehdy byly svobodné poměry volného pohybu hudebníků a velký Miles se objevil na Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze, určitě by si s ním Luboš na nějakém jam session v Redutě zahrál….
ŘÍČNÍ PÍSEK – krásný úvod na akustickou kytaru a Vytrhlíkova baskytara tvrdí konečně trochu výrazněji hudbu a percussion a bicí nástroje se vzájemně prolínají. Lubošova elektrická kytara nad tématem krouží v širokých kruzích kvílívým sólem. Zvuk majestátního gongu odděluje jedno téma od druhého a akustická kytara opět ovládne pole v mrštných hadích tónech zemitě vibrujících, ale i ve výtečných doprovodech. Ticháčkův saxofon je profesionálně suverénní (i když nemá tu dravost a drsnost Jana Kubíka), ale na albu je důležitým instrumentálním elementem. Skladba díky zajímavým Helešicovým breakům a neustávajícímu rytmickému proměňování má svou vnitřní podmanivost, která si vás získá na první poslech….
PIKNIK – závěrečná skladba má dravé aranžmá ve stylu české fusion music a také zde dochází k vrstvení harmonických postupů. Funkový rytmus ji žene vpřed jako parní stroj, v němž dostávají dechové nástroje svou příležitost propojovat se s dobře seřízenými rytmickými postupy. Prolínání elektrického piana a klavíru se v rychlých i pomalých pasážích vzájemně spojuje za asistence kytarových přiznávek a je příležitostí pro Milana Svobodu. Lubošova elektrická kytara zpívá a vzdává se nějaké dominantní úlohy dravého instrumentálního běsnění. Prostřední část poskytne prostor Helešicových přechodům na bicí a jeho polyrytmickým lahůdkám včetně elektronického mlaskání a v závěrečné fázi pro nedočkavce Luboš naservíruje k virtuálnímu pikniku opravdu mistrovsky vystavěné sólo ve velmi rychlých dimeolovských variacích. Nenapadá mě kytarista v české kotlině, který by dokázal takto mistrovsky zahrát jako Luboš ve zmiňovaném tématu!
Bonusová část nabídne skutečně unikátní koncertní záznamy Energitu z rocku 1973, kdy hrál spojení elektrického blues a hardrocku, což je lahůdkou pro fajnšmekry a pamětníky.
Jak vlastně psát o skladbě BLUE DANCE, kterou prezentuje výrazný energetický potenciál bubeníka Jaroslava „Erno“ Šedivého, jednoho z nejlepších hráčů, který v té době seděl za bicími nástroji v Čechách, improvizace zpěváka Ivana Khunta zároveň s elektrickou kytarou Luboše Andršta a dunivou baskytarou emocionálního hráče Vladimíra Padrůňka?
Myslím, že je odrazem doby zahnívajícího normalizačního příšeří, které likvidovalo cíleně a neodvratně rockovou scénu, stříhalo hudebníkům vlasy a cenzurovalo jejich muzikantský život ve všech rovinách.
FREEDOM stojí na vynikajících kytarových improvizacích a zemitých rytmických základech a dokážu si velmi živě představit atmosféru na nemnoha koncertech, kterými tehdejší bluesrockový Energit prezentoval jako jeden z mála souborů dravou a živočišnou hudbu, která neměla obdoby. Krásně z ní cítíte tu gradovanou atmosféru až ke konečné katarzi a je lhostejné, jestli vynikajícímu Lubošovi foukal do zad Jimi Hendrix nebo John McLaughlin. Prostě famózní po všech stránkách. Ivan Khunt už v té době nevlastnil svoje hammondky a tak nabízí pouze syrový, ale výrazově velmi přesvědčivý vokál. Ta touha po deklarované svobodě v nesvobodných poměrech jakoby byla hnacím motorem nejen Khuntovi, ale celé kapele a jsem přesvědčen, že to vnímalo i jejich vlasaté publikum, které prožívalo velkou extázi….
LONELINESS další raritní příspěvek. Nahrávka zní přes všechny profesionální snahy digitálního remasteringu utopeně, tím ale není vina kapela, ani restaurační proces záznamu, ale původní nahrávka pořízená v sále na páskový magnetofon. Khuntův hlas zní najednou zdušeně a neadresně. Je to emocionální výrazová záležitost, která pracovala s energetickým potenciálem kapely velmi slušně….
CRAZY ROCK nám nabídne zcela nečekanou variantu syrového rocku s rockandrollovým základem, hraným ve velkém emocionálním stylu. Padrůňkovské basy vám pořádně provibrují žaludek, stejně jako kulometné přechody Erna Šedivého, ale hlavně velice zrychlená kytarová hra Luboše Andršta vás přesvědčí o tom, že pan Kytarista umí nejen blues, rock a jazz, ale i tradiční rock and roll, což pro mnohé bude určitě překvapením.
MEXICO sice není stavěno v nějakých latinskoamerických rytmických variacích, ale přesto nepostrádá další porci ďábelsky rychlých kytarových běhů Luboše Andršta podporovaných přesnou stejně divokou hrou bicích nástrojů Ernouše Šedivého. Ohýbání tónů se děje s velkou technickou erudicí vyhraného hudebníka. Střídání syrových zkreslených a rozvibrovaných tónů demonstrují drsné uchopení hardrockové formy, která tehdy u nás v rádiích nemohla zaznít, ale nedostala se ani na desky. Rovněž padrůňkovské basové modulace vnímáme jako divoký přínos pro téma. Syrový Khuntův projev je sice nečitelný obsahem, ale zde stejně plní roli divokého vokálního přísunu další energie….
BLUE DANCE nám představí už jednou prezentovanou skladbu, tentokrát ovšem hranou v jiné sestavě. Zatímco Khunt a Šedivý emigrovali do Holandska a Dánska, nový Energit tvořili bezprizorní zpěvák Vladimír Mišík (předtím Formace) a úderný bubeník Karel Jenčík, kteří do skladby vložili svůj podíl. Bohužel ani tato sestava se neudržela. Tlak ze strany komunistické moci a zřizovatele Pražského kulturního střediska byl nemilosrdný….
Jsem velmi rád, že se podařilo pro historii českého rocku sedmdesátých let zachránit tento neznámý Energit a chtěl bych moc poděkovat vydavateli Jaromíru Kratochvílovi a Indies Happy Trails Records, ale i publicistovi Jaroslavu Riedelovi a zvukovému režisérovi Bronislavu Šmidovi, že tohle album (společně s prvním albem Energitu a dalšími zajímavými bonusy) připravili k vydání. V každém případě se jedná o téměř osvětový počin, který nám pamětníkům vrátil minulost a mládí a mladším ročníkům zase nabídl hudební obraz z doby nesvobody.
Nepřestanu proklínat bolševickou mašinerii, že zabránila vydání regulérního studiového alba bluesrockového Energitu a poděkovat neznámému podnikavci, který stačil záznam načerno pořídit během koncertů.
S ohledem na historicky velmi cenné hudební záznamy v bonusech přidávám z původně čtyř hvězdiček jednu navíc.
↧
Grand Funk Railroad - On Time
Túto skupinu mám celkom rád .. prezentujú veľmi silné a hlasné power trio ktoré nepredvádza krkolomné sóla ani nad umelecké výkony ale práve pre ich jednoduchosť si ich veľmi rád púšťam. Rád si púšťam ich obdobie kým hrali ešte naozaj traja. Obdobie s pridanými klávesmi až toľko nepočúvam ale tiež to nie je najhoršie napríklad taký album Were An American Band.
1 Are You Ready skladbu otvorí jednoduchý riff a chytľavý spev celú pieseň sprevádza bubeník ktorý tlčie bicie hlava nehlava.
2 Anybody's Answer na začiatku je čudný riff ktorý ma vôbec nebaví potom však nastane zmena gitara pustí zaujímavý dvoj akordový riff a spevák pustí naliehajúci spev takže nakoniec sa s toho vykľula skvelá hlasná skladba.
3 Time Machine bluesová skladba v strednom tempe moja slabosť s úplne hardcore klasickými bluesovými lickmy a fúkacou harmonikou.
4 High On A Horse intro s psychedelickým vibratom na začiatku zabili. úžasná skladba z kričaným spevom o pomoc. Je to jedna s najsilnejších piesní na albumu a má ešte dobré gitarové sólo.
5 T.N.U.C. ďalšia klasická Funkovská skladba kde sa nám bubeník predstaví a ukáže že aj on vie poriadne ovládať svoj hudobný nástroj.
6 Into The Sun bubeník neprestane silno búchať ani v na začiatku tejto skladbe ďalšia hard rocková smršť .
7 prvá balada na albumu príjemne znejúca Heartbreaker. Pieseň má zaujímavý epický (na Grand Funk)záver
8 Call Yourself A Man brutálny výkon tu podáva spevák ale ani bubeník sa nefláka a udiera o život, len gitara hrá nejaké čudné tóny.
9 Can't Be Too Long smutnejšia ale predsa tvrdá záležitosť zo slušným gitarovým sólom na konci skladby .
10 Ups and Downs skladba akoby ju hral samotný Jimi Hendrix slušné zakončenie albumu.
Čo sa týka bonusov tak tu by som spomenul writing session piesne High On A Horse dosť hlasno to chlapci hrali .
Takže zhrnutie.................... album mi dal to čo som od roku 1969 a hard rocku chcel nič ma tu nesklamalo ale ani extra neprekvapilo ale na 4 hviezdy to stačí...
↧
↧
Hollis, Mark - Mark Hollis
"Before you play two notes learn how to play one note - and don't play one note unless you've got a reason to play it." - Mark Hollis (1998)
Moje první zdejší recenze. Tak do toho.
Chtěl bych se dopředu vyhnout diskusím, co na zdejších webových stránkách, věnovaných prog rocku, dělá recenze sólového alba zpěváka synthi-pop kapely Talk Talk, která byla na začátku osmdesátých let 20. století členem enklávy kapel jako byli např. Duran Duran.
Znalci diskografie Talk Talk vědí, že zhruba od třetího alba z roku 1986 "The Colour of Spring" se začaly dít věci a kapela produkovala, za vydatné pomoci producenta a klávesisty Tim Friese-Greena, nahrávky, ve kterých slyšíme ozvěny jazzu, klasické hudby a elektronické avantgardy. Talk Talk se v roce 1991 rozloučily s fanoušky albem "Laughing Stock".
Mark Hollis, evidentně věren svým slovům v úvodním citátu recenze, vyčkával až do roku 1998, než zjistil, že má důvod světu zahrát více jak jednu notu. Hollis se po rozchodu mateřské kapely věnoval psaní a aranžování dechových kvintetů a právě tuto zkušenost maximálně využil. Díky tomu vzniklo album, které je velice střídmé, nahrané živě na několik mikrofónů, které byly ve studiu strategicky rozmístěné tak, aby zachytily veškeré jemné nuance hry na akustické nástroje, spolupráce mezi hudebníky a zpěv sólisty. Právě při poslechu tohoto alba jsem pochopil, jak je důležitá pauza.
Hollis okolo sebe shromáždil zajímavou směsku hudebníků, mezi kterými najdeme např. Stingova dvorního kytaristu Dominica Millera
Po nahrání alba se Mark Hollis definitivně(?) stáhl z hudebního průmyslu. Vedle alb Talk Talk po něm zůstal důstojný pomník v podobě právě této "sólovky".
Je to album pro klidné zimní večery. Rozhodně se u něj nedá juchat. Pokud bych měl album přirovnat nějaké české nahrávce, tak mi některé okamžiky (např. Watershed nebo The Gift) připomínají tvorbu kapely Čikori s Ivou Bittovou.
↧
Winter, Johnny - Johnny Winter And
Album Johnny Winter And (čo tým chcel autor povedať že AND to že and 1970 alebo and Rick Derringer len sa im to meno nezmestilo)a vlastne celá Johnnyho tvorba je jedno veľké bluesové delo nepočul som žiadny album štúdiový či živí pri ktorom by som si povedal tak „toto bolo veľmi slabé“ tento maník hrá poriadne tvrdo blues je to rýchle belošské povedal by som až albínske blues hrané s veľkou dravosťou.
1 Guess I'll Go Away Na začiatku trocha skreslená gitara začne vybrnkávať slušný riff do toho začne Johnny spievať a podávať svoje chladné bluesové riffy ktoré sú vždy niečím originálne album sa otvára vynikajúco.
2 Ain't That A Kindness Gitara a klávesy začnú potmehúcky a tichšie Vyhrávať. Je to kľudnejšia skladba.
3 No Time To Live Prvá (pre mňa) a zároveň jediná slabšia skladba baladických rozmerov.. Toto Johnnymu nesedí . Chladné epické smutné bluesové balady tie mu kruto sedia ale toto pre mňa nie !
4 Rock And Roll,Hoochie Koo asi Johnnyho najslávnejší hit a ani sa nečudujem je to silná skladba s Johnnyho chraplákom a s takými gitarovými lickmi sa dá ľahko stvoriť blúzoví až takmer hard rockový hit..
5 Am I Here ďalšia kľudnejšia skladba s peknými arpeggiami a s viacerými spevákmi počas celej skladby.
6 Look Up riff ala Jimi Hendrix .Johnny vie hrať s bottleneckom skutočne famózne on ani nehrá sóla určení čas napríklad pol minútu v piesni on ich hrá počas celej skladby a to sa mi na ňom páči najviac.
7 Prodigal Son asi moja najobľúbenejšia skladba na albumu. Má strašne dobré (dlhé) sólo.
8 On The Limb 12 bar blues (čo Johnnymu ide najlepšie) trocha zamaskované ale úžasné.
9 Let The Music Play keď som hovoril o smutných blúzovkách tak som mal namysli túto skladbu ženské vokály my v tejto skladbe nesedia ale nie je to také zlé gitarové sólo to zachraňuje na plnej čiare.
10 Nothing Left nič sa nestalo je klasická skladba aké má Winter za hrsť v každom albumu určite ( a to som ešte všetky nepočul ale určite tam budú) dobrý bluesový riff silné sólo a spev alias chrapľák.
11 Funky Music názov skladby je nič moc ale pieseň je jedna s najlepších z albumu to určite !!!! vynikajúci song .
Je to dobré bluesové album je také aké som od Wintera čakal ten kto má rád belošské rýchle blues by mal Wintera vyskúšať. Na 4 hviezdy to úplne stačí..
↧
Winter, Johnny - Guitar Slinger
Album neznie vôbec ak hudobný výrobok s 80 rokov je to rýdze blues. Johnnyho nenechalo ovplyvniť hudobné dianie vo svete ani pomyslenie na vyšší zárobok čo by síce starých fanúšikov zabilo ale rádiá nie. Je to nádhera . obal kde Johnny drží gitaru ako vinchestrovku a s kútiku úst mu trčí cigareta je úžasný. Ak správne prekladám názov albumu „gitarový pištoľník“(čo nie je isté) tak aj názov je krutý.
1 It's My Life, Baby prvá skladba sa začne úžasne.. Johnny zahrá bottleneckom do toho sa podmaže klavír a 12 bar blues môže ísť . mám slabinu na bottleneck a Johnnymu to prekliato dobre ide sólo je vynikajúce predsa It's My Life, Baby !!!!!
2 Don't Take Advantage Of Me basgitara a hlasné gitarové licki otvárajú druhú skladbu. Skladba má nezabudnuteľní riff. Najdlhšia skladba na albumu.
3 Iodine In My Coffee viete čo mám radšej ako hru s bottleneckom ? keď sa do toho ešte pridá ústna harmonika tento song je pure blues jedna z najlepších skladieb na albumu........ nie najlepšia.
4 Trick Bag Johnny trocha spomalil pridal zopár dýchacích nástrojov čo zmenilo skladbu a podobá sa hudbe vynikajúceho černošského bluesového gitaristu menom Albert King ktorého zbožňujem ale táto skladba nie je absolútne to čo od Wintera čakám.
5 Mad Dog teraz zasa blues až príliš zrýchlil čo sami nezdá dokonalé ako prvé tri skladby (aj keď proti sólu nič nemám).
6 Boot Hill ďalšie skvelé blues nemám čo by som mohol okomentoval sólujúce božské zviera to je Johnny.
7 I Smell Trouble smutná bluesovka Johnnyho chrapľák sa predvedie a to poriadne.
8 Lights Out boogie skladba až prehnaná ten saxík mi do toho vôbec nepadol dobre...
9 Kiss Tomorrow Goodbye veľmi sladká skladba ( na tvrďasa ako som ja :-) )
10 Walkin' Slow ale album zakončil Johnny perfektne alá Robert Johnson (pieseň je veľmi podobná jeho štýlu ) a to je v mojich ušiach veľké plus.
Koniec dobrý všetko dobré aj tento album bol dobrý..... o niečo lepší ako dobrý..
↧
Blue Cheer - What Doesn't Kill You
Blue Cheer hrdinovia s konca 60 rokov v roku 2007 nahrali desiati a zároveň poslední štúdioví album ktorý sa podľa mňa vydaril je to strhujúci hard až heavy rock zo všetkým čo k tomu patrí. Obal je absolútne dokonalí spolu s obalmi od skupín Nirvana - Bleach a Motorhead - Ace Of Spades je to môj najobľúbenejší obal traja kostlivci sa usmievajú . Takto má vyzerať jeden heavy metalový obal platne. Je to ich posledný finálni album pretože frontman skupiny spevák a basgitarista Dickie Peterson zomrel 12 októbra 2009 vo veku 63 roku
rest in peace..
je to ďalší návrat hard rockových hrdinov roku 200? Ktorých som sa obával... raz keď som bol mladší som sa dočítal v časopise Rock&Pop že neexistuje nič horšie ako návrat hudobníkov zo 60 a 70 rokov že sa na pódiu iba strápňujú a tak. Neviem ktorý novinár to písal ale pravdepodobne nepočul návraty Sir Lord Baltimore .Leaf Hound, ani Blue Cheer...
1 Rollin' Dem Bones novodobý zvuk gitary prospel rýchli silný riff sa blíži a bottleneck zahrá pekné sólo zo spevom Petersona je to nálož plná dynamitu tlieskam vynikajúca skladba
2 Piece O' The Pie gitara je veľmi hlasná to sa mi páči aj Peterson škrieka ako za starých čias. Neviem pochopiť ako mu jeho hlasivky vydržia taký nápor kriku.
3 Born Under A Bad Sign ako už je u Blue Cheer známe do každého albumu vložili aspoň jednu cover verziu tento raz je to veľká legendárna pecka od Alberta Kinga ktorá je vynikajúco zahraná trocha spomalila zheavy rockovala takže nie je úplne taká istá...Cover verzia aké Blue Cheer nahrávali stále.. Skoro nikdy neviete o ktorú skladbu ide.
4 Gypsy Rider frajerská skladba (ale cigáňov nemám rád)
5 Young Lions In Paradise prvá baladickejšia skladba pri ktorej sa dá vydýchnuť ale Dickovy neviem uveriť to nie je jeho štýl iným by som skladbu uveril nie je zlá ani veľmi presladená ale predsa ... Dickie Peterson?.
6 I Don't Know About You koniec balady a môžeme v hard rocku pokračovať Dickie škrieka o život gitara seká riffy a sóluje ako v 70 rokoch dookola licky žiadna rýchla skladba nenudí to je takmer neuveriteľné.. sólo znie ako by ju hrala nejaká raritná kapela v šesdesiatom deviatom .
7 I'm Gonna Get To You pomalá skladba z názvom „dostanem to do teba“ je dosť temná a tajomná vec ďalšia úžasná skladba.
8 Malajusted Child zrýchlená až by som povedal psychedelická skladba album je strašne vyrovnaný ďalšia skladba ktorá nenudí ani riffom ani spevom vôbec ničím.
9 Just A Little Bit (Redux) cover verzia ich vlastnej skladby z roku 1968 vynikajúci kúsok.
10 No Relief posledná najdlhšia skladba na albumu dlhí 9 minútový epos zakončuje správne album.
Vyrovnané takmer dokonalé nič mi tu nechýbalo príjemne som sa prekvapil.
Chválim 60 ročného Dickieho Petersona album zvládol vynikajúco musím dať 5 hviezd inak sa to nedá....
↧
↧
Uriah Heep - Raging Silence
Albumom Raging silence začína obdobie Bernieho Shawa v kapele Uriah Heep. A je to veľmi vydarené obdobie. Je zaujímavé, že prvé album v tejto zostave vydala kapela až v roku 1989, pričom zostava sa sformovala v roku 1986. Osobne považujem album za príjemný melodický rock. Ničím výrazný, ale zas ničím neurazí. Samotný spev Bernieho Shawa je zaujímavej farby a podáva pomerne často dobré výkony. Zaujímalo by ma aký bol jeho predchodca Jeff Fontaine... Na albume sa nachádzajú skladby, ktoré som si obľúbil. Je to úvodná cover skladba so štadiónovým refrénom Hold your head up. Originál nepoznám, ale verziu Uriah Heep považujem za skvelú skladbu. Aj druhú skladbu Blood red roses považujem za vydarenú, chytľavú AOR skladbu. Ďalšia skladba z vydarených je Cry freedom so zaujímavou atmosférou. More fool me otvára okamžite zapamätateľný riff gitary a refrén skladby sa mi veľmi páči. Cover When the war is over predstavuje nádhernú pomalú a citlivú baladu, ktorú môžem vždy. Veľmi dobrý výber na cover je aj Lifeline. A záverečná Rough justice je skvelá vypaľovačka na záver. Bonusová skladba zo singlu Miracle child je pre mňa najvydarenejšia skladba celého albumu, preto je len škoda, že nebola zaradená na album. Žeby preto, že ju spieva klávesák? Inak kto chce počuť začiatky zostavy, nech siahne po výbere Still eavy, still proud. Nájde tam skladby z roku 1987 - Pacific Highway, Mr. Majestic a Corina. Vynikajúce skladby, ktoré prevyšujú mnohé na albume Raging Silence. Druhú z nich opäť spieva klávesák a inak všetky tri boli súčasťou živáku z Moskvy z roku 1988, ale samozrejme na výberovke sú v originál štúdiových verziách. Každopádne Raging silence je dobrý štart novej zostavy.
↧
Blue Cheer - Outsideinside
Druhé album Blue Cheer je dosť podobné ako (môžem usúdiť že) legendárne prvé album Vincebus Eruptum . Outsideinside nie je lepší ale ani výrazne horší . Toto druhé album má jednu výhodu.. má o dve skladby viac.
1 Feathers From Your Tree prvá skladba sa otvára miernejšie (miernejšie na Blue Cheer) ako prvý album je to príjemní hard rock gitara znie hlasno a bubeník tlčie hlava nehlava to sa mi páči. klávesy si v tejto skladbe mohli odpustiť ale gitara ich s prehľadom prehlučí.
2 Sun Cycle pomalá na Blue Cheer klasická skladba je ťažká ale mierna. Skladba obsahuje aj klasické sólo aké hral zo začiatkov gitarista Leigh Stephens jednoduché ale zároveň chytľavé.
3 Just a Little Bit bubeník rozbije rytmičák a skladba môže začať drsná hlasná explodujúca vec krása a zlo v necelých tri a pól minútach...
4 Gypsy Ball ťažkopádna pieseň ktorá sa uberá rovnakým tempom až do konca takto mám rád Blue Cheer...
5 Come and Get It rýchlejšia ro©kujúca vec psychedelická skladba ktorá sa sem absolútne hodí s hlasným dlhším sólom až do fade out
6 (I Can't Get No) Satisfaction prvá cover verzia od koho iného ako Rolling Stones sa začne veľmi čudne nepochopil som prvých 10 sekúnd , ale potom to odštartuje .. zrýchlená skladba ktorá sa mi páči milión krát viac ako originál od stounov (milión krát nie ale je lepšia)
7 The Hunter druhá cover verzia je tiež dobrá od free ju mám radšej ale aj táto má čo do seba nachádza sa tu dobré sólo
call me the hunter yeah thats my name...........
8 Magnolia Caboose Babyfinger kratšia inštrumentálka celkom spestryla tento album.
9 Babylon finálna skladba má úchvatný riff niečo podobné ako hrali Free ( prečo práve Free ............. to neviem riff mi ich pripomenul)
Môžem potvrdiť že je to podarený brat prvého albumu nebola tu žiadna výrazne škaredá skladba celá platňa sa niesla v duchu ničenia...... bolo to jedno zlo za druhým.
↧
Uriah Heep - Different World
Pre mňa je toto album veľkým pozitívnym prekvapením. Nečakal som od neho moc, ale nakoniec mi veľmi prirástlo k srdcu a často ho počúvam. Neviem prečo, ale pre mňa obsahuje akési kúzlo, ktoré radí toto nie príliš obľúbené album u mňa vysoko. Blood on the stone má slušný rozjazd a milujem túto skladbu pre hypnotizujúci refrén. Druhá skladba v strednom tempe má ďalší taký hypnotizujúci refrén - Which way will the wind blow. V podobnom duchu sa nesie aj tretia skladba All god´s children s tým rozdielom, že zbory na konci ozvláštnili detské hlasy. Ono keď to tak teraz počúvam to album, tak mi pripadá, že na tomto albume sa vrátili zborové vokály Uriah Heep v plnej kráse. All for one je veľmi pohodová a krásna skladba, AOR ako vyšitý. Opäť vydarený refrén a oddychovka ako vyšitá. Skladba Different world je opäť pohodová skladba a opäť do pätice skvelý refrén. Jednoducho sú tu ozaj skvelé zborové vokály na tomto albume. A už tu máme konečne niečo nadupanejšie - Step by step. Seven days je v tomto prípade asi najslabšia skladba albumu pre mňa. Ale ďalšia First touch mi opäť ladí. Po nej nasleduje jedna z mojich najobľúbenejších, One on one. Znova a opäť vynikajúce refrénové zbory. Na záver tu máme trochu clivejšiu Cross the line. Oproti LP verzii malo CD jednu skladbu na viac - Stand back a to vydarenú. Bonusom na albume je outtake Powers of addiction. Zvláštna je tým, že má rovnaký riff ako úvodná Blood on stone, ale refrén, spev, text, skrátka všetko ostatné je iné. Ďalšie dva outtakey z roku 1992 je možné nájsť na výberovom boxe Time of revelation. Sú to Holy roller a vynikajúca clivá skladba She still call his name. Pre mňa je album Different world pozitívnym prekvapením a naozaj mi prirástlo k srdcu. Zrejme budem osamotený v tomto názore, ale u mňa má vysoké hodnotenie.
↧
Blue Effect - Nová syntéza 2
Album Nová syntéza 2 od pražské skupiny – nyní už vystupující s normalizačním názvem M. Efekt bylo od prvního albového projektu Meditace z roku 1970, kde se konečně zpívalo. Radim Hladík dlouho bojoval s vydavatelstvím Panton, aby už na Nové syntéze (1971) byly zpívané skladby, anebo party, ale neprosadil to. Panton chtě udělat album ryze instrumentální, které mělo být prostřednictvím Artie vývozní a se zpěvem se na něm nepočítalo. Muselo uplynout několik let, než skupina získala nahrávací kontrakt a začalo se rodit nové album….
NOVÁ SYNTÉZA – mohutný nástup dechové sekce Jazzového orchestru Československého rozhlasu, řízeného Kamilem Hálou. Následně dojde k výraznému zklidnění a za mikrofonem je Lešek Semelka. Jeho silný a klenutý hlas majestátně ovládne prostor. Zatím máme ale dojem, že Semelku doprovází orchestr, M. Efekt je v této části skladby méně čitelný, i když v této části už hraje. Skladba má celkově mocný rozmáchlý koncept pečlivě proaranžovaného díla s dramatickým vyzněním. Semelka hraje na klavír a cembalo v doprovodných proporcích. Vnímáme ovšem jeho harmonickou strukturu, která stupňuje svou šířku vyznění v těžko zařaditelném hudebním tvaru. Rocková koncepce je čitelná, ale je rozmělňovaná přílišným přearanžování, celého nástrojového instrumentáře i mocným mužským sborem, nad kterým se vznáší i sípavý Semelkův tenor. Hladíkovu kytaru začínám brát na vědomí až po téměř sedmi minutách hraní….
Teď ovšem velmi výrazným způsobem vstoupí do hry a opakující se schéma dostává větší spád a dravost. Celkový pocit je ale poněkud přeexponovaný a místy mám pocit jistý nepřehlednosti. Více jak dvaadvaceti minutová kompozice byla náročným soustem pro klasického rockera, nicméně v době vzniku alba byla rocková hudba u nás veřejně velmi potlačována a tak slyšet něco co bylo rockovou skladbou z rozhlasu a na veřejnosti bylo malým svátkem a proto se hledaly cesty, jak tuto hudba zlegalizovat a zviditelnit. Cesta spojení jazzového orchestru s rockovou kapelou byla tedy řešením.
Baskytarista Josef Kůstka (bývalý Semelkův spoluhráč z Cardinals) nahradil Jiřího Kozla. Pro kapelu byl posilou i jako druhý zpěvák, ale i jako houslista a v jedné z instrumentálních pasáží vnímáme jeho houslové party na amplifikovaný nástroj v poměrně divokých pasážích.
M. Efekt už měl s JOČREM (to platí i navzájem) zkušenost a proto spolupráce probíhala bez větších problémů a jazz a rock se na albu nijak násilně nestřetávají. Bylo ale zřejmé, že ten rocker, který akceptoval Chicago, Blood Sweat And Tears nebo Colosseum najde k albu bližší cestu než ten, který poslouchal Black Sabbath nebo Uriah Heep…..
Je však třeba mít na mysli, v jaké době album vznikalo a v jakých společenských a politických poměrech a proto nějaká kritéria a měřítka hodnocení musíme nastavovat velmi opatrně. Hladíkovy kytarové party mají vyhranou a suverénně technicky výrazovou podobu. Popřál si prostor pro kytarové exhibiční party, které ho pasovaly už dávno předtím u nás na nejlepšího rockového kytaristu v tehdejším Československu. Bubeník Vlado Čech si jako výtečný rockový hráč osvojil mnohé s jazzové hry a byla schopen hrát technicky nápaditěji než mnozí jeho tehdejší souputníci.
Sólo na hammondky a vůbec nahrané party na tento klávesový instrument nahrál Karel Růžička. Vždycky jsem si kladl otázku, proč na albu hraje Lešek Semelka jenom na klavír a elektrické piano a ne na varhany, které byly v té době velmi žádaným instrumentem. Radim Hladík říkal, že Semelka vždycky sliboval, že varhany koupí, ale nikdy k tomu nedošlo a tak na koncertech hrál „jenom“ na elektrické piano Fender-Rhodes, které se hodilo více k jazzu a pevnou varhanní strukturu tehdejší M. Efekt postrádal. Dostatečně ji proto vykrýval svými kytarovými harmonizovanými sóly Radim Hladík….
Monstrózně znějící Nová syntéza má stejně monstrózní finále a dlouhá kompozice je konečně v závěrečné fázi.
JE TŘEBA OBOUT BOTY A PAK DLOUHO JÍT – skladba má výrazný riff, na kterém skladba staví svou architekturu. Semelkův sólový hlas se propojuje s hlasem Josefa Kůstky a máme zde další zpívanou záležitost. Výrazně melodický linka, od které se odráží dechové téma žesťů. Vnímáme zde zhuštěnou strukturu a musíme velmi pečlivě vnímat poněkud šroubovaný text Borise Janíčka. Pamatuji si, že když M. Efekt vystoupil v dané době na Dni rozhlasu, tisku a televize, neměl ještě Semelka osvojen text natolik, a by byl suverénně zazpíván a v občas ve zpěvu šumloval a dotahoval zpívané samohlásky. Ve výsledku to nebylo nějak malátně znát, ale pozornější posluchač si toho povšiml….
Výrazně zklidnění uprostřed skladby se pohybuje v mollových tóninách a Hladík sem nasadí jedno ze svých brilantních sól, kterému background vytvářejí jazzové žestě. Klávesy ve skladbě neslyším a když občas vystoupí z anonymity klavír, je to spíš překvapení….
Další vymyšlený riff opakující a rozvíjející dané téma prokresluje přehutnělé dechy a Hladík sešlapuje wah wah pedál a nabídne pořádně expresivní suverénní sólo, kterému sekundují řízné přiznávky dechů jako práskání bičem. Kompozičně, ale zejména aranžérsky velmi vypjatá skladba, ve které byly všechny instrumenty podrobeny vysokým nárokům vzájemné souhry, kromě toho zde dochází k zásadním rytmickým akcentům v proměnách bubenických breaků a občasné zvukové experimenty….
Určitě ovšem tato skladba (téměř desetiminutové stopáže) nepatřila mezi Písničky pro Hvězdu a nebudila ráno dělnickou třídu, když nastupovala na cestu do pracovního procesu, když roztáčela kola našeho budování…..
KLÍŠTĚ – skladba, kterou s ohledem na repertoár kapely lze nazvat hitem, protože kapela ji hrála v prvním u druhé období Semelkova členství v kapele. Dramatický náboj byl nezpochybnitelný. Skladba měla svoje skalní příznivce a jak to tak bývá – i odpůrce. Někomu vadil přespřílišný patos, který byl vložen do pěveckého přednesu a někdo zase naopak oceňoval expresivní vokál, který se výrazně odlišoval od většiny zpěváků tehdejších časů. Janíčkův text Semelkovi umožnil se do tématu hodně položit a vzedmutými emocemi deklarovat smysl a obsah. Kapela mě ale ve skladbě vždycky připadala nějak méně čitelná a adresná. Je ale pravda, že nic dalšího podobného kapela v repertoáru neměla a napsal ji kupodivu Hladík a ne Semelka, jak si hodně lidí původně myslelo….
JEDENÁCTÉHO ŘÍJNA – opět velmi mocný nástup. Skoro až gigantická dechová sekce, která harmonicky až překošatěle staví mocnou Babylonskou věž, po která šplhá M. Efekt do horních pater. Baskytarista Josef Kůstka (autor skladby) se střídá s Leškem Semelkou napsal melodickou kostru skladby, ale mocné aranžmá původní záměr podle mého názoru zde skladbě ubližuje. Také mám výhrady k Janíčkovu textu. Úrovně Vrbových nedosahuje a působí velmi strnulé a zkostnatěle a potvrzuje, alespoň z mého pohledu, že vznikal opravdu na objednávku a nějaké souznění mezi kapelou a Janíčkem nebylo. Je pravda, že s ohledem na mocnou instrumentální koncepci už má posluchač v závěru pocit, že toho syntetizování už bylo přespříliš a přiznám se, že i když jsem hluboce respektoval umělecký koncept, ale zejména hráčské a pěvecké výkony, přistihl jsem se, že se dívám, kdy už skladba bude končit – respektive – kolik času zbývá do konce….
Bonusy:
EL DORADO – skladatel Bohuslav Ondráček – zkušený profesionál, kterýn psal skladby pro zpěváky pop-music nabídl svou skladbu i Semelkovi a tak M. Efekt se zhostil úlohy doprovazeče. Skladba má rockové aranžmá, ale cítím z něho tu řemeslnou formu, kterou bylo možno nasadit na Bratislavskou lyru nebo Děčínskou kotvu. Pěkné unisono zde nahrál Hladík s Kůstkou a pak Hladík do skladby nahrál mrštné, ale krátké opakující se sólo, pod kterým znějí percussion a Semelkovy klavírní akordy. Rytířův text má svou poetiku, ale proč zpívat o El Doradu (Eldorádu), když o něm ve stejné době zpíval i Waldemar Matuška?
DÍVKO Z KAMENE – Rozkládané akordy v úvodu připomenou George Harrisona (Abbey Road) a svižná melodická linka má charakter téměř hitově laděné skladby, kterou navíc textem opatřil Zdeněk Borovec, který podobně jako v předešlém příspěvku Ondráček, patřili do širokého proudu české pop-music a námluvy s těmito jmény pro rockery neznělo příliš libozvučně. Nicméně v daných poměrech zoufalého nedostatku nahrávacích frekvencí a možností vydat alespoň singl, to bylo řešení, jak skladby vůbec realizovat….
Pamatuji si, že v době když tohle album vyšlo jsem z něho byl překvapen, ale vliv zahraniční hudby rockové provenience, které jsem už v té době dával jasně zelenou, nastavoval jiná kvalitativní kritéria a tak když dnes album poslouchám, jsem v jistých rozpacích. Na jedné straně chápu velmi obtížnou pozici tehdejšího M. Efektu vůbec přežít, ale na druhé straně se mi zdá, že koncept byl už v té době překonán… Znovu připomínám, že mi zde výrazně chybějí varhany a větší pestrost při aranžmá klávesových nástrojů, stejně jako nějaké subtilnější části, kde by vynikla Hladíkova akustická kytara.
Instrumentální výkony jsou na vysoké úrovni, skladby vnímám jako lehký nadprůměr a aranžmá výtečná, třebaže opravdu v závěru hodně přeexponovaná.
Koncept prvního alba byl - domnívám se - překročen.
Osobně bych album postavil mezi tři až čtyři hvězdičky. Včetně bonusů by to znamenalo tři a bez bonusů čtyři. Tak co s tím? Některá další alba kapely mají suverénně plný počet hvězdiček a jiná jsou zajímavá a kvalitní a dosahuji na čtyři…. S lehkým povzdechem dávám tedy čtyři…..
P.S. Koncerty tehdejšího M. Efektu byly ovšem výtečné a vyhledávané náročnějším publikem, ktetré nechtělo poslouchat poprockový Olympic a zejména milovníci kytarové hry si vychutnávali Hladíkovy sólové eskapády.... Skladby už ovšem nebyly hrány v těch monstrózních aranžmá jako s JOČREM, ale v dané instrumentaci (elektrická kytara, elektrické piano, baskytara, bicí nástroje). Varhany ale kapely hodně citelně chyběly na koncertech..... Třebaže Lešek Semelka byl vždycky víc zpěvák, a skladatel než instrumentalista. Tento problém se objevuje i na albu Radim Hladík a jeho přátelé, které je ryze instrumentální, ale hraje tam M. Efekt...
↧
↧
Katapult - Katapult
V roku vydania to bolo malé osvieženie na maličkom socialistickom kultúrnom piesočku. Ponorený do hard- a art-rockového oparu cítil som, že žiadne veľké umenie sa nekoná. Mne študentovi VŠ, obklopenému úplne inou muzikou, platňa priniesla jednoduché rockové pesničky, texty sa dali ľahko naučiť. A vôbec neboli hlúpe, na rozdiel od drvivej väčšiny mainstreamu. Môjmu bratovi sa veľmi páčili obidve prvé LP, zastihli ho pred a počas vojenskej služby a snáď mu dodávali energiu na prežitie pakárne. Pamätám ako sme sa o tieto dve LP zo spoločnej diskotéky, ktorú sme skladali ešte u rodičov, s bratom dohadovali, kto si ich vezme do "svojho manželstva" ako výslužku. A prenechal som mu ich, viac pre neho znamenali.
Ja by som Katapult zhodnotil asi tak, že zohrali v mojom živote podobnú úlohu ako Sweet, tak to odhadujem na 3 poctivé hviezdy.
↧
Budgie - If swallowed do not induce vomitting
EP album skupiny Budgie If Swallowed Do Not Induce Vomiting je akoby mladší brat albumu Power Supply . samotná EP nahrávka je (podľa mňa ) dosť ťažko zohnateľná ,ale skladby sú umiestnené ako bonusy v novších (1993,2002) CD vydaniach albumu Power Supply takže sa nič nedeje.
1 Wild Fire znie akoby ju nahrali samotný Iron Maiden…Majednov si často nepúšťam ale odkaz cítim a to poriadne. Ale je to poriadna pecka.
2 High School Girls jednoduchý riff niečo ako Status Quo otvorí túto zaujímavú skladbu.. text má zaujímavý 50s feeling.
3 Panzer Division Destroyed asi najlepšia skladba na albumu. rýchla skladba ktorá mi pripomína Rainbow.. ( ale konkrétnu skladbu neviem napísať).
4 Lies Of Jim (The E-Type Lover) ďalšia hlasná skladba slušný záver.
Épéčko bolo celkom dobré dalo sa cítiť že sa ( chtiac nechtiac) inšpirovali inými kapelami . pravdepodobne skúšali či zvládnu dobu . novú vlnu heavy metalu z Británie ( odkiaľ pochádzali) myslím že ju zvládli
↧
Budgie - Power supply
Power trio s Walesu Budgie je veľmi podceňovaná skupina ktorá nahrala strašne veľa kvalitných platní s ktorých sú asi najlepšie platne Never turn your back on a friend z roku 1973 a z roku 1974 In for the kill niektorý fanúšikovia zaradujú ešte aj debut… ja nie.. Budgie album je slušná placka ale je príliš temná niečo ako Black Sabbath album
Taký miestami ranný Doom Metal. Po prvom albumu to už bol silný hard rock prvých 6 albumov je jedinečných originálnych však boli nahrané v 70 tych rokoch. Ale nová vlna Britského Heavy Metalu zmenila postoj frontmana a basáka v jednej osobe menom Burke Shelley . skladby na tomto albumu už nie sú také pomalé ako bývali niekde dostali až punkový nádych a celkovo je to o niečom inom ako bývalo zvykom. Niekomu sa to nepáči iný sa nevedia nabažiť ( patrím do tej druhej kategórie).
1 Forearm Smash už prvé údery bicí naznačujú že sa tempo zrýchlilo aj Shelley pritvrdil už neznie tak ako v 70 rokoch gitarové sólo znie dosť punkovo. Je to poriadny vstup do albumu
2 Hellbender gitara pritvrdí a spustí poriadne drsný riff Shelley tu miestami zaškrieka.. nemá zlý chrapľák. Tempo ide v nastavenej rýchlosti.
3 Heavy Revolution heavy metalová skladba čo názov iba potvrdzuje je to poriadna nálož riffov niečo podobné ako v albumu Heaven And Hell od Black Sabbath . pri nahrávaní tohto albumu musela mať skupina veľa nových nápadov.
4 Gunslinger polo akustická nádhera jedna s mojich najobľúbenejších piesní vôbec. Má v sebe epickosť rozvíja sa... no niečo úžasné moja najobľúbenejšia skladba na albumu.
5 Power Supply titulná skladba platne gitarový riff je úžasný . kladba je vynikajúca to sa nedá poprieť gitarista menom John Thomas vie poriadne hrať.
6 Secrets In My Head kto vie aké zvrátené tajomstvá má v hlave Burke Shelley :-) ďalšia skladba nakazená brutálnosťou.
7 Time To Remember prvá skladba čo má náznak balady...
Ale nie je taká presladená na aké som zvyknutý z prvých albumov.
8 Crime Against The World je asi najhitovejšia....... ( to myslím vhodné pre vysielanie v rádiách) ale stále to nie je 80 synťákový glam...
Jeden s mojich najobľúbenejších albumov od Budgie (do top trojky sa vmestí) prekvapila ma energia akou ju hrali. jediné čo mi trocha vadilo bol fakt že bicie hrali od začiatku do konca ten istý rytmus (gýčovitý cc tu cc tu) inak tlieskam vynikajúco naharná platňa ktorej nič nechýba.
↧